Tulák Chodec 1: 1. kapitola - 1. část
Tulák Chodec 1: 1. kapitola - 1. část
NA ZÁPAD - 1. část
Ellad otevřel oči. V jeho pokoji vládlo zlatavé přítmí právě zrozeného dne. Hoch se protáhl, vstal, spěšně se oblékl, a než opustil pokoj, sáhl pod polštář a do záňadří schoval novou koženou pochvu s loveckým nožem. Proběhl prázdnou kuchyní a s dobrou náladou vyšel ven do příjemně chladivého rána. Zhluboka se nadechl svěžího vzduchu, rychlým pohledem přelétl bezmračné, azurově modré nebe, celé rozzářené prvními slunečními paprsky, a s mladickým zápalem se vrhl do svých obvyklých povinností. Nanosil vodu, naštípal dřevo a pomohl Waldorovi s krmením. Potom spolu s ním vstoupil do snídaní provoněné kuchyně a usedl na své místo u stolu.
Po usměvavém ranním pozdravu Lea položila na stůl tři talíře naložené míchanými vejci s drobně nasekanou mladou cibulkou, zelenou petrželkou a pažitkou. K té dobrotě si ještě všichni nabídli z proutěné ošatky podle libosti chléb, popřáli si dobrou chuť a dali se do jídla.
Ellad si z chleba vždycky jen párkrát ukousl, pak ho nepozorovaně odložil do klína a nabídl si další krajíc. Tvořil si tak skromnou zásobu jídla na svou další cestu okolní krajinou. Už se těšil. Právě dnes chtěl totiž uskutečnit nápad, který již delší čas zaměstnával veškeré jeho myšlenky.
Chvatně vyškrábal talíř, poděkoval a se zbytky chleba v ruce vyklouzl ven. Na dvoře se k němu okamžitě připojil Dogan, velký šedý vlčák, a doprovázel ho do stáje k Varrovi. Tam si hoch vyzvedl svou již značně odřenou, koženou brašnu s popruhem, vložil do ní chléb i nůž a přehodil si to malé zavazadlo přes rameno.
„Promiň, hošku, ale dneska se o tebe postará otec. Mě čeká dlouhá cesta,“ promluvil na koně.
Dvakrát mu roztržitě přejel rukou po hlavě stižen výčitkami svědomí, jež ho pronásledovaly pokaždé, když se vydával na toulky, ale nemohl si pomoci. Ta touha jít dál a vidět víc, ta ho poháněla od doby, kdy se naučil chodit, a byla silnější než on.
Ještě jednou pohladil hnědákovu lesklou srst, stejně posloužil i Doganovi, který mu žárlivě šťouchal do dlaně druhé ruky, a opustil stáj. Opět s vlčákem v patách. Několika rychlými kroky se dostal přes dvůr, jen pootevřel veliká vrata a protáhl se ven. Zavřel za sebou a zklamaného psa nechal na dvoře. Dogan tlumeně kňučel, zatímco Ellad volně vydechl a s pocitem nesmírného štěstí vyrazil přímo vpřed. Za pár vteřin opustil cestu v podobě vyježděných kolejí, která vedla na Hlavní silnici, a vstoupil do lesa. Tráva byla ještě mokrá od rosy, ptáci zpívali jako o život, les voněl, ale hoch dnes nic z toho nevnímal. Bez povšimnutí míjel důvěrně známá místa a postupoval stále dál na západ. Dnes se nekochal krásou krajiny ani se nesnažil sledovat plachou lesní zvěř. Předsevzal si, že dojde co možná nejdál. Střídal rychlou chůzi s mírným poklusem a obratně se proplétal mezi stále hustším porostem.
Po třech hodinách mu cestu zkřížil mělký potok. Zadýchaný Ellad se na jeho břehu zastavil, usedl na suché, mechem porostlé místečko u jednoho z okolních smrků a unaveně opřel hlavu o mohutný kmen. Tvář měl zalitou potem a mokré hnědé vlasy se mu nepříjemně lepily na obličej. Na chvíli zavřel své modré oči a zklidňoval zrychlený dech. Když se mu to konečně podařilo, znovu oči otevřel, zvedl hlavu, sáhl do brašny pro nakousaný krajíc chleba a pomalu, zamyšleně ho dojídal.
