Musíš něco cítit- 18.kapitola

Anotace: ...

Otevřela jsem oči a uvědomila si, že neležím na stole, ale v posteli a Alex mě hladí po vlasech. Rozespale jsem se na něho podívala. Mohl v mých očích vidět část smutku, co jsem cítila.
„Nemusíš to dělat. Ne tentokrát,“ řekl a dal mi pusu na čelo.
„Víš, že bych pro tebe udělala první poslední,“ začala jsem a musela jsem zavřít oči, protože se tentokrát zračil smutek i v partnerových očích.
„Vím. A taky vím, že mnohdy to je více, než se dá. Tak aspoň jednou se zapři a nech to na nás,“ přemlouval mě přítel.
„Miluju tě. A vždycky budu. Mám velké srdce a jsem schopná si do svého srdce pustit hodně lidí. Vím, že jsem ti o tom nikdy neřekla. Nechtěla jsem o tom mluvit, ale teď je možná poslední možnost, tak to nemůžu nechat být,“ hlas se mi zachvěl a proti své vůli otevřela oči.
„Vím o tom všechno,“ zašeptal Alex a přitáhl si mě do náruče.
„Nevíš. Nemůžeš vědět, protože některé věci neví nikdo krom mě. A já to ze sebe musím dostat ven. Víš, jednou, je to už hodně dlouho tomu, jsem se zamilovala. Byla jsem upír a On člověk. Než jsem ho potkala, tak jsem necítila. Nechtěla jsem cítit, ale On mě změnil. Byla jsem úplně jiná než teď, úplně jiná než jaká jsem byla před tím, než jsi mě potkal. Začali jsme spolu randit a já začala cítit. Víš, děsila jsem se toho, že budu cítit. Strašně jsem se bála, protože když jsem cítila, tak to nikdy nedopadlo dobře. Ale najednou? Chtěla jsem cítit. Cítit cokoliv. A opravdu jsem začala cítit. Zamilovala jsem se. Řekneš si, co je na tom tak krásného, ale několik set let jsem se vyhýbala jakýmkoliv emocím a pak? Milovala jsem ho, pořád ho miluju,“ po poslední větě mi hlas selhal a z očí mi začaly téct slzy. Alex trochu ztuhnul, ale mlčky čekal, co přijde dál.
„Víš, říká se, že stačí jenom chvíle, kdy poznáš, bez kterého člověka bys nemohl žít. Já jsem to poznala. Zamilovala jsem se, a byť nebyl dokonalý, tak jsem poznala, že zrovna On je ten pravý. Viděla jsem jeho chyby, jeho klady a přesto jsem se zamilovala. Otevřela jsem své srdce a doufala a věřila, že jenom On mě udělá šťastnou. A já byla šťastná. Tak šťastná, jak to slovy nemůžu ani popsat. Ale poznávali jsme se. A já se děsila, úplně stejně jako s tebou, že přijde chvíle, kdy pohár přeteče, a já zůstanu sama. Že zjistí, že se mnou nemůže vydržet, že jsem upír a že mám vlastnosti, které nejsou zrovna žádoucí. Jednoho dne ten pohár opravdu přetekl. Stali se z nás přátelé. Setkávali jsme se. Každé naše setkání mě ujistilo, že je ještě šance, ale pokaždé jsem věděla, že to nevyjde. Pokaždé, když jsem byla s ním, tak jsem žila. A když jsem nebyla s ním, tak jsem toužila po tom, abych nic necítila. A čas plynul. Dívala jsem se, jak je šťastný. Přála jsem mu jenom štěstí a on šťastný byl. Užíval si života a já se jenom dívala a přála si jenom jednu věc, která se nikdy nesplnila. Jednoho dne uplynul jeho vymezený čas na zemi. Z povzdálí jsem sledovala, jak ho pochovávají do země a s ním poslední část mé lidskosti. Necítila jsem, protože jediné, co jsem dokázala cítit, byla bolest. Vypnula jsem to. Umřela jsem s ním. A pak jsi přišel ty. Byl jsi má naděje a zároveň má noční můra. Víš, když jsi přišel a začal jsi ukazovat zájem, tak jsem se děsila a najednou jsem pocítila zase tu bolest jako před léty. Miluju tě! To už se nikdy nezmění, ale v srdci mám pořád Jeho. Ať chci sebevíc, tak tady vždycky bude,“ ukončila jsem své vyprávění a teprve teď si uvědomila, jak má Alex moc zmáčené tričko od mých slz.
„Proč mi to říkáš?“ zeptal se mě pevným hlasem můj partner.
„Abys pochopil. Hodně lidí říká, abychom zapomněli na minulost. Ale já nemůžu. Ať chci nebo ne. Prostě má minulost tady bude vždycky. Dávám své štěstí všanc pro štěstí ostatních, na kterých mi záleží. Vím, je to blbá vlastnost, ale patří to ke mně. S každým sbohem jsem umřela, pokaždé jsem se změnila a teď musím nést důsledky za své počínání,“ shrnula jsem a doufala, že aspoň trochu to dává smysl.
„Opravdu to nemusíš dělat,“ zopakoval mi zase Alex. Pohladila jsem po tváři.
„Musím, bohužel musím a musím to udělat jenom já. A od tebe žádám jediné. Budu 24 hodin pryč. Pouze jenom jeden den. Jeden den, kdy si o mě nesmíš dělat starosti a o kterém pak nebudu chtít mluvit. Jeden den, který po uplynutí poslední sekundy vymažu ze své paměti a už nikdy se o něm nezmíním,“ mumlala jsem žmoulajíc lem mužova trička.
„To ti nedovolím!“ vyhrkl můj přítel a já se mu podívala do očí.
„Nic se mi nestane. Budu v pořádku. Je to jenom 24 hodin. Nebude to ani o sekundu více. Mám moc s tím něco udělat a nemůžu se k tomu stavět zády. Dave ví, co chce a taky to dostane. Pokud to dostane po dobrém, tak se nikomu nemusí nic stát. Všichni budou v pořádku,“ konejšila jsem ho.
„Všichni budou v pořádku, říkáš? A co ty? Ty budeš v pořádku?“ toto byla ráno pod pás. Hlavou mi proběhlo, že to musím udělat, ať chci nebo ne.
„Ano, budu v pořádku,“ prohlásila jsem pevně a podívala se Alexovi přímo do očí.
„Nevěřím ti,“ odporoval mi přítel.
„Musíš. V tomhle mi musíš důvěřovat,“ zašeptala jsem a vyloudila jsem od něj polibek.

