Tulák Chodec 1: 13. kapitola - 2. část

Anotace: Ellad s Collinem konečně navštívili Nuras. Co je ve městě čeká?

HUNOLD A ELINA - 2. část

Hostinec U meče a štítu byla poměrně honosná, dvoupatrová budova z bílého kamene s novou, sytě červenou střechou, dvoukřídlými dveřmi a dřevěným vývěsním štítem, na němž bylo černými ozdobnými písmeny napsáno jméno zařízení i majitele. Collin s Elladem bez zaváhání stiskli kliku a vstoupili. Ocitli se v dobře větrané, prostorné obdélníkové místnosti s dřevěnou podlahou, tmavým, trámovým stropem a pěti jednoduchými obloukovitými okny vedoucími na ulici. Místnosti vévodil tmavě zelenými kachlemi zdobený krb, nyní vyhaslý, a pult, za kterým se čile otáčel hostinský, jehož podoba s Hunoldem se nedala přehlédnout. Jen místo rozcuchaného plnovousu měl ten muž pod nosem mohutný, udržovaný knír a jeho vlasy už na skráních šedivěly. No, a dále v místnosti samozřejmě stálo velké množství stolů a ještě větší množství židlí. Naneštěstí obsazených.
Zklamaní mladíci se zastavili krok ode dveří a nerozhodně se rozhlíželi kolem. Pátrali, zda nějakou volnou židli přeci jenom nepřehlédli.
„Je mi líto, pánové, ale jak vidíte, máme plno,“ oslovil je náhle hostinský a zničil tak veškeré jejich naděje na nález prázdného sedadla.
„Hm. Tak to se nedá nic dělat,“ pronesl rozladěně a trochu i smutně Collin a otočil se k odchodu. „Pojď, Chodče, půjdeme jinam.“
Ellad se však nehodlal jen tak vzdát. S drzým výrazem v obličeji dokráčel blíž k hostinskému, aby na něho nemusel pokřikovat, a sebejistě řekl. „To je škoda. Váš bratr Hunold nás ujistil, že u vás určitě najdeme ubytování alespoň na tři dny.“
„Hunold? Říkal jste, Hunold?“ ujišťoval se překvapený hostinský a mimoděk ztlumil hlas. „Vy jste mluvili s mým bratrem?“
„Ano,“ přisvědčil chlapec a také se trochu ztišil. „Přečkali jsme u něho ten největší déšť a nechal nás přenocovat.“
„On vás nechal přenocovat? Ten starej morous?“ nevycházel z údivu hostinský a Ellad se musel v duchu smát. Úžasu muže za pultem i jeho přirovnání. Morous na Hunolda skutečně sedělo.
„No, pak je to ovšem jiná,“ vzpamatoval se konečně hostinský. „Pro bratrovy přátele se tady místo samozřejmě najde. Pojďte, pojďte dál.“
Přátelé přímo asi nejsme, lehce nesouhlasil s pánem domu v duchu Ellad, nahlas to však raději nevyslovil. Místo toho spolu s Collinem následoval hostinského, který opustil své místo za pultem a vedl je do jen pár kroků vzdáleného tmavého výklenku, kde stál malý opuštěný stolek s několika nedávno umytými džbánky, talíři a lžícemi.
„Chvíli strpení, pánové. Jen malou chvilku,“ brblal omluvně Hunoldův bratr a spěšně stůl uvolňoval.
Oba Hraničáři mu ochotně pomohli a za okamžik už u něj skutečně seděli. Na dvou z kuchyně přinesených židlích. Nemluvili, jen sledovali cvrkot a těšili se na objednané pivo i trochu pozdější oběd.