Vzpomínal na poslední návštěvu Roberta, tajemného rodinného přítele, který se ho neustále na něco vyptával nebo ho z něčeho zkoušel, a na jeho tlumený rozhovor s rodiči. Ellad z něho přes zavřené dveře svého pokoje mnoho neslyšel, něco však přece. Robertův hlas byl plný obav, když mluvil o jakési Argaaně a o tom, že se osvobodila z dlouholetého vězení.
Chlapce to zvláštní, cizokrajné jméno zaujalo a hned si v duchu položil několik otázek. Proč Robertovi ta žena dělá takové starosti? Kdo to vůbec je a proč byla ve vězení...?
Ach, jo. Zase jen otázky a žádná odpověď.
Dospělých už se ani nesnažil ptát. Přímo nemohl, protože by tak vyšly najevo jeho tajné odposlechy. A když šel oklikou? Nejprve se divili, proč ho to zajímá a jak na to přišel. Potom se vzmohli na nicneříkající, vyhýbavou odpověď a nakonec to zamluvili nebo jej poslali něco dělat. Jó, tohle všechno už znal.
Polkl poslední sousto a odevzdaně vzdychl. Kromě těch nešťastných otázek ho trápila ještě jedna věc. Podvědomě vytušil, že po Robertově zjevně špatné zprávě, matku zcela jistě nepřemluví. Lea o jeho nocování pod širým nebem nechtěla ani slyšet, ač nedávno dovršil už třináctý rok.
Tahle vzpomínka odvedla jeho myšlenky přeci jenom trochu jiným směrem. Opět sáhl do brašny a vyndal svůj nový lovecký nůž. Uchopil jej oběma rukama a s téměř posvátnou úctou si ho prohlížel. Očima přejížděl bytelnou rukojeť omotanou tenkým řemínkem, krátkou, masivní záštitu a dokonale padnoucí pochvu z pevné kůže. Ani tentokrát neodolal a vysunul zbraň z pouzdra. Nůž hladce vyjel ven a on musel znovu obdivovat lesklou, rovnou čepel. Z jedné strany ostrou jako břitva, z druhé mohutnou a mnohem silnější.
„Dobře se o něj starej, ať je pořád ostrý. Je to nástroj i zbraň. Klidně s ním stáhneš divokého králíka či vykryješ ránu mečem. Také se s ním dá docela slušně vrhat. Je dokonale vyvážený. Chce to jen trochu cviku,“ slyšel v hlavě Robertova slova.
Ano, dostal ho od Roberta. Při jeho poslední návštěvě.
Neposlušné myšlenky se mu už už vracely zpátky. Nespokojeně třepl hlavou, rozhodným pohybem schoval nůž zase do pochvy a vrátil ho do brašny.
Prosedím tu celý den a nikam se nedostanu, vynadal si. Prudce vstal, oprášil si kalhoty, opláchl si obličej studenou vodou z potoka, zahnal žízeň a vydal se opět na cestu.
Mířil pořád k západu, a když mu to příroda dovolila, tak běžel. Postupoval teď zcela neznámou krajinou. Potok, u kterého se tolik zdržel, tvořil jakousi přirozenou hranici již prozkoumaného území. Stále putoval tím stejným lesem a snažil se držet v přímém směru.
Poledne dávno minulo, když s jistým zklamáním usoudil, že pomalu nadešel čas návratu. Zastavil a v předklonu se vydýchával. Ruce přitom opřel o kolena a odhadoval, kolik asi hodin mu cesta trvala.
Docela dost, uzavřel a s unaveným povzdechem se opět narovnal.
Zpátky to zdaleka nepůjde tak rychle, usmál se a protáhl náhlým zastavením ztuhlé svaly. Přitom se pozorně rozhlédl kolem, aby si místo návratu vtiskl do paměti, a náhle se zarazil. Porost už vůbec nebyl tak hustý. Zmizely staré suché stromy a všudypřítomná křoviska a Ellad věděl, že to značí jediné. Lidské sídliště.
