Musíš něco cítit- 15.kapitola

Anotace: ...

„Než začnu vyprávět samotný příběh, tak tě chci Jájo poprosit, abys mě nesoudila moc přísně. Byla jsem mladá a byla to jiná doba. Já sama jsem byla jiná,“ pronesla jsem po tom, co jsme se všichni hezky pohodlně usadili, a já si nechávala hřát ruce o hrníček teplého kakaa. Dívka se na mě konejšivě usmála. Musela jsem se několikrát nadechnout, abych mohla začít. Tento příběh jsem vyprávěla několikrát, ale pořád mi to připadalo bolestné, i po těch všech letech.
„Jak Damon řekl, jsem nejstarší z nás všech upírů, co jsi zatím měla čest poznat, aspoň z těch, o kterých víme. Narodila jsem se na venkově. Jak se jmenovala ta vesnice, není důležité. Byly tam lesy, pole, příroda, tak jaks jí už nepoznala. Bylo to hodně dávno. Je to kolem šesti set let zpátky do minulosti. Byla jsem dcerou rodičů, kteří si nesli ve vesnici velký respekt. Ale nikdy jsme nepatřili mezi nejbohatší. Byli jsme zajištění, to nás stačilo k životu. Byla jsem mladá, ale v té době, bych si měla už hledat pomalu nápadníka. Jednoho dne přijela do vesnice nová rodina. Měli syna Jaka. Zamilovala jsem se do něj, ale jsem od přírody nesmělá, tak jsem mlčela. Začal si s mou kamarádkou a já jsem pořád mlčela. Mlčela jsem pořád, i když se ti dva rozešli. Ale nastala pak chvíle, kdy jsem mlčet už nemohla. Vyznal mi své city a já mu podlehla. Začal románek. Bylo to,“ slova se mi najednou zarazila v krku. Všichni na mě hleděli. Zavřela jsem oči a vybavila si jeho tvář.
„Bylo to intenzivní. Byli jsme oba dva tak mladí a tak jiní. Nikdy jsme se neměli potkat. Nikdy jsme spolu neměli nic mít. Dal mi srdíčko. Kovové, které jsem nemohla zahodit ani po tom, co se se mnou rozešel. Srdíčko, na kterém je vyryto nenápadné Lisbeth. Pokud však nevíš, že tam je, tak ho nenajdeš,“ vydechla jsem a hleděla jsem Jarmile na krk. Pozorovala můj pohled, došlo jí to hodně rychle, kam se dívám. Instinktivně si s předmětem začala pohrávat.
„Ten je tvůj?“ zeptala se potichu a já jsem jenom smutně přikývla.
„Slíbila jsem ti, že ti jednou budu vyprávět, jeho historii a tady je. Dostala jsem ho od Jaka, mojí první velké lásky. Hledal ve mně něco, co nemám a změnil to, co se mu nelíbilo. A já jsem se nechala změnit. Nosila jsem ho ještě mnoho let po tom, co jsme se rozešli. Vím, je to asi bláznivé, ale když vidím ten přívěšek, tak vidím, všechny ty chyby, kterých jsem se dopustila. Vím, že to byl dárek od Damona. A říkala jsem ti, že ho nechci teď zpátky a to taky platí, jenom tě prosím, dávej na něj pozor a až nastane ta správná chvíle, tak bych ho ráda dostala zpátky. Ale teď zase k minulosti. Přestali jsme se vídat, přestali jsme si psát. Dostalo mě to na kolena, ale našla jsem jeden způsob, jak se přes to přenést. Musela jsem ho nechat umřít. Nezabila jsem ho doopravdy. Byla jsem slabý člověk, který nedokáže unést tu bolest. Tak jsem ho v sobě nechala umřít. Věděla jsem, že to je jenom útek před skutečností, ale já jsem musela. Byl to můj způsob jak se s tím vyrovnat. Dokázala jsem tak žít několik let. Ale jednoho dne, to na mě všechno spadlo. Hádky doma, fakt, že jsem sama, a dalších xy věcí. Vyběhla jsem do lesa, věděla jsem, že tou cestou, kterou jsem se vydala, nikdo nechodí. Vedla do temného lesa, byl tam takový palouček. Sedla jsem si doprostřed a nechala jsem svou špatnou náladu, aby vyplavala na povrch. V ruce jsem třímala nůž a hleděla si na zápěstí. Chtěla jsem to všechno ukončit.
