Musíš něco cítit- 21.kapitola

Anotace: ...

Můj pohled těkal z jednoho přítomného na druhého a prsty se mi nevědomky zarývaly do polštáře. Všichni tři se bavili a sem tam se usmáli, ale ode mě nepožadovali, abych se nějak zapojovala. Občas jsem postřehla, jak se na mě některý zahledí, ale když jsou přistihnuti při činu, tak se hned odvátí pohledem. Říká se, že ti nejsilnější bývají nejzranitelnější. Ano, je to tak. Ten, kdo dává sílu ostatním, potřebuje nějaký zdroj síly pro sebe. Pro mě se tím zdrojem stali lidé, pro které jsem ochotná všechno obětovat. Ale když vidím, že se právě tito lidé rozhodují zahodit jedinečnou šanci na život, tak to zraňuje mě. Ruce se mi roztřásly ještě více a já je rázem neměla pod kontrolou. Najednou jsem ucítila, jak se všichni dívají na mě. Bylo mi to pro tuto chvíli jedno. Bylo mi jedno, co si myslí ostatní. Bylo mi dokonce jedno, co si myslím já sama. Než někdo dokázal zareagovat, tak jsem se zvedla z pohovky a vyrazila ke dveřím. V předsíni jsem si automaticky sundala ponožky a vyrazila do noční krajiny. Rozběhla jsem se, jak nejrychleji jsem mohla. Chtěla jsem být sama. Prostě sama se svou bolestí. Neuvědomila jsem si, že mi po tvářích stékají slzy. Ale mohla jsem vnímat, jak za mnou někdo volá mé jméno, ignorovala jsem to. Prostě jsem běžela, nestírajíc slzy.
„Takhle to dál nejde,“ zavzlykala jsem si po nekonečných minutách, kdy jsem běžela a nevěděla kam. Podívala jsem se, kde to jsem. Kolem mě se rozprostíral les a já tomu byla vděčná. Najednou mě má kolena zradila a já se zhroutila k nejbližšímu stromu. Schoulila jsem se do klubíčka a najednou jsem si uvědomila, že mi z kolen teče čůrčkem krev. Musela jsem se podřít, když jsem teď spadla, ale to nebylo jediné místo, odkud mi z těla unikala krev. Měla jsem rozedřená i chodidla. Necítila jsem žádnou tuto bolest. Na co taky? Jediná bolest, která mě spalovala, byla ta zevnitř. Chtěla jsem vypnout, opravdu moc. A do jisté míry se mi to povedlo. Necítila jsem už takovou bolest jako před chvíli, přijala jsem apatii. Slzy mi pořád tekly z očí, kývala jsem se dopředu a dozadu, ale jinak bylo ve mně prázdno. Nechtěla jsem, aby se toto stalo. Měla jsem umřít už před léty. Neměla jsem se nikdy stát upírem!
Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, ale podle toho, jak jsem měla promočené oblečení a že se na mé kůži začaly objevovat ledové kry, muselo to být hodně dlouho. Chtěla jsem tam zůstat. Teď přišla ta chvíle na odchod. Nikdo se mě nikdy neptal, jak chci žít. Všichni mi ale říkali, jak ten svůj život mám žít a já je poslouchala, ale teď? Teď to chci ukončit. Ale jako vždycky mi to nebylo dopřáno. V jeden okamžik, jsem seděla u toho stromu, rozhodnutá o svém osudu a v druhé chvíli, jsem byla v něčí náruči. Nepoznávala jsem jí. Chtěla jsem říct, ať mě tam nechá, ale nenašla jsem svůj hlas. Neměla jsem ho. Prostě odešel a má mysl s ním. Přestala jsem vnímat, zavřela jsem oči a ucítila, jak mě tváře začínají bolet, a uvědomila jsem si, že se mi z očí řinou další slzy, které mi stékají po už zmrzlých předchůdcích. Bylo mi to jedno.
