II. po 10 letech

Anotace: Druhá část je na světě. A možná světlo světa spatřiti neměla.

Polámaná tmavomodrá lenoška a nádherný pokoj, který byl pod obrovským nánosem prachu. Jediné místo, které bylo jakýmsi vodítkem. Tolik jsem se bála sem vrátit. Tolik jsem doufala, že už nikdy nebudu muset. Ale musím. Musím najít svého bratra. Nevím, kde ho hledat, ale teď už dobře vím, že nesmím utíkat. Utíkala jsem sama před sebou 800 let a před svou bolestí poslední desetiletí. Jsem zbabělec. Ale musím se tomu všemu postavit.
Deset let jsem strávila v těch nejtemnějších zákoutích mého New Jersey, je mé protože tam jsem existovala většinu svého nesmrtelného…života. Ano teď tomu, už říkám život. Již se necítím mrtvá. Časy kdy jediné, co na mém těle fungovalo, byly smysly, jsou dávno pryč. Jako by se s tou bolestí, která mě onoho večera naprosto zničila, vrátil cit. Už zase vnímám svět a vše, co se v něm děje.

Jersey, je dlouhou dobu jsme zde s Peterem strávili. Bylo nám tady dobře, alespoň jsme si to tehdy myslela, věřila jsem tomu, že takto to má být. Peter byl zničený a zamlklý. Neviděla jsem to, byla jsem příliš zaujata možnostmi bohatého jídelníčku, který se ve zdejších ulicích pohyboval. A můj bratříček se trápil, snažil se mi to dát najevo a já jsem to naprosto ignorovala. Tolik mne to mrzí.

Můj den se dříve skládat pouze s šedé mlhy a prchavého okamžiku rozkoše při sycení, nic víc jsme necítila. Nechtěla jsem, někoho nechat, aby mě poznal, nechtěla jsem znát sama sebe. Ani Peterovi jsem nedovolila, aby se o mne zajímal. Nebyla jsem jeho věc. Nyní už vím, co je to bolest, také vím, co je to bolest světa a vím, co je to strach. Hlavně vím, co je to strach. Pevně však věřím, věřím a doufám, že se do mého života vrátí i další pocity, že oblasti mého citového vnímáni se rozrostou i na ty nádherné z nich. Nyní se však ze všeho nejvíce bojím o Petera. Je to můj bratr a já ho nemám vedle sebe. Tolik ho potřebuji.

První tři roky po mém útěku jsem se snažila vrátit zpět do kolejí můj vykolejený vlak života. Mým trvalým domovem se opět staly byty, které byly schovány pod úrovní horizontu lidských pohledů, v těchto bytech jsem trpěla, vzteky ničila vše, co mi přišlo pod ruky, choulila se v rozích a cítila vinu, tak velikou vinu. Přes veškerou bolest jsem chtěla být zase tou šelmou, která žije z ničeho a s nikým, nic necítí, jen vnímá a stravuje. Chtěla jsem zase zabíjet. Přesně, tak jak mi to bylo celý můj dlouhý nesmrtelný čas přirozené. Po prvním lovu jsem se však cítila ještě hůře, než poté co mi Peter řekl, kdo se ze mě stal. Mé nově nabyté svědomí drásalo zbytky mého nejistého já a celé mé tělo se třáslo odporem k tomu, co jsme provedla. Odporem k té bytosti, která žije uvnitř jeho pevné ochrany. Mé tělo, již odmítalo nechat se dále ovládat pouze instinkty zvířete, chtělo mnohem více, chtělo zpět ženu, které kdysi patřilo. Chtělo ji přitáhnout zpět, když cítilo její přítomnost, tak blízko.

Zkusila jsem zabít ještě několikrát, nevěřila jsem, že můžu mít něco tak lidského, jako je svědomí. Svědomí mají přeci lidé, a to jen ti lidé, jež si ho zaslouží. Ti špatní jej přece v sobě zabijí. A já přeci nejsem, ani člověkem a to po řadu staletí, tak proč bych měla mít svědomí? Vždyť nade mnou již nestojí Bůh, kterému se budu zodpovídat. Když jsem byla ještě člověk, věřila jsem v Boha, věřila jsem v jeho moc. Prosila jsem jej, ať ochrání mne i mou rodinu. Poté jsem Boha proklínala za to, že je má rodina ničena a rozmetávána na kusy. Nakonec jsem měla pomalu stejně velkou silu, jako jsem přisuzovala onomu svému Bohu, a tím již nebyl. Zapomněla jsem na něj, ostatně, jako na vše ostatní.

