Tulák Chodec 1: 11. kapitola - 1. část

Anotace: Nová kapitola.

CESTA DO NURASU - 1. část


Výjezdy s Viggem a Hraničáři Ellada poněkud zklamaly. Představoval si dobrodružství, napětí, boj a nebezpečí. Místo toho většinou jen jezdili sem a tam po kraji, zastavovali ve vesnicích, na samotách či v táborech dřevorubců a rozmlouvali s lidmi. Když se pak čirou náhodou i něco dělo, přikázal mu Viggo, aby se držel dál, do ničeho se nepletl a dával pozor na koně. Chlapce to zlobilo, ale vždy bez reptání poslechl. Viggo byl koneckonců jeho učitel a vůdce, přesto... Čekal prostě nějaký důležitější úkol, než držet stráž u koní. Třeba účast v boji. Ne vždycky, jen někdy. Alespoň někdy.
Při sedmé výpravě, v jeho očích stejně nudné jako těch šest předchozích, už to nevydržel a vyjádřil své pocity nahlas. Seděl v té chvíli u malého ohýnku vedle Vigga, slunce už dávno zapadlo, všude panoval klid a ticho a oni byli tentokrát jen sami dva.
„Tak proto ses chtěl stát Hraničářem?“ pohlédl na něj zkoumavě Viggo, když hoch řekl vše, co měl na srdci. „Proto se učíš? Abys bojoval a zabíjel?“
Ellad ucítil v hlase svého učitele výčitku a sklonil hlavu. Viggo si to vyložil jako přiznání a souhlas, a tak pokračoval. „Bitvy přece nepatří k hlavní práci Hraničářů. My máme životy chránit, ne brát. Buď rád, Chodče, že se nic moc neděje a v Aranhoru i na celém poloostrově je klid a mír.“
Chlapce ta slova však nepřesvědčila. Zase hlavu zvedl a ve tváři měl vepsán vzdor, nespokojenost a rozladěnost. Od všeho trochu.
„Ale, no tak,“ krotil Viggo jeho zjevný nesouhlas dřív, než hoch stačil něco říct. „Na zabíjení, boji a válce není přece nikdy nic hezkého?!“
„Teď mluvíš jako máma. Ty ale bojuješ a zabíjíš.“
„Ano,“ uznal tiše Viggo. Ihned však trochu hlasitěji dodal. „Když je to nutné, tak ano. Ale nevyhledávám to. Nechtěl jsem být válečníkem, pamatuješ? Chtěl jsem orat pole, mít dům, rodinu.“
Rysy Elladova obličeje změkly a jeho tvář se rozjasnila. Samozřejmě, že se pamatoval. Pamatoval si všechno, co jeho učitel tehdy vyprávěl, a tak věděl, že to, co říká teď, myslí vážně. Že to není jen nějaké smyslnedávající tlachání, ve kterém si mladý muž vlastně odporuje. ne. Přesto nic moc z toho zatím nechápal. Vůbec netušil, jak se má radovat z toho, že se v Aranhoru nic neděje. Kde je tedy to vysněné dobrodružství? Kde je ten úžasný pocit z vítězství nad lotry a darebáky? Má se snad smířit s tím, že je nejlepší, když nic z toho nikdy nezažije?
To sotva. Odpověděl si hned v duchu, ale nahlas už neřekl nic. Tak nějak vytušil, že v tomhle se s Viggem prostě neshodnou. Nejspíš to bude věkem, shrnul celý rozhovor nakonec jen tak sám pro sebe a vícekrát se k němu nevrátil.
Tedy – jednou ano, ale až o mnoho let později a pouze v myšlenkách. Vigga dál bez odmluvy poslouchal a stále se zdokonaloval v Hraničářských dovednostech. On i Dan. Kromě jednotvárné práce u koní, cvičili oba lukostřelbu, šermovali s Merienem nebo, v případě mladíkovy nepřítomnosti, spolu navzájem a rozvíjeli také své stopařské, léčitelské a kuchařské umění. Na pastvině to tedy často vypadalo asi takto. Ellad s Danem se cvičili v šermu dvěma zbraněmi nebo stříleli z luků, Illa, která každou chvíli utekla od svých povinností ve vesnici, je hlasitě povzbuzovala – tedy hlavně Dana, protože se jí líbil, a těmihle nekonečnými souboji věčně rozladěný Gion si krátil čas hrou na jednoduchou dřevěnou píšťalu. Klučina totiž zálibu ve zbraních a boji se svými staršími druhy nesdílel.
Jednoho večera, kdy nebe venku bylo zatažené a bez hvězd seděl Ellad na svém místě u stolu, Juditu měl po levici, Vigga po pravici, Lauru naproti a pochutnával si na výborné bramborové polévce ještě vylepšené velkým množstvím přidaných hub. Jedl už druhý talíř a nešetřil chválou. Stejně jako ostatní. Polévka se Lauře skutečně povedla.