„Mám jí!“ zaslechla jsem a uvědomila si, u koho v náručí jsem se to ocitla. Všichni mí přátelé mě znali dobře, ale jenom dva z nich měli šanci mě najít. Alex a Damon, které mě donesl domů. Domů? Co je to domov? Místo, kde si připadáte dobře? Místo, kde máte rodinu, přátelé? Místo, kde vaše srdce bije bez starostí? Jestli to poslední, tak v tom případě nemám domov. Mé srdce přestalo bít bez starostí už před hodně dlouhou dobou. Vlastně přestalo bít úplně před pár stovkami let. Dokázala bych říct, na den přesně, v který den mé srdce utichlo. Všechno o co jsem se od té doby snažila, bylo zbytečné. Bylo to jenom divadlo. Zaryla jsem si nehty do dlaně a jenom díky mému podchlazení, se na čtyřech místech v každé dlani neobjevila další krev.
„Co se jí stalo?“ zaznělo jakoby z dálky. Poznávala jsem ten hlas, ale nechtěla jsem, nebo spíše nemohla, jsem promluvit a ani otevřít oči.
„Neboj Jáji! Bude v pořádku!“ uklidňoval dívku můj zachránce. Při tomto oslovení se mi udělalo špatně.
„Už jsem tady!“ zaslechla jsem tentokrát přímo u mě a cítila, jak si mě předávají z náruče do náruče. Bylo mi to jedno. Všechno mi bylo už teď jedno. Ale přesto tady byla jedna věc, o které jsem pořád uvažovala, jestli jsem schopná ji porušit. Slib, který jsem si dala, že ochráním Alexe od té bolesti, kterou mu způsobuju. Chtěla jsem mu říct, že jsem v pohodě, ale nebyla jsem toho schopná. Bylo to, jako kdyby se moje minulost pořád a pořád vracela a snažila se mi připomenout, že tady je a vždycky bude. Chtěla jsem se jí podívat do očí a říct jí, že vím o její přítomnosti, že vím, že tady vždycky bude a já s ní budu muset žít, ale že netoužím, aby mě ovládala. Ale nejde to. Když se na ní podívám zpříma, tak mi uteče a nechá mě na chvíli klidnou, aby mě ukonejšila k tomu, abych aspoň na chvíli zapomněla a pak na mě zaútočila s větší rázností než minule. A teď? Teď zase útočila. Před očima se mi promítaly obrazy, na které jsem chtěla zapomenout. V uších mi zněla slova, která jsem vyslovila a které se nedají už vzít zpátky. Slova, která mi byla řečena a která mě zraňovala a pořád zraňují.
Co se dělo pak? Netuším. Stala se ze mě chodící mrtvola. Zvládala jsem všechny základní věci, ale chyběl mi život. Alex i ostatní se snažili. Mé samotě definitivně odzvonilo. Střídali se u mě všichni naší přátelé. Byla jsem středem pozornosti, o kterou jsem nestála. Ani jsem si neuvědomila, že jsem přestala mluvit. Nebylo to pro mě důležité. Na co taky? Už jsem necítila bolest, necítila jsem nic. Všechny pocity vystřídala apatie. Byla jsem všude tělem, ale prostě jako bych nechala mozek tam v lese, kde jsem se rozhodla umřít. Všichni zkoušeli, abych začala mluvit, ale po nějaké době to vzdali. Asi se dohodli, že mě nikdy nikdo nesmí nechat samotnou, takže jsem se začala stávat součástí posezení. Jednou jsme tak seděli v domě u Mii. Alex mě tady zavedl s tím, že musí udělat nákup, zmínil se o tom, že nevypadá dobře, když jsme spolu v obchodě, protože vypadám jako na drogách. Pronesl to s úsměvem jako žert, ale viděla jsem za jeho veselostí nesmírnou bolest. Věděla jsem, že bych měla něco udělat, nějak ho ukonejšit, ale nebyla jsem schopná.