Nečekali dlouho. Už za pět minut před nimi stály plné džbánky a za dalších pět minut jim hostinský osobně donesl dva plně naložené talíře – dozlatova opečené kančí plátky na nich dělaly společnost stejně zlatavým smaženým brambůrkům a pro zpestření byla celá ta voňavá dobrota ještě doplněna strouhanou syrovou mrkví a sladkokyselým hráškem. Zbývalo jen se do toho pustit. Ellad poděkoval a už se chystal ochutnat první sousto, když překvapením úplně ztuhl. Collin si totiž nevšímal lákavě vypadajícího pokrmu, ale strnule hleděl kamsi do místnosti. Zvědavě tedy sledoval přítelův pohled a znovu se musel usmát. Blonďák pozoroval dívku. Tak šestnácti, sedmnáctiletou, s havraními vlasy spletenými do dlouhého, silného copu a milým úsměvem. A pozoroval ji s takovým zaujetím, že si plného talíře snad ani nevšiml. Dívka obsluhovala hosty a on na ní mohl oči nechat.
„Colline,“ dloubl do něj Ellad a tvářil se přitom úplně normálně. Jakoby se nedělo vůbec nic výjimečného. Rád by sice svého staršího společníka trochu popíchl, nebyl si však vůbec jistý, jak by blonďák to šprýmování přijal.
Světlovlasý obr se po zaslechnutí svého jména vzpamatoval, přestal zírat na dívku a otočil se na Ellada. Podíval se na něj, pak na talíř před sebou a rozpačitě se usmál. Omámeně a jakoby ne zcela dobrovolně se chopil příboru a dal se do jídla.
I Ellad se pustil do své porce, ale s napohled větší chutí. S blaženou spokojeností si vkládal do úst jednotlivá sousta, důkladně je žvýkal a přitom po očku sledoval velmi podivně se chovajícího Collina. Mladý Hraničář sice jedl, nevěnoval se tomu však s takovým zápalem jako obvykle. Každou chvíli zalétl pohledem k dívce. A ona?
Když zjistila, že upoutala jeho pozornost, sklopila zrak k zemi a lehce se začervenala. Poměrně rychle se ale zase ovládla. Zvedla oči, podívala se přímo na Collina a ústa jí zvlnil úsměv. Blonďák se zatvářil potěšeně a okamžitě ten nepatrný, přesto významný projev přízně opětoval.
On se snad zamiloval, pomyslel si Ellad a pomalu dojídal.
„Líbí se ti?“ nevydržel to nakonec a polkl poslední sousto.
„Jo,“ přiznal obr neochotně, trochu zrudl v obličeji a začal roztržitě vyškrabávat talíř. „To je to tak vidět?“
Ellad neodpověděl, jen přikývl a pobaveně se uculoval.
Pro prázdné talíře přišla právě ona dívka a Collin neodolal.
„Smím znát tvé jméno?“ šeptl trochu nesměle a Ellad si uvědomil, že tohohle blonďatého, místy až hubatého mluvku neviděl ještě nikdy takhle rozpačitého.
„Elina,“ odpověděla tlumeně a na kratičký okamžik stydlivě sklopila své tmavé oči. Pak věnovala Collinovi další plachý úsměv, popadla prázdné nádobí, odspěchala a zamilovanému mladíkovi nezbylo, než ji opět zpovzdálí sledovat.
Oba Hraničáři si po dobrém jídle dali ještě jedno pivo, které jim ke Collinovu zklamání přinesl hostinský, a když ho vypili, odvedl je, naneštěstí opět on, nahoru do podkroví. Cestou po schodech se jim ten dobrý muž několikrát omluvil za poněkud nedostačující ubytování, s nešťastným výrazem ve tváři připomněl, že má skutečně plno, jako odškodné nabídl nemalou slevu a ještě stačil položit pár otázek o bratrovi. Odpovídat a vůbec jednat s upovídaným pánem domu musel Ellad, protože Collin ho nevnímal. V myšlenkách dlel u krásné Eliny a nebyla s ním řeč. Promluvil, až když vystoupali na vrchol schodiště.
„Máš hezkou dceru, pane,“ vyrazil ze sebe trochu zadýchaně a samozřejmě zcela mimo námět probíhajícího rozhovoru.
