Tulák Chodec 1: 4. kapitola - 2. část

Anotace: Matka není dalším Elladovým pobýváním v Eriadoru právě nadšená a nijak to neskrývá. Viggo se jí svým vyprávěním pokouší odměkčit, ale... Podaří se mu to?

VIGGůV PŘÍBĚH - 2. část

Viggo skončil a v domku se rozhostilo ticho, které po chvíli přerušil Waldor.
„Je nám ctí, pane, žes tu vyprávěl svůj příběh,“ řekl. „I my jsme slyšeli o Hraničářích mnoho dobrého.“
„Přesto,“ vložila se do hovoru Lea. „Přesto si nejsem jistá, zda chci mít ze syna Hraničáře. Jak jsi sám připustil, je to dost nebezpečné povolání.“
Zase nastalo ticho. Viggo nevěděl, co by na to řekl. A Ellad si po matčiných slovech opět uvědomil bolest v boku.
„Je mi líto, pane, ale teď ti opravdu nemohu nic slíbit,“ promluvila znovu Lea. „Ještě sama nevím, zda Ellad bude smět dále chodit do vaší vesnice… A teď mě omluv. Je pozdě. Převážu chlapci ránu a půjdeme spát. Ty můžeš přespat v kuchyni, chceš-li.“
Tím nepřímo sdělila oběma mužům, aby opustili pokoj, a oni beze slova poslechli. Jen popřáli Elladovi dobrou noc, sebrali židle, na kterých dosud seděli, a odešli. Když se za nimi zavřely dveře, Lea pohlédla na synovu smutnou, bledou tvář.
„Tak se do toho dáme,“ povzdechla si. Rukou mu láskyplně prohrábla zcuchané vlasy a vstala z okraje lůžka. Připravila si lahvici, masti i čistý obvaz, pak pomohla chlapci usednout a dala se do práce. Nejprve mu podala lahvici s nápojem proti bolesti. Když hoch spolkl pár doušků, vzala si ji zpátky a odložila stranou. Potom přišla na řadu košile. Lea ji přetáhla synovi přes hlavu a překvapeně zdvihla obočí. Obvaz ránu zakrýval jen z části.
Asi se posunul cestou, řekla si mladá žena v duchu. Nahlas to nekomentovala. Mlčky obvaz odstranila a s děsem v očích se zahleděla na sešitý šrám. Ošklivá rýha hyzdila chlapcův bok a Lea z ní nějak nemohla spustit zrak. Ještě nikdy takové zranění neviděla. Budilo v ní hrůzu a vhánělo jí slzy do očí. Roztřesenými prsty jemně přejela ránu.
Jó, muži a ty jejich zbraně. Válka a boj. A teď… Můj syn…
Vzdychla a snažila se co nejrychleji vzpamatovat. Uchopila krabičku s mastí a začala ránu mazat, ještě stále napůl ztracena v neveselých myšlenkách a – vzpomínkách. K rychlejšímu návratu z úvah jí však nepomohlo ani mazání, ani znovu obvazování rány, ale Ellad. Hořkosladký nápoj jej zbavil bolesti a to chlapci rozvázalo jazyk. Hoch se pokoušel matku přemluvit, aby svůj zákaz Eriadoru zrušila, leč marně. Lea o Hraničářích ani o jejich vesnici už nechtěla nic slyšet.


