Musíš něco cítit- 25.kapitola

Anotace: ...

„Měli bychom se vrátit. Jsi promočená až na kost,“ řekl Alex polohlasem po několika protančených písničkách.
„Ty taky,“ pousmála jsem se na něho, nepouštějíc se ho.
„Měli bychom přestat,“ prohlásil tentokrát s úsměvem můj partner.
„Ještě chvíli,“ zaprosila jsem.
„Elis,“ pokáral mě Alex, ale nepřestával mě vytáčet.
„Ještě nepřišli?“ ozvalo se tentokrát z domu. Zašklebila jsem se. Tea si nedá pokoj.
„Však je nech. Znáš Eli,“ odpověděl dívce Damon. Bude mě vždycky chránit a já jsem mu za to vděčná.
„Jak dlouho tam dokážou být?“ vyzvídala Jája.
„Do té doby, než se Alexovi podaří Eli přesvědčit, že už je pozdě a měli by se vrátit,“ vysvětlil Jason a při svých slovech se přesouval k oknu.
„Tak už je čas?“ zeptal se mě Alex, zkoumajíc mojí tvář.
„Nechci,“ zašeptala jsem a zavrtala se do partnerovy náruče, ukončujíc tak tím náš tanec.
„Já vím,“ zamumlal na oplátku muž, zvětšujíc svůj stisk kolem mého těla.
„Jak dlouho mu to tak trvá?“ zjišťovala dál Jarmila.
„Podle nálady,“ zněla zamyšleně Ines.
„Takže tam můžou být celou noc,“ ujišťovala se Jája.
„Ano, přesně tak,“ přikývl Jass. Mohla jsem v jeho hlase slyšet pobavení.
„Neudělej mu takovou radost,“ rýpnul si do mě Alex, protože mohl vidět, že jsem se zaposlouchala do rozhovoru v domě.
„Ale je to tak lákavé,“ zašklebila jsem se a ještě více objala partnera, což mělo za důsledek to, že jsme málem nemohli dýchat.
„Tak jdem,“ zavelel muž a uvolnil naše objetí, vydávajíc se k domu, mě pořád držící za ruku.
„Už jdou,“ zasmál se Damon.
„Jassi, máš smůlu, dneska budeš muset tolerovat naší přítomnost,“ zašklebila jsem se na kamaráda, když jsme vstoupili do domu.
„Ale ne! A já se tak těšil, že dneska to bude bez vás,“ oplatil mi škleb oslovený. Vykouzlilo to na mé tváři úsměv.
„Teo?“ obrátil se Alex na kamarádku, ta jenom přikývla a zvedla se z pohovky, na které byla pohodlně vyvalená. Byl to takový zvyk. Pokaždé, když jsme přišli promočení, tak nám právě tato dívka půjčovala oblečení.
„Že vy si nedáte pokoj,“ zasmála se, když jsme za ní kráčeli domem.
„Nedáme,“ špitla jsem s úsměvem a nechala se Alexem protočit.
„Že se vůbec namáhám,“ zasmála se Tea a otevřela nám dveře do šatny, kterou sdílela se svým drahým a hned začala hledat nějaké oblečení, které by nám půjčila.
„Nemá to cenu. Však nás znáš,“ šklebil se můj partner, berouc si podávané věci.
„Mohli byste si už tady přinést nějaké svoje věci. Ne, že by mi vadilo, že vám půjčuju moje, ale přeci jenom,“ remcala si pod nosem dívka, když odcházela zase dolů za ostatníma.
„Není to špatný nápad,“ přitakal Alex, dostávajíc se z promočeného oděvu.
„To už tady několikrát bylo, ale nějak se vždycky zapomene to oblečení doplnit,“ přiznala jsem, vzpomínajíc na to, kolikrát jsem si už nějaké věci od přátel půjčovala.

„Tak jaké to bylo?“ zeptal se mě přítel, když jsme dorazili domů. Musela jsem se zamyslet.
„Nebylo to zase tak špatné,“ přiznala jsem, vydávajíc se do kuchyně.
„Vidíš. Je to rodina,“ zašeptal mi do ucha Alex objímaje mě zezadu. Toto jednoduché gesto na mé tváři vykouzlilo úsměv.
„Chtěla bych, aby to bylo navždy,“ vydralo se ze mě tiché přání.
„Může to být navždy,“ uklidňoval mě partner, obrajíc si mě čelem k sobě.
„Oba dva víme, že to navždy není nikdy moc dlouhé,“ pomalu jsem se poddávala pesimismu.
„Teď to bude navždy,“ ujišťoval mě Alex, pozvedajíc mou bradu tak, abych mu viděla do očí. Navzájem jsme na sebe hleděli, oba dva přesvědčení o své pravdě. Nevím, jak to bylo dlouho, na co je čas, když žijete věčně.