Ellad měl co dělat, aby po té prosté větě zachoval vážnou tvář a nevyprskl smíchy. A oslovený hostinský? Trochu se zarazil, zmlkl, přejel blonďatého mladíka zkoumavým pohledem od hlavy k patě a – nic. Neřekl Collinovi ani slovo. Jen otevřel dveře jejich pokoje, klíč nechal v zámku a vrátil se zpátky za svůj pult.
Oba Hraničáři po jeho odchodu ještě chvíli mlčky stáli na schodišti, pak nahlédli dovnitř pokoje a Ellad musel uznat, že hostinského předchozí omluvy byly na místě. O pokoji se totiž snad ani mluvit nedalo. Mladíci se s trochu nevěřícným výrazem dívali spíš na půdu. Na dlouho nevětranou a neuklízenou půdu. Ve vzdálenějším rohu stály podél zdí dvě staré, nejspíš dávno vyřazené postele, a pak tu byla oprýskaná skříňka, stolek, tři židle a na podlaze spousta prachu. Denní světlo tam vnikalo jediným, nemytým a navíc střešním okénkem.
První, co Ellad udělal, když se dost vynadíval a hlavně trochu vzpamatoval, tak vstoupil dovnitř a okno otevřel. Kupodivu to šlo docela lehce a ani mu přitom žádná jeho část nezůstala v ruce. Místností rázem zavanul čerstvý a v tuto chvíli i příjemný podzimní chlad a hoch v duchu přiznal tomuhle nezvyklému ubytovacímu zařízení alespoň jeden kladný rys. Velikost. Místnost byla prostorná, takže se v tomto ohledu nemuseli nijak uskrovňovat. A měla vlastně ještě jeden klad, ten ale objevili až později a ocenil ho především Collin.
Teď však mladík následoval chlapce do pokoje a hledal nějaká slušná slova, aby vyjádřil své pocity a dostatečně popsal přidělené nocoviště.
„Sakra,“ zaklel nakonec, protože vhodnější výraz nenalezl, z vršku skříňky sfoukl vrstvičku prachu a odložil na ní své zavazadlo s těmi několika málo nezbytnostmi, které si on i Ellad zabalili u Hunolda a pěšky donesli až sem. Víc zatím nestihl. Na schodišti totiž zaduněly kroky a o pár vteřin později vešli do místnosti dva mladí čeledíni, každý nesl v rukou čistý slamník a za nimi vstoupila Elina. Hraničáře minula zdánlivě bez povšimnutí, i když Elladovi a vlastně ani Collinovi neunikl šibalský úsměv, který každou chvilku zvlnil její rty, a kradmé pohledy, které přitom vrhala po blonďatém mladíkovi. On jí samozřejmě pohledy i úsměvy vracel, Ellad se dobře bavil a oba čeledíni čekali, až dívka odstraní z postelí staré slamníky, trochu lůžka opráší a oni dostanou pokyn k odložení svého nákladu. Potom se chopili starých slamníků, vyšli na schodiště a dali se do sestupování, zatímco Elina obrátila svou půvabnou, oválnou tvářičku k Hraničářům.
„Zítra to tu dám do pořádku, slibuju,“ řekla a znovu odhalila dvě řady dokonale bílých zoubků. „Nějak jsme nepočítali s tím, že by tu někdo bydlel.“
„Nic se neděje,“ zahuhlal odpověď jejím slibem i omluvou trochu zaskočený Ellad a jindy značně výřečný Collin se nezmohl na slovo vůbec. Jen na dívku tázavě pohlédl a – ona mu snad četla myšlenky.
„Až před půlnocí,“ špitla nesměle, protáhla se mezi oběma mladíky a chystala se odejít zpátky dolů.
„Kde bysme se mohli pořádně umýt, to náhodou nevíš?“ zadržel ji už ve dveřích Ellad.