„Víte, že bych to už chtěla udělat,“ špitla Jája a podívala se na ostatní přítomné. Celé osazenstvo sedělo v obývacím pokoji. Byla to dámská jízda a hlavní téma? Přeměna Jarmily. Dokázaly se o tom bavit celé hodiny. Další chvíle, kdy se mi do mysli vkrádala myšlenka, že bych měla něco udělat, ale nemohla jsem.
„Nejhorší na tom je, že nemůžeme mít děti,“ začala Ines a zahleděla se do dálky.
„Já děti nechci,“ obhajovala se dívka, která měla jako jediná možnost děti ještě mít.
„Nechceš je vidět vyrůstat a dospívat?“ přidala se s otázkou Tea.
„Ta bolest z porodu?“ odpověděla otázkou Jája.
„Ten krásný pocit, když ti dají do náruče tvé dítě? To podle mě stojí i za tu bolest,“ oponovala jí tentokrát Mia.
„Děti by se neměly přivádět do tak krutého světa,“ stála si za svým Jarmila.
„Chtěla jsem mít děti,“ vyšlo ze mě. Neuvědomovala jsem si, že bych něco takového chtěla říct, prostě se to stalo. V místnosti byste mohli slyšet spadnout špendlík a slyšeli byste ho. Všechny pohledy se na mě obrátily. Má první slova po nevím jak dlouhé době.
„Všechny jsme chtěly mít děti,“ jako první se z transu probudila Ines. Mírný nádech ironie v jejím hlase mi chyběl. Chtěla mě tím rozpovídat, ale můj mozek a hlasivky přešly na zpátečku a zanechaly za sebou jenom prázdnou tělesnou schránku.
„Byla jsem ale moc mladá na to, abych měla děti a pak už bylo pozdě,“ pokračovala ve snaze mě rozpovídat Mia. Pořád marná snaha. Holky to zkoušely ještě několik minut, ale když se nedočkaly ničeho jiného než ticha, tak to vzdaly a zase se zabývaly svou konverzací, ale občas se jejich pohled stočil ke mně. A pak se najednou Tea zvedla s tím, že potřebuje něco zařídit a odběhla. Kdybych nebyla upír, tak bych neslyšela, jak volá Alexovi. Byl to zajímavý rozhovor. Na jednu stranu radostný, že jsem se konečně probudila z toho transu, ale na druhou stranu smutný, že to byl jenom záblesk štěstí. Ani ne za patnáct minut po tom, co Tea ukončila hovor, se přiřítil můj partner a snažil se ze mě dostat nějaké další slova. Chtěla jsem něco říct. Ne protože bych měla co, ale protože jsem mu chtěla udělat radost. Chtěla jsem vidět zase jednou úsměv na jeho tváři, ale nebyla jsem toho schopná. Jako vždycky to vzdal.
„Půjdeme domů,“ kapituloval Alex a zvednul se k odchodu. Postupně jsem poslechla. Mohla jsem vidět ve tvářích svých kamarádek tu bolest a věděla jsem, že za to můžu já, ale..

A dny zase ubíhaly. Ztratila jsem pojem o čase, na co taky? Když člověk žije věčně, tak je mu jedno jak rychle čas ubíhá. Ale pak se to stalo. Byl to jeden z těch mnoha dní, kdy jsme byli s Alexem sami doma a on se mě snažil rozpovídat, ale já jsem vůbec nereagovala. A najednou se rozrazily dveře. Neobtěžovala jsem se podívat, kdo se to k nám vloupává.
„Tak a takhle to už dál nejde! Alexi, prosím tě, sbal Elizabeth nějaké věci na převlečení, které už nebude potřebovat! Jedeme na výlet!“ roznítil se Damon. Můj partner poslušně poslechnul a vydal se do ložnice balit. Když oslovený opustil místnost, přiřítil se příchozí ke mně. Vzal mi tvář do svých dlaní a donutil mě, abych se mu podívala do očí.
„Musím to udělat! A ty to víš! Vím, že se ti to nebude líbit, ale jinak to nejde!“ zašeptal mi tak tiše, že jsem ho mohla slyšet jenom já. Jenom jsem na něj hleděla, ale význam jeho slov ke mně donesl aspoň trochu naděje. Vím, co se hodlá udělat a ano, nelíbí se mi to, ale až se mnou skončí, budu mu vděčná. Dívali jsme si navzájem do očí, dokud se nevrátil Alex. Pořád jsem upírala pohled na Damona a jednoduše jsem přikývla.
„O co se jedná?“ vyzvídal můj partner. To už mě Damon vytahoval na nohy.
„Půjčím si jí na pár dní. Jednání v rukavičkách nepomohlo, takže nastupuje moje řešení. Eli s tím souhlasí,“ vyhrkl upír a táhnul mě ke dveřím, berouc si sportovní tašku od Alexe.
„To ti nemůžu dovolit!“ odporoval mu pan domácí.
„Nemáš na výběr! Pokud se to podaří, tak jí bude o něco líp!“ vyštěkl na něho oslovený. I v mém apatickém stavu jsem věděla, k čemu se schyluje. Zvolila jsem tady tu jedinou variantu, kterou jsem mohla udělat. Vykročila jsem ke dveřím, nepouštějíc Damona. Ve chvíli, kdy jsem míjela Alexe, jsem ho chtěla pohladit po tváři, říct mu, že to bude všechno v pořádku, ale nemohla jsem. Chtěla jsem mu říct, jak moc ho miluju, ale nemohla jsem. Jediné, čeho jsem byla schopná, bylo, že jsem se mu podívala do očí a doufala, že z nich vyčte všechno, co jsem mu chtěla říct. Můj pohled mi oplácel a pak mě objal a dal pusu na čelo. Nebylo potřeba žádných slov. Oba dva jsme věděli, co cítíme.

„Budeš mě za to nenávidět,“ vyhrkl Damon, když jsme byli sami dva v autě. Zakroutila jsem hlavou. To, co se chystáme udělat, mi prospěje. Až přijde jedna chvíle, tak ho budu nenávidět. Bude to chvíle, kdy zase ucítím, ale až se dostaví výsledek, tak mu budu vděčná.
„Doufám, že nás nikdo nebude hledat. Všem jsem řekl, že si tě musím vzít do parády. Jája se sice trochu divila, ale ostatní jí trochu osvětlili, jak to mezi náma je, takže pak přestala naléhat, ať jí vezmu s sebou,“ začal vysvětlovat můj společník. Pohlédla jsem na něj s otázkou. Pochopil.
„Jedeme na jedno místo, kde to moc dobře znáš. Doufám, že ti aspoň toto ulehčí trochu tu situaci,“ odpověděl mi na mou otázku, ale já jsem pořád nechápavě hleděla.
„Neboj, za chvíli se to dozvíš,“ uklidňoval mě Damon, odmítajíc mi tak říct, na jaké místo to jedem. Kdybych byla ve stavu, ani nemůžu říct normálním, ale spíše klidném, tak bych se vyptávala a snažila se to z něj dostat, teď jsem jenom přikývla.

Dojeli jsme na místo. A já jsem rázem pochopila, jak to Damon myslel s tím, že by mi to mohlo trochu ulehčit. Stáli jsme na místě, kde jsme se poprvé potkali. Ulice se změnila, ale my jsme přeci jenom stáli před ošuntělou budovou, která nesla název „Naší“ hospody.
„Tady jsem tě zavezl jenom tak. Nebudeme tady bydlet. Zamluvil jsem jeden dům za městem, určitě chápeš proč. Ale tady, tady si zajdeme, až se mnou zase budeš mluvit a nebudeš mě chtít poslat do horoucích pekel,“ zasmál se můj společník a já si nastoupila znovu do auta, očekávajíc další jízdu. Tentokrát to bylo krátké a my jsme dojeli na samotu, přesněji na palouk do lesa, kde stál jediný dům. Připomnělo mi to místo, kde jsem zanechala Alexe. Jenom les a náš dům.
„Tak vystupujem! Ukážu ti naše ubytování,“ popohnal mě Damon, když jsem se neměla k tomu, abych vylezla z auta.
„Věci nech v autě. Než se rozkoukáš, tak ti je donesu,“ houkl můj společník, vydávajíc se ke vchodovým dveřím. Tiše jsem ho následovala.
„Hezky si to tady prošmejdi a já zajdu pro ty věci a hned se do toho dáme,“ instruoval mě upír a já jenom přikývla. Zajímalo by mě, jak dlouho tady budeme.
Dům byl jednoduchý. Vybavený jenom tím nejdůležitějším. Vlastně vypadal opravdu jako náš dům. Dole kuchyně s obývákem, nahoře byly dvě ložnice a koupelna. Vstoupila jsem do ložnice naproti schodům a sedla si na postel. Toto bude můj pokoj.
„A slečna si už vybrala, takže tady máš věci a převlíkat se. Já připravím dole potřebné pomůcky,“ přiřítil se Damon, zavírajíc za sebou dveře. Neměla jsem na výběr, teď už ne. Nemůžu couvnout. A ani nechci couvnout.
Rychle jsem se převlékla a pomalu scházela ze schodů. Obývák byl přeměněný k nepoznání. Pohovka byla odsunutá ke zdi, stejně tak jako všechen nábytek v pokoji. Takže střed místnosti byl volný, krom jednoho malého pytlíčku na plovoucí podlaze, který tam umístil Damon. Věděla jsem přesně, co se v něm nachází. Tolikrát jsem ho vytahovala já, že jsem najednou na něj hleděla s úctou, když ho vytáhnul někdo jiný.
„Tak začneme?“ objevil se najednou za mou můj společník. Taky si vzal staré oblečení. Bude hrát se mnou a možná i trochu spoléhat, že ho nenechám moc trpět. Posadili jsme se naproti sobě a Damon vysypal na zem obsah pytlíčku. Hleděla jsem na ty kousky dřeva, které jsme s téměř láskou vybírali a upravovali právě pro takovéto chvíle.
„Tak slečna má přednost,“ zahájil upír dnešní hru. Jednoduše jsem přikývla a sáhla po prvním dřívku. Natáhla před sebe ruku a vpravila si jí do kůže. Věděla jsem, že bude muset jít ještě dál a taky že šla. Tříska si nacházela cestu mou rukou, až z ní nebylo vidět skoro nic. Damon mě napodobil.
Takto jsme pokračovali do té doby, než na podlaze nebylo žádné dřevo.
„Tak druhé kolo,“ vypravil ze sebe můj společník a já si začala vytahávat jednu třísku po druhé. Damon se mnou opět držel krok. Mohla jsem vidět, jakou bolest mu to způsobuje, ale nedokázala jsem to zastavit. Nedokázala jsem mu říct, že toto je bláznovství a že to musím udělat sama, ale nemohla jsem. A dřívka se opět objevovaly na podlaze a s nimi i naše krev.
„Tak dáme si repete?“ začal laškovně Damon, když byly všechny předměty na podlaze, já jenom zakroutila hlavou. Dneska ne. Dneska už toho měl dost. A přeci zítra je taky den.
„Říkáš ne jo? Tak to se mi nelíbí! Takže hezky si zase vem do ruky třísku a pokračujeme! Slíbil jsem všem, že tě dostanu z tohohle stavu a to taky dodržím!“ stál si za svým můj společník. Neměla jsem sílu odporovat, a proto hra pokračovala.
A dny zase ubíhaly. Měla jsem přesně stanovený program. Budíček, snídaně, třísky, oběd, třísky, večeře, třísky a spánek. A ráno zase znovu. Byli jsme tady už skoro dva týdny a já jsem pořád neřekla ani slovo. Ve hře jsme pokračovali dál. Už jsme se nedrželi jenom rukou, ale postupovali jsme dál a dál. Každý den, jsem mohla vidět, jak Damon trpí víc a víc a nemohla jsem tomu zabránit.
„Víš, já Jáju stejně přeměním, ať chceš nebo ne,“ začal jednoho dne můj společník a vytáhnul si jednu třísku z boku a odhodil jí na hromádku mezi námi. Jenom jsem na něj hleděla a vytahovala své dřívko.
„Pamatuješ si, jaké to bylo před Alexem. A víš, že já jsem měl to samé,“ toto byla podpásovka. Chtěla jsem mu říct, že to nebylo to samé.
„Nevím, jak ses z toho předtím dostala ty, ale tentokrát to musíš udělat znova. Tentokrát už nejsi sama. Máš Alexe a nás ostatní,“ pokračoval v monologu Damon, vytahujíc další třísku. Toto není fér.
„Zhroutit se, je mnohem snazší, než se zase dát do kupy,“ pronesl mou oblíbenou pasáž z jedné knížky. Jenom jsem na něj hleděla. Věděla jsem, kam tím směřuje. Věděla jsem to moc dobře, protože stejnou cestou jsem ho naváděla já a nejednou.
„Eli, co takhle ukázat co v tobě je?“ zašeptal Damon a sledoval, jak mé ruce vytahují další dřívko.
„Nemůžu,“ zašeptala jsem. Bylo to jednoduché slovo, ale vystihovalo všechno.
„Nemůžeš odejít. Až moc lidem na tobě záleží,“ toto byla další podpásovka. On sám ví, jaká jsem, a že když pustím někoho do svého srdce, tak už tam je napořád. Tentokrát žádná slova, zase jsem jenom zakývala hlavou.
„Vím, že to bude bolet, ale nejsi sama. Slyšíš! Kolem sebe máš lidi, kterým na tobě záleží a teď se trápí více, protože neví, jak ti mají pomoct,“ naléhal na mě Damon. Nevěděla jsem co na to říct, nemohla jsem na to nic říct. Místo toho, jsem si vzala jedno dřívko a pomalu si ho zarývala do dlaně. Kapky krve se pomalu valily ven a já najednou zase cítila. Ne tu fyzickou bolest, ale tu bolest uvnitř, kterou nedokážu zastavit. Myslela jsem si, že až zase začnu cítit, tak se pocity budou ke mně vkrádat postupně, jako když se boří hradby, ale opak je pravdou. Všechny mé zábrany proti citům, jako by vybuchly do vzduchu a já neměla sílu je všechny unést. Z očí mi začaly téct slzy a já se musela zvednout a odejít nahoru. Takto by mě nikdo neměl vidět. Jsem přeci ta silná, co se stará o ostatní. Po nekonečných minutách se mi opravdu podařilo dostat do mého pokoje, kde jsem se zhroutila do kouta a chtěla umřít. Brečela jsem, třásla se a doufala, že umřu, ale cítila jsem. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale má mysl mi přehrála všechny důležité okamžiky mého života. Když film skončil, začal znova a znova a znova. Měla jsem sto chutí vytrhat si všechny vlasy. S každým promítnutím obrazů jsem nacházela další a další své chyby a omyly. Každá bolest, co jsem kdy cítila, se teď vynásobila. Každý strach se stal panickou hrůzou. Bylo to, jako kdybych všechno prožívala zase. Jako kdyby to nemělo nikdy skončit. Byla jsem jako zvíře lapené do pasti, ze které se nemůže dostat. A má noční můra nekončila. Pořád tady byla.

„Nevím, jak je na tom. Je zavřená v pokoji už týden a pořád se to nelepší, ale cítí,“ zaslechla jsem jednoho dne Damona. Musel si volat s Alexem, ten jediný s mým společníkem telefonuje. Byl zázrak, že jsem vůbec zaslechla něco jiného, než hlas v mé hlavě.
„Ne! Nejezdi!“ tentokrát byl Damon naštvaný. Zase na chvíli ticho, jak se Alex vztekal na druhé straně hovoru.
„Nesmíš přijet! Teď ne! Musí to ze sebe dostat. Je to zatím jenom týden,“ další ticho, ale mě něco došlo. Jenom týden. Jsem tady zavřená už týden. Měla bych mít hlad, žízeň, ale nedostavilo se ještě ani jedno. Je zázrak, že mi dokážou téct ještě slzy a že pořád tečou proudem.
„Neboj, dovedu jí domů, ale už to nebude stejná Eli jako předtím,“ ztlumil hlas můj společník. Stejná Eli jako předtím, ale jaká jsem byla?
„Po tom co si prožila, nemůže být stejná. Půjde to hodně pomalu, ale bude žít a ne přežívat,“ pokračoval ztlumeným hlasem Damon. Opravdu tomu věří? Opravdu věří, že mě dokáže vykopat z toho bordelu, co mám v sobě? V tom případě mi věří více, než já sama. A možná, že právě toto potřebuju, aby mi někdo věřil.
„Poděkuješ mi až doma,“ sarkasmus v upírově hlase se dal nahmatat.
„Blázen!“ zašeptal pro sebe muž, když položil mobil na stůl. Začínám vnímat zase zvuky jako upír, že bych se konečně trochu lepšila? Jenom co jsem si ty slova pomyslela, tak přišla další vlna bolesti.
„Damone, prosím,“ zakňourala jsem přes slzy, ale věděla jsem, že to muž uslyší. Jen co jsem zavřela oči, už byl u mě.
„Proč vždycky žádáš o pomoc, když už jsi na úplném dně?“ vyčetl mi kamarád, ale přesto si přisedl ke mně a prostě mě objal.
„Protože pokud je naděje, že to zvládnu sama, tak bojuju. To, že žádám o pomoc, překonávám svou hrdost a ješitnost,“ zašeptala jsem a rázem ucukla, neboť se ozval opět ten jediný hlas, od kterého to bolelo nejvíce.
„A proč toto neděláš před Alexem?“ vyptával se mě dál Damon. Jak to nejlépe říct?
„Dala bych všechno, aby se netrápil. Udělala bych cokoliv, aby byl šťastný. A,“ hlas mi selhal a moje oči vydaly neuvěřitelné množství slz.
„To, že budu mlčet, ho aspoň trochu ochrání před tímhle,“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi.
„A nenapadlo tě, že tím mlčením ho ubíjíš více, než kdybys mu to řekla?“ ptal se můj společník.
„Nemůžu. Je toho tak moc, tak strašně moc. Nedokážu se s tím vypořádat sama, natož, s někým,“ vydechla jsem.
„Jsme ztracené případy! Víš to?“ zasmál se trochu uvolněněji Damon. Nechápavě jsem na něj hleděla.
„Jsme tady zalezlí, jen ty a já. Doma máme partnery. Ty se hroutíš a nechceš to ukázat Alexovi a já nechci říct Jáji, co jsme tady dělali. Víš, jak by se trápila, kdyby věděla, že jsme zase vytáhli třísky?“ vysvětlil mi se smíchem přítel. Nedokázala jsem se smát, jenom nečinně hledět.
„A to navíc má Jája zítra narozeniny a já tam nebudu. Víš, co to znamená pro Miu?“ hrál naoko naštvaného muž. Jenom jsem zakývala hlavou.
„Znamená to, že budou dvě oslavy jejich narozenin,“ zasmál se od srdce Damon a cvrknul mě do nosu. Neměla jsem sílu ani uhnout. Místo toho přišla vzpomínka, na toto gesto a já se opět ponořila do minulosti. Damon tady byl ale tentokrát se mnou a jenom mě objímal.