Ale co když Bůh je? Co když jsem si jej definitivně znepřátelila svou existencí, copak tvorové, jako já mají právo na to, aby je někdo miloval? Aby je miloval Bůh? Děsí mě to, co když je jen mou chybou, že kdybych náhodu definitivně opustila tento svět, skončím v pekle? Sama jsem se ničila za života a někdo jiný mě bude ničit po mé smrti. Tedy té definitivní. Poslední roky přinesly tolik otázek a tak málo odpovědí.
Takovými úvahami se poslední roky zabývám téměř neustále, ovšem dnes již z velké části dokážu i normálně fungovat a to jen díky tomu, že jsem poprvé po tak dlouhé době byla schopna vnímat fakt, že nejsme jediný tvor na planetě Zemi, který musíme trpět pro samu existenci. Když už jsem skutečně nevěděla, co dál a myslela si, že umřít hlady je můj osud, potkala jsem ženu, která patřila k nám, ale spíše než mne a mnoho takových, jako jsem byla já po ušlých 800 let, a které jsme potkávali, když jsme s bratrem cestovali po světě, připomínala Petera, ale byla snad ještě mnohem lidštější. Jmenovala se Marie. Její druhý života začal, když jí bylo 30 let, a takto existuje více než tisíciletí.

Její příchod mi probouzí úsměv na rtu. Seděla jsem na lavičce v parku a pršel. Sedávala jsme tam ráda. Bylo to mé oblíbené místo. Když se celé mé tělo napjala a smysly zbystřily, že se blíží někdo od nás. Někdo narušoval můj osobní prostor, mé loviště. Čekala jsem, že se objeví další z těch mladých z nás, kteří ze všeho nejvíce touží po tom, dávat na obdiv své úspěchy, neumí žít sami, neví, co to znamená mít tajemství. Nenáviděla jsem je. Nakrčila jsem se a chtěla jsem daného roztrhnout napůl, když v tu chvíli mi mé smysly jasně řekly, že pro tohoto upíra nejsem rovnocenný soupeř. Výstražné světlo v mé hlavě říkalo, že ten kdo přichází je schopen zabít mě dřív, než stihnu jakkoliv zareagovat. Hlavou mi proběhlo, že se mi konečně plní přání. Zemřu.

„Ahoj, máš tady volno?“

Zašvitořila, jako by ji snad vůbec nepřišlo divné, že sedím na dešti a poklidně čekám na smrt. Bylo mi jasné, že její smysly jí přesně řekly, jak se v tu chvíli cítím. Dál se usmívala a ignorovala můj překvapený výraz. Sedla si, jako by se nechumelilo.

„ Tipuji, že ne mi neřekneš. Prosím tě netvař se, jako by ti uletěly včely. Cítila jsem tě přes čtyři bloky, ani nevíš, jak dlouho, už jsem nepotkala, tak starého upíra. Chybí mi kamarádi.“

Zasmála se veselým hlasem a její poměrně drobné tělo se celé rozsvítilo, jako by se smálo s ní. Způsob, jaký vyslovila slovo kamarád, mělo v sobě ty nejhlubší odstíny ironie, pobavení a touhy zároveň. Skoro, jako by to myslela vážně. Když domluvila, její typicky evropské rysy v obličeji se pokřivili do něčeho, co jsem dřív znala pod pojmem milý úsměv. Napadlo mě, že upíři se takto nesmějí. I veselé tmavohnědé oči se jí smály. Jak může mít upír jiskry v očích?

„Hele holka, sice z větší části vím, co si myslíš a hlavně vím, co cítíš, ale mluv, už prosíme! Bude to větší zábava.“

Pak zmlkla a jen se na mě dívala. Najednou mě v hlavě něco sepnulo. Vždyť přesně na něco takového jsem čekala, ona je ta změna.

„Ahoj, co všechno teda víš?“
k
Odpověděla jsem a můj obličej se pokřivil do mého nejoblíbenějšího úšklebku.

„Myslím, že dost. Tak především, vím, co prožíváš, a myslím si, že bych ti mohla pomoci. Tedy pokud budeš mít zájem. A málem bych zapomněla, taky vím, že jsi Kateřina, a že tady nejsi poprvé. Už dlouho jsem čekala, kdy se tady objevíš sama. Ty nebo tvůj bratr. Pokud on šla bych tě hledat. Víš vůbec, že on si tímto vším taky prošel? Jen mnohem dřív, než ty. A zvládl to lépe, než ty. Měla jsem ho ráda. Ráda jsem vás, z velké dálky pozorovala a čekala na tebe. Myslím, že bychom mohly být přítelkyně. Tak, co říkáš, bereš mně?“

Zůstala jsme šokovaně sedět, myslím, že se mi dokonce změnil výraz tváře na udivený. Nic takového se mi nestalo staletí. Najednou jsem se usmála a věděla jsem, že je to skvělé, že už nejsem sama. Byla tady, moje pomoc, o kterou jsem se prosila. Myslela jsem si, že je ta malá holka, co vedle mě sedí blázen, ale byla jsem za ní ráda. Nakonec to nebyl, ani blázen, ani malá holka. Byla to moje Marie. Trochu mě zaráželo, co chci odpovědět, ale nakonec jsme to řekla.