Po večeři, když bylo sklizeno a umyto všechno nádobí a na stole stály jen svíčky a hrnečky s čajem a kávou, přerušil až dosud panující ticho Viggo. „Nechtěl by ses se mnou podívat do Nurasu, Chodče?“
Jistěže by chtěl. Už dlouho o návštěvě toho města snil. Teď byl však tak překvapen Viggovým návrhem, že se na žádná slova nezmohl. Jen přikývl a v ohromení hleděl na svého učitele. Judita s Laurou až tak moc překvapené nebyly. Nejspíš s nimi Viggo tu cestu již probíral.
„Slyšel jsem divné zvěsti,“ pokračoval a zároveň vysvětloval Hraničář. „V Orrinoru se povídá, že...“
„Tys byl až v Orrinoru?“ znovu našel řeč Ellad a neslušně ho přerušil.
Viggo se na zvědavého chlapce zamračil, ale odpověděl. „Ano, kousek od hranic. Povídá se tam, že zapřisáhlý starý mládenec pán Elber, nynější vládce Orrinoru, se zakoukal do nějaké cizinky. Prý už ohlásil zásnuby a dokonce i svatbu...“
„A ty chceš zjistit, co je na tom pravdy. Je to tak?“ skočil mu opět do řeči Ellad.
Mladý muž lehce zaklonil hlavu, zdvihl obočí a obrátil oči ke stropu. Ten pohyb vyjadřoval podrážděnost smíšenou s odevzdaností. On mě to nemůže nechat v klidu dopovědět. Ne. Bude přerušovat a bude. Pak pohlédl zpátky na chlapce. Hoch se usmíval, stejně jako Laura s Juditou. Viggo poraženě vzdychl. „Jo, myslel jsem...“
Ozvalo se zaťukání na dveře a Hraničář větu zase nedopověděl. S neskrývanou rozladěností se vydal otevřít, zatímco Ellad s Juditou vyprskli smíchy.
„Tady je nějak veselo,“ komentoval dění v kuchyni na prahu stojící Robert, a teprve potom pozdravil. A pozdravil i Robin, který stál otci po boku a svýma veselýma tmavýma očima se díval na skupinku u stolu.
Tak teď byl překvapený i Viggo. Udiveně hleděl na oba příchozí a smích za jeho zády ztichl, jako když utne. Nečekaná návštěva ohromila všechny. Pravda, Robert se čas od času v Eriadoru objevil. I s Robinem. Ale ještě nikdy nepřijel takhle pozdě večer.
Jistě se zase něco stalo, blesklo Elladovi hlavou, když se Viggo konečně vzpamatoval a pozval hosty dovnitř.
„Tak co je tady tak k smíchu, maličká?“ zeptal se zcela nenuceně Robert Judity a Ellad svou původní myšlenku trochu rozvedl.
Asi nic závažného, usoudil a společně s Robinem zamířil do Viggova pokoje pro další dvě židle, zatímco lehce uzardělá Judita odpovídala na Robertovu otázku.
Když o pár minut později už všichni seděli a na hladkou desku stolu Laura doplnila hrnek kávy a hrnek čaje, ujal se opět slova Robert. „Omlouváme se za tohle nečekané a poněkud pozdní přepadení, ale slyšel jsem zajímavé zprávy z Orrinoru. Myslel jsem, že by vás mohly zajímat.“
Viggo s Elladem si vyměnili pohled stejně jako Laura s Juditou. Nahlas však neřekl ani jeden z nich nic, nechali Roberta mluvit.
„Povídá se, že pán Elber chystá svatbu. Prý s nějakou cizinkou,“ dokončil muž. Výměna pohledů mezi domácími mu neunikla, a tak teď s napětím a zvědavostí očekával jejich vyjádření.
„Právě jsme o tom hovořili,“ sdělil hostům Viggo. „Chceme do Nurasu zajet. Chodec a já.“
„Otče, mohu jet taky? Prosím?!“ vyhrkl hned nato Robin a obrátil svůj temný zrak k Robertovi.
„No,“ zamyslel se naoko ten jako vždy černě oděný muž a schválně syna trochu napínal. „Možná bychom... Mohli jet oba. Tedy, pokud...“
„Ne, jistěže ne,“ pospíchal hned s ujištěním Viggo. „Jste, samozřejmě, vítáni.“
Robert se po těch slovech na Hraničáře usmál, zatímco Ellad s Robinem se na sebe zadívali radostí rozzářenýma očima. Pojedeme za dalším dobrodružstvím. A tentokrát se svolením.
„Dobrá. Takže ujednáno,“ promluvil Robert po několika minutách ticha. „Kdy vyrazíme?“
„Nejlépe pozítří,“ zněla Viggova pohotová odpověď. „Chodec tak totiž stihne říct o té cestě matce. Aby se zbytečně nestrachovala. Ráno vyjede, odpoledne se vrátí.“
„Ano, to je rozumné,“ souhlasil s Hraničářem Robert a rozmluvu tím uzavřel.


***


A tak se i stalo. Ellad odjel hned ráno na Raulovi na statek, tam poobědval, všechno matce řekl, sbalil si svůj nůž, meč a pár dalších nezbytností, rozloučil se a krátce před večerem se do Eriadoru vrátil.