***


Ellada vzbudily zvuky z kuchyně – jako tlumený hovor, šoupání židlí a ťukání odkládaného nádobí. Jeho pokoj se topil v šeru právě zrozeného podzimního dne. Hoch zívl a snažil se zachytit něco z rozmluvy v kuchyni, ale nerozuměl ani slovu. Pokusil se usednout. Chtěl vstát a přejít těch pár kroků ke dveřím. Neudělal však nic. Při rychlejším pohybu se mu zatočila hlava, stehy se nepříjemně napjaly a bokem projela bodavá bolest. Zůstal proto ležet. Jen se pomalu přetočil na záda a odevzdaně hleděl do stropu.
Ne dlouho. Jen pár minut. Pak tiše vešla do místnosti Lea. Když viděla, že nespí, pohladila ho úsměvem a popřála mu dobré ráno.
Hoch na pozdrav odpověděl a zeptal se na Vigga.
„Před chvíli odjel,“ sdělila mu matka přívětivě, roztáhla hnědé vlněné závěsy a vpustila do pokoje zlatavé sluneční světlo.
„Jak se cítíš?“ zajímala se hned potom a položila synovi dlaň na čelo.
„Bolí to. Nemůžu se pořádně hýbat,“ přiznal Ellad po chvilce váhání.
„Já vím. Něco s tím uděláme… A hýbat by ses moc neměl. Potřebuješ klid,“ snažila se ho povzbudit Lea. Pohladila jeho bledou tvář a dala se do ošetřování. Pomohla chlapci usednout, podala mu lahvici, ránu namazala a převázala. Potom přinesla na podnose snídani – chléb, máslo, med a vlažný lipový čaj a vše mu opatrně vložila do klína. Sedla si kousek od něho na židli a trpělivě čekala, až hoch dojí.
Ellad však nějak neměl na jídlo chuť. Z chleba si jen párkrát uždíbl. Zato čaj vypil všechen.
Lee jeho nechutenství vyrylo do čela tři starostlivé vrásky. Nahlas ale mladá žena neřekla nic. Jen odstranila podnos, pomohla mu zpět do lehu, zase se podnosu chopila a s rodícími se obavami opustila pokoj. Odešla za svými povinnostmi a Ellad osaměl. Zůstal sám jen se svými myšlenkami, které mu značně neuspořádaně táhly hlavou. Ležel na zádech, skrčenou levou ruku použil místo polštáře, nepřítomně hleděl na stropní trámy a snažil se těm neposlušným myšlenkám dát nějaký řád, ale moc se mu to nedařilo. Neustále přeskakoval z jedné na druhou. Chvíli vzpomínal na Dana s Nikem, tím si vybavil Eriador a matčin opětovný zákaz. Pak zase uvažoval nad tím, co včera vyprávěl Viggo, a uvědomil si, jak ho ten vážný, osamělý muž zajímá a jak rád by se s ním ještě někdy viděl, a co víc, byl jeho žákem. Žákem, který se připravuje na drsný, roztoulaný a dobrodružný život Hraničáře… Ale to mu vlastně nehrozí. V hlavě opět slyšel matku. Zase ten zákaz… No, vždyť to přece vůbec neznělo jako konečné rozhodnutí?! Lea řekla: „Ještě sama nevím, zda dovolím.“ Nevím. Řekla nevím. To tedy znamená, že… že si to ještě rozmyslí. Rozmyslí, a potom… S tím Ellad usnul.
Netušil, že ani Viggovi není lhostejný. Mladý muž na něj myslel také. Poté, co pomalým krokem vyjel ze statku, nechal valacha, ať si jde, jak chce, a sám se ztrácel v myšlenkách. Jak Hnědákova kopyta klapala po kamenném dláždění Hlavní silnice, přemýšlel o tom zvláštním chlapci.
Tak znenadání se u nás objevil a tak krátce u nás mohl zůstat, říkal si. Škoda. Byl by z něho dobrý Hraničář.
A přemýšlel i o Lee. Ta tichá žena s něžnýma smutnýma očima měla v sobě něco výjimečného. Něco, co Viggo nedokázal pojmenovat, jen to cítil. A cítil toho ještě mnohem víc. Podivný zmatek v duši. Radost, že ji poznal, touhu dotknout se jí a zabořit prsty do těch hustých, stříbrem protkaných vlasů. Přál si odehnat smutek z jejích očí a vykouzlit úsměv v její tváři. A zároveň cítil lítost. Lítost za Juditu i za to, že Lea je už ženou jiného… I když – jaké to bylo manželství? Manželství s oddělenými ložnicemi. Mladému Hraničáři neušlo, že Lea s Waldorem nespí. Dobře si všiml, že on leze každý večer na pec a ona nocuje v pokoji vedle Elladova. Viggo nad tím jen nechápavě kroutil hlavou. Nevěděl, co si o tom má myslet.