„Pojď si lehnout,“ ukončil náš tichý rozhovor přítel a začal mě táhnout do ložnice.
Stulila jsem se do jeho náruče a zase jednou doufala, že usnu bezesným spánkem, ale aby mi nebylo líto, tak spánek pořád nepřicházel, i když vedle mě muž začal pokojně pochrupávat. Mě spánek nebyl souzený. Přicházely ke mně obrazy z mé minulosti a já se ještě více schoulila do klubíčka.
Bolelo to a hodně. Mít tak nějaký vypínač, kterým vypnout všechny vzpomínky, a zapomenout na minulost. Po tvářích se mi zase rozkutálely slzy a mě opět došlo, že takový vypínač ve mně je, ale na co je? Zapomenout nic nespraví. Zapomenout znamená, že se vzdáme všech rozhodnutí, které jsme kdy učinili. Znamená to, že se vzdáme všech vzpomínek, všech těch krásných chvil, které nám byly dány. Protože minulost není jenom to špatné, ale i to krásné. Na některé věci by se nemylo nikdy zapomenout.
Musela jsem na chvíli vypadnout ven, potřebovala jsem být na chvíli se svými myšlenkami, vzpomínkami. Vyhrabala jsem se z postele, přehazujíc přes sebe mikinu a zamířila ven na zahradu. Máme tam dřevěný nábytek, který mi tuto noc výborně poslouží.
Sedla jsem si na lavičku, přitahujíc si kolena ke své hrudi a vydala se na procházku po krásných chvílích v mé minulosti, tentokrát bez záště, bez hněvu. Tentokrát to byl výlet pro potěšení, pro to, abych si užila ty chvíle. Chvíle, které pominuly, ale které si vždycky budu pamatovat, protože za to stojí.


„Tak už to bude rok, co se znáte,“ zářila nadšením Mia a poskakovala kolem Damona a Jáji. Musela jsem se usmát. Ušli jsme od té doby dost dlouhou cestu. A teď? Teď sedíme ve stejné hospodě, kde to všechno začalo. Rozhlížím se po místnosti a hledím na každého zvlášť. Říká se, že rodinu si nevybíráme, ale že jí dostaneme přidělenou, ale já jsem dostala druhou šanci. Druhou rodinu jsem si mohla vybrat a vybrala jsem si právě tyto lidi.
„Jop, rok,“ zamyslel se Damon, hledíc láskyplně na svou drahou polovičku.
„Rok,“ špitla na oplátku dívka.
„Takže rok,“ zopakoval ještě jednou muž a to už osazenstvo stolu nevydrželo a všichni jsme se rozesmáli.
„Lidi, chtěli bychom vám něco oznámit,“ začala Jája po chvíli veselí svým oblíbeným oslovením.
„Oh, jsi těhotná!“ vykřikl zženštilým hlasem Jass a všechny tím opět rozesmál.
„Ale ne! Já jsem chtěla být první!“ překřikla ho Tea chytajíc se za hlavu a předstírala pláč.
„Ale nechte toho šaškování! Toto je vážná věc!“ uklidňoval nás Damon, ale i jeho koutky cukaly pobavením.
„No jo! Když už jsme v klidu,“ pochechtával se pořád Alex, což opět vyvolalo salvu smíchu.
„Tak už?“ podupávala si nohou Jarmila. Na dalších asi pět minut nebyla s nikým valná řeč, protože se všichni pořád řehnili.
„Tak, copak jste nám chtěli říct?“ neodolala jsem a musela se zeptat.
„Chtěli jsme vás všechny pozvat na naší svatbu,“ vyhrkl Damon, jako by ho ty slova měly otrávit.
„No, to je dost!“ nevydržela Ines.
„Jak to je dost?“ zeptala se nechápavě Jája.
„Má drahá to myslela tak, že jsme to čekali o hodně dřív,“ vysvětloval Jason myšlenkové pochody od své přítelkyně.
„Takže kdy bude ta veselka?“ nadšením zatleskala Mia.
„Bude to na Vánoce,“ špitla potichu Jarmila. Mohla jsem si všimnout, jak je z té novinky nadšená, byť teď vypadá trochu nesměle, ale pohled mi sklouzl na Damona. Něco mi na jeho výrazu nehrálo. Byl šťastný, ale.. Ještě chvíli jsem se na něho dívala, až si uvědomil, že ho sleduju. Hleděli jsme si navzájem do očí a oba dva jsme se snažili přijít na to, co ten druhý chce. Snažila jsem se do svého pohledu dát jenom jednu otázku: „Proč?“
Pochopil a skoro neviditelně zakroutil hlavou. Pochopila jsem, teď není ta správná doba na rozhovor.