Viggo s Robertem však byli pryč. Odjeli nečekaně a narychlo. Ellad se dozvěděl od Robina, že zamířili na sever. Podle hlášení několika Hraničářů tam hrozily nepokoje. Ti muži potkali v lesích kolem severní hranice Aranhoru početné skupinky ozbrojenců a Viggo s Robertem a většinou Hraničářů se vydali zjistit, zda Aranhorem jenom projíždějí nebo, a to by bylo horší, jestli se sjíždějí na nějaké určité místo v království a také – co vlastně zamýšlejí.
„Ozbrojenci v severním Aranhoru jsou skutečně důležitější než zásnuby pána Elbera v Nurasu,“ uznal Ellad. „Ale co bude s výpravou?“
„O výlet nepřijdeme,“ prohlásil Robin vesele. „Collin se nabídl, že na nás dohlédne, a tak úkol zkontrolovat Nuras připadl nám.“
„Collin? On už se vrátil?“
„Ano. To on a jeho muži přivezli zprávu o ozbrojencích,“ vysvětlil Robin.
„A kde je Collin teď?“ zajímal se Ellad. Bylo divné, že se blonďák vůbec neukázal.
„Asi doma spí. Všichni přijeli strašně unavení a někteří i zranění. Střetli se totiž s jednou tou skupinou.“
„Aha. Tak to je skvělé. Tedy, ne ta zranění, ale to, že přeci jenom odjedeme...Kdy?“
„Zítra ráno máme být oba nastoupení ve stáji.“


***


Na východě se rodil jeden z posledních letních dnů, když Collin, Ellad a Robin opustili jižní bránou Eriador. Nebe nad jejich hlavami bylo světle modré a bez mráčku, mírný, chladivý větřík jim cuchal vlasy a pohrával si i s hřívami koní a všichni byli plní napjatého očekávání. Tedy – hlavně chlapci. Těšili se na cestu i město a doufali, že je potká i nějaké to dobrodružství. Alespoň malinkaté. Collin je vedl po Elladovi dobře známé cestě v podobě od vozů vyjetých kolejí nejprve k jihovýchodu, později, za další a další křižovatkou se zase vraceli víc a víc k severu až se náhle, druhý den dopoledne, vynořili z lesa. Před sebou viděli otevřenou krajinu Suchých stepí a – další křižovatku. Jejich neudržovaná, rozježděná cesta se zde napojovala na kameny dlážděnou Hlavní silnici.
Levá odbočka mířila zpět do Tarlangu, pravá k mostu přes řeku Sálavu a do Orrinorského Elasgilu. Volba byla tedy jasná. Zabočili doprava a o dvě hodiny později už kopyta jejich koní klapala po kamenném dláždění mostu. Největšího mostu, jaký Ellad zatím viděl. Tři ladné oblouky nesené čtyřmi mohutnými pilíři se klenuly nad širokým a klidným tokem řeky a spojovaly Aranhorské a Orrinorské království. Hoch věděl, že Sálava je v těchto místech hranicí mezi oběma říšemi. O tom svědčily i dvě hrozivě vyhlížející, hranaté strážní věže vypínající se vysoko nad okolní rovinatou krajinu a nyní zcela opuštěné a pomalu chátrající. Ellad zapátral v paměti a za chvilku se mu vybavila i jména těch staveb. Aranhorské se říkalo Ophira a Orrinorské Gilda.
Jsou už dlouho opuštěné, přesto budí v člověku strach, obavy a zvláštní pocit stísněnosti, táhlo Elladovi hlavou, když projížděl kolem nich a zblízka si prohlížel pevné a tmavé kamenné zdi zakončené nahoře zubatými hradbami. Hned vzápětí je ale pustil z hlavy, protože pobídli koně k rychlejšímu chodu. Už předchozího večera se rozhodli strávit další noc v měkké posteli v Elasgilu a pohodlí milující Collin nehodlal od dohody ustoupit kvůli obdivování staveb a loudání se cizí krajinou. Ostatně i chlapci uznávali, že je lepší spát v posteli než na holé zemi. Ale není to tak dobrodružné.
Do města dorazili za soumraku. Strážní právě zavírali obrovská, širokými, železnými pláty pobitá vrata. Po krátkém pozdravu a obvyklých otázkách nechali tříčlennou skupinku projet a dokonce jim poradili, kde nejlépe hledat nocleh. U rezavého meče. Je tam prý čisto, dobře vaří a hlavně – není to drahé.
Collin poděkoval sdílnému strážnému pokývnutím, a pak všichni společně zamířili ke zmíněnému hostinci. Vedli koně krokem a zvědavě se rozhlíželi. Lidí už v ulicích mnoho nebylo a ty, které potkali, je míjeli bez povšimnutí a spěchali za svými záležitostmi. Širokou a přímou hlavní ulici vedoucí ke hradu, kde přebýval pán města se svou rodinou, služebnictvem a úředníky, protínaly uličky užší a už ne tak rovné. Uličky nepravidelně se klikatící mezi i dvoupatrovými, různě udržovanými a na sobě namačkanými domy a rušené dalšími a dalšími křižovatkami ještě užších uliček.
