Musíš něco cítit- 20.kapitola

Anotace: ...

Když se mnou Alex vstoupil do domu, tak to bylo, jako kdyby se část té přikrývky, co obklopovala mou mysl, zvedla. Byla jsem doma. Tady jsem byla v bezpečí. Byla jsem s Alexem a s ním se mi nemůže nic stát.
„Chceš si jít lehnout?“ zeptal se mě přítel, když nohou zavíral dveře. Na chvíli jsem nad tím uvažovala a přitom pohlédla zase na své ruce. Byly čisté, ale já jsem tam pořád viděla krev.
„Chci se umýt,“ zašeptala jsem. Můj hlas už zněl a ne jako v tom domě hrůzy, kdy jsem jen pohybovala rty. Přítel se na mě smutně usmál a donesl mě do koupelny. Položil mě na stůl vedle umyvadla a začal napouštět vanu. Dívala jsem se na něho a cítila jistou úlevu. Pokud se z tohoto stavu mám vyhrabat, tak jedině s Alexovou pomocí.
„Povídej něco,“ zaškemrala jsem a doufala, že mi vyhoví. Tentokrát se mužova tvář roztáhla trochu veselejším úsměvem.
„A co chceš slyšet? Nějakou pohádku?“ zeptal se a pomalu mě začínal zbavovat oblečení. Pro tuto chvíli jsem se stala dítětem. Jenom jsem přikývla. Alex se usmál.
„Dobře. Tak ti budu vyprávět o třech prasátkách,“ začal přítel a já jsem vydolovalo v sobě poslední špetku síly k tomu, abych se trochu pousmála. Jediná pohádka, kterou jsem uměla. Partner mě pohladil po tváři.
Musím zapomenout na to, co se stalo. Zapomenout na to, co jsem udělala. Musím zapomenout, ne kvůli sobě, ale kvůli lidem, na kterých mi záleží. Kdybych byla sama, tak jsem schopná se zase dostat do stavu, kdy nebudu nic cítit, ale teď? Nejsem sama.
Alex ze mě svlékl i poslední kus oblečení a teď se mě chystal zvednout a donést do vany. Podívala jsem se mu do očí. Tázavě zvednul obočí a já jsem uvažovala, jestli je dobrý nápad to, co chci provést.
„Zkusím to sama,“ zašeptala jsem, ale přesto jsem natáhla ruku, aby mi přítel mohl udělat oporu. Sklouzla jsem ze svého místa, a když se mé chodidla dotkla země, tak jsem zavrávorala. Jenom díky tomu, že mě partner držel, jsem zůstala stát.
„Zvládnu to,“ stála jsem si za svým a pomalým krokem jsem se sunula k vaně.
„Nemusíš to dělat,“ prohlásil Alex, když se mi ve tváři objevil bolestný výraz. Další úsměv, co jsem vydolovala, mě stál ještě více energie než ten předchozí.
„Ale já chci,“ stiskla jsem partnerovi ruku, jako gesto odhodlání.
„Zase si hraješ na tu silnou. Přede mnou si na nic hrát nemusíš,“ pohladil mě po tváři přítel. Na mé tváři se místo úsměvu objevil jenom škleb. Na úsměv hold už nezbyla energie.
„Nesmím se na tu silnou hrát. Musím být silná,“ odporovala jsem mu.
„Elis! Zase děláš něco, co bys dělat neměla! Neuvědomuješ si, že to všichni vidíme? Včera tě nechtěli pustit, protože věděli, jak dopadneš! A teď? Podívej se na sebe! Jsi troska!“ zakřičel na mě Alex, ale v jeho hlase nebyla hlavní emoce zlost, ani vztek, ale spíše beznaděj. Opět jsem zatoužila ho nějak utišit.
„Miláčku, dám se do kupy. Slibuju,“ řekla jsem pevně a objala ho.
„Tady nejde už jenom o tebe. Ten tvůj výlet zničil všechny. Co myslíš, že teď dělají?“zeptal se mě na oplátku přítel.
„Říkala jsem ji, ať si nedělají starosti, že to zařídím,“ zamumlala jsem do mužovy hrudi.
„Zařídilas to tak, že ses zřídila sama,“ zašeptal Alex na oplátku.
„Dave nás už nikdy nebude otravovat. Úkol splněn,“ uzavřela jsem diskuzi. Po mých slovech se ozval hysterický smích z přítelovy strany.