Zaskočilo jej to. Až dosud si myslel, že jejich statek stojí na samotě a nejbližšími sousedy jsou obyvatelé města Tarlangu, kam s otcem pravidelně jezdili na trh.
No, zdá se, že jsem se mýlil, přiznal si v duchu a uvažoval, co to jen může být. Osamělé stavení, vesnice nebo snad město?
Nerozhodně pokrčil rameny. Vůbec si nevybavoval, že by se před ním někdy někdo zmínil, že by se tu měli nacházet nějací lidé. Úplně zapomněl na únavu, na návrat domů i na čas. Zvědavost jej naprosto ovládla. Pomalu, opatrně postupoval vpřed a snažil se co nejvíce splynout s okolím, což se mu až neskutečně dařilo.
Po nějakých dvě stě, tři sta krocích les končil a Ellad zůstal překvapeně stát. Lidská obydlí čekal, ale přesto jej to, co uviděl, udivilo. Udivilo a okouzlilo.
Přímo před ním, za svěže zelenou, mírně se svažující pastvinou, se v kruhovém mělkém údolíčku nacházela osada. Taková větší vesnice. Ellad odhadoval tak padesát obytných domů. Všechny byly ze dřeva a přibližně stejně velké, až na tři mnohem větší budovy, které stály uprostřed a jakoby obkličovaly nezastavěné prostranství, jímž procházela značně vyježděná, široká cesta vedoucí od severozápadu k jihovýchodu.
Nebo naopak? Hoch se usmál, a pak v soustředění stáhl obočí. Ale ne, ten plácek nebyl úplně prázdný. Chlapcovy bystré oči na něm zaznamenaly dvě drobné stavby, spíš stavbičky. Ale na tu dálku hoch nedokázal odhadnout, k čemu slouží.
Jedna z nich je určitě studna, uvažoval. Nad účelem té druhé však jen pokrčil rameny.
Stál v asi nejvyšším místě nad vesnicí a měl proto poměrně dobrý rozhled. Viděl tedy i lidi, jako pohybující se skvrnky na převážně zeleném pozadí, a stejně malá se mu jevila i zvířata, klidně se pasoucí na přilehlých loukách. Všiml si také říčky, která se vinula kolem severní části vesnice a v jejíž hladině se třpytily odražené sluneční paprsky.
Hřející zlatavá koule se pomalu sunula k západnímu obzoru a stále více svítila chlapci do očí. Hoch nespokojeně zamručel, zastínil si je rukou a vtom okamžiku se vzpamatoval a vrátil zpět do přítomnosti. Musel domů. A hned.
Zklamaně vzdychl, protože svou zvědavost ukojil jen z části. A to z té menší části, podle jeho názoru. Otočil se k neznámé vesnici zády a vydal se stejnou cestou zpátky. Tak dobře jako předtím mu to však nešlo. Až k potoku ještě občas dokázal běžet, ale potom už jen klopýtal, přestože si u jeho líného toku krátce odpočinul a dojedl zbytek chleba. Celé tělo jej bolelo a unavené svaly místy odmítaly poslouchat.
Domů se proto vrátil až za tmy. Jen s velkou námahou za sebou zasunul těžkou závoru na vratech a s vypětím posledního zbytku sil se vpotácel do kuchyně.
„Ellade…?!“ přivítala ho matka přísně a při pohledu na jeho zbědovaný zevnějšek zároveň trochu tázavě, ale hoch ji přerušil.
„Omlouvám se,“ vysoukal ze sebe chraplavě. Nechal dokonale překvapené rodiče být a zmizel za dveřmi svého pokoje. Tam ze sebe stáhl jen boty a svrchní části oděvu, s nesmírnou úlevou padl na lůžko a okamžitě tvrdě usnul. Byl tak unavený, že ani nevečeřel.