„Náhodou vím,“ odpověděla a otočila se tváří k chlapci. „Buď si sem můžete nanosit vodu nebo se umýt venku u studny nebo, a to vám radím já, si dojděte do lázní. Nejlepší jsou U lilie. Tam se o vás postarají a až půjdete zpátky, zastavte se v pekařství Na rohu. Mají tam výborné chlebové bochánky plněné dobře okořeněným mletým masem a jak znám Marka, bude je právě vytahovat z pece. Takže si pochutnáte ještě na teplých.“
Skončila s výkladem dívka, proklouzla dveřmi a spěchala ze schodů. Zdržela se v pokoji mladíků víc, než měla v úmyslu, a také víc, než by schvaloval otec.
Hraničáři v duchu uvažovali nad nabídnutými možnostmi, po chvilce se na sebe podívali, souhlasně kývli a bez dalších průtahů společně opustili pokoj. Ani se nenamáhali s jeho zamykáním.
Bylo zvláštní, že si takto rozuměli. Beze slov a bez dlouhého dohadování. A přesto se dokonale shodli. Snad tohle přátelské souznění měla na svědomí ta věc s příjímáním Hraničářů. Snad přesně tohle byl ten správný vztah mezi Gyrem a jeho Čekatelem. Kdo ví?
Protože se opět rozhodli stejně, opustili hostinec a vyrazili do města. Za peníze ušetřené snížením ceny za ubytování si koupili nové košile, spodky a kalhoty, a potom se dali do hledání lázní. Netrpělivě vyhlíželi vývěsní štít s lilií a hořeli zvědavostí. O takovém zařízení totiž zatím ani jeden z nich nic neslyšel. Co tam s člověkem dělali, bylo zřejmé, ale… To se tam koupali všichni společně? Muži i ženské? A museli být všichni nazí? To tam měli tak velikou káď? A jak do ní nosili vodu?
Tyhle a ještě další otázky probírali mladíci celé hledání. Vlastně všechny otázky, které jim ohledně lázní táhly hlavou, probrat nestihli. Některé nestihli ani vyslovit, protože vývěsku s uvedenou, nádherně kvetoucí a voňavou rostlinou našli poměrně rychle. Elinou doporučené lázně totiž stály nedaleko hostince, jen o tři ulice dál, a mladíci s lehkou úlevou zjistili hned při vstupu, že budova má dva vchody a dvě samostatná křídla – pro dámy a pro pány. Pohled na úplně obnažené ženy jim tedy nehrozil, přesto… Lázeňské byly oděné jen velmi spoře, a tak… No nic. Každý muž, který do lázní vešel, si nejprve počkal, až na něj dojde řada a uvolní se jedna z mnoha kádí. To šlo naštěstí docela rychle, a tak nikdo ze zákazníků nečekal dlouho. Ani Collin s Elladem. Trochu vykuleně se oba zařadili za dva cizí muže a se zájmem se rozhlíželi kolem. Vybílený strop, barevně vykachlíkované stěny i podlaha, všude visící bílé plátěné závěsy skrývající jednotlivé kádě a poskytující koupajícím se pánům soukromí a také – samozřejmě – příjemné teplo a všudypřítomná horká pára.


***


Do hostince U meče a štítu se o hodinu a půl později vrátili úplně jiní lidé. Ellad i Collin byli vymydlení a vypaření, trochu ostříhaní a dohladka oholení, měli čisté a upravené nehty a na sobě nové části oděvu. Ty špinavé a propocené nechali v péči jedné z lazebnic. Za menší úplatek jim ta žena slíbila, že se o oblečení postará. Oni si ho měli jen za dva dny v lázních vyzvednout. Zářili proto nejen čistotou, ale i spokojeností. Navíc neskutečně dobře povečeřeli. Dívčino doporučení se ukázalo – no, báječné ve všech směrech a plněné chlebové bochánky byly opravdu výborné. Takže oba mladíci vešli do svého neútulného a zaprášeného nocoviště s výtečnou náladou a vypůjčeným trojramenným svícnem, který jim pomohl, aby nezakopli na schodišti, rozehnal tmu v pokoji a odhalil tak čistě povlečené postele přímo vyzývající k odpočinku po náročném dni.