„Úkol splněn? Opakuj si to před spaním tak dlouho, dokud tomu sama neuvěříš,“ okřikl mě partner.
„Je to pravda. Město je zase čisté a všichni můžou žít v poklidu,“ snažila jsem se zase ukončit téma.
„To ti připomenu, až budeš křičet ze spaní,“ vyčetl mi Alex hořce.
„Nebudu křičet ze spaní,“ řekla jsem pevně a uvažovala, koho přesvědčuju více, jestli sebe nebo partnera.
„Připomenu ti to v noci, ale teď už vlez do té vany a já ti mezi tím připravím něco k jídlu,“ zavelel Alex a já jenom přikývla.
Voda byla teplá. Ne, že bych to cítila, ale spíše jsem viděla jedné obláčky páry vznášející se nad hladinou. Přítel odešel a já najednou byla sama. Natáhla jsem se po houbě a mimoděk viděla své hodinky na zápěstí. Alex mi je zapomněl sundat. Neutekl mi pohled na to, kolik tam je. Nechápavě jsem hleděla na to číslo a nemohla jsem tomu uvěřit. Moje tělo na tom bylo očividně lépe. Začaly se mi klepat ruce a čas najednou byl rozmazaný. Hrudník se mi začal bláznivě zvedat a najednou jsem se cítila, jako kdyby mě někdo škrtil. Toto by se mi nemělo stávat. Toto by se nemělo dít žádnému upírovi. Snažila jsem se sebrat všechny mé zbývající síly a trochu se uklidnit, aspoň do té míry, abych si mohla hodinky sundat z ruky. Po několika minutách se mi to povedlo, ale sem tam mi můj pohled zůstal na černých číslicích a pokaždé to bylo, jako kdybych dostala ránu do břicha. Když se mi konečně podařilo uvolnit zápěstí od ukazatele času, tak akorát přebliklo číslo a bylo tam rovných 24:00. Pevně jsem si objala kolena a doufala, že se Alex teď nevrátí.
Dvacet čtyři hodin. Pouhý jeden den, který mi připadal jako roky. Jeden den, který teď skončil, ale jeho následky se se mnou budou vléct ještě hodně dlouho. Pár hodin, které mě opět změnily.
„Nikdo se nemůže tak změnit. A určitě ne ty,“ ten povědomý hlas mi pronesl už jednou řečená slova. Zakryla jsem si rukama uši a doufala, že si se mnou konečně moje podvědomí přestane hrát. Zavřela jsem oči. Ani jsem si neuvědomila, že mi po tvářích stékají slzy, dokud je Alex nesetřel.
„Jsem tady! Už jsem tady,“ opakoval přítel dokola a já na něho byla schopná jenom nechápavě hledět. Nevolala jsem ho. Neměl by mě takhle vidět.
„Křičelas,“ odpověď mi na mou nevyřčenou otázku a já sklopila oči.
„Neuvědomuju si, že bych křičela,“ špitla jsem zahanbeně. Tak už proti mně není jenom moje podvědomí, ale i celé tělo.
„Neboj, bude to všechno fajn. Jenom potřebuješ čas,“ uklidňoval mě přítel. Chtěla jsem mu věřit, opravdu chtěla, ale u mě toto nefunguje. Čas je relativní a jsou rány, které se ani po několika stovkách let nezacelily. A toto je jedna z nich. Mám jedinou možnost. Zkusit na to zapomenout a hrát divadílko. Nikdy jsem to takhle nechtěla dělat, ale život mi nedal na vybranou.
„Tak polez ven. Jídlo bude každou chvíli hotové,“ zašeptal tentokrát Alex a já jenom přikývla a začala jsem se zvedat. Ten jednoduchý pohyb by mě neměl stát tolik úsilí. Zatnula jsem zuby a doufala, že si toho přítel nevšimnul.
„Zvládneš to sama?“ zeptal se mě starostlivě muž a pozorně mě pozoroval, jako kdyby odhadoval mou odpověď s výrazu mé tváře.
„Musím,“ usmála jsem se. Opět tolik vynaložené energie, ale aspoň pro dobrou věc.
„Opravdu?“ nedal si pokoj Alex. Vydolovala jsem poslední možné síly k dalšímu úsměvu.