„Zvu tě ke mně.“

Má nová, má jediná přítelkyně přijala.

Do mého domova, přesněji jednoho z nich. S Marie dostavila okamžitě a se vší parádou. Stala se mou spolubydlící, první za celou mou existenci i celý lidský život. A byla mou důvěrnicí a já její. Chápala mne a já, jí. Její osud mne nedojímal a ji nedojímal, ten můj byly jsme si kvit. Sestry ve zbroji. Ženy, ač by někdo mohl namítat, že toto označení k nám nepatří, kterým muži zničil život.

Marie měla velice těžký života a snad ještě náročnější existenci. Narodila se, jako jediné dítě mocného panovníka v Langobardii. Měla nádherné dětství, její rodiče jí milovali, jako nic na světě a snažili se ji dát vše, po čem zatoužila. Když mi vyprávěla o svém dětství, hořce jsem vzpomínala na tyto roky v životě mém a Petera. Další pokračování Mariina příběhu je však již mnohem více ponuré. Její rodiče jí vybrali velice bohaté italského knížete, aby její život v luxusu mohl i nadále pokračovat. Milovali ji a chtěli pro své dítě jen to nejlepší. Nedlouho poté si Marie tohoto muže skutečně vzala. Její rodiče zemřeli o necelý rok později. Jejich dvůr postihl mor a Mariin otec se rozhodl zůstat se svými lidmi a jeho paní ho odmítla opustit. Přežilo jen několik málo lidí, nezbyl nikdo, kdo by Mariin majetek chránil a tak jej získal její muž, čímž přišla o poslední útočiště. Mariini rodiče však netušili, komu svou dceru dáli.

Její život se stal učiněným peklem. Manžel se k ní choval, jak se na mocného muže slušelo, žena pro něj nebyla víc, než drahý kůň, byla pro něj méně, než jeho milenky. Žila v jednom s nejnádhernějších italských středověkých sídel, ale zároveň žila v kleci. Každým krásný kus nábytku, nově zařízený pokoj, nové šaty. Vše bylo jen proto, aby se její muž mohl pyšnit krásou, kterou dokázal nashromáždit. Marie byla také jen ozdobou jeho dvora. Když si jí nevšímal, byla šťastná, znala mnohem horší chvíle. Chvíle kdy se vracel z lovu a povadl ji za hodnou trestu, protože nebyla schopna být dokonalá, jako v jeho představách žena muže jeho postavení být měla. Omluvy se nedočkala nikdy, ale naučila se žít s tím, že takto je to normální, že přesně toto je přirozené. Spolkla veškerou svou hrdost a žila po boku svého muže, jak nejlépe dokázala. Bylo jí 15 let, když si ho vzala a doufala, že zemře dříve, než se její čas strávený na zemi zdvojnásobí. Nestalo se tak. Přišel však nejhorší okamžik, který měl její život definitivně změnit.

Ve chvíli, kdy mu ani po 15 letech manželství nedokázala porodit potomka, nechal ji její muž veřejně zbičovat. Bylo to nejhorší ponížení, jaké kdy zažila. Celý dvůr se díval na to, jak jejich paní byly roztrženy šaty a muž s maskou bez zaváhání vytváří na jejich holých zádech otevřené rány, z nichž se v hustých a hutných proudech valí krev po bělostné kůži vládkyně. Poté co toto ponižování skončilo, nemohla vstát a doufala, že zemře přímo tam na vyvýšeném místě, tak kde duši vypustil nejeden zloděj a vrah z panství, nechtěla se již nikdy podívat do očí ani svému muži, ani nikomu jinému na této planetě. Bohužel, bohudík toho odpoledne nezemřela. Jediná duše z celého hradu milovala Marii natolik, že ji pomohla vstát a odvedla jí do jejího pokoje. Stará služebná se o Marii postarala, dala jí horké hutné červené víno, zastavila krvácení, vyčistila a obvázala rána. Mariin muž jí za tuto službu přisoudil smrt. Marie, už nedokázala snášet zacházení, kterého se jí dostávalo. Ještě týž večer utekla, chtěla se dostat k sestře své matky a poprosit ji o azyl. Požádat ji o pomoc.