Ellad neodolal. Přešel místnost, svršky odložil na jednu z židlí a jen tak ve spodkách vklouzl pod voňavou přikrývku. Po tolika dnech cestování a nocování na tvrdé zemi si vychutnával s pocitem nesmírné blaženosti pohodlí postele a až teď si plně uvědomil, jak moc je unavený. Mohutně zívl, popřál dobrou noc Collinovi, který odložil na stůl svícen a také se chystal k odpočinku, a obrátil se čelem ke zdi. Se spokojeným vzdychnutím potom zavřel oči a během deseti vteřin usnul jako miminko.
Vzbudilo jej až slabé vrznutí otevíraných dveří. Neochotně se otočil po zvuku a rozespale pohlédl na – Collina. Mladík měl na sobě pouze novou košili a spodky, v ruce držel hořící svíčku a snažil se chovat co nejtišeji. Všude kolem byla totiž stále ještě černočerná tma a chlapci se neuvěřitelně ulevilo. Klesl zpátky do polštáře a s velkým potěšením, že vstávat skutečně ještě nemusí, zase usnul. Ani se nepozastavil nad tím, kde mohl Collin takhle pozdě být. Došlo mu to až ráno, když jej blonďák opět vzbudil. Tentokrát chrápáním.
Sešel se s Elinou a teď to dospává, usmál se v duchu chlapec a zauvažoval, kolik může být asi hodin. V místnosti panovalo šero, ale on si nebyl jistý, zda je ten nedostatek světla způsobený začínajícím svítáním, zataženou oblohou nebo stavem okna. Nerozhodně pohlédl na spícího Collina, jakoby mu chrápající mladík mohl jeho otázku zodpovědět, a pak nad tím jen mávl rukou. Zavrtal se zase pod příjemně vyhřátou přikrývku a během několika minut znovu usnul.
Do třetice se vzbudil až o hodin a půl později a opět to měl na svědomí blonďák. Tedy, spíš jeho postel. Zavrzala, když se na ní posadil a ten zvuk Ellada probral. Hoch otevřel oči, podíval se na Collina a pobaveně mu zacukaly koutky. Mladý Hraničář seděl na posteli, nohy ve spodkách měl spuštěné přes její okraj, roztažené a opřené o podlahu, ruce měl volně položené v klíně a od pasu nahoru byl nahý. Rozcuchané vlasy mu neuspořádaně trčely na všechny strany a výraz jeho obličeje stál za to. Tvářil se totiž naprosto nepřítomně. Skelný pohled upíral kamsi do prázdna a vypadalo to, že vůbec neví, kde je, co je za den ani co má vlastně dělat.
„Colline,“ oslovil ho opatrně Ellad. Snažil se upoutat jeho pozornost a pomoci mu tak rychleji se vrátit do skutečnosti. To ponocování mu očividně neprospělo.
Mladík se k němu otočil, zaostřil pohled a tlumeně zaklel. „Sakra, já bych spal.“
Oba ale věděli, že to nejde. Museli vstát a vyrazit do ulic. Nebyli v Nurasu na výletě. Viggo je pověřil úkolem a oni ho nechtěli zklamat. Oblékli se tedy a opustili pokoj. Nezamkli, jen zavřeli dveře, seběhli schody a postranními dvířky, protože hlavní vchod byl zamčený, se dostali na dvůr. U studny ze sebe smyli poslední stopy spánku a vydali se do města. Nejprve na snídani, potom na výzvědy. Potloukali se kolem hostinců a obchodů a obdivovali tu zboží, tu zdobení na domě, tu hezkou ženu a poslouchali. Hlavně poslouchali. Co si lidé povídají a sledovali, jak se přitom chovají. Všímali si také ozbrojených hlídek, kterých bylo až nepříjemně mnoho. Alespoň podle jejich názoru.