„Opravdu. Běž, ať se ti to nepřipálí,“ popohnala jsem ho ven.
„Kdyby cokoliv,“ začal přítel, ale pohladila jsem ho po tváři.
„Budu volat, neboj,“ na další úsměv jsem tentokrát už neměla sílu. K mému štěstí odešel. Není to tak, že bych ho neměla ráda u sebe, ale jsou věci, které nemusí vidět a vědět. Už tak se trápí více, než je nutné.
Podívala jsem se od zrcadla a hleděla na tu neznámou osobu před sebou. Že jsem se změnila psychicky za tento den, to jsem věděla moc dobře, ale že jsem se dokázala změnit i tak fyzicky, tak to netušila. Vypadalo to, jako kdybych zestárla o několik stovek let. Tváře propadlé, oči skoro nešly vidět, a barva? Má tvář teď barvu neznala.
Opatrně jsem sáhla po ručníku a doufala, že mě nohy unesou. Radši jsem se přidržela ještě stolu a pořád nějak nemohla odtrhnout pohled od té neznámé, co stála přede mnou.
„Eli?“ zaznělo zespodu. Alex se o mě stará. Kdysi se o mě taky starali. Prsty jsem obepnula stůl, abych se zase nezhroutila.
„Jsem v pohodě,“ houkla jsem na oplátku já. Musím si trochu pospíšit.
Opatrně jsem vstoupila na první schod a cítila, jak se mi podlamují kolena. To není dobré. Pevně jsem sevřela zábradlí a vyzkoušela druhý schod. Musela jsem zatnout zuby, abych pokračovala dál. Někdy stačí jenom síla vůle, aby se něco dokázalo. A já momentálně tu vůli měla.
„Tak jsem tady,“ vydechla jsem úlevně, když moje nohy ucítily zase jednou měkký koberec pod schody.
„Ukaž, pomůžu ti,“ najednou se vedle mě objevil Alex. Jeho slova byla pouhým oznámením, nepřipouštějící žádné námitky. Chytil mě kolem pasu a nasměroval mě do obýváku. Neměla jsem sílu odporovat.
„Tak a teď si hezky lehni a já ti hned přinesu jídlo,“ další instrukce od přítele. Nestěžovala jsem si. Byla jsem pořád dítětem a vůbec mi to nevadilo. Pohodlně jsem se usadila a zahleděla se do prázdna.
Měli pravdu. Všichni měli pravdu, když říkali, jaká jsem a jak dopadnu. Můžu se snažit sebevíc, ale vždycky skončím takto. Jako troska, která se snaží zakrýt před nejbližšími jak na tom doopravdy je.
„Tvoje hrdost tě jednou zabije,“ zaznělo mi v uších a já si je zakryla rukama. Věděla jsem moc dobře, komu ten hlas patří. Kdysi, když byla ta slova pronesena, tak jsem se smála. Byla jsem bláhová. Ale teď? Ten hlas už jsem neslyšela několik set let a teď mě opět dostal do kolen.
„Už jsem tady,“ řekl dneska už asi po desáté Alex. Nevšimla jsem si, že by přišel.
„Co se děje?“ zeptal se opatrně, když mi zase páčil ruce od hlavy. Co mám říct? „Víš, pronásleduje mě minulost. Ale to nic, pokud se nezblázním ještě více než do teď, tak to bude fajn.“ Ne, tak to by opravdu nešlo.
„Nic se neděje,“ zašeptala jsem a vydolovala jsem v sobě sílu na úsměv.
„Nevypadáš tak,“ vyčítal mi přítel. Musela jsem uhnout pohledem.
„Cos uvařil dobrého?“ změnila jsem téma, doufajíc, že mi to projde.
„Masovou směs,“ odpověděl mi Alex, ale pořád mě pátravě pozoroval. Věděla jsem, co hledá. Hledal sebemenší známku nepokoje v mé tváři. A kdyby jí našel, tak by se trápil a to nemůžu připustit. Jednou, až nastane ten správný čas, tak mu to řeknu, ale dneska ne. Dneska se už natrápil dost.
„Hmm, tak na tu se už těším,“ další úsměv. Dneska asi budu spát jako zabitá.
„Tak tady máš, ať ti to nevychladne,“ podstrčil mi Alex talíř pod nos a já jsem se radši dala do jídla, koukajíc, jak partner zapíná televizi a pouští mou oblíbenou pohádku.