Lea, která se mezitím vzpamatovala, rozrazila dveře a rozzlobeně vpadla do pokoje. Chtěla synovi řádně vyčinit za jeho věčné toulání i za vytrpěný strach, když se nevracel. Ale při pohledu na jeho vyčerpanou, spící tvář ji hněv přešel, hnědé oči zněžněly a ona tiše přešla k chlapcovu lůžku. Opatrně přes něj přehodila přikrývku, odhrnula mu z obličeje neposlušný pramen vlasů, ještě mokrý od potu, a jemně ho políbila na čelo.
„Dobrou noc, synku,“ zašeptala a po špičkách opustila pokoj.
***
Ráno se Elladovi vůbec nechtělo vstávat. Namožené svaly bolely a zuřivě se bránily jakékoli další námaze. Nedalo se však nic dělat. Na chlapce čekaly povinnosti a také vysvětlování. A právě do něj se mu chtělo ještě méně.
Lea si ho podala hned po snídani.
„Kde jsi včera zase byl? A proč ses vrátil tak pozdě?“ začala.
Waldor neříkal nic, jako ostatně vždycky v podobných situacích. Jen se na chlapce přísně díval. Z tváře mu zmizel obvyklý úsměv a jeho šedé oči se pod lehce staženým, hustým obočím mračily.
Ellad se hluboce styděl. Stál před svými rodiči se svěšenou hlavou, pohledem upřeným do podlahy a mlčel.
„Tak mi odpověz!“ vybídla jej znovu matka.
Ellad zvedl oči, pohlédl přímo na Leu a neochotně se rozpovídal. Nejprve jim v krátkosti pověděl o svém nápadu dojít co nejdál, a tak poznat nová, ještě neprozkoumaná místa. Zmínil se též o objevené vesnici a chystal se svou řeč ukončit slovy, že právě ona je důvodem jeho zdržení, když ho nečekaně přerušil Waldor.
„Ty ses dostal až tak daleko na západ?“ vyhrkl. Vážný výraz v jeho obličeji vystřídalo upřímné překvapení.
Ellad na něj upřel rozpačitý pohled. Nevěděl přesně, co tím „tak daleko na západ“ otec myslel, a tak čekal, že to nějak upřesní, ale Waldor mlčel. Jen zavrtěl nevěřícně hlavou a v hlubokém zamyšlení si hocha prohlížel. Ani Lea neříkala nic, a tak Ellad využil nastalého ticha ke zvídavé otázce, která se mu vylíhla v hlavě v okamžiku, kdy mu Waldor skočil do řeči.
„Ty tu vesnici znáš? Byls tam někdy?“ zeptal se nesměle.
„Ne,“ odpověděl popravdě Waldor, protože v té vsi skutečně nikdy nebyl. Jen o ní slyšel… A to stačilo.
Vrhl rychlý pohled na Leu a vstal. Tím dal jasně najevo, že rozhovor je u konce, ale hoch nedbal. Zvědavost jej znovu přemohla.
„A jak se ta vesnice jmenuje? To víš, ne?“ zajímal se dychtivě.
Waldor se zamračil, ale odpověděl.
„Eriador,“ zaznělo kuchyní.
Ellad se už už nadechoval k další otázce, když ho přerušila Lea. Poslala ho ven sebrat vejce.
Chlapec odešel, a tak netušil, že ten zvláštní rozhovor měl ještě dohru.
„A je to tady,“ šeptla smutně Lea a nešťastně pohlédla na Waldora.
„Jednou to přijít muselo,“ upozornil ji jemně a přistoupil k ní blíž.
„Já vím,“ vzdychla. „Ale právě teď…“
„Teď nebo jindy. Nemyslím si, že by mu setkání s těmi lidmi nějak ublížilo. Možná… Víš, sedlák z něj asi opravdu nebude a Robert…“
Waldor větu nedokončil, mladá žena však věděla, co chtěl říct. Roberta trápila Elladovi budoucnost a trápila i ji, ale… Sklopila oči a opět vzdychla.
Waldor přešel až těsně k ní a láskyplně ji objal. Snažil se nějak ji povzbudit. Věděl, že to s Elladem není vždy jednoduché. To jeho věčné toulání.
„Promluvím o tom s Robertem,“ řekla náhle. Zvedla k němu oči a tím bylo v tu chvíli o věci rozhodnuto.
Ellad otevřel oči. V jeho pokoji vládlo zlatavé přítmí právě zrozeného dne. Hoch se protáhl, vstal, spěšně se oblékl, a než opustil pokoj, sáhl pod polštář a do záňadří schoval novou koženou pochvu s loveckým nožem. Proběhl prázdnou kuchyní a s dobrou náladou vyšel ven do příjemně chladivého rána. Zhluboka se nadechl svěžího vzduchu, rychlým pohledem přelétl bezmračné, azurově modré nebe, celé rozzářené prvními slunečními paprsky, a s mladickým zápalem se vrhl do svých obvyklých povinností. Nanosil vodu, naštípal dřevo a pomohl Waldorovi s krmením. Potom spolu s ním vstoupil do snídaní provoněné kuchyně a usedl na své místo u stolu.
Po usměvavém ranním pozdravu Lea položila na stůl tři talíře naložené míchanými vejci s drobně nasekanou mladou cibulkou, zelenou petrželkou a pažitkou. K té dobrotě si ještě všichni nabídli z proutěné ošatky podle libosti chléb, popřáli si dobrou chuť a dali se do jídla.
Ellad si z chleba vždycky jen párkrát ukousl, pak ho nepozorovaně odložil do klína a nabídl si další krajíc. Tvořil si tak skromnou zásobu jídla na svou další cestu okolní krajinou. Už se těšil. Právě dnes chtěl totiž uskutečnit nápad, který již delší čas zaměstnával veškeré jeho myšlenky.
Chvatně vyškrábal talíř, poděkoval a se zbytky chleba v ruce vyklouzl ven. Na dvoře se k němu okamžitě připojil Dogan, velký šedý vlčák, a doprovázel ho do stáje k Varrovi. Tam si hoch vyzvedl svou již značně odřenou, koženou brašnu s popruhem, vložil do ní chléb i nůž a přehodil si to malé zavazadlo přes rameno.
„Promiň, hošku, ale dneska se o tebe postará otec. Mě čeká dlouhá cesta,“ promluvil na koně.
Dvakrát mu roztržitě přejel rukou po hlavě stižen výčitkami svědomí, jež ho pronásledovaly pokaždé, když se vydával na toulky, ale nemohl si pomoci. Ta touha jít dál a vidět víc, ta ho poháněla od doby, kdy se naučil chodit, a byla silnější než on.
Ještě jednou pohladil hnědákovu lesklou srst, stejně posloužil i Doganovi, který mu žárlivě šťouchal do dlaně druhé ruky, a opustil stáj. Opět s vlčákem v patách. Několika rychlými kroky se dostal přes dvůr, jen pootevřel veliká vrata a protáhl se ven. Zavřel za sebou a zklamaného psa nechal na dvoře. Dogan tlumeně kňučel, zatímco Ellad volně vydechl a s pocitem nesmírného štěstí vyrazil přímo vpřed. Za pár vteřin opustil cestu v podobě vyježděných kolejí, která vedla na Hlavní silnici, a vstoupil do lesa. Tráva byla ještě mokrá od rosy, ptáci zpívali jako o život, les voněl, ale hoch dnes nic z toho nevnímal. Bez povšimnutí míjel důvěrně známá místa a postupoval stále dál na západ. Dnes se nekochal krásou krajiny ani se nesnažil sledovat plachou lesní zvěř. Předsevzal si, že dojde co možná nejdál. Střídal rychlou chůzi s mírným poklusem a obratně se proplétal mezi stále hustším porostem.
Po třech hodinách mu cestu zkřížil mělký potok. Zadýchaný Ellad se na jeho břehu zastavil, usedl na suché, mechem porostlé místečko u jednoho z okolních smrků a unaveně opřel hlavu o mohutný kmen. Tvář měl zalitou potem a mokré hnědé vlasy se mu nepříjemně lepily na obličej. Na chvíli zavřel své modré oči a zklidňoval zrychlený dech. Když se mu to konečně podařilo, znovu oči otevřel, zvedl hlavu, sáhl do brašny pro nakousaný krajíc chleba a pomalu, zamyšleně ho dojídal.