***


Ellad se vzbudil v poledne. Ne však hlady, ale bolestí. V ráně ho podivně pálilo a cítil i zvláštní, nepříjemné bušení ve spáncích. Jako by mu tam tlouklo tisíc malých mužíčků svými kladívky… Seděla u něj Lea a s obavami sledovala jeho zpocený, bledý obličej. Sotva otevřel oči a ona tak poznala, že je vzhůru, položila mu dlaň na čelo.
Zdálo se jí horké.
Aby tak dostal horečku, pomyslela si a vzdychla. Stáhla ruku zpět a podala synovi hrnek vychladlého bylinkového čaje. Ellad vše hltavě vypil. Začínal mít pocit, že hoří, a palčivá bolest v ráně se změnila. Ale ne k lepšímu. Stupňovala se a on cítil, jak se mu kůže kolem napíná. Odložil prázdný hrnek, tiše zasténal a schoulil se do klubíčka ve snaze uniknout. Uniknout pryč. Pryč od mužíčků v hlavě i od vzrůstajícího napětí na boku.
„Bolí to?“ tázala se starostlivě Lea. Ale odpověď znala. Vyčetla ji ze synova chování.
„Tak se na to nejdřív podívám, a potom se najíš,“ navrhla povzbudivě.
Pak podala chlapci lahvici s hořkosladkým nápojem, a když hoch spolkl pár doušků, odložila ji, opatrně sňala obvaz a s rozporuplnými pocity pohlédla na sešitý šrám.
„Ta rána se mi vůbec nelíbí,“ řekla nejistě. „Přijde mi, že vypadá hůř než včera.“
Přesto Elladovi namazala bok Grettinou mastí a znovu ho zavázala. Poté si pečlivě utřela ruce a už už se chystala jej podepřít polštáři, aby mu mohla podat podnos s obědem, ale Ellad jen zavrtěl hlavou.
„Ty nechceš jíst?“ podivila se a její obavy vzrostly.
„Ne. Budu spát,“ zašeptal hoch a zavřel oči. Lea ho pohladila po vlasech a potichu opustila pokoj.
Elladovi se pak skutečně podařilo znovu usnout. Hojivá moc masti a téměř zázračná moc nápoje bolest utišily, ale jen dočasně. O pár hodin později se přihlásila opět. A s o to větší silou. Hoch se na lůžku různě převracel a kroutil, uniknout jí však nemohl.
Nešťastná Lea na něj hleděla svýma smutnýma hnědýma očima a snažila se vymyslet, jak mu pomoci. Dala mu znovu napít – vlažného čaje i nápoje z opletené lahvice, rozvázala obvaz a strnula. Rána za to odpoledne zfialověla, naběhla a stehy byly napnuté k prasknutí.
Co teď? Ptala se sama sebe, ale odpověď neznala. S léčitelstvím neměla velké zkušenosti a s takovýmhle zraněním se dosud nesetkala. Ani Waldor si nevěděl rady… A tak nakonec udělala to, co jí přikázal cit. Jakýsi šestý smysl milující matky. Ránu už nemazala. Sedla si k synovi na lůžko a studenou vodou a kouskem čistého plátna mu ji chladila. Stejně tak i rozpálené čelo a horké dlaně, neboť bylo jasné, že hoch má horečku.
Večer to bylo ještě horší. Ellad se chvíli strašlivě potil a chvíli jím třásla zimnice. Pravý bok mu jakoby hořel a strašlivá bolest zastřela jeho smysly. Nápoj už nepomáhal. Hoch chvíli ležel zcela nehybně, chvíli se na lůžku divoce zmítal a snažil se i křikem zbavit svého utrpení. Waldor jej v té chvíli měl co držet, aby nespadl z postele a ještě více se nezranil.
Až po půlnoci se hoch na lůžku uklidnil. Už sebou neházel ani nekřičel. Jen ležel. Tvář měl strašlivě bledou a oči zavřené. Jeho stav se rozhodně nelepšil. Spíš naopak. Nešťastná Lea mu dál chladila ránu i rozpálené čelo a po tvářích se jí koulely slzy. Waldor, stejně nešťastný jako ustaraná matka, všemu tomu utrpení jen bezmocně přihlížel a v duchu proklínal svou neschopnost.