„Donesl bys mi, prosím, ještě nějakou krev?“ špitla jsem, když jsem asi po půlhodině odložila prázdný talíř.
„Tvojí oblíbenou?“ zeptal se mě Alex, když mi bral talíř z ruky.
„Ano, prosím,“ odpověděla jsem mu, dolujíc další úsměv. Přítel mi dal pusu na čelo a odkráčel do kuchyně. Krev mi snad dodá trochu sil.
„Tady máš,“ podával mi sklenici s kapalinou přítel a mě se najednou rozklepaly ruce. Ta barva mi připomněla zase krev, co jsem měla na rukou. Rychle jsem vypila obsah nádoby a podávala jsem jí Alexovi. Nemohla jsem se na to dívat. Už jenom ten pohled mě děsil.
„Jsi v pořádku?“ staral se můj partner.
„Jo, jenom. To je jedno. Jsem v pořádku,“ usmála jsem se. Ještě chvíli a úsměvy mi půjdou samy.
„Proč ti nevěřím?“ zeptal se mě nedůvěřivě upír.
„Protože hledáš problémy tam, kde nejsou. Pojď si ke mně lehnout,“ zaškemrala jsem a doufala, že toto téma je uzavřeno. K mé radosti se tak stalo. Schoulila jsem se v partnerově náručí a nechala se ukolébat ke spánku známými hláškami a hlazením po vlasech Alexem.

„Není na tom nejlíp,“ zaslechla jsem mého přítele. V tu chvíli, jsem si uvědomila, že už nejsem v jeho blízkosti. Pořád jsem ležela na pohovce, ale tentokrát sama. Uchopila jsem přikrývku a doufala, že se nevrátí třas v mých rukou.
„Dostane se z toho?“ zazněl druhý hlas a já jsem si uvědomila, že to je Damon. Měla jsem sto chutí stát a říct mu, že za to může on sám, ale chyběla mi síla.
„Eli vypadá jako bojovnice. Určitě se z toho dostane,“ zaslechla jsem dívčí hlas. Jarmila přijela určitě s Damonem.
„Nevím, ještě jsem jí tahle neviděl. Nevypadá dobře,“ řekl zkroušeně Alex a mě bodlo u srdce. Musím se snažit více. On se nesmí trápit.
„Co se vůbec stalo?“ zeptala se Jája. Moje prsty obepnuly deku ještě pevněji. Nechci na to vzpomínat.
„Eli zařídila, aby nás Dave už neotravoval,“ odpověděl jí stručně můj partner. Ano, zařídila jsem to. Více se to nemusí rozpitvávat.
„Jak zařídila?“ nechápala dívka. Mohla jsem slyšet, jak se Alex zhluboka nadýchnul.
„Prostě zařídila. Už Davida nikdy neuvidíš,“ ukončil pro změnu toto téma Damon. Mohla jsem cítit, jak se Jája chystá zeptat na něco dalšího, ale něco jí v tom zabránilo. Tentokrát se mé prsty nezaryly do přikrývky, ale zato mi scvakly zuby. Musím na to zapomenout! Prostě musím!
„Měli byste jít. Eli už je vzhůru a nechci, aby,“ dál se Alex nedostal. Slyšela jsem, jak se otevřely dveře a pak už jenom slova rozloučení a pak bylo zase ticho.
„Promiň, jestli jsme tě vzbudili,“ omlouval se mi přítel po tom, co dorazil zase ke mně.
„To nic, stejně to vidím zase na spánek,“ zamumlala jsem a oči se mi samy od sebe zavřely. Cítila jsem, jak mě muž zase objal, byla jsem v bezpečí.
„Alexi, budu v pořádku, jenom teď nechci vidět nikoho jiného. Chci být jenom s tebou,“ zašeptala jsem přesvědčivě.
„Já vím. A teď zase spi,“ políbil mě do vlasů můj přítel a já se vydala do říše snů.

Prsty se mi samy zaryly do polštáře a já jsem se sebou škubla. Neuvědomila jsem si, že mi po tvářích tečou slzy a ani to, že se mi klepou ruce. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy mi slzy setřel a ruce chytil Alex.
Poslední dobou prožívám samé deja vu.
Dívali jsme se navzájem do očí. Vzdala jsem to jako první a sklopila oči.