Vzpomínal na poslední návštěvu Roberta, tajemného rodinného přítele, který se ho neustále na něco vyptával nebo ho z něčeho zkoušel, a na jeho tlumený rozhovor s rodiči. Ellad z něho přes zavřené dveře svého pokoje mnoho neslyšel, něco však přece. Robertův hlas byl plný obav, když mluvil o jakési Argaaně a o tom, že se osvobodila z dlouholetého vězení.
Chlapce to zvláštní, cizokrajné jméno zaujalo a hned si v duchu položil několik otázek. Proč Robertovi ta žena dělá takové starosti? Kdo to vůbec je a proč byla ve vězení...?
Ach, jo. Zase jen otázky a žádná odpověď.
Dospělých už se ani nesnažil ptát. Přímo nemohl, protože by tak vyšly najevo jeho tajné odposlechy. A když šel oklikou? Nejprve se divili, proč ho to zajímá a jak na to přišel. Potom se vzmohli na nicneříkající, vyhýbavou odpověď a nakonec to zamluvili nebo jej poslali něco dělat. Jó, tohle všechno už znal.
Polkl poslední sousto a odevzdaně vzdychl. Kromě těch nešťastných otázek ho trápila ještě jedna věc. Podvědomě vytušil, že po Robertově zjevně špatné zprávě, matku zcela jistě nepřemluví. Lea o jeho nocování pod širým nebem nechtěla ani slyšet, ač nedávno dovršil už třináctý rok.
Tahle vzpomínka odvedla jeho myšlenky přeci jenom trochu jiným směrem. Opět sáhl do brašny a vyndal svůj nový lovecký nůž. Uchopil jej oběma rukama a s téměř posvátnou úctou si ho prohlížel. Očima přejížděl bytelnou rukojeť omotanou tenkým řemínkem, krátkou, masivní záštitu a dokonale padnoucí pochvu z pevné kůže. Ani tentokrát neodolal a vysunul zbraň z pouzdra. Nůž hladce vyjel ven a on musel znovu obdivovat lesklou, rovnou čepel. Z jedné strany ostrou jako břitva, z druhé mohutnou a mnohem silnější.
„Dobře se o něj starej, ať je pořád ostrý. Je to nástroj i zbraň. Klidně s ním stáhneš divokého králíka či vykryješ ránu mečem. Také se s ním dá docela slušně vrhat. Je dokonale vyvážený. Chce to jen trochu cviku,“ slyšel v hlavě Robertova slova.
Ano, dostal ho od Roberta. Při jeho poslední návštěvě.
Neposlušné myšlenky se mu už už vracely zpátky. Nespokojeně třepl hlavou, rozhodným pohybem schoval nůž zase do pochvy a vrátil ho do brašny.
Prosedím tu celý den a nikam se nedostanu, vynadal si. Prudce vstal, oprášil si kalhoty, opláchl si obličej studenou vodou z potoka, zahnal žízeň a vydal se opět na cestu.
Mířil pořád k západu, a když mu to příroda dovolila, tak běžel. Postupoval teď zcela neznámou krajinou. Potok, u kterého se tolik zdržel, tvořil jakousi přirozenou hranici již prozkoumaného území. Stále putoval tím stejným lesem a snažil se držet v přímém směru.
Poledne dávno minulo, když s jistým zklamáním usoudil, že pomalu nadešel čas návratu. Zastavil a v předklonu se vydýchával. Ruce přitom opřel o kolena a odhadoval, kolik asi hodin mu cesta trvala.
Docela dost, uzavřel a s unaveným povzdechem se opět narovnal.
Zpátky to zdaleka nepůjde tak rychle, usmál se a protáhl náhlým zastavením ztuhlé svaly. Přitom se pozorně rozhlédl kolem, aby si místo návratu vtiskl do paměti, a náhle se zarazil. Porost už vůbec nebyl tak hustý. Zmizely staré suché stromy a všudypřítomná křoviska a Ellad věděl, že to značí jediné. Lidské sídliště.
Zaskočilo jej to. Až dosud si myslel, že jejich statek stojí na samotě a nejbližšími sousedy jsou obyvatelé města Tarlangu, kam s otcem pravidelně jezdili na trh.
No, zdá se, že jsem se mýlil, přiznal si v duchu a uvažoval, co to jen může být. Osamělé stavení, vesnice nebo snad město?
Nerozhodně pokrčil rameny. Vůbec si nevybavoval, že by se před ním někdy někdo zmínil, že by se tu měli nacházet nějací lidé. Úplně zapomněl na únavu, na návrat domů i na čas. Zvědavost jej naprosto ovládla. Pomalu, opatrně postupoval vpřed a snažil se co nejvíce splynout s okolím, což se mu až neskutečně dařilo.
Po nějakých dvě stě, tři sta krocích les končil a Ellad zůstal překvapeně stát. Lidská obydlí čekal, ale přesto jej to, co uviděl, udivilo. Udivilo a okouzlilo.
Přímo před ním, za svěže zelenou, mírně se svažující pastvinou, se v kruhovém mělkém údolíčku nacházela osada. Taková větší vesnice. Ellad odhadoval tak padesát obytných domů. Všechny byly ze dřeva a přibližně stejně velké, až na tři mnohem větší budovy, které stály uprostřed a jakoby obkličovaly nezastavěné prostranství, jímž procházela značně vyježděná, široká cesta vedoucí od severozápadu k jihovýchodu.
Nebo naopak? Hoch se usmál, a pak v soustředění stáhl obočí. Ale ne, ten plácek nebyl úplně prázdný. Chlapcovy bystré oči na něm zaznamenaly dvě drobné stavby, spíš stavbičky. Ale na tu dálku hoch nedokázal odhadnout, k čemu slouží.
Jedna z nich je určitě studna, uvažoval. Nad účelem té druhé však jen pokrčil rameny.
Stál v asi nejvyšším místě nad vesnicí a měl proto poměrně dobrý rozhled. Viděl tedy i lidi, jako pohybující se skvrnky na převážně zeleném pozadí, a stejně malá se mu jevila i zvířata, klidně se pasoucí na přilehlých loukách. Všiml si také říčky, která se vinula kolem severní části vesnice a v jejíž hladině se třpytily odražené sluneční paprsky.
Hřející zlatavá koule se pomalu sunula k západnímu obzoru a stále více svítila chlapci do očí. Hoch nespokojeně zamručel, zastínil si je rukou a vtom okamžiku se vzpamatoval a vrátil zpět do přítomnosti. Musel domů. A hned.
Zklamaně vzdychl, protože svou zvědavost ukojil jen z části. A to z té menší části, podle jeho názoru. Otočil se k neznámé vesnici zády a vydal se stejnou cestou zpátky. Tak dobře jako předtím mu to však nešlo. Až k potoku ještě občas dokázal běžet, ale potom už jen klopýtal, přestože si u jeho líného toku krátce odpočinul a dojedl zbytek chleba. Celé tělo jej bolelo a unavené svaly místy odmítaly poslouchat.
Domů se proto vrátil až za tmy. Jen s velkou námahou za sebou zasunul těžkou závoru na vratech a s vypětím posledního zbytku sil se vpotácel do kuchyně.
„Ellade…?!“ přivítala ho matka přísně a při pohledu na jeho zbědovaný zevnějšek zároveň trochu tázavě, ale hoch ji přerušil.
„Omlouvám se,“ vysoukal ze sebe chraplavě. Nechal dokonale překvapené rodiče být a zmizel za dveřmi svého pokoje. Tam ze sebe stáhl jen boty a svrchní části oděvu, s nesmírnou úlevou padl na lůžko a okamžitě tvrdě usnul. Byl tak unavený, že ani nevečeřel.