„Takže ty zase budeš obětní beránek?“ zavrčela na mě Mia a já se na ní usmála.
„Víš, jak to chodí. Nestrhnu s sebou všechny ostatní,“ smutně jsem se na ní usmála.
„Nestrhneš přímo, ale neuvědomuješ si, že jestli to odskáčeš ty, tak i my ostatní?“ tentokrát zvedla hlas i Tea a Ralf jí musel obejmout, protože vycítil, že by se na mě mohla každou chvíli vrhnout.
„Nic se mi nestane,“ stála jsem si za svým.
„Aha, takže až se pak zase složíš a nikdo ti nebude moct pomoct, tak řekneme, že se ti nic nestalo. Jop, super plán,“ vyhrkl Jason a zle se na mě díval.
„A dost! Pokud Eli říká, že se jí nic nestane, tak se jí nic nestane,“ zastal se mě Alex a já mu byla za to vděčná.
„Všichni víme, jak vypadáš, když toho máš až nad hlavu a toto je zrovna ta chvíle, kdy toho budeš mít až nad hlavu!“ vyjekla zase Tea a já se jí podívala zpříma do očí.
„Ustojím to! Není jiná možnost!“ pronesla jsem rázně a podívala se všem přítomným do očí.
„Tak to teda neustojíš!“ řekl sarkasticky Jass. Začínala jsem zuřit.
„Oh, je tak krásné, když o mě mají přátelé tak velké mínění,“ zasyčela jsem na muže.
„Protože tě všichni známe,“ konejšila mě Ines.
„Tak byste měli vědět, že jsem toho schopná ustát dost!“ vyjekla jsem vztekle.
„Ale ale, tak se hned nečetli!“ pronesl právě příchozí. Zvedla jsem pohled a viděla jsem Damona stojícího ve dveřích, ruku položenou na Jarmiliných bedrech.
„Damone! Říkala jsem ti, ať se držíte od města dál!“ tak má trpělivost přetekla.
„Víš, že to nejde,“ řekl klidně oslovený.
„Všechno jde, když se chce!“ zavrčela jsem a ruce se mi rozklepaly.
„To říká ta pravá,“ prohodila mimoděk Mia a já se na ní podívala jako na vraha.
„Jasně, tak proč ne. Až příště zase někdo bude něco potřebovat, třeba zachránit krk, tak za mnou nechoďte! Bude mi to úplně jedno!“ zařvala jsem a vydala se ke dveřím.
„Eli! Počkej!“ slyšela jsem za sebou Jájin hlas.
„Ano?“ zasyčela jsem otáčejíc se k dívce.
„To já jsem chtěla přijet. Donutila jsem Damona,“ špitla Jarmila a sklopila oči.
„Ty si neuvědomuješ, že se ti něco může stát? Copak opravdu trpíš takovými choutkami? Tak pardon, tak to se za Davidem můžeš vydat sama!“ zase jsem vybuchla.
„A co takhle kdyby ses uklidnila?“ vstoupil do rozhovoru Damon.
„A proč bych se měla uklidnit? Všichni jak tady jste, si myslíte, že to s Davem je procházka růžovým sadem! Kdyby to bylo tak jednoduché, tak už to máte vyřešené! Celou dobu mi píšete a voláte a pak? Jednoduché věci! Udržet Davida dál, udržet Jáju v bezpečí pryč z města! A teď? Dave je ve městě a hodlá řádit. Jarmila ve městě. Takže mi neříkejte, že se mám uklidnit!“ zuřila jsem. Projela jsem všechny pohledem a vypochodovala ze dveří a práskla dveřma.