„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se mě přítel. Zakroutila jsem hlavou.
„Nechci o tom mluvit. Chci na to zapomenout,“ zašeptala jsem a zase se mu podívala do očí.
„Když o tom budeš mluvit, tak se ti uleví,“ přemlouval mě partner.
„Nemůžu o tom mluvit. Nedokážu to,“ přiznala jsem a zase jsem uhnula pohledem. Pohladil mě po tváři.
„Takhle to bude bolet ještě více,“ nevzdával snahu mě přemluvit Alex. Vydolovala jsem první dnešní úsměv. Ten kdo říkal, že úsměv nic nestojí, asi nepoznal mě.
„Nebude. Chci na to zapomenout. Musím na to zapomenout,“ řekla jsem pevně.
„Jak ti můžu pomoct?“ tentokrát bylo jeho přesvědčování krátké.
„Že se mě na to nebudeš ptát. Že na to zapomeneš,“ odpověděla jsem a doufala, že se to opravdu splní.
„A že mě obejmeš,“ vydechla jsem po pár sekundách ticha. Upír mě pohladil po tváři a objal mě tak pevně, až se mi málem zastavil dech.

A dny zase ubíhaly. Moje dny se smrskly na chvíle, kdy jsem byla v klidu a chvíle, kdy mě dohnala minulost. Alex vyhověl mojí žádosti a nezmiňoval onen den. Byla jsem mu vděčná. Ve chvílích, kdy jsem se klepala a brečela, tak byl u mě a snažil se mi pomoct. Někdy to pomáhalo, někdy to bylo ještě horší. Mé podvědomí a tělo se proti mně spikli a mě nezbývalo nic jiného, než doufat, že to rychle přejde. Byly chvíle, kdy jsem byla vyřazená z provozu na pár minut, ale jindy to bylo i pár hodin.
Bylo to moje prokletí. Mé stavy bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli.
„Volal Damon,“ začal jeden den Alex rozhovor. Byli jsme zrovna v kuchyni. Seděla jsem u prosklených dveří a napůl jsem se dívala ven a na půl na přítele, který nám připravoval jídlo.
„Ano?“ zeptala jsem se nepřítomně.
„Chtěli by se s Jájou zastavit,“ pokračoval váhavě můj partner. Podívala jsem se na něho a uvažovala jsem, co mám říct.
„Kdy by chtěli přijet?“ plácla jsem první otázku, která mě napadla, abych oddálila chvíli, kdy budu muset odpovědět jasně.
„Zítra k večeru. Víš, ono je za pár dní Silvestr,“ řekl opatrně Alex. Silvestr. Obyčejný den v kalendáři. Nemám ho ráda. Proč by lidi měli oslavovat to, že je o rok více? Že další rok jejich života je pryč?
„Nemám náladu na slavení,“ zašeptala jsem po několika minutách rozjímání nad zbytečností oslav posledního dne v roce.
„Nemusíme slavit. Chtějí se jenom přijít podívat,“ vysvětloval muž. Pomalu jsem otočila hlavou a našla jeho oči.
„Chceš říct, podívat se na mě. Podívat se na mě jako na nějaké zvířátko,“ hořkost v mém hlase byla až moc znát.
„To není pravda! Víš, že tě mají rádi a chtějí být s tebou,“ odporoval mi Alex a přišel si kleknout ke mně. Vzal moje ruce do svých a díval se mi do očí. Bylo to, jako kdyby mi viděl až do duše.
„Dělají si o tebe starosti. A jednou musíme vyjít z tohoto domu. Nemůžu jenom jezdit do obchodu a doufat, že tě tady najdu ve stejném stavu, jako když jsem odjížděl,“ pokračoval muž a v jeho hlase jsem mohla přímo cítit tu bolest a lásku.
„Dobře. Ať přijdou,“ vydechla poraženě. Nechtěla jsem ještě vyjít ven. Bála jsem se, ale jak podotkl Alex, musím. Nemůžu se tady schovávat navždy.

Seděla jsem na pohovce a koukala se do praskajícího ohně. Dneska nadešel den, kde se tváří tvář setkám s realitou. Za všechny ty dny, co jsem tady byla sama s Alexem, jsem si zvykla na ten klid. Hodně krát mě napadlo, že prostě nevylezu z postele a zůstanu tam ležet, ale vždycky přišel můj přítel a vytáhnul mě ven. Bála jsem se a ze všeho nejvíce jsem se bála sama sebe. Kdo nezažil tenhle strach, nikdy nepochopí jaké to je. Choulit se do klubíčka a nevědět, co se bude dít. Stav, kdy si připadáte uvěznění ve svém vlastním těle, a tělo si dělá, co chce a vy to neovlivníte.
Ano, kdyby tady nebyl Alex, tak jsem už vypnula všechny city, ale tentokrát jsem nemohla. Mohla jsem ukázat tu svou slabost, ale moje hrdost byla až moc velká. Nemohla jsem to udělat. Nemohla jsem dovolit, aby se trápil i Alex, už teď se na mě po očku díval a sledoval, jak jsem na tom.
„Tak jsou tady,“ zašeptal můj partner, když kolem mě procházel otevřít dveře. Zavřela jsem oči a v duchu se přemlouvala k úsměvu. Musím vypadat normálně. Musím. Jedno slovo, co mě provází celým životem. Hodně krát jsem se ptala sama sebe, jestli je to ta cesta, kterou jsem si chtěla zvolit. A vždycky má odpověď zněla, že ano. Je to cesta, kterou jsem si chtěla zvolit. Z těch všech cest, které jsem si mohla zvolit, je toto ta pravá cesta pro mě. Byla jsem obdarována empatií a tak toho musím využít.
„Ahoj! Pojďte dál!“ zaznělo od vchodových dveří. Mám asi tak 15 sekund než se budu muset zářivě usmívat. Nevstávala jsem. Stejně ke mně návštěva dojde.
„Ahoj?“ zaznělo za mnou nesměle. Otočila jsem hlavou a viděla jsem váhající Jáju. Tak první zatěžkávající zkouška. Nahodit hezký úsměv.
„Ahoj. Posaď se,“ tak zvládla jsem to. Podle čeho soudím? Podle úsměvu na dívčině tváři.
„Tak co marode? Už je líp?“ jako vždycky Damon nezklamal. Tentokrát jsem vykouzlila úsměv bez větších potíží.
„Však mě znáš. Jsem nezmar, mě jen tak něco nezabije,“ vydechla jsem, ale prsty se mi obtočily okolo polštáře, který jsem svírala.
„Dáte si něco? Čaj, kávu, něco tvrdšího, krev, nebo něco jiného?“ zeptal se Alex a položil mi ochranitelsky ruce na ramena a dal mi pusu do vlasů.
„Nevadilo by ti, kdybych si dal tu krev?“ nějak mi nedošlo, že je mezi námi i obyčejný člověk. Až do chvíle, kdy se Damon nezeptal. V prvním momentě se Jarmila zatvářila pomalu vyděšeně, než jí došlo, že určitě máme nějaké zásoby.
„Klidně si dej, nevadí mi to,“ špitla asi po půl minutě přemýšlení.
„Takže jednu nulku a pro ovečku čaj?“ zeptal se Damon, hledíc na svou přítelkyni. Ta jenom přikývla.
„Elis? Dáš si něco?“ otázal se tentokrát Alex přímo mě.
„Horkou čokoládu? Hodně sladkou?“ odpovídala jsem s otazníkem na konci věty a dalším úsměvem.
„Hned to bude,“ prohlásil můj partner a než odešel, tak mi dal pusu na čelo. Cítila jsem pohledy svých přátel a nějak se k nim nechtěla obrátit.
„Nevypadáš dobře,“ začal Damon. V jeho slovech nebyl sarkasmus, ale jenom starost. Podívala jsem se mu upřímně do očí. Oba dva jsme věděli, co si myslíme, ale já jsem přeci jenom musela promluvit.
„Někdy je třeba si projít peklem, abys byl šťastný,“ vyslovila jsem slova, co se mi honily hlavou.
„Tomu říkáš peklo?“ zapojila se do rozhovoru Jarmila.
„Nevíš o mém životě tolik, abys mě mohla soudit a hodnotit. Zažila jsem věci, na které nejsem hrdá a za které se stydím a které bolí. Měla jsem být už dávno mrtvá, a kde jsem teď?“ začala jsem pochmurně a hned, když moje slova dozněly, tak jsem jich litovala.
„Ano, Jája o tobě toho tolik neví, ale já ano! A myslím, že se až moc trestáš!“ vyhrkl Damon a já se na něho smutně podívala.
„Víš, že tě považuji, za jednoho z nejbližších lidí, ale tentokrát ses zmýlil. Vzala jsem jeho život. Cítila jsem, jak jeho srdce dotlouklo. Netrestám se. Jenom na to musím zapomenout,“ tentokrát jsem svá slova volila lépe. Oba naši hosté se nadechovali ve snaze něco říct, ale akorát přišel Alex s podnosem, na kterém si hověly objednané nápoje.
„A co takhle změnit téma?“ vyhrkl příchozí dříve, než stihnul promluvit někdo jiný a přitom rozdával tekutiny.
„Co chystáte na Silvestra?“ zeptala jsem se, využívajíc překvapení hostů.
„Chtěli jsme být sami, ale to nějak neprošlo,“ ujal se slova Damon, ale pořád mě propaloval pohledem.
„Která z těch tří vás donutila změnit názor?“ optal se s úsměvem Alex. Věděla jsem přesně, na co naráží svou otázkou. Holky někdy dokážou přesvědčit i mrtvolu, aby se zúčastnily nějaké akce. Svým nadšením mnohdy nakazí i ostatní, mnohdy proti jejich vůli.
„Mia, ale Jass taky hodně přispěl,“ přiznala Jarmila. Jop, to jsou známá dvojka.
„A vy nepřijdete taky?“ neudržel Damon svou zvědavost na uzdě. Podívala jsem se Alexovi do očí, který se posadil vedle mě a objal mě.
„Ještě to promyslíme. Je to ještě dost daleko,“ řekl za mě můj partner a já mu byla vděčná, že neřekl, že tam opravdu přijdeme.
„Jinak jsem se rozhodla, co chci na narozeniny,“ vyhrkla Jája. Podívala jsem se na Damona a nemohla z jeho tváře nic vyčíst. Už mu o tom dárku říkala a on ještě není rozhodnutý. Nikdo se neptal a dívka ve své řeči nepokračovala. Podívala jsem se jí do tváře a mohla vidět to nadšení. Pohled mi sjel zase k Damonovi. A pak mi to došlo.
„Ne! To nemůžeš! Je to bláznovství! Damone! Řekni něco!“ vyjekla jsem zoufale.
„Sama jsi říkala, že život je krátký a navždy je navždy,“ obhajovala se Jarmila.
„Ale nevíš přeci všechno co je s tím spojené!“ můj hlas byl teď jako na horské dráze. Alexovy ruce se kolem mě přitáhly a já jenom nechápavě hleděla.
„Damon mi všechno vysvětlil. Vím všechno,“ špitla nesměle Jája. Zalapala jsem po dechu.
„Nenič si život tímto!“ vydechla jsem zoufale.
„Elis, věděli jsme, že to přijde,“ řekl smířlivě Alex, hladíc mě po zádech. Zběsile jsem kroutila hlavou.
„Nemůžeš to udělat!“ zaskučela jsem a začala jsem se klepat po celém těle.
„Eli, udělám to a ty to víš. Ale teď se zase uklidni,“ konejšil mě Damon. Nechápavě jsem na něho hleděla. Teď padlo konečné rozhodnutí. Toto se nemělo stát.
„To, co se stalo onehdy, bylo, protože jsem člověk. Kdybych byla upír, tak to můžu vyřešit já,“ řekla pevně Jája. Nechápavě jsem na ní hleděla.
„Neměla bys proti němu šanci! Máš ještě čas! Rozmysli si to!“ moje nálada se zase otočila o sto osmdesát stupňů. Teď mě ovládal vztek.
„Není co si rozmýšlet. Zvolila jsem si svou cestu a vím, že po ní chci jít,“ zašeptala dívka a já na ní jenom hleděla, protože jsem se v tom momentě cítila, jako kdyby mi někdo dal facku. Toto jsou moje slova. To já jsem si zvolila cestu, kterou nikdo nechce jít. Ona nemusí! Je ještě tak mladá a má celý život před sebou! Toto není fér!
„Eli zapomeň na to, ještě máme nějaký čas,“ vydechl po nějaké době Damon a já se nezmohla na nic jiného, než jenom přikyvovat.
Rozhovor pokračoval, ale pro mě už ne. Pro mě ten rozhovor právě skončil.