K Meči a štítu se vrátili až hodinu po poledni, ale moc se nezdrželi. Jen se najedli, Collin zalaškoval s Elinou, a pak znovu odešli. Tentokrát zamířili mezi druhou a třetí hradbu a znovu si pozorně prohlíželi všechno kolem. Navštívili tržnici, nakoukli do několika řemeslných dílen a na pivu se stavili ve dvou hospodách. I když ta jedna se svým zařízením, obsluhou, skladbou hostů i kvalitou nápoje blížila spíš krčmě.
Ellad s Collinem se potulovali chudší částí Nurasu až do večera. Až před západem slunce, které toho dne kupodivu i občas vykouklo, stočili oba Hraničáři své kroky zpátky k domovskému hostinci. Dole si dali večeři a hned po jídle zamířili k sobě. Vyšlapali schody, otevřeli dveře a nevěřili vlastním očím. Byli vůbec ve správném pokoji?
Elina splnila svůj slib. Omyla okno, nábytek zbavila prachu a vytřela podlahu. Také vyvětrala, ustlala rozházené postele, na stolek rozprostřela tmavě vínový, vyšívaný ubrus, na sedáky židlí položila stejně zbarvené polštářky a podlahu oživila malým, ručně tkaným vínovým koberečkem s třásněmi. Pokoj se těmi drobnostmi neskutečně zútulnil a mladíkům chvíli trvalo, než se z toho příjemného šoku vzpamatovali.
„Hm,“ vydechli obdivně a ocenili tak dívčin výkon.


***


Ellad s Collinem se nakonec místo plánovaných tří dnů zdrželi v Nurasu téměř týden a prochodili skoro celé město. Od rána do večera se potulovali ulicemi, sledovali chování lidí, poslouchali jejich rozhovory, i když věděli, že je to neslušné, a snažili se ze svých pozorování odhadnout celkovou náladu místních obyvatel. Zajímalo je, jak jsou spokojení s Northorovou vládou. Jak přijali korunovaci toho cizáka a vůbec všechny ty změny.
A nejen to. Byli samozřejmě zvědaví i na jeho sídlo. Správně vlastně na sídlo Orrinorských králů. Zamířili k němu při jedné ze svých vycházek a žasli. S obdivem a jistou dávkou úcty a pokory hleděli na velké množství
věží – obranných i ozdobných a mohutné hradby. Hradby tak vysoké jako městské, postavené z bílých kamenů a jakoby vyrůstající ze sedm kroků širokého vodního příkopu. Ta stavba se jim zdála obrovská, jako kdyby v severovýchodní části Nurasu stálo další město. Jakési město ve městě.
Dovnitř se samozřejmě nedostali a neodvážili se ani do bezprostřední blízkosti hlavní a zároveň také jediné brány, aby nevzbudili nežádoucí pozornost Northorových strážných, přesto… Královské sídlo na ně udělalo obrovský dojem. V jejich očích to byl nejkrásnější hrad, jaký dosud viděli, a také nejlépe opevněný. Shodli se v názoru, že je nedobytný.
Na radu Eliny zašli oba Hraničáři také do přístavu. Museli sice kvůli tomu projít první bránou, to jest kolem přísných hlídek, ale stálo to za to. Nuras stál na břehu široké a líně tekoucí řeky Lisy a obchodníci toho dovedli velmi dobře využít. U velikého dřevěného mola kotvily toho dne čtyři lodě. Jedna se chystala k odplutí na jih, po proudu do řeky Sálavy a pak dál až k moři, jedna přistávala a ze dvou už přístavní dělníci vynášeli zboží. Panoval zde čilý ruch, po molu pobíhali nosiči, námořníci, majitelé lodí, vyzývavě oblečené – tedy spíš ne moc oblečené – ženy, různí řemeslníci a také rybáři, kteří měli své mnohem menší loďky přivázané, kde se dalo, a kteří zásobovali městský trh různými druhy ryb. Však také oba mladíci neodolali a nejednou ochutnali dobrotu z místní
řeky – samozřejmě tepelně upravenou.
V přístavu se Hraničářům líbilo moc. Vydrželi se na to lidské hemžení dívat celý den.
Do hostince se vrátili za soumraku a dole se téměř nezdrželi. Večeřeli v jedné hospodě kousek od mola, takže lokálem jen prošli, vystoupali po schodech do pokoje, odsvlékli se a unaveně padli na postel. Oba. Ale Collin spal pouze čtyři hodiny. Pak vstal a odešel na schůzku s Elinou. Hned první noc objevil dvě veliké výhody jejich ubytování. Výhody k nezaplacení. Kvůli nedostatku místa ubytoval hostinský Hraničáře stranou ostatních hostů. Bydleli vlastně přímo nad jeho soukromým bytem a také – na půdě byly místnosti dvě. V jedné, té menší a ne tak zastavěné spali, tu druhou využívali Collin s Elinou. Scházeli se každou noc a Elladovi už přítelovy pozdní – nebo brzké? – návraty ani nevadily. Už ho nebudilo ani vrzání dveří, ani světlo svíčky.
Komu však noční schůzky mladého páru dělaly těžkou hlavu, byl hostinský. Samozřejmě. Pátého dne dopoledne si na mladíky, kteří odcházeli na svou obvyklou výzvědnou cestu, počkal a odvedl je do liduprázdné nálevny.
„Tak podívej, mládenče,“ oslovil Collina ne právě přátelsky, když se všichni tři posadili kolem nejbližšího stolu. „Jmenuju se Holdwin a patří mi to tady. Nechal jsem vás tu bydlet, protože se znáte s mým bratrem, a na nic jsem se vás neptal, i když je jasný, že jste sem přišli čmuchat. Nezajímalo mě proč a nač. Teď mě to ale zajímá! Protože mi chodíš za dcerou!“ Poslední větu téměř vykřikl a obviňujícím prstem přitom mířil přímo na zamilovaného mladíka.
Co naplat, Collin musel s pravdou ven. Představil sebe i Ellada a v krátkosti rozzlobenému otci vysvětlil důvod jejich příchodu do města. Holdwina blonďákova upřímnost přes veškerou jeho snahu stejně příliš nenadchla a nezklidnila. Mračil se dál, protože se mu vůbec nelíbila představa, že si jeho jediná dcera začala s cizincem a navíc s Hraničářem. S dobrodruhem a tulákem, podle jeho slov. No, už aby prý odešli.
A oni skutečně odešli. Museli. Hned druhý den ráno si v pokoji sbalili svých pár věcí, rozloučili se s Elinou i jejím otcem a vydali se na dlouhou cestu domů. Elladovi při odchodu z hostince neunikly slzy, lesknoucí se v Elininých tmavých očích, ani povzbudivý Collinův úsměv. Hoch tušil, že se jeho starší přítel do Nurasu co nevidět vrátí. Nahlas se k tomu ale nevyjadřoval a mlčel.
Mlčeli vlastně oba. Collinovi po rozloučení s Elinou nějak nebylo do řeči a také – i když opustili město, všude se stále pohybovalo plno lidí a tím i cizích uší. Nemohli se proto bavit o ničem důležitém, protože nikdy nevěděli, kdo by je třeba zaslechl, a tak nemluvili. Jen šli a veškerou svou pozornost věnovali pohybu vpřed. Drželi se stejné „cesty“, která je do Nurasu přivedla, a to ve skutečnosti znamenalo cesty se nedržet. Putovat divočinou. Propletli se jen po vychozených cestičkách mezi zemědělskými usedlostmi, v jedné z nich opět přespali, a pak už se ocitli v pusté krajině Otironské pahorkatiny. Znovu je čekaly kopečky, ale nepřítomnost lidí jim rozvázala jazyky. Začali znovu rozebírat všechno, co v Nurasu vysledovali.
Jak se dalo čekat, nálada i názory obyvatel města se hodně lišily. Záleželo hlavně na společenském postavení. Prostí, chudší lidé viděli v Northorovi cizáka a uchvatitele trůnu a Ellad ani Collin nepochybovali o tom, že by se nechali bez větších potíží vyburcovat ke vzpouře. Čím však bylo jejich postavení vyšší a majetek větší, tím mírumilovnější byl i jejich pohled na vzniklou situaci. Raději cizák na trůně a mír než nějaký pochybný boj za svobodu.
Hraničáři nemohli tenhle postoj pochopit. Nešlo jim to prostě na rozum. Podle jejich mínění, kdyby se všichni, bez rozdílu spojili, nemohli by prohrát.


***


V poledne druhého dne putování došli oba mladíci k Hunoldovi. Poobědvali u něj, popovídali si, a potom sebrali zbraně, osedlali dokonale odpočinuté koně a rozloučili se jako přátelé. Hunolda potěšila jejich důvěra – až neuvěřitelně. Přitom se jednalo o zdánlivě prostou věc. A Ellad s Collinem ocenili jeho rady, péči, kterou věnoval Wickovi s Raulem, a hlavně skutečnost, že je nezradil první ozbrojené hlídce jedoucí kolem. Prostě – v tomto ohledu dopadlo všechno dobře.
Horší to bylo s počasím. Během následujícího dne se až dosud vládnoucí příjemné polojasno změnilo v podzimní lezavo a zataženo. Ochladilo se, a i když panovalo bezvětří a nepršelo, neměli Hraničáři z cestování ten správný požitek. Podepsalo se to i na jejich náladě. Skoro nemluvili a spěchali, aby už byli co nejdříve doma. Přesto – jedno zdržení si prostě neodpustili. Před mostem přes Sálavu si úmyslně počkali na tmu a opět prověřili bdělost hlídek strážní pevnůstky. A opět prošli bez povšimnutí. To zavánělo průšvihem. Kdyby totiž místo nich přešla most malá skupinka Northorových ozbrojenců, kdoví, co by se pak stalo se svobodným Orrinorem.
A tak oba Hraničáři zajeli ještě na Loreth, aby o svých obavách zpravili Rollanda. Pán starého hradu je přijal sám a téměř okamžitě. S trochu povýšenou vlídností je vyslechl, a potom mávl nad jejich starostmi rukou. Malá skupinka ozbrojenců prý není nebezpečná. A velké vojsko hlídky projít určitě nenechají. Tím celou věc uzavřel a nikdo z nich v tu chvíli netušil, jak moc se mýlí.
Rozhovor se dále stočil na situaci ve starém Orrinoru a v tom mohli Hraničáři dobře posloužit. Seznámili Rollanda se svým pozorováním i se svými názory a…
„Vím o tom,“ povzdychl si unaveně bývalý rytíř a pokusil se objasnit bojechtivým mladíkům smýšlení významných Orrinorských pánů. „Ano, ti muži jsou změkčilí a pohodlní, ale umí si představit, co přináší válka. Vědí, že porážkou Northora by všechno vlastně teprve začalo. Trůn by se uvolnil a začal by strašlivý a zničující boj o vládu a moc. Přímý dědic tu skutečně chybí a to si prostí lidé neuvědomují.“
„Ale teď je pro vzpouru ta nejlepší doba,“ vyhrkl rozhorleně Ellad. „Northor je oslabený. Argaana si zpět do Dagerladu stáhla svoje černooděnce i část jeho vojáků kvůli Darethovi a kvůli tomu povstání mu nepřijde ani na pomoc, obyčejní lidé chtějí bojovat a já jsem viděl v Ethiru, co dokážou. