Tulák Chodec 1: 4. kapitola - 1. část

Anotace: Nová kapitola.

VIGGůV PŘÍBĚH - 1. část


Ellad seděl na Hnědákovi, zády se opíral o Viggovu mužnou hruď a necítil se právě nejlépe. Pravda, po zázračném hořkosladkém nápoji bolest téměř zmizela, ale tím se míra všeho dobrého vyčerpala. Jízda na koni jej tentokrát vůbec netěšila a nelíbila se ani jeho unaveným, namoženým svalům. Stehy na boku se mu při každém valachově došlápnutí nepříjemně napínaly a hoch věděl, že ani obvaz není na svém místě. Posunul se, když ho Collin zvedal do sedla.
Ach jo, vzdychl si v duchu. Už jsem na tom byl i líp.
Jeli mlčky. Viggo na chlapce nemluvil. Nechával ho odpočívat, a tak měl hoch spoustu času na zkoumání svých pocitů. Aby odvedl myšlenky jiným směrem, zavzpomínal na události předešlého dne. Kolem přepadení vesnice i kolem samotných černých jezdců bylo ale příliš mnoho otázek. Tolik, že je teď, zraněný, ani nedokázal všechny vyjmenovat, natož zodpovědět. Unaveně zavřel oči a chvíli se soustředil jen na pravidelné pohupování způsobené pomalým pohybem koně a na dech muže, o jehož hruď se opíral. Pak usnul.
Vzbudil jej až hlasitý psí štěkot. Vyplašeně sebou trhl.
„Jen klid, Chodče. Jsi doma,“ pronesl těsně za jeho zády Viggo.
Hoch otevřel oči. Kolem byla už téměř tma, přesto však rozeznal světlou plochu zdi a důvěrně známá vrata. Také štěkot mu byl povědomý.
Dogan. Ale…?
Vlčák štěkal zvláštně. Chvíli je kňučivě vítal, chvíli nepřátelsky vrčel. Jakoby se prostě nemohl rozhodnout.
Dojeli ke vratům. Viggo k nim natočil Hnědáka bokem, aby dosáhl na masivní bronzové klepadlo, když se ve dvoře objevilo světlo a o chvilku později se ozval zvučný Waldorův hlas. Muž nejprve okřikl psa, aby bylo jeho dalším slovům dobře rozumět, a pak položil obvyklou otázku.
„Kdo je tam?“ vyslovil zřetelně, hlasitě a dost odměřeně.
„Přítel,“ odpověděl stejně hlasitě mladý Hraničář a s pomocí váhy, holení a otěží srovnal valacha tak, aby stál přímo proti vratům.
Waldor však s jejich otevřením váhal. Nezvyklé vlčákovo chování jej dokonale zmátlo. Ten člověk na druhé straně – je to opravdu přítel?
„Otevři nám, otče. Prosím,“ podpořil Vigga Ellad a jeho slabý hlas rozhodl. Waldor jednou rukou chytil Doganův obojek, aby měl psa pod kontrolou, druhou otevřel pravou půlku vrat dokořán a odstoupil stranou.
Viggo pobídl Hnědáka a krokem vjeli do pochodní osvětleného dvora. Hraničář se rychle rozhlédl, a pak nasměroval valacha ke dveřím domu. Tam ho zastavil, sundal rozespalého a zesláblého Ellada z jeho hřbetu a právě v tu chvíli vyběhla ven Lea. Tvářila se překvapeně. Výraz v obličeji se jí však okamžitě změnil, když spatřila cizího muže s jejím bezvládným synem v náručí.
„Ellade!“ vykřikla, smrtelně zbledla a Viggo měl strach, že omdlí.
Nestalo se tak. Když poznala, že hoch žije, obdivuhodně rychle se vzpamatovala a pozvala Hraničáře dovnitř. Viggo i se svým břemenem vykročil ke dveřím, ale pak se nejistě ohlédl po Hnědákovi.
„Já se ti o koně postarám, pane,“ ubezpečil ho Waldor, který mezitím pustil psa a zavřel vrata na závoru.
„Díky,“ kývl na něj Viggo a s Elladem v náručí pokračoval v cestě k domu. Celou tu krátkou dobu kolem něj kroužil stále poštěkávající vlčák, zuřivě ho očichával a pletl se mu pod nohy. Zvědavý čtvernožec se nechal Waldorem odvolat, až když Hraničář překročil práh a vešel do stavení.
Mladá žena jej provedla osvětlenou kuchyní, kde to příjemně vonělo bylinkami a teplou večeří, otevřela dveře a společně vstoupili do malé, ale útulné místnůstky.
Asi Chodcův pokoj, pomyslel si Viggo a opatrně položil chlapce na lůžko.
„Jsem Viggo, paní. Hraničář,“ představil se potom a ještě dodal. „O syna se neboj. Je zraněný na boku, ale rána není smrtelná, jen bolestivá. Naše bylinkářka mu ji sešila a ošetřila. Při každém převazu se prý má mazat touhle mastí a tenhle nápoj je proti bolesti. Pár doušků prý stačí,“ doplnil ještě a předal Lee zmíněné předměty.
„Děkuji, že jsi přivezl Ellada domů, pane. Jmenuji se Lea,“ odvětila a usedla k synovi. Starostlivě mu položila ruku na čelo a s láskou na něj pohlédla. Mladý Hraničář ji pozorně sledoval.
Dříve musela být velmi krásná, říkal si. Nyní však její předčasně zestárlou tvář zdobily vrásky, husté hnědé vlasy měla protkané stříbrem a z něžných tmavých očí hleděl smutek.
Jestlipak je tam stále nebo jen teď, když ji trápí starost o syna? Uvažoval Viggo a nedokázal od ženy odtrhnout oči, i když si uvědomoval, jak je to neslušné.
Ne, pořád je krásná, opravil se a konečně od ní odvrátil zrak.
Lea si byla jeho hodnotícího pohledu dobře vědoma. Sklonila hlavu a tvář jí zrůžověla lehkým ruměncem. Ten cizí muž v ní vzbudil city, o kterých si myslela, že už navždy zemřely. Nějakým zvláštním, nevysvětlitelným způsobem ji přitahoval, ač nebyl vysloveně pohledný.
„Je mi dobře, mami. Opravdu,“ vysvobodil ji z nepříjemně příjemných myšlenek Ellad. Jako každý kluk v jeho věku se cítil značně nesvůj, když mu matka veřejně projevovala své city. A ještě k tomu před Viggem.
„Dobrá tedy,“ usmála se. Už se ze svých nepatřičných úvah úplně vzpamatovala. Vstala a se znovu získaným klidem se obrátila zpět k Hraničáři. „Pojď se mnou, pane. Máš jistě hlad a žízeň.“
Odvedla ho zpátky do kuchyně a ukázala ke stolu.
„Prosím, posaď se, pane,“ vybídla jej.
Sotva Viggo usedl k dřevěnému stolu, vešel do dveří Waldor. Změřil si cizince zkoumavým pohledem a chystal se usednout vedle něj, ale musel to o minutku odložit. Viggo totiž vstal, napřáhl ruku k pozdravu a sdělil mu své jméno. Waldor nabízenou pravici přijal, ale než stihl cokoli říct, promluvila Lea a představila ho jako svého manžela a Elladova otce. Potom muži konečně usedli a mladá žena položila na stůl mísu placek, které dopekla jen chvilku před příjezdem nečekaného hosta, a každému nalila hrnek čerstvého kozího mléka.
„Co se vlastně stalo?“ zeptala se a upřela na Vigga své velké smutné oči.
Hraničář se s chutí napil, poděkoval a už se nadechoval k odpovědi, když ho přerušil Waldor. „Vezmi pár placek i chlapci, ženo. Jistě má taky hlad. Sedneme si k němu.“
Lea se na něj vděčně usmála. Nalila ještě jeden hrnek, sebrala ze stolu mísu s plackami a přenesla ji do vedlejší místnosti. Tam ji položila na bytelnou dřevěnou truhlu, kde měl Ellad pečlivě složené veškeré své oblečení, a která byla, kromě lůžka a židle, jediným nábytkem v pokoji. Muži si zatím přenesli své hrnky i židle a rozsadili se kolem truhly. Viggo pak odpověděl na Leinu otázku a vypověděl vše, co se událo v Eriadoru i v lese kus dál od vesnice.
Lea usedla na lůžko k synovi, poslouchala a přitom podávala Elladovi placky. Chlapec mlčky žvýkal večeři a Hraničářovo vyprávění nijak nekomentoval. Soustředil se hlavně na polykání malých kousků pokrmu a do řeči mu moc nebylo. Za prvé se bál matčina opětovného zákazu Eriadoru a za druhé rána na boku už o sobě dávala zase vědět. Podivně mu v ní cukalo a stálo jej hodně úsilí nedat to na sobě znát. A Waldor? Waldor mlčel a pozorně naslouchal. Jen jeho jinak přátelská a usmívající se tvář byla stále zachmuřenější a zachmuřenější.
„Máte velmi statečného a odvážného syna,“ ukončil své povídání Viggo. Opět se napil mléka a ukousl si kus placky.
„A kdo myslíš, že byli ti jezdci, pane?“ přerušil nastalé ticho Waldor.
„To nevím,“ přiznal mladý Hraničář, když polkl. „Určitě nebyli z Aranhoru ani z Fallaru a myslím, že ani z Orrinoru ne. Ale zjistíme to, protože i nás to zajímá. Téměř upálili všechny vesničany. A zaživa… Nebýt Chodce, tedy Ellada, a jeho druhů…“
Nedopověděl, ale konec věty visel ve vzduchu jako černý mrak.
„Potěšilo by mě a vlastně všechny v Eriadoru, kdyby vás tato smutná událost neovlivnila, a hoch mohl i nadále chodit do vesnice,“ změnil námět hovoru po chvíli Viggo.
Ellad zatajil dech a s napětím čekal na odpověď. Ale nic. Ticho. Waldor jako vždy v podobných chvílích mlčel a ani Lea s odpovědí nespěchala.
„Chápu tvůj strach, paní,“ nevydržel Viggo. „Slibuji ti však, že udělám, co bude v mých silách, aby se žádná podobná nehoda už neopakovala.“
„Vážím si tvého slibu, pane,“ upřela na něj svůj hnědý pohled Lea a s trpkostí v hlase ještě dodala. „Jak na něj dohlédneš? Tak, že mu pomůžeš stát se Hraničářem? Aby byl stále vystaven takovýmhle náhodám?“
Mladá žena zmlkla, sklopila oči k zemi a nesouhlasně zavrtěla hlavou.
Viggo vzdychl, ale neříkal nic. K tomuhle neměl co dodat. Pak však pohlédl do utrápených Elladových očí a něco jej napadlo.
„Ani já nebyl vždycky Hraničářem, paní,“ řekl a začal vyprávět příběh svého života.


***


Narodil se jako syn chudého rolníka ve Feroně, malé vesničce na severu království Tamar, a o pět let později spatřila světlo světa jeho sestra Laura. Oba měli klidné dětství, poznamenané tvrdou prací na farmě, ale prozářené láskyplnou péčí rodičů.
Jednoho dne, Viggovi mohlo být tak sedmnáct, vyjel s koníkem do lesa na dřevo. Ještě se tam ani pořádně nerozhlédl a uslyšel hlasitý křik a volání o pomoc. Nezaváhal tehdy ani okamžik. Nechal koníka stát a vydal se za zvukem. Běžel lesem jen několik minut, než dorazil na to místo. Na malém prostranství mezi vysokými stromy uviděl neznámého muže, jak se ze všech sil brání útočícímu medvědovi. Cizinec měl po těle už několik krvavých šrámů a svým neustálým křikem doháněl již tak dost rozzlobené zvíře k zuřivosti.
„Ticho!“ zavolal na muže Viggo a vrhl se mu na pomoc.
Cizinec poslechl a medvěd, nejspíš překvapen zjevením dalšího nepřítele a náhlým tichem, se zarazil. Spustil se na všechny čtyři, chvíli si oba muže prohlížel svýma malýma hnědýma očkama, pak se otočil a zmizel v porostu. Jakoby si říkal, že už vlastně není proč se zlobit. Ti dva chcípáčci mu za to stejně nestojí.
Náhoda tomu chtěla, že oním cizincem nebyl nikdo menší, než pán blízkého hradu Targon. Jmenoval se Silvio a jeho vděčnost neznala mezí. Stále opakoval, že nebýt Vigga, už by nežil, a nedal si to nikým vymluvit.
Od toho dne se Viggův život změnil od základu. Silvio trval na tom, aby mu byl neustále nablízku. Ubytoval jej na svém hradě, pasoval ho na rytíře a učinil jej velitelem své osobní družiny. Ještě navíc mu věnoval krásný, malý statek nedaleko Targonu, kam směl mladík přestěhovat celou svou rodinu. Zkrátka, stali se z nich nejlepší přátelé. To přátelství se zdálo být nerozlučné. Přesto trvalo pouhých sedm let. Skončilo kvůli ženě. Jmenovala se Judita a patřila k dámám Tamarské královny. Oba ji poznali na dvoře krále Erbana, kam byl Silvio pozván a Viggo jej samozřejmě doprovázel.
Vzápětí toho však mladý pán z Targonu litoval, neboť oba zahořeli láskou k rusovlasé dívce, vyznali se jí ze svých citů a ona zvolila Vigga.
Přátelství se okamžitě změnilo v nenávist. Silvio zuřil. Ve svém hněvu Viggovi zabavil darovaný statek, prohlásil ho za zrádce a odsoudil jej k smrti upálením.
Nečekaným sledem událostí poněkud rozčarovaný Viggo uprchl s rodiči, sestrou a s Juditou, která se ho i přes tohle všechno rozhodla následovat, na jih k Aranhorským hranicím. Bezpečí hledali ve vesničce Sivril, kde je nikdo neznal. Postavili si na jejím okraji malý domek a nastěhovali se. Pár měsíců tam žili celkem spokojeně. Sousedé si na ně brzy zvykli, a když se Viggo s Juditou oženil, stali se z nich doslova starousedlíci.
Čas plynul a Viggo usoudil, že to nehorší už mají za sebou. Netušil, jak moc se mýlí…
Silvio neznal odpuštění a celou dobu po uprchlících usilovně pátral. Když je pak našel, neměl slitování. On i jeho muži vtrhli do domu a došlo ke krátké potyčce. Viggo ale neměl naději vyhrát. Přesila byla příliš velká. Po několika minutách ho Silviovi muži povalili na zem a surově ho ztloukli. Sebrali mu zbraně i všechny ostatní věci, které měli nějakou cenu, a pevně mu svázali ruce za zády. Potom mu před očima zabili rodiče a vyvlekli ho ven. Jeho i obě mladé ženy – Juditu a Lauru. Zapálili dům, ženy násilím vysadili na koně a sami se také vyhoupli do sedel. Viggo musel pěšky. Silvio jej táhl za krk jako divoké zvíře a celá skupina mířila zpátky k Targonu.
Nikdo z nich však nevěděl, že jejich řádění bylo sledováno. Místní kovář všechno viděl a chvíli potom, co odjeli, zburcoval sousedy a zabránili tak požáru celé vesnice. Rozzlobení lidé pak uspořádali velkou poradu a rozhodli takto: Tohle se nedělá a zajatým je třeba pomoci.
Po několika dnech úmorné cesty se Silvio se zajatci i svojí družinou utábořil na břehu divoké říčky s křišťálově čistou, ledovou vodou. To místo bylo nádherné. Šťavnatá, zelená tráva, bílé kmeny mladých břízek, křoví černého bezu v plném květu, tiché šumění říčky, která v třpytících se peřejích přeskakovala větší i menší oblázky, a k tomu všemu ještě všeobjímající vůně bílých bezových kvítků. Prostě nádhera. Zajatci ani jejich věznitelé však krásu okolní přírody nevnímali. Zajatci stále více bojovali s pocitem beznaděje a věznitelé se zabývali vážnějšími věcmi. Utýraného Vigga přivázali ke kmeni jedné z břízek, ženy zahnali několik kroků od něj, zapálili oheň a dali se do pečení čerstvě uloveného srnce.
Když bylo maso hotové, dali se s chutí do jídla. Pečínku vydatně zapíjeli pivem ze soudku, který ráno zakoupili v táboře dřevorubců, a po večeři již nebyl nikdo z nich střízlivý. Judita se snažila využít příležitosti a vybídla Lauru k útěku. Při pokusu o vysvobození Vigga však byly obě ženy odhaleny a zahnány zpět. Útěk se nezdařil.
A nejen to. Nešťastnice na sebe tímto jistě hrdinským činem přitáhly pozornost opilých mužů a došlo k nevyhnutelnému. Silvio si vzal Juditu a jeho muži si stejně užili s Laurou. Dokonale bezmocný Viggo musel hrůznému divadlu přihlížet a nemohl pohnout ani prstem. Pouta držela pevně, a tak jen neškodně zatínal pěsti a vztekle skřípal zuby. Když bylo po všem, Laura byla v bezvědomí, ale Judita vstala, upravila si potrhané šaty, a přestože jí po tvářích tekly slzy ponížení, hrdě pohlédla násilníkovi do očí.
„Dobře. Taks to měl,“ řekla. „Ale nic víc. Miluju Vigga, ne tebe, a zabiješ-li ho i já skončím svůj život.“
Silvio na ni tupě zíral a pomalu mu docházelo, co v opilosti udělal i co mu mladá žena právě sdělila. Neměl však moc času dál to řešit. Nocí se rozlehl bojový pokřik. To se na pomoc zajatcům vyřítili z temnoty rozezlení muži z vesnice. Silvio okamžitě vystřízlivěl. Rozhlédl se kolem a viděl, že je zle. Vesničané už osvobodili Vigga a rozzuřený muž se vrhl přímo na něj. Silvio věděl, že mečem jej neporazí, neboť za dobu jejich přátelství se z rolníkova syna stal nejlepší šermíř Tamarského království. Proto rychle uskočil stranou a hmátl po Juditě. Chytil ji surově za paži a přitáhl k sobě. Než však stačil vytasit dýku, ucítil bolest. Jeden z útočníků se mu dostal do zad a bodl jej nožem hluboko mezi lopatky. Zasažený poznal, že je konec, přesto svou zbraň s neuvěřitelnou námahou vysunul z pochvy a přiložil ji na hrdlo zajatkyně.
„Když ji nemůžu mít já, tak nikdo!“ zachraplal z posledních sil a přejel nešťastné ženě svou dýkou po hrdle. Pak pustil její krvácející tělo a klesl k zemi vedle ní.
Zoufalstvím přemožený Viggo padl na kolena a po čtyřech dolezl ke své lásce. Objal její bezvládné tělo a rozplakal se jako dítě.
Trochu se vzpamatoval až o hodnou chvíli později. Laura se probrala z bezvědomí, ale byla v šoku z toho, co právě prožila. A on, jako její bratr, cítil povinnost postarat se o ni. Vždyť to byl poslední člen jeho rodiny. Vzal ji tedy opatrně do náruče, přenesl blíž k ohni, dal jí napít, přikryl pláštěm, a pak u ní seděl, dokud neusnula.
Boj mezitím skončil. Ze Silviových mužů nepřežil nikdo. Všichni padli rukama rozhněvaných vesničanů. Ti se teď shromáždili kolem Vigga a mladý muž viděl v jejich tvářích soucit, lítost, smutek a… otázku. Co dál?
„Už se nevrátím,“ odpověděl tichým, ale pevným hlasem. „Moc vám všem děkuji za pomoc, ale…“
„Kam půjdeš?“ zeptal se jeden z vesničanů.
„Ještě nevím,“ přiznal Viggo a vstal, aby přiložil na oheň.
Vesničané už na něj dál nemluvili. Nechali jej žalu a vlastním myšlenkám. Rozložili si pokrývky a za chvíli už všichni spali.
Viggo ne. Nešťastný mladý muž probděl celou noc a snažil se nějak vyrovnat se strašlivou ztrátou, kterou utrpěl. Zároveň si uvědomoval hroznou pravdu. Juditě už život nevrátí, ale Laura ho bude potřebovat. Bude potřebovat veškerou jeho sílu a lásku, aby alespoň částečně zapomněla na tu hrůzu.
A tak, když začalo svítat a na východě se rodil další slunečný den, měl jasno. Alespoň ve dvou věcech. Pohřbí Juditu a s Laurou pak odjede někam daleko.


***


Tady Hraničář svou řeč přerušil. Vzpomínky ožily a jeho pohled zesmutněl. V mysli znovu prožíval ty strašné okamžiky. Napil se mléka, vzal si placku a soustředěně ji žvýkal. Přitom nepřítomně hleděl kamsi před sebe. Nikdo z posluchačů nepromluvil, jen Lea vstala a dolila mu mléko.
A Ellad? Ellad byl tak zaujatý příběhem, že úplně zapomněl na své zranění. Uvědomoval si, že teď ví o Hraničářském vůdci to, co znalo nejspíš jen velmi málo lidí. Pokud vůbec někdo z Eriadoru. Také v tuto chvíli pochopil strach, který Viggo nedokázal skrýt a který cítil, když vůdce černooděnců držel Lauru před sebou s dýkou na hrdle. Minulost jakoby se opakovala a on se bál, že ztratí sestru stejně jako manželku.
Viggo dojedl placku a opět se napil. Během jídla se úplně vzpamatoval, a tak se dal zase do vyprávění.


***


Po pohřbu Judity si vzal dva ze Silviových koní a oba sourozenci zamířili pryč z toho prokletého místa. Vydali se k jihu a ten směr drželi mnoho dní.
Jeli pomalu a mladý muž velmi rychle pochopil, že mu nebude dopřáno utápět se v žalu a lítosti. Musel teď myslet, starat se a rozhodovat za oba, protože Laura toho nebyla schopná. Od té strašlivé noci se chovala jako loutka. Loutka bez vlastního cítění, vnímání a vůle. Když jí Viggo řekl stůj, tak stála, když řekl, tady si sedni, tak si sedla. Vůbec s ním nemluvila a pokud naléhal, stočila se do klubíčka a ve tváři měla výraz uštvaného a vyděšeného zvířátka. Přes den při odpočinku nebo večer v tábořišti sedávala schoulená do sebe. Rukama si objímala nohy skrčené v kolenou, lehce se pohupovala dopředu a dozadu a pohled upírala před sebe. Nezajímala se ani o bratra, ani o své okolí, natož aby s něčím pomohla. Viggo si zoufal. Doufal jen, že se její stav časem zlepší. Ale jak dny míjely a nic se neměnilo, začal propadat pocitu marnosti. Naděje na její vyléčení se mu ztrácela kdesi v nedohlednu. Byla to dlouhá cesta.
Přejeli hranice a dostali se tak do Aranhorské říše. Viggo je vedl stále k jihu, až projeli téměř celou zemí. Náhoda tomu chtěla, že se zastavili v Eriadoru. Viggo se chystal ve vesnici nakoupit nějaké zásoby a pár dní si tam odpočinout. Vesničané je přijali stejně nedůvěřivě jako Ellada, ale nechovali se vysloveně nepřátelsky. A právě tehdy se na ně usmálo štěstí. Štěstí v podobě bylinkářky Gretty. Mladá žena si sama, bez vyzvání vzala Lauru do péče. Po několika nezdařených pokusech se jí podařilo vymámit z málomluvného Vigga alespoň zlomek toho, co se vlastně stalo, a od té chvíle se věci hnuly směrem k lepšímu. Nemocná se pod citlivýma a starostlivýma rukama pomalu vracela do přítomnosti, a tak se v Eriadoru oba zdrželi déle, než Viggo původně zamýšlel. Ale to mu nevadilo. Nic mu nemohlo zkazit radost ze sestřina uzdravení. Nic. Ani zpráva, že násilí, kterého se dopustili Silviovi muži, nezůstalo bez následků… Devět měsíců po té hrozné události dala Laura život krásné holčičce. Dostala jméno Judita – na památku Viggovy milované ženy.
Tím bylo vše vyřešeno a oni už v Eriadoru zůstali.
Už tehdy se ve vesnici občas zastavili Hraničáři, aby si doplnili zásoby, a když byl Juditce rok, vzali Vigga mezi sebe. Tenkrát jich bylo jen pár a neměli stálé sídlo. Hodně cestovali a vedeni svým vůdcem se všemožně snažili chránit obyčejné lidi před zloději a podobnými darebáky. Stejně jako dnes.
Viggo jezdil s Hraničáři tři roky, než se stal jejich vůdcem. Zvolili si jej sami po smrti Argora, muže, který je vedl dlouhých deset let.
No, a Viggovým zvolením se i Eriador stal něčím víc než jen místem, kde si lze za dobrou cenu nakoupit zásoby. Pro mnohé se stal i domovem.