Mladík i chlapci se proplétali tím kočičími hlavami dlážděným propletencem, snažili se držet popisu strážného a Ellad přitom ještě v duchu srovnával Elasgil s Tarlangem. Vlastně jediným velkým městem, ve kterém zatím byl, a došel k závěru, že jsou si hodně podobná. Když pak, o hodnou chvíli později, hostinec přece jenom našli, byla už téměř tma. Ustájili koně, přešli dvůr a vstoupili do domu. Ocitli se v nálevně, místnosti stejné jako většina takových. Stál zde výčep, kde vládl břichatý a skoro plešatý hostinský, v čadivém světle několika olejových lamp se tísnilo velké množství stolů, židlí a hostů a ve vzduchu visel lidský pot smíšený s vůní podávaných pokrmů a s nasládlým pachem piva a levného vína.
Collin se u dveří na pár vteřin zastavil a rozhlédl se. Pak odvedl své dva svěřence k objevenému, jakoby zázrakem ještě volnému stolu, objednal večeři a nocleh a zakrátko už si všichni tři pochutnávali na ostře kořeněném a dozlatova vypečeném vepřovém bůčku s čerstvými obilnými plackami. Celou tu dobrotu, protože strážný u brány nelhal a vařit v hostinci skutečně uměli, tak celou tu dobrotu spláchli několika doušky správně hořkého piva a hned potom zamířili nahoru do pronajatého nocoviště. Pokojík byl malý, a zařízený velice
skromně – tři postele, dvě židle a stolek s oprýskaným plechovým umyvadlem.
Ellad se nabídl, že dojde pro vodu, protože hostinský se snažil co nejvíce ušetřit, a tak zaměstnával jen jednoho čeledína a jednu děvečku, a ti teď měli plné ruce práce s hosty v nálevně. Nocležníci se tedy museli v tomto ohledu obsloužit sami. Hoch seběhl ze schodů, uchopil pod nimi postavené dřevěné vědro a vyšel postranními dveřmi na dvůr. U studny vědro naplnil a vracel se stejnou cestou zpátky. Když ale procházel kolem dveří vedoucích do nálevny, kde večeřeli, zarazil se. Ještě před pár minutami se za nimi ozývalo hlasité hlučení hostů, teď však v nálevně vládlo podivné, nepřirozené ticho.
Co se tam asi stalo? Zeptal se chlapec sám sebe v duchu a po krátké chvilce uvažování se rozhodl přijít té záhadě na kloub. Opatrně odložil těžké vědro, přešel až těsně ke dveřím, přiložil na ně ucho a uslyšel hlas. Slovům však nerozuměl. Nezaváhal tedy, dveře pootevřel a u vzniklého úzkého otvoru se skrčil. Do nálevny neviděl, ale slyšel už dobře.
„Věřte mi,“ hřímal ztichlou místností hluboký mužský hlas. „S Orrinorem to jde z kopce. Pán Elber se zasnoubil s cizinkou. S cizinkou! Jakoby na svém hradě neměl dost jiných krásných dam! A z Orrinoru! Království už ho nezajímá, je slepý a hluchý ke všemu kromě té ženy. Prý si ji chce vzít! Toká jako tetřev...“
Další mužova slova se ztratila v náhlém rozhořčeném hlučení ostatních hostů. Některým se nelíbilo řečníkovo hanlivé přirovnání Orrinorského vládce k zamilovanému opeřenci a jiní se prostě jen vyjadřovali k právě vyslechnutým slovům a probírali je se svými přáteli a spolustolovníky. Ellad se už už chystal opustit svou pozorovatelnu, protože usoudil, že záhada nepřirozeného ticha v nálevně je vyřešena a větší podrobnosti týkající se nejnovějších událostí v Orrinoru se teď už stejně nedozví, když sebou trhl leknutím.
„Á, tady jsi,“ ozval se za jeho zády přidušený Collinův hlas a ve stejném okamžiku mu na rameno dopadla těžká mladíkova ruka. Hoch byl tak zabrán do dění v nálevně, že přítele vůbec neslyšel.
„Co tu děláš?! Myslel sem, žes spadl do studny,“ huboval blonďák tlumeně.
Ellad vstal. Tvářil se provinile a chtěl odpovědět na vyslovenou otázku, ale Collin jej postrčil směrem ke schodům.
„Řekneš mi to v pokoji. Teď hajdy nahoru,“ řekl, popadl odložené vědro a s tichým funěním stoupal za chlapcem vzhůru.
„Tak copak ses dozvěděl zajímavého?“ pronesl kousavě, sotva se za nimi zavřely dveře.
Ellad se dal do vyprávění, zatímco on nalil do umyvadla trochu vody a věnoval se očistě. Když chlapec skončil, Collin si zamyšleně osušil obličej a se zamračenou tváří usedl na jednu z židlí.
„Tohle všechno už víme,“ zavrčel podrážděně. „Mě by spíš zajímalo, co je to za ženskou? Kde se asi vzala?“


***


Město Elasgil skupinka opustila hned druhý den ráno. Cestou k bráně jen doplnili zásoby potravin, aby už nemuseli nikam zajíždět a jeli přímo ke svému cíli. K Orrinorskému hlavnímu městu Nurasu. Ellad pronesl za tu dobu jen pár slov. Stále přemýšlel nad vyslechnutými slovy toho neznámého muže. Jestliže se pán Elber o vládu v zemi řádně nestará, co s Orrinorem bude? Co když ty ozbrojence na severu shromažďuje Argaana? Co když se ta zákeřná žena chystá Orrinor napadnout? Nebylo by to poprvé, kdy Dagerlad porušil mír a na své jižní sousedy zaútočil. Vždyť jejich předposlední král Morgath, Argaanin otec, padl v bitvě právě s Orrinorem, a v té stejné bitvě byl zabit i Orrinorský král Bergil... Král Bergil měl ale jen jednoho syna. Bergona. Ten se utopil i s matkou v močálu. Tak, kdo je potom Elber? Všichni říkají „pán Elber“, není to tedy král. Nebo ano? A co Bergon? Skutečně zemřel nebo žije a někde se skrývá? Tomu sice po Nikově smrti nevěřila už ani Argaana, ale... A co Nik? Byl to opravdu princ nebo jen veliký omyl? Vzpomínka na přítele jej rozesmutnila. Aby se trochu rozptýlil, soustředil se raději zase na cestu. Tedy – pokusil se o to.
Až dosud jeli úrodnou, hustě osídlenou oblastí a mířili k jihovýchodu. Teď však kamenné dláždění silnice opustili, stočili hlavy svých koní více k východu a jak se od zalidněného chodníku víc a víc vzdalovali, začala pečlivě obdělávaná políčka ustupovat pastvinám a vesnice byly stále vzácnější. Pak zmizely docela a skupinka se ocitla v liduprázdné kopcovité krajině. Všude kolem rostla tráva a jen tu a tam viděli malé ostrůvky houští nebo řídký, nepříliš rozlehlý lesík. Vlastně spíš jen shluk několika listnatých stromů. Před nimi, to jest ve směru jejich cesty, však žádný takhle „bujný“ porost nebyl. Jen tráva, tráva, tráva a mírné, ale táhlé svahy. Nahoru, dolů. Nahoru, dolů...
Trochu jednotvárné, ne?! Usoudil jen tak sám pro sebe Ellad a znovu se vrátil ke svým všetečným otázkám. Mohl být Nik princem Bergonem nebo ne? Hoch si vzpomněl na Nikovu matku Darin. Nebyla ošklivá, to ne, ale jako Orrinorskou královnu si ji neuměl představit. Jeho matka, to bylo něco jiného. Té představě se zasmál.
A náhle ho smích přešel. Vybavil si svůj zvláštní, horečnatý sen a svou matku v krásných, dlouhých šatech v nádherně udržovaném parku i uctivé oslovení, které používal Robert, bývalý Orrinorský rytíř, když s ní mluvil. Vychoval ho strýc, protože jeho otec prý padl v nějaké bitvě. Ne, to není možné! Princ Bergon bych mohl být – i já.
„Prober se, kluku!“ přerušil Elladovy úvahy nepříliš jemně Collin. „Spíš s otevřenejma vočima nebo co? Řikám, že si uděláme zastávku.“
Ellad tedy zastavil Raula, sesedl, sňal vraníkovi ze hřbetu sedlo, pustil ho pást, a pak se usadil do trávy vedle Robina. Vzal si od Collina silnou paprikovou klobásu a dva krajíce čerstvého, voňavého chleba z Elasgilu a dal se do jídla. Chuť pokrmu však téměř nevnímal a nezajímali jej v tu chvíli ani jeho společníci. Collin s Robinem se spolu bavili, ale on je neposlouchal. Myšlenkami byl u prince Bergona.
„Co na to říkáš, Chodče?“ strčil do něj náhle Robin a očividně čekal nějakou odpověď, ale Ellad neslyšel otázku. Vůbec nevěděl, k čemu se má vyjádřit, a tak mlčel. Jen neurčitě pokrčil rameny.
„Co je to s tebou, kluku?“ mračil se Collin. „Ty nás vůbec nevnímáš.“
„Jo. Jen mlčíš, nepřítomně zíráš před sebe a tváříš se, jako by ti ulítly včely,“ přidal se Robin.
Ellad chtěl přátele odbýt mávnutím ruky, protože po nějakém důvěrném rozhovoru vůbec netoužil. Vždyť jim ani neřekl, že Waldor není jeho otec. A co když mu budou klást za vinu Nikovu smrt?
Ani Collin, ani Robin se však jen tak odsunout stranou nenechali. Hučeli do něj tak dlouho, až se jim svěřil. S odevzdaným povzdechem vyslovil své myšlenky nahlas, ale žádný důvěrný rozhovor se nekonal.