Lea, která se mezitím vzpamatovala, rozrazila dveře a rozzlobeně vpadla do pokoje. Chtěla synovi řádně vyčinit za jeho věčné toulání i za vytrpěný strach, když se nevracel. Ale při pohledu na jeho vyčerpanou, spící tvář ji hněv přešel, hnědé oči zněžněly a ona tiše přešla k chlapcovu lůžku. Opatrně přes něj přehodila přikrývku, odhrnula mu z obličeje neposlušný pramen vlasů, ještě mokrý od potu, a jemně ho políbila na čelo.
„Dobrou noc, synku,“ zašeptala a po špičkách opustila pokoj.
***
Ráno se Elladovi vůbec nechtělo vstávat. Namožené svaly bolely a zuřivě se bránily jakékoli další námaze. Nedalo se však nic dělat. Na chlapce čekaly povinnosti a také vysvětlování. A právě do něj se mu chtělo ještě méně.
Lea si ho podala hned po snídani.
„Kde jsi včera zase byl? A proč ses vrátil tak pozdě?“ začala.
Waldor neříkal nic, jako ostatně vždycky v podobných situacích. Jen se na chlapce přísně díval. Z tváře mu zmizel obvyklý úsměv a jeho šedé oči se pod lehce staženým, hustým obočím mračily.
Ellad se hluboce styděl. Stál před svými rodiči se svěšenou hlavou, pohledem upřeným do podlahy a mlčel.
„Tak mi odpověz!“ vybídla jej znovu matka.
Ellad zvedl oči, pohlédl přímo na Leu a neochotně se rozpovídal. Nejprve jim v krátkosti pověděl o svém nápadu dojít co nejdál, a tak poznat nová, ještě neprozkoumaná místa. Zmínil se též o objevené vesnici a chystal se svou řeč ukončit slovy, že právě ona je důvodem jeho zdržení, když ho nečekaně přerušil Waldor.
„Ty ses dostal až tak daleko na západ?“ vyhrkl. Vážný výraz v jeho obličeji vystřídalo upřímné překvapení.
Ellad na něj upřel rozpačitý pohled. Nevěděl přesně, co tím „tak daleko na západ“ otec myslel, a tak čekal, že to nějak upřesní, ale Waldor mlčel. Jen zavrtěl nevěřícně hlavou a v hlubokém zamyšlení si hocha prohlížel. Ani Lea neříkala nic, a tak Ellad využil nastalého ticha ke zvídavé otázce, která se mu vylíhla v hlavě v okamžiku, kdy mu Waldor skočil do řeči.
„Ty tu vesnici znáš? Byls tam někdy?“ zeptal se nesměle.
„Ne,“ odpověděl popravdě Waldor, protože v té vsi skutečně nikdy nebyl. Jen o ní slyšel… A to stačilo.
Vrhl rychlý pohled na Leu a vstal. Tím dal jasně najevo, že rozhovor je u konce, ale hoch nedbal. Zvědavost jej znovu přemohla.
„A jak se ta vesnice jmenuje? To víš, ne?“ zajímal se dychtivě.
Waldor se zamračil, ale odpověděl.
„Eriador,“ zaznělo kuchyní.
Ellad se už už nadechoval k další otázce, když ho přerušila Lea. Poslala ho ven sebrat vejce.
Chlapec odešel, a tak netušil, že ten zvláštní rozhovor měl ještě dohru.
„A je to tady,“ šeptla smutně Lea a nešťastně pohlédla na Waldora.
„Jednou to přijít muselo,“ upozornil ji jemně a přistoupil k ní blíž.
„Já vím,“ vzdychla. „Ale právě teď…“
„Teď nebo jindy. Nemyslím si, že by mu setkání s těmi lidmi nějak ublížilo. Možná… Víš, sedlák z něj asi opravdu nebude a Robert…“
Waldor větu nedokončil, mladá žena však věděla, co chtěl říct. Roberta trápila Elladovi budoucnost a trápila i ji, ale… Sklopila oči a opět vzdychla.
Waldor přešel až těsně k ní a láskyplně ji objal. Snažil se nějak ji povzbudit. Věděl, že to s Elladem není vždy jednoduché. To jeho věčné toulání.
„Promluvím o tom s Robertem,“ řekla náhle. Zvedla k němu oči a tím bylo v tu chvíli o věci rozhodnuto.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk