Vlk a pes

Anotace: 8. kapitola - Arya se pohádá se Sandorem kvůli tomu, že byli králem a královnou pozváni ke dvoru, kam Ohař odmítá jet.

Do síně dopadalo sluneční světlo a kreslilo na stěny i podlahu fantastické obrazce. Arya tiše stála na schodech a prohlížela si tu scenérii. Její manžel seděl na svém vyvýšeném místě a zaobíral se nějakými listinami, v krbu hořel oheň, který vyháněl i ten poslední zbyteček chladu z rozlehlé místnosti, který by tam snad zbyl po zimě a zvenku do síně doléhaly zvuky cvičení a práce. Ačkoliv si to přiznávala jen ztěžka, tak se jí to zamlouvalo.

Odkašlala si, aby na sebe upoutala pozornost. Ohař zvedl jejím směrem hlavu a zahleděl se na ni. Jako skoro vždy na sobě měla mužský oděv, který jí obepínal tělo a přišel mu více vzrušující, než kdyby měla dámské šaty.
„Má paní?“ oslovil ji tázavě. Potřásla hlavou a dlouhým, jistým krokem přešla k němu, kde mu na stůl položila lísteček pergamenu.
„Dnes ráno přiletěl havran. A myslím, že byste si to měl přečíst,“ oznámila a významně na něj pohlédla. Sandor odtrhl pohled od své manželky a začal se věnovat lístku, který mu přinesla. Napůl zvtekle ho zmuchlal, postavil se a opřel se rukama o stůl, než se prudce otočil a praštil do desky stolu, který se otřásl.
„Nebudu nikomu dělat šaška!“vykřiknul. Arya na něj poněkud vytřeštěně zírala, avšak poté se rozhodla vzít situaci do svých rukou. Rychle obešla stůl a beze strachu se postavila před svého manžela.
„Nikdo po tobě nechce, abys dělal šaška komukoliv, Ohaři!“ okřikla ho, jako kdyby byl malé dítě. Pohlédl na ni, oči mu hořely vztekem a ruce se mu samovolně zatínaly v pěst.
„Ne? Ne?! A proč nás tedy tahají do Králova přístaviště ke dvoru? Aaaa, podívejte se na něj, jakou má ohyzdnou tvář a jak je nelidsky obrovský a zlý. Ano, to je ten zbabělec, co utekl z bitvy o Černovodu. Ne, tohle odmítám!“ zařval vztekle. Arya se napřímila v ramenou do své proti němu zanedbatelné výšky a zadívala se na něj ledovýma očima.
„Ty zabedněný blázne!“ křikla na něj a přistoupila o krok blíž k němu, takže se jejich těla téměř dotýkala. Nadechl se, aby jí oponoval. „Ne, nepřerušuj mě, Ohaři!“ zavrčela a oči se jí nebezpečně blýskaly. Ohaře to natolik ohromilo, že zmlknul. Nikdy mu nikdo neodporoval a už vůbec na něj nekřičel. Vyvedlo ho to z míry. „Královna s králem nás tam pozvali proto, že jsme měli svatbu, ty tupče. Budeme uvedeni u dvora, jako pár. To je celé o co jim jde. Nikdo tě nechce nijak zesměšňovat nebo tě využít jako atrakci. Nebo jsi takový idiot, že věříš tomu, že tě pozvali proto, aby se ti mohl dvůr vysmívat a bavil si hosty, jak si ve své zabedněnosti myslíš?“ okřikla ho a vyzývavě mu hleděla do očí.
„Nikdy mě neurážej!“ vrátil jí vztekle. Arya si stoupla na špičky a zapíchla mu prst do hrudníku.
„Nebo co? Zbiješ mě, zamkneš ve věži nebo mě zabiješ?“ zasyčela. Srazil jí ruku dolů, chytil ji zezadu za krk a tvrdě ji políbil na ústa. Vzepřela se mu dlaněmi ohrudník, aby se z jeho sevření vymanila. Nepomohlo to, byl jako skála a ani se nehnul.
„Dobře víš, že tvá smrt by jen rozpoutala válku. A stejně tak víš, že jako ženě bych ti neublížil, pokud by sis to nezasloužila,“ poznamenal suše,když se od ní odtrhnul.
„Skvěle, takže si jdi zabalit, musíme dorazit do týdne do Králova přístaviště,“ usadila ho, vytrhla se mu a s hrdě vztyčenou hlavou odcházela směrem na nádvoří, kde probíhal výcvik.

„Gendry,“ vyhrkla, když zjistila, že stojí u kovárny. „Vezmi si vařenou kůži a meč, potřebuju si odpočinout,“ oznámila mu tvrdě. Gendry na ni okamžik nechápavě hleděl, takovou ji neznal, ale nakonec ji uposlechl. Vzala si v kovárně svůj meč, přes hlavu přetáhla vařenou kůži a zavázala si tkanice na boku, aby jí dobře držela.
„Do střehu,“ rozkázala a sama zaujala bojový postoj. Gendry neváhal a učinil první výpad, který spolehlivě a snadno vykryla. Rány dopadaly a byly odráženy, jiné dopadaly na zbroj, i když převážně na tu Gendryho. Aryiny údery byly silné, prudké a nelítostné.Vlasy se jí potem přilepily k hlavě, tvář jí pokrýval prach, ale nedbala na to. Nevnímala nic, než zbraň ve své ruce a zbraň protivníka. Nevšimla si, že se kolem nich již utvořil hlouček zvědavých mužů.
„Aryo, dost, už nemůžu,“ vyhrknul udýchaný Gendry po víc jak dvou hodinách, kdy již cvičili. Arya odmítavě zavrtěla hlavou.
„Musím cvičit, takže kdo z vás si se mnou dá cvičný souboj?“ rozhlédla se po okolostojících mužích, kteří si v tu chvíli začali šeptat mezi sebou.
„Já, má paní,“ ozval se muž ve středním věku s hnědými vlasy ostříhanými na krátko a upravenou bradkou. Arya si uvědomila, že ho poznává, byl to jeden z mužů, kteří Cleganea doprovázely na turnaj na Zimohradu. Pokývla na znamení souhlasu a počkala až si řádně upraví zbroj.
„Boj,“ oznámila suše. Ocel třeskla o ocel a odskočila. Soupeři kolem sebe kroužili, zastavovali se a činili výpady jeden na druhého, dokud Arya nespadla na záda a na krku ji nezastudila ocel. Gendry ten výjev sledoval z povzdálí a nechápal, co vlastně vidí. Soupeř jí nabídl ruku a ona ji přijala, aby se snáze vytáhla na nohy.
„Nechtěl jsem vám ublížit, má paní,“ omlouval se jí. Posměšně se na něj zadívala, než odpověděla.
„Můj manžel by vás za to dozajista odměnil.“ Nechápavě se na ni zadíval, než strnul, když na provizorní bojiště dopadl obrovský stín.
„Pane,“ pozdravil ho se skloněnou hlavou a s pěstí na srdci.
„Lamberte, odveď muže po jejich práci,“ odpověděl na jeho pozdrav klidným hlasem Ohař.
„Má paní, jděte si sbalit své věci, odjíždíme již dnes,“ oznámil jí suše, otočil se a zanechal ji tam stát s nechápavě vytřeštěným zrakem, upřeným na jeho vzdalující se záda.

Otevřeným oknem do místnosti proudil čerstvý vzduch, který jí pročistil mysl. Věci měla sbalené a na sobě měla čisté oblečení na cestu, vhodné k jízdě na koni. Prsty si pročísla ještě vlhké vlasy po koupeli, než si složila ruce zezadu na krku a zavřela oči. Uslyšela vrznutí dveří, ale odmítla se třeba jen pohnout, stejně to nejspíše byla služebná. Její manžel přece měl důležitější věci na práci, kupříkladu vyhřebelcovat svého koně, zaopatřit si zbroj nebo cokoliv jiného, jen když nebude s ní. Měla to přece stejně, tak proč jí to vědomí tolik mrzelo? Jsem hloupá husa, pomyslela si v duchu.
„Přidej to k ostatním věcem, Mairy,“ řekla, aniž by se podívala ke dveřím. Na ramena jí dopadly něčí ruce, něčí velké ruce. Prudce otevřela oči úlekem, otočila se a chtěla ustoupit, ale zakopla a rozplácla se na zemi, jak široká, tak dlouhá. Ohař se krátce a štěkavě zasmál. Pobouřilo ji to, něco sprostého si zavrčela pod nos a zvedla se.
„Co tu chceš?“ obořila se na něj a snažila se alespoň trochu upravit.
„Chtěl jsem jen vidět, zda je má manželka připravená na cestu,“ vysvětlil. Nevěřícně na něj hleděla stříbřitě šedýma očima. Kývla hlavou směrem k dvěma truhlicím.
„Spokojený?“ zeptala se trochu dotčeně. Natáhl k ní ruku. Arya se na ni zahleděla, jako na hada, a tak ji zase stáhnul. „Co ode mě chceš?“ zeptala se poněkud zoufale.
„Abys mi dala to, co během noci. Důvěru,“ odpověděl klidně, než se otočil a odešel. Ve dveřích se zastavil a otočil se. „Můžeš nad tím trochu přemýšlet po cestě, za pár minut vyrážíme,“ oznámil jí prostě a zavřel za sebou. Arye se do duše vpálil jeho pohled. Najednou ho viděla zase jako člověka, jako muže, který toho příliš vytrpěl.
„Ksakru!“ zaklela nahlas, vzala si plášť a sešla dolů na nádvoří, kde již jistě čekali jejich koně.

Bez pomoci se vyšvihla na černou kobylu, kterou jí připravili a beze slova či pohledu k manželovi se zařadila do průvodu, který vyrážel směrem na Královskou cestu, po které by jim cesta do Králova přístaviště měla zabrat nejméně času. Když dorazili ke Královské cestě, byl již večer, a tak se rozhodli rovnou utábořit. Arya se postarala o svojí kobylu a opět tiše odešla směrem, kde měl být postaven stan pro ni a jejího muže. Zabalila se do pláště a lehla si do kožešin, za celý den toho měla dost. Jen doufala, že se Ohař nezpije natolik, aby ji znásilnil, protože ona byla odhodlána se mu již víckrát doborovolně neodevzdat, jako v noci, kdy ji probudila ta noční můra. Trvalo to jen několik málo chvil, než se propadla do spánku, a tak si ani nevšimla, že Sandor vešel do stanu, sundal si zbroj a posadil se na lůžko vedle místa, kde spala.

Prohlížel si ji černýma očima. Přemýšlel. Odhrnul jí vlasy z obličeje a usmál se, když se ze spánku zavrtěla a překulila se k němu. Cítil její tělo i přes vlněný plášť, do nějž se zabalila, v místech kde se tiskla k jeho nohám a bokům. Ve slabinách mu pulzovala krev a chtíč. Zahnal ty pocity a jen hleděl na svou ženu, která byla poprvé za celý den uvolněná. Vypadala nevinně, jako dítě. Ale dítě by se ho jistě nepokoušelo zabít, nevyskočilo by z okna či by mu neodporovalo s takovým zaujetím a ohněm. Kdepak, tohle již byla žena, jeho žena. Natáhl se na bok a hlavu si podepřel rukou, aby ji mohl pozorovat.
„Vlčice,“ usmál se pro sebe, než usnul s rukou ochranitelsky obtočenou kolem štíhlounkého těla své manželky.