„Dobrý den! Ztratila jste se?“ najednou jsem za sebou uslyšela neznámý hlas. Vykašlala jsem se na všechno slušné vychování a na svou ješitnost. Jenom jsem pokrčila rameny a neznámého si nevšímala.
„Jste v pořádku?“ vyptával se dál muž a než jsem se nadechla, byl u mě a hladil mě po zádech.
„Ne, nejsem. Nechte mě, prosím, na pokoji. Pane,“ vydechla jsem mezi vzlyky.
„Co se stalo tak strašného, že jste tady tak sama?“ vyzvídal cizinec. Nejednou jsem měla pocit, že je všechno v pořádku. Vzhlédla jsem k neznámému.
„Velké trápení leží na mých zádech a já nevím, jak ho mám zvládnout,“ přiznala jsem se, netušíc proč jsem to vlastně řekla. Nikdy jsem se nikomu nesvěřovala.
„Můžu ti od toho trápení pomoct. Ale nesmíš se bát trochu bolesti,“ navrhl a mě to upoutalo. Byla jsem mladá a blbá. Chtěla jsem od všeho utéct. Ruka s nožem se mi roztřásla.
„Co to znamená?“ zeptala jsem se nadějně. Jeho oči mě upoutaly, připadala jsem si jako zhypnotizovaná.
„Udělám tě něčím, co si nebude moct dělat s ničím starosti. Necítí bolest. Nic by tě nezranilo,“ vyprávěl muž a já visela na každém jeho slovu. Přikyvovala jsem, neuvědomujíc si, co to znamená.
„Takže tě teď proměním,“ zanotoval cizinec a přikročil ke mně.
„Toto si moc zapamatuj. Pokud to přežiješ, tak se ti to jednou bude hodit,“ zašeptal mi do ucha, vzal mi z ruky nůž a já si v tu chvíli uvědomila, že mi hrozí nebezpečí.
„Co budete chtít za tu přeměnu?“ vyhrkla jsem pomalu neslyšně.
„A přeci jenom není pitomá,“ zasmál se muž a ustoupil ode mě o krok. Nedůvěřivě jsem se na něj dívala. Pomalu mi docházelo, do jakého maléru jsem se to dostala.
„Chci tvé tělo,“ prohlásil vážně neznámý, ale v očích mu pořád pohrávaly jiskřičky pobavení.
„Nebudu nic cítit?“ otázala jsem se nesměle.
„Nebudeš nic cítit, jenom přeměna bude nepříjemná, ale to i kdyby ses teď zabila,“ rozesmál se cizinec a pohrával si s nožem.
„Proč mi to nabízíš?“ můj hlas byl slabý a roztřesený.
„Protože mě ovládá chtíč. Lidi, lidi jsou zranitelní, ale my ne. Vydržíme toho tolik, že to je až nemožné,“ vysvětloval mi muž. Najednou se mu nepodařilo chytit nůž za rukojeť a čepel mu projela dlaní. Ohromeně jsem se dívala, jak cizinec předmět ze své ruky vytáhl a nehnul při tom ani brvou.
„Jak říkám, nebudeš nic cítit,“ ušklíbl se neznámý a olízl čepel nože, aby jí zbavil krve. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Stála jsem jako přikovaná.
„Takže teď tě přeměním,“ pronesl zase muž, udělal krok ke mně a já instinktivně ustoupila.
„Co ze mě bude?“ vyptávala jsem se s děsem v očích.
„A konečně důležitá otázka,“ potvrdil neznámý. Zahleděl se mi do očí, blížíc se ke mně. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem. Jediné co jsem mohla, bylo hledět do těch jeho očí.
„Bude z tebe upír,“ zašeptal mi do ucha. Pak vzal mou ruku, vykasal rukáv a na zápěstí mi udělal velký řez nožem, krev se začala hned valit ven.
„Musíme naše krve smíchat,“ vysvětloval mi a dělal si stejnou ránu na svém zápěstí. Pak dal rány k sobě a já jsem mohla cítit, jak se naše krev ve mně mísí.
„Až budeš mít dost mé krve v sobě, tak si vezmu já tu tvou. Budu jí pít z tvého krku,“ popisoval další kroky muž a já jsem nebyla schopná jakéhokoliv pohybu. Cítila jsem, jak mé tělo zároveň sílí, ale zároveň umírá. Po pár minutách, se ke mně neznámý naklonil a kousl mě do krku a začal sát. Cítila jsem, jak pomalu umírám. Přála jsem si, abych umřela, ale toto mi nebylo dáno. Zavřela jsem oči a toužila po zapomnění, ale to nepřicházelo. Cítila jsem v žilách upírovu krev. Byla jako led. Bylo to, jako kdybys byla ponořená do kádě s ledovou vodou a nemohla utéct. Ten chlad se mi rozléval tělem a moje teplá krev mizela. Po pár minutách se muž odtrhl. Připadalo mi to jako roky a ne jako minuty. Bála jsem se otevřít oči. Bála jsem se, toho co uvidím. Bála jsem se, proto jsem ty oči neotevírala, ani když jsem cítila, jak se cizí ruce plíží po mém těle. Jenom jsem nehybně stála a pro tuto chvíli se ze mě stala loutka.
Po několika hodinách jsem otevřela oči. Byla jsem zase sama. Když neznámý odcházel, tak prohodil jenom pár slov.
„Jinak jmenuji se Maxmilián a ty zlomeniny mě mrzí. Měla by sis je napravit teď, protože pak to bude horší. Bude to více bolet,“ poslední větu dodal výsměšně a mě bylo do pláče, ale ješitnost mi to nedovolovala.
Pořád jsem měla zavřené oči a cítila jsem. Cítila jsem všechno. Ale teď, když jsem měla jistotu, že tady už cizinec není, tak jsem oči otevřela a pohlédla jsem na své tělo. Rameno jsem měla v nepřirozeném úhlu, ze stehna mi trčela kost. O modřinách ani nemluvě. Bylo mi do pláče a najednou jsem cítila, jak se mi opravdu z očí řinou slzy. Zhluboka jsem se nadechla a uchopila poraněné rameno a nahodila kloub do správné polohy. Lesem se ozval můj řev. Nepoznávala jsem ho. Bylo to, jako kdyby zavylo zvíře. Trhla jsem s sebou při tom zjištění.
Podívala jsem se na svou nohu a tentokrát jsem si mezi zuby strčila kousek větvičky, dost silné na to, abych věděla, že bych ho jen tak nezlomila. Stiskla jsem zuby a rukama zatlačila do kosti. Zuby se mi scvakly ještě více a já jsem zjistila, že větvička povolila a já opět zavyla. Podívala jsem se na svou nohu a mohla s potěšením říct, že svalstvo a kůže se opět scelují.
Teprve tehdy jsem si začala uvědomovat, kde je chyba. Neměla jsem tak skončit. Stala jsem se něčím, co vůbec nemělo existovat,“ shrnula jsem příběh a hleděla na Jáju. Ta pozorně poslouchala a pořád si pohrávala se srdíčkem na svém krku.
„Viděla jsi ještě někdy toho upíra?“ zeptala se po chvíli ticha dívka.
„Už nikdy a už nikdy bych se s ním nechtěla setkat,“ přiznala jsem s úšklebkem.
„A co bylo dál?“ vyzvídala Jarmila.
„Léta, kdy jsem se snažila přijít na to, jak mám žít. Jak přežít. Stal se ze mě upír,“ vydechla jsem, odhadujíc její reakci. Pro tento okamžik jsme v místnosti byly jenom my dvě. Kluci, mlčeli a jako by se ani nechtěli zapojovat do děje.
„Víš, jako upírovi, se ti všechno vyjasní. Všechno máš znásobené. Co je na tobě nejvýraznější, tak to se projeví nejvíce. Já jsem vždycky pomáhala lidem, vždycky jsem je stavěla před sebe, a jakožto upírovi, se to ve mně umocnilo. Sluch, čich, zrak, hmat, všechno je zanedbatelné s tím, co prožíváš uvnitř. Chceš létat, chceš běhat. Všechno co chceš, dostaneš, protože prostě chceš. Pokud si ale nedáš pozor, tak tě dostane někdo jiný. Můžeš nic necítit, ale co pak? Na co ti to je? Vybrečela jsem moře slz, než jsem se naučila veškeré city vypnout. Trvalo mi to hodně dlouho, ale dokázala jsem to. A pak přišel,“ hlas se mi zlomil a já se smutně usmála.
„Kdo přišel?“ vyptávala se dívka.
„To je příběh na někdy jindy,“ teď se můj úsměv stal bolestným. Alex mě chytil za ruku jako opora a já mu věnovala dlouhý pohled.
„Víš, kdybych si mohla vybrat, kdybych mohla volit, tak si zvolím život a ne to co mám teď. Jednoduchý prostý život, který má své dané pravidla. A ne to, co prožívám teď. Protože tím, že mě Max našel na té mýtině, mi vzal možnost volby. Víš, chtěla jsem mít děti. Chtěla jsem žít, umřít, a pak najednou? Všude kolem mě je světlo, ať je den nebo noc. Připadáš si jako kočka, která vždycky ví kam šlápnout, ale nevíš, proč tomu tak je. Máš jenom dva směry. Nakrmit se a přežít. Pouze dvě možnosti, které se někdy rozšíří o partnera,“ v mém hlase zněla hořkost s každým slovem, krom poslední věty, kdy jsem Alexovi stiskla ruku a pousmála jsem se na něj.
„Ale když je lidský život jenom zrnko písku oproti věčnosti, tak je to jediné řešení,“ prohlásil můj partner a já se na něj smutně usmála.
„Copak věčnost stojí za to všechno?“ zeptala jsem se a viděla v jeho očích jasnou odpověď. Podívala jsem se do očí Jáji a v jejích očích, které hleděly do Damonových, jsem vyčetla to samé, taktéž v Damovových. Vrátila jsem se pohledem do Alexových očí.
Na chvíli v místnosti panovalo ticho, jak jsme si hleděli do očí.
„Ano, stojí to za to,“ problesklo mi hlavou, když jsem hleděla do těch světle hnědých očí svého partnera. Vyčetl tu větu v mé tváři a pohladil mě po vlasech. Atmosféra se najednou trochu uvolnila.
„A co se u tebe ještě umocnilo?“ zeptala se Jarmila. Zapřemýšlela jsem.
„Empatie, tvrdohlavost a ješitnost,“ vydechla jsem s úsměvem.
„A u tebe Alexi?“ vyptávala se dál dívka.
„Umění postarat se tady o Eli a rozesmát jí,“ pousmál se tázaný a já s ním.
„To nechápu,“ zamračila se Jája.
„Ono, jak se starám o všechny, tak zapomínám na sebe. A když mám u sebe Alexe, tak se nemusím o nic starat, prostě zavřu oči a nechávám se vést,“ přiznala jsem a pohladila partnera po tváři, dal mi polibek do dlaně.
„Aha, a ty Damone?“ nechala si Jarmila svého přítele jako posledního.
„Taky asi tvrdohlavost. A touhu jít si za svým cílem,“ přiznal muž a já se usmála. Ano, to sedí.
„A co si asi vezmu s sebou já?“ zauvažovala nahlas dívka a tím nám všem vypálila rybník.
„Ty nad tím uvažuješ?“ vyhrkl jako první Damon.
„Samozřejmě, že nad tím uvažuje,“ rozesmál se Alex a já po něm šlehla vražedným pohledem.
„A proč bych nad tím neměla uvažovat? Lidský život je oproti věčnosti jako zrnko písku,“ zopakovala Jája dnes už jednou řečená slova.
„Nevíš, co to všechno obnáší!“ vyhrkla jsem vztekle.
„Eli, klid! Nechci proměnit teď hned, ale jednou se k tomu dostaneme,“ uklidňovala mě dívka, ale na mě to nějak nemělo účinek. Nechápavě jsem na ní hleděla.
„Dobře, myslím, že pro teď bylo vyprávění dost. Půjdeme tady se slečnou připravit oběd, že?“ zatahal mě za rukáv Alex a já jenom přikývla a pořád ohromená se nechala táhnout přítelem do kuchyně.