Ovšem pach krve, který se linul z otevřených ran na jejich zádech, přivábil další neštěstí. Překvapivě snadno se Marii podařilo dostat za bránu hlavního nádvoří. Hořce se pousmála svému údivu nad lehkostí svého útěku, kdo by ji také hlídal, kdo by ji zde postrádal. Naposledy se ohlédla na místo svého zlého snu. Nádhera, kterou opouštěla, se jí zdála odpornější, než nejmenší nuzný dům, který stál u břehu řeky, která se klikatila okolo dvorce a k níž tak ráda chodívala na procházku. Nyní již neběžela, neměla důvod i srdce se jí malinko uklidnilo. Již jen rychlými kroky se pohybovala, dlouhou ulicí vedoucí k hlavní obchodní cestě, které byla na sever od města. Noc byla chladná a jasná. Svěží vítr chladil Marii roztrhanou kůži zad, každý pohyb jí bolel. Ale touha po tom utéci a zbavit se všeho strachu, který tvořil její dosavadní život, ji hnal dále. I na bolest zapomínala. Když se jí podařilo dosáhnout pravého kraje volného prostranství, které oddělovalo městys od obchodní cesty, konečně se začínala cítit svobodná. Nadechla se a rozběhla vstříc dlouhému útěku, který byl jejím snem. To byl Mariin poslední nádech. Ten večer Marie Kastilská zemřela. Ten večer se narodila Marie Bůhvíjaká do nového zlého snu.

O svém dalším životě mi Marie téměř nic neřekla. Pouze, že žila dlouhou dobu s mužem, který ji přeměnil. Neřekla mi, kdo to byl, ani jaký byl, ale pochopila jsem, že se k ní nechoval hezky. Poté se od toho muže Marie odtrhla a dlouhou dobu žila velmi obdobným způsobem, jako my s Peterem. Pak se jí však potkala něco, o čem se mi odmítla zmínit byť jen jediným slovem, jen mi řekla, že způsob jakým se probudila lidskost ve mně, byl oproti její zkušenosti skutečnou procházkou růžovým sadem. Lidskost je zlo, říkává Marie s úsměvem. Dostane našince do největších problému v naší existenci, každý komu se to stane, dlouho se s tím smiřuje s tím. Marie se s tím však smířit dokázala a dnes je mou průvodkyní, pomocnicí, matkou, kterou jsem nikdy neměla i rádkyní.

Marie mi ukázala, jak žít a nezvětšovat tím bolesti. Měla pravdu, Peter skutečně bez pomoci naše jeden ze způsobů, jak toho docílit. Existují lidé, kteří jsou ochotni svou krev darovat, ať už z vlastní vůle, nebo podrobeni silou naší mysli. Není nutné je proto, abychom od nich získali, co potřebujeme je zabít. První skupinu jsem nesnášela. Nebylo vůbec složité je nalézt, místa, na níž se tito lidé vyskytovali se mi, však příčila. Odporné kýčovité temné haly, plné černého nábytku, svící v staromódních svícnech vyrobených před dvěma měsíci v IKEE a ze všeho nejhorší byla ta jejich mluva a oblékání. Prosili upíry o to, aby mohli být něčím tak ubohým, jako jsou domácí mazlíčci pro malé rozmazlené fracky. Byli tak ubozí, tak lehce ovládatelní. Jejich krev neobsahovala vůbec žádnou sladkost strachu. Oni si přáli zemřít. Tedy oni si nepřáli zemřít, oni si přáli přeměnit. Jako by to bylo tak snadné. Jednu proměnu prosím. Nevěděli, co si přejí. Hlupáci. Nikdo o ně nestál. Jsou loutky, hračky. Nás je na tomto světě tak málo, že jen zřídka kdy se s někým z nás za svůj krátký život skutečně setkají. Ubližují si navzájem a jejich ubohost nezná mezí. Druhá skupina je pak mnohem více vzrušující. Netouží po tajemném dobrodružství, netuší, s kým mají tu čest. Jen je k nám něco láká, labilní jedince více, než ostatní. Zvláštní, leč dává to smysl. Jsou přitahování k nebezpečí, protože je blýskavé. Jsme jejich amazonské žabky. Bojí se nás a přesto, touží po naší blízkosti. Ovládat jejich mysl je náročné, bere to onu radost z volnosti a nevázanosti skutečného lovu. Nakonec také fakt, že jim nesmíme ublížit natolik, aby to na nich bylo znát, bere sladkost možnosti uspokojit se dosyta. Přes uvedené strasti, jsou mnohem lahodnějšími sousty, protože v jejich krvi létají ony malé perly lidského strachu, jejich podvědomí se ještě umí bát. Jak bolestné je, že ti, kteří by dříve umírali po jediném setkání se mnou, teď často touží po dalších schůzkách. Marie chce, ať si jich vážím. Jak bych mohla? Všichni jsou tak stejní.

Druhým způsobem je krev zvířat, na nějakou dobu vystačí a lze z ní přežít, zdaleka však není plnohodnotnou stravou. Cítím se po ní slabá a nemám pocit sytosti, k utišení nejnaléhavějších volání svého hladu jí potřebuji neskutečně veliké množství. A navíc lov. Není to lov, nýbrž obyčejné štvaní. Nudné, nesmyslné, bezduché. Miluji zvuky skutečné přírody a miluji zvířata. A nyní si mám tyto dvě věci začít spojovat s pocitem nechutné pachuti neoblíbené stravy a pocitem bezmoci? Nechci! Přišla bych o svou radost z čerstvého vzduchu, líného protahování noční zvěře, rychlých pohybů malých hlodavců, pomalých a jistých pohybů velkých šelem. Nechci narušovat onu klidnou atmosféru lesa, tím, že budu tyto své přátele děsit a štvát. Bohužel někdy musím, nerozdírá mě to bolestí, ale ničí to můj vnitřní klid.
Za vše může Marie, měla bych jí poděkovat zatím, však nemám odvahu, ani chuť. To ona mě naučila můj hlad ovládat. Již nepovažuji za nezbytné sytit se neustále, stačilo se jen ovládnout a kontrolovat své smysly a život je pak mnohem snazší. Ach, jak snadno se to říká a kolik za tím vším stojí práce. Marie však tvrdí, že jsem skvělá, že mé ovládání se tříbí neuvěřitelně rychle. Bude to tím, že již dávno jsme tyto pudy v sobě měla, přeci jen jsem takovou a ne jinou více, než osm staletí.

Myslím, že nejvíce mě žene kupředu fakt, že právě díky tomuto ovládání jsem dnes a snad po dlouhou řadu dalších dní na dobré cestě, jak zvládnout bolest, která mne provází. Nezmenšuje se, není jiná, jen je každý den trochu snesitelnější, trochu více pod kontrolou s každým dnem, kdy mou rukou nezemře člověk, jsem to stále více já, stále více ta stará Kateřina.
To co potřebuji nyní je najít Petera. Chtěla jsem jej vyhledat okamžitě po svém útěku, ale nebyla jsem toho schopna. Ihned poté co jsem byla schopna, alespoň částečně přežít, jsem se do jeho hledání chtěla pustit znovu, ale Marie mi zakázala vyhledat Petera hned, vysvětlila mi, že by nebylo dobré, kdybych se tak brzy vrátila ke starému životu. Byla jsem velmi slabomyslná, měla pravdu. Lepší pro mne bylo naučit se ovládat, a až poté jej vyhledat bratra. Velmi jsem se divila, že nevyhledal on mne, musel by pro něj být velmi snadné mne najít. Dobře věděl kde je mé útočiště. Nechtěla jsem si to přiznat, ale zranilo mne, že netoužil po tom být opět se mnou.

Teď už na tom však nezáleží, vše vidím skutečně jasně. Je to nutné, musím ho najít, potřebuji ho, musím se postavit čelem svému strachu. To já jej potřebuji, ale pokud mne odmítne, pochopím to, třeba už sám našel způsob, jak žít jinak. Třeba je beze mne konečně skutečně šťastný. Bojím se, tolik se bojím, že je to pravda. Nevím, co bych mohla v takovou chvíli udělat. Musela bych ho opustit, bylo by to správné, ale dokázala bych to?
A dost křikla jsem sama na sebe. Nesmím se tolik bát. Dám se do hledání. Hned.

„Katko!“

Šokovaně jsem vzhlédla. Ach, mé smysly, samým nepoužíváním, snad otupují. Až ostré a žádostivém zvolání, které se ozvalo z prvního patra domu, a doplulo k mým myšlenkám, mě přivedlo k životu. Ihned jsem byla stou určit, že spolu s Marií do domu vešel i druhý dobře známý pach. A to zvolání bylo radostné. Skutečně bylo? Mám strach. Rychlé kroky se blíží, ve zlomku sekundy bude stát můj bratr v této místnosti.