„Nechci se tě nijak dotknout, kluku, ale to celé je nesmysl. Svoje jsem ti řek už tenkrát na tý pastvině – princ Bergon nežije. Utopil se v močálu, tečka. A to oslovení, o kterym mluvíš, ten sen, a tak. Jenom náhody. Tvůj otec asi patřil k významnějším rytířům. Nejspíš Orrinorskejm. Mohl to být dokonce Robertův blízký přítel. Zapomeň na to,“ doporučil mu v závěru své krátké, avšak velmi vášnivé řeči Collin a Robin se k jeho úvaze nevyjádřil vůbec. Jen se na něj podíval, jakoby ho viděl poprvé v životě. V duchu si sice umínil, že se na to otce přímo zeptá a bude žádat jasnou odpověď, o tom ale Ellad nevěděl. A tak jen potřásl hlavou a znovu si vzdychl.
Asi mají pravdu. Je to skutečně trochu přitažené za vlasy. Nemůžu být Bergon. A můj otec? Třeba to byl nejen rytíř a přítel, ale dokonce Robertův bratr. Proto to neustálé zkoušení a zájem o mou osobu. Proto to uctivé oslovení. A proto mi také ještě neřekli otcovo jméno. Je to pro ně, pro oba, stále velmi bolestné. Takže jsem nejspíš Robertův synovec. Tím to celé uzavřel a pustil prince Bergona z hlavy.


***


Collin vedl chlapce stále k východu a stále tou stejnou pustou a kopcovitou krajinou. Při jedné zastávce jim vysvětlil, že si tak pouze krátí cestu. Mohli se samozřejmě držet dlážděné silnice a projíždět všemi těmi vesnicemi. Do Nurasu by stejně dorazili, ale on jako vůdce rozhodl, že takhle to bude lepší, a tak jedou, kudy jedou. Ellad ani Robin proti jeho rozhodnutí nic nenamítali. Naopak. Zkrácení cesty znamenalo, že budou v Nurasu dříve a o to jim šlo. Na město se neskutečně těšili. Jenomže...
Bylo krátce po poledni a oni klusali do dalšího, už kdovíkolikátého svahu, když Ellad náhle prudce zastavil Raula a naznačil svým dvěma druhům, aby udělali totéž. Poslechli a uslyšeli to také. Dusot kopyt. Podle zvuku se k nim rychle blížila velká skupina jezdců. Přátelé? Nepřátelé? Bylo to jedno, protože se stejně neměli kam ukrýt. Nezbývalo jim nic jiného, než čekat a nechat se překvapit.
Uplynulo sotva deset vteřin, když se neznámí jezdci objevili nad vrcholem kopce a bez nejmenšího zaváhání nebo zpomalení se tryskem hnali přímo na ně. Teď už všichni tři věděli, kdože to k nim přijíždí. Třepetající se pestré praporce i odění jezdců jim napověděly. Plným cvalem se k nim řítili Orrinorští rytíři v plné zbroji. Mohlo jich být tak padesát, možná trochu víc, a vypadali vskutku hrozivě. Na poloostrově však vládl mír, a tak se těch oplechovaných mužů nemusel žádný z nich obávat, přesto - jezdci se moc přátelsky netvářili a v rukou drželi dopředu skloněná kopí.
Postupně však přeci jenom zpomalili a obkroužili tři lehce zmatené přátele ze všech stran. Prostě je obklíčili. Nepříjemně těsně a namířili na ně lesklé hroty svých zbraní.
„Kdo jste a co tady pohledáváte?! Proč nejedete po silnici?!“ vyštěkl rozhněvaně cizí vůdce a během své řeči popojel ještě o dva kroky vpřed.
„Trochu moc otázek najednou,“ pronesl chladně Collin, ale s odpověďmi nijak nespěchal. V duchu si kladl otázku – proč to nepřátelství? Proč ta zloba? A chlapci na tom byli stejně. I je překvapilo neslušné chování velitele jezdců. Vždyť před nimi stáli opravdoví rytíři?
„Tak, kdo jste?!“ štěkl znovu cizinec a hroty kopí se přiblížily o další krok.
Collin zase neodpověděl. Jen pevněji a lépe sevřel svou velkou válečnou sekeru a Ellad s Robinem povytáhli z pochev meče.
Napětí houstlo.
V Elladovi se však naštěstí opět probudily vůdčí schopnosti. Stejně jako před necelým půlrokem v Tarmenelském pohoří. I teď pochopil, že tohle chování nepovede k ničemu dobrému. S hlasitým cvaknutím zarazil svůj meč zase zpátky do pochvy, lehce pozvedl obě ruce, aby Orrinorští viděli, že nemá žádné nepřátelské úmysly, a co nejklidnějším hlasem řekl. „Mně říkají Chodec a tohle je Collin. Jsme z Eriadoru a patříme k Aranhorským Hraničářům.“
„A ten třetí?“ položil další otázku již o trochu vlídněji vůdce jezdců, zatímco Collin s Robinem s jistým váháním, ale přeci jenom, následovali Elladova příkladu. „Sklonili“ zbraně a Robin se ujal slova. Poslední cizincova otázka se přeci týkala právě jeho.
„Jmenuji se Robin a jsem synem pána Roberta z Údolí,“ představil se.
Velitel k chlapci stočil pohled, pozorně si ho prohlédl – hlavně jeho obličej sledoval velmi pečlivě, a nakonec ze sebe překvapeně vysoukal. „Myslíš bývalého Orrinorského kapitána?“
„Ano, právě toho,“ potvrdil hoch s jistou hrdostí a Ellad s Collinem po těch třech prostých slovech polkli naprázdno údivem. Oba, v dokonalé shodě. Vůbec netušili, že Robert patřil mezi Orrinorské velitele. I když, na druhou stranu, mohlo je to napadnout.
A ta tři prostá slova vedla také k tomu, že vůdce jezdců pokynul svým mužům, aby trochu uvolnili obklíčení a vztyčili kopí. Sám si pak sňal z hlavy přilbu a objevil se od slunce opálený obličej asi čtyřicetiletého muže s hnědýma očima, úzkým udržovaným knírkem a hřívou rozcuchaných tmavých vlasů.
„Jsem Rolland, nejvyšší velitel Orrinorského vojska, a tohle jsou mí muži,“ pronesl už mnohem přátelštěji. „A kam máte namířeno?“
„Jedeme do Nurasu. Kluci si chtějí prohlídnout město,“ ujal se opět slova Collin.
Rolland skupinku přeběhl rychlým, zkoumavým pohledem a obličej mu zvážněl.
„To vám nemohu dovolit,“ pronesl pomalu a důrazně. „Je mi to líto, ale teď jedete s námi.“
„A když odmítneme?“ naježil se Collin.
„Myslím, že nemáte na výběr, mladíku,“ řekl s mírným náznakem úsměvu Orrinorský velitel. Jeho slova však nebyla ani trochu zábavná, skrývala spíš hrozbu, a Collin opět hmátl po své sekeře.
„Zdá se, že skutečně nemáme na výběr,“ zachraňoval znovu situaci Ellad. „A pojedeme jako zajatci nebo jako svobodní muži?“
Rollanda otázka pobavila. Při pohledu na dva chlapce sotva odrostlé dětským hrám a mladíčka, kterému nemohlo být víc než dvacet let, se neubránil dalšímu úsměvu. Pak ale zase zvážněl a zadíval se přímo do Elladových pronikavých modrých očí.
„Jako svobodní muži,“ slíbil slavnostně.


***


Ellad i jeho dva společníci velmi brzy zjistili, že Rollandův slib vpodstatě nic neznamenal. Pojem „svobodní muži“ spočíval totiž pouze v tom, že si mohli ponechat zbraně a netáhli je za sebou v poutech. Tím však veškerá svoboda končila. Nejen, že se museli otočit ke svému původnímu cíli zády a mířili teď stále stejně jednotvárnou, kopcovitou krajinou někam k jihozápadu, ale ještě navíc byli neustále obklopeni a hlídáni třinácti až dvaceti jezdci.
Co se to tady, sakra, děje a kam nás vůbec vedou? Ptal se sám sebe v duchu Ellad a Collin s Robinem si kladli stejné otázky. Zkoušeli je ostatně položit i nahlas, ale bylo jim naznačeno, aby mlčeli a raději drželi krok.
Nutno připustit, že mlčení a soustředění na jízdu nebylo až tak úplně od věci. Rytíři jeli rychle a dělali jen nejnutnější zastávky, při kterých měli kluci i Collin sotva tak čas se postarat o čím dál unavenější koně, trochu se napít a něco málo pojíst. Ani spolu tedy nemohli palčivé otázky patřičně probrat.
Krátce před západem slunce převedl Rolland všechny po jednoduchém kamenném mostě přes řeku Sálavu a na druhém břehu dal pokyn k zastavení.
Nakonec tu i přenocovali a Ellad, Collin a Robin se zde dozvěděli odpověď alespoň na jednu ze svých otázek. Mířili k prastarému a údajně ještě nikdy nedobytému hradu Loreth. Tam byl teď cíl jejich cesty. Ovšem proč nebo nač, to jim Rolland zatím vysvětlit odmítl. Promluví si prý až na hradě.
Na další cestu vyrazili hned za svítání. Vedli své koně krajinou rovnou jako dlaň a směřovali víc a víc k jihu. Stále častěji teď projížděli nějakou vesnicí, protože úrodná Sálavská nížina byla hustě osídlená. Nikde se však nezdržovali a spěchali pořád dál. Ellada napadlo, jestli je snad někdo nepronásleduje. Kdo by ale honil takhle početnou skupinu plně ozbrojených rytířů? Ne, v tom spěchu bude něco jiného. Ale co? Že by pán Elber pověřil Rollanda nějakým důležitým úkolem? Na Lorethu? A co s tím mají společného oni?
Hoch poraženě vzdychl. Zase, jako už mnohokrát předtím, spousta otázek a odpovědi žádné.
Tak uplynul další den. V mlčení, ostrém klusu a nepříjemném napětí z neznámého. Rolland jim totiž stále odmítal cokoli říct. Nebavil se s nimi ani on, ani jeho muži a Collina s Robinem také nic rozumného nenapadlo. I když i oni se během rychlé jízdy snažili najít nějaké vysvětlení. Nejprve každý sám, později, před usnutím ještě všichni tři spolu. Tlumeně vše probírali u vlastního malého ohýnku obklopeni kolem dokola hloučky stejně tiše hovořících Orrinorských rytířů, ale nedobrali se ničeho. Odpovědi jim mohl dát pouze Rolland.
A dal. Tedy zatím jednu. Ráno ukázal na kopec zvláštního tvaru, který jaksi nepatřičně trčel z jinak naprosto rovinaté krajiny a kterého si Collin i oba chlapci všimli už večer, a řekl. „Tak tamhle na tom kopci je náš cíl.“
Víc z něj opět nedostali. Jen pokyn, aby vsedli na své koně.
Pokračovali tedy dál. Mlčky a rychle. Trvalo však téměř celý den, než se ke kopci dostali. Hrad Loreth stál až na samém vršku a Ellad už věřil, že jej asi opravdu nelze dobýt. Ze tří stran jej totiž chránil prudký sráz a vedla k němu jen jediná přístupová cesta. Ta, po níž právě jeli. Pomalu stoupali do mírného, ale táhlého svahu, krokem minuli pár domků ledabyle postavených vpravo i vlevo od vyježděné cesty a všichni si hrad pozorně a zároveň zvědavě prohlíželi. Opravdu všichni, protože nikdo z početné Rollandovy družiny tady ještě nebyl. Nikdo, jen Rolland. A proto je přivedl právě sem. Na téměř opuštěný, starý hrad. Ne však kvůli jeho opuštěnosti ani stáří. Ne. Rolland vybral tento hrad jako cíl své cesty pro jeho polohu a údajnou nedobytnost. To se však Ellad, Robin i Collin dozvěděli až o mnoho dní později.
A ještě později se dozvěděli, že Loreth je nejstarším hradem na Erském poloostrově. Celá stavba působila nesmírně mohutně a měla tvar téměř pravidelného čtverce. V každém jejím rohu stála hranatá věž s plošinou a hradbami na vrcholu, věže spojovaly vysoké a široké zdi, které se však už na mnoha místech drolily a rozpadaly, a pak tu byla samozřejmě brána. V poměru k celé stavbě nápadně malá. Chráněná tři kroky širokým a čtyři kroky hlubokým příkopem vytesaným ve skále, těžkou železnou mříží a dvěma trochu dopředu vybíhajícími strážními věžemi, střežícími jediný možný přechod přes uměle vytvořenou propast – úzký padací most. Nyní, při příjezdu Orrinorských rytířů spuštěný. Zvednutá byla i za ním se nacházející mříž a skupina se tak dostala do hradu.
Jezdci se ocitli na velkém, nádvoří vydlážděném drobnými kamennými kostkami, v jejichž spárách rostl mech a sem tam dokonce i nějaký ten plevel. Hrad vůbec působil značně neudržovaným dojmem. Plevel, drolící se obranné zdi, zrezivělá zábradlí na schodištích, stará, ztrouchnivělá a často i úplně chybějící prkna na hradebních ochozech, nepříliš početná posádka ne právě čistotných mužů, kteří se k nim slézali jako švábi, a ještě navíc hodně ponurý a studený vzhled celé stavby. No, tohle všechno dohromady nevyvolávalo v Elladovi ty nejlepší pocity. Ne, ne.
Hoch sesedl z Raula, stejně jako ostatní opustili sedla svých koní. Vraníkových otěží se okamžitě chopil důvěru příliš nevzbuzující muž neurčitého věku se strništěm rozježených, prošedivělých vousisek na většině obličeje a odvedl valacha do jakési hospodářské budovy přilepené k hradbě mezi dvěma od brány vzdálenějšími věžemi. Collinovi s Robinem, jak si Ellad stačil všimnout, se vedlo podobně. I jejich koně byli odvedeni a oni sami obklopeni deseti rytíři. Chlapec se připojil k přátelům a všichni společně potom následovali Rollanda do nejvzdálenější věže, která jako jediná z těch čtyř, měla vchod dole, to jest v úrovni nádvoří. Do ostatních se vcházelo po úzkém vnějším schodišti, případně přímo z hradebního ochozu a jejich vstupní dveře se nacházely v úrovni třetího patra.
Poté, co vešli do věže je také čekaly schody. Stoupali za nejvyšším Orrinorským velitelem ve směru hodinových ručiček do prvního, druhého a třetího patra. Tam teprve se Rolland zastavil, lehkým kývnutím dal pokyn svým mužům a jeden ze strážných na to znamení otevřel jediné dveře, které na patře byly.
„Vstupte,“ poručil Rolland svým třem „hostům“ - tedy, přesněji, jen dvěma. Když chtěl totiž Robin následovat přátele a vejít do přidělené místnosti, byl ihned zadržen.
„Ty ne,“ utrhl se na zmateného chlapce Orrinorský velitel. „Ty půjdeš ještě se mnou... Zavřít!“
Dveře za Elladem a Collinem zapadly, zatímco nešťastného a trochu i vystrašeného Robina vedli strážní ještě o poschodí výš.