***


Ellad padal do prázdnoty. Propadal se do stále větší tmy, až se náhle a zcela nečekaně ocitl na prosluněné louce. Zmateně se rozhlédl kolem sebe a viděl bílým mramorem dlážděné chodníčky, záhony barevných, voňavých květů, upravené trávníky a zářící, jakoby perleťové budovy, které celou tu nádheru obklopovaly.
Takže nejsem na louce, pomyslel si a zvědavě si prohlížel neznámou mladou ženu sedící na pestré dece vedle něho.
Vtom odkudsi zprava zaslechl slabý šramot. Otočil hlavu za zvukem a spatřil, jak se k němu od dřevěné, složitými ornamenty zdobené brány blíží matka v dlouhých vyšívaných šatech z jemné, jistě velmi drahé látky. Lea se šťastně usmívala a Ellad si poprvé v životě uvědomil, jak krásná a vznešená je to žena. Pomalu se k němu blížila a nebyla sama. Doprovázel ji statný cizinec s delšími, rovnými špinavě blonďatými vlasy, přísným obličejem a pronikavýma, modrýma očima.
Ale to jsou přece moje oči, pomyslel si Ellad udiveně a vstal. Při tom jej překvapilo, jak je neohrabaný. Nemotorně se postavil na nesmyslně krátké nohy a už se chystal k oběma rozeběhnout, když za sebou zaslechl hlasy. Známé hlasy. Otočil se po nich a v tom okamžiku všechno zmizelo. Zůstal jen on a úplně zřetelně vnímal tichý Robertův hlas. Soustředil se trošku a rozeznal i jednotlivá slova.
„Nevím přesně, odkud se vzali ani komu slouží, paní. Ale měli ho najít, chytit a přivést.“
O kom to mluví? Uvažoval Ellad a neodvážil se ani otevřít oči, natož se pohnout, aby na sebe neupozornil. Byl zvědavý, co se dozví dál.
„Naštěstí jsou všichni mrtví,“ pronesla Lea a v jejím hlase byla patrná veliká úleva.
„Neraduj se předčasně, má paní,“ ozval se znovu Robert. „Myslím, že ten, kdo jim velí, se tak snadno nevzdá. Pošle jiné muže,“ odmlčel se a po pár vteřinách ticha ještě naléhavě dodal. „Nesmějí ho najít.“
Ale koho? Koho nesmějí najít? Ptal se sám sebe Ellad a horečně se snažil vymyslet nějakou uspokojivou odpověď. Stále se však nehýbal, a tak dospělí pokračovali v hovoru.
„Nesmějí ho najít a přesto po mně chceš, abych ho dál pouštěla do té vesnice? Do Eriadoru? Tam, kde mu způsobili tohle?“ rozhorlila se Lea a dala si záležet, aby nikomu neunikla trpkost v jejích slovech.
Do Eriadoru? Zopakoval po ní v duchu Ellad. To potom… To potom mluví o mně. Ale… Ale proč? Proč by právě mě měli hledat nějací muži?
„Vznešená paní,“ uklidňoval rozzlobenou matku Robert. „O tom už jsme přece mluvili. V Eriadoru se naučí bojovat. Naučí se přežít. A věř mi, paní, bude to potřebovat. Možná dřív, než si oba myslíme a než si přejeme.“
To už Ellad nevydržel.
„A proč to budu potřebovat?“ vyhrkl, prudce otevřel oči a upřel svůj pronikavý modrý pohled na Roberta.
Dospělí, Lea i Robert, se poněkud zarazili. Vůbec netušili, že chlapec je vzhůru, a už vůbec nepočítali s tím, že by je mohl takhle odposlouchávat. Chvíli překvapeně hleděli na Ellada, a pak se zmateně podívali jeden na druhého.
„Tak proč to budu potřebovat? No, to bojování a tak?“ zopakoval hoch, s námahou se zvedl na lokti a nedočkavě těkal očima z matky na Roberta a zpátky. Vůbec si přitom nevšímal nepříjemné bolesti v boku.
„Přece jsi to slyšel,“ vzpamatoval se Robert a usmál se.
„Ne, neslyšel,“ přiznal zklamaně chlapec, vyčerpaně klesl zpátky do lehu a Robertovi se viditelně ulevilo. „Tak proč mě hledali ti muži? Co byli vůbec zač a co by se mnou udělali?“
„Zabili by tě. A to velmi krutě,“ vzpamatovala se i Lea a její hlas zněl nezvykle tvrdě. Až se sama polekala. Pokračovala tedy mírněji. „Musíš na sebe dávat pozor, Ellade. Nesmějí tě najít.“
„Ale… Ale oni nehledali mě,“ vybavilo se náhle noční horečkou stále ještě zesláblému chlapci. To, když mu došlo, o kom se tu celou dobu hovoří. „Černí jezdci hledali Bergona.“
V kuchyni nastalo ticho. Napjaté a téměř hmatatelné.
Po chvilce se ozval Robert. „A můžou v Eriadoru někoho takového najít?“
„Ne,“ hlesl Ellad a napětí opadlo.
„Tak vidíš, chlapče,“ usmál se na něj Robert a vstal ze židle, na které seděl. „Takže na sebe musíš dávat pozor. Co kdyby si mysleli, že Bergon jsi ty.“
Hoch se nad tím zamyslel a zmlkl.
„Už je na tom o moc lépe. A to jen díky tobě. Díky,“ změnila námět hovoru Lea a v zarudlých hnědých očích se jí už zase třpytily slzy. Teď to však nebyly slzy strachu a beznaděje, ale slzy radosti a štěstí.
Robert věnoval mladé ženě také úsměv, lehce se poklonil a spěšně opustil místnost a zakrátko i dům. Ellad ještě zaslechl, jak se venku loučí s Waldorem, a pak už bylo slyšet jen vzdalující se klapot koňských kopyt a kňučivý Doganův štěkot. Hoch vzdychl a tázavě pohlédl na Leu. Při jejích posledních slovech se mu vybavily mlhavé vzpomínky z uplynulé noci. Strašlivá bolest v boku, matčin uslzený obličej, pak Robert, stojící nad ním s vytaseným nožem v ruce, a potom… potom sen. Zvláštní sen.
„Co se vlastně stalo?“ zeptal se tiše.
„Při převozu z Eriadoru se ti neposunul jen obvaz, ale praskl také jeden ze stehů. Rána se zanítila a hrozila ti otrava krve,“ vysvětlila trpělivě Lea. Po probdělé noci a prožitém napětí už značně unavená. „Měls vysokou horečku a já si nevěděla rady. Naštěstí chvíli před svítáním přijel Robert a ošetřil tě. Stehy nožem přeřezal, ránu vyčistil a znovu zavázal. Už ji ale nešil, měl strach z dalšího zánětu. To znamená, že se tvůj bok bude hojit déle a také ti zůstane jizva.“
Při vzpomínce na hrůzu uplynulé noci Lea pohladila syna po vlasech, šťastná, že už je mu lépe. Mnohem lépe. Usmála se na něj a jen s námahou potlačila zívnutí.
„A teď už bys měl zase spát… Ještě se napij a zavři oči,“ řekla. Lehce ho přizvedla, podala mu hrnek s vlažným, medem slazeným čajem a spokojeně sledovala, jak Ellad nápoj polyká. Když byl hrnek prázdný, opatrně uložila syna zpět do lehu, vstala z lůžka, na jehož okraji seděla, lehce ho políbila na čelo a bez dalších slov odešla z místnosti.
Hoch osaměl. Cítil se slabý, ale spát se mu nechtělo. Hleděl tedy do stropu a přemýšlel. Však měl o čem. Kdo byli ti jezdci? Co skutečně hledali v Eriadoru? Opravdu Bergona? Ale proč? Vždyť je dávno mrtvý?! Nebo se jedná o shodu jmen? Mohou si ho s ním ti muži opravdu splést? Dovolí mu matka vrátit se do vesnice Hraničářů? Bude se učit bojovat? Proč Robert říkal, že se to musí naučit? Kde se u nich tak najednou Robert vůbec vzal? Věděl, že je on, Ellad, zraněný a že potřebuje pomoc? A co ten sen? Je někde na světě tak krásné místo? Kdo byl ten cizinec, který doprovázel matku? Žil někdy nebo to byl jen výplod jeho horečkou spalované mysli…?
Tyto a ještě další otázky jej pronásledovaly, dokud neusnul vyčerpáním. Odpovědi ale nenašel. Zdál se mu jen zvláštní sen. Žil s matkou a Waldorem na perleťově bílém hradě, když tu přijeli černí jezdci a obsadili hrad. Oni naštěstí uprchli, a tak se zachránili. Ale museli se skrývat, neboť jezdci po nich neustále pátrali.
Jestli je našli nebo ne, se Ellad už nedověděl. Probudil se. Poněkud zmateně se rozhlédl kolem a pomalu se vracel do skutečnosti. Za okny svítalo.