„Elis?“ zatahal mě za rukáv Alex, aby upoutal mou pozornost. Odtrhla jsem pohled od kamaráda a pohlédla do očí tentokrát mému partnerovi.
„Všechno v pohodě?“ vyzvídal Alex. Jenom jsem se pousmála, přikyvujíc. U stolu se mezi tím rozpoutala vášnivá diskuze, kde by bylo nejlepší uspořádat svatbu. Naštěstí po mě nikdo nechtěl můj názor a já za to byla vděčná.
„Co takhle někde na pláži? Šumění moře, západ slunce, romantika,“ zasnila se Ines a pohlédla na svého partnera. Dala bych ruku do ohně, že vzpomíná na svůj svatební obřad. Pousmála jsem se, měla jsem čest tam být. A ano, dalo se to popsat těmi pěti slovy. Byla to prostě nádhera.
„Bylo tam moc teplo,“ zašeptal směrem k Jáji Jason a tím vyvolal další výbuch smíchu a vysloužil si jednu ránu do ramene od své drahé polovičky.
„Teo? A kde jste měli obřad vy?“ zeptala se Jarmila, hledíc na oslovenou.
„No, nic normálního,“ zachechtal se Ralf a já se k němu musela přidat.
„Myslíš, po těch několika desetiletích, co se nechala Tea přesvědčit, že svatba je teda dobrá věc, vymyslela, že se vezmou v balóně,“ vysvětloval Jass se smíchem.
„V balóně? Jako v horkovzdušném balóně?“ ujišťovala se Jája. U všech to vyvolalo pobavení.
„Ralf řekl, že si mě vezme, ať to bude kdekoliv, kde si vymyslím, tak mě napadlo toto,“ zatvářila se andělsky Tea.
„A co Eli s Alexem?“ vyzvídala dál Jarmila. Tak přeci jenom to přišlo, podívala jsem se na svého drahého.
„Na nás je u moře moc teplo. Lítání není nic pro Elis. Tak jsme zvolili jednu louku. Měli jsme obřad na podzim,“ vysvětlil můj partner a oba dva jsme se na chvíli vrátili do té chvíle.
„Všude to bylo barevné. Svět hrál teplýma barvama a sem tam spadl nějaký list. Bylo to hodně působivé,“ popisovala ještě Ines.
„A nikdy nikoho nenapadlo se vzít třeba ještě jednou?“ ptala se Jája. Všichni jsme si vyměnili pohledy.
„Ne, nenapadlo. Víš, i když žiješ věčně, tak jsou věci, které zažiješ jenom jednou a nemáš potřebu je opakovat,“ dostal ze sebe jako první Jason, hladíc svou partnerku po hřbetu ruky. Přítomní do jednoho souhlasně přikývli.
„Jsou věci, které patří jenom tobě a tomu druhému člověku. Když je pak prožiješ s někým dalším, s někým jiným, je to jako,“ začala jsem to dívce vysvětlovat, ale nějak mi došly slova. Pohledem jsem vyhledala její tvář a ona pochopila jak to myslím.
„Jako když je něco špatně?“ doplnila mě Jarmila a já se na ní usmála. Ten pocit nešel nijak vysvětlit, ale jsou situace, které patří jenom určitým dvěma lidem. Viděla jsem, jak Damon chytil ruku své partnerky a byla to ta stejná chvíle, kdy Alex chytil mou ruku. Pousmála jsem se na něj. Věděl jak to se mnou je. A taky věděl, které věci patří do zakázaných činností, ne protože bych je nedělala ráda, ale protože patřily někomu jinému.
„Ale dost filozofie! Jdem se bavit!“ vyskočila na nohy Tea, nastavila Ines ruku a obě dvě se vydaly na taneční parket, kde se začaly pohybovat do rytmu hudby. Pohled na ně mě rozesmál. Obě dvě jsou šílené.
„Smím prosit?“ přistoupil Ralf k Jáji a, aniž by se dočkal odpovědi, vytáhnul jí na parket a protáčel jí v obrátkách. Mohla jsem vidět, jak se ke mně přibližuje Jass a automaticky jsem zakroutila hlavou.
„Dneska ne! Budu strážit hradby,“ pousmála jsem se už trochu uvolněněji. Sice se zamračil, ale nijak to nekomentoval a přitáhnul si svou drahou do své náruče.
„Opravdu nechceš jít tančit?“ zeptal se mě Alex, pousmála jsem se a zavrtěla hlavou.
„Klidně běž,“ popohnala jsem ho a on se nenechal dlouho pobízet. Pohladil mě po tváři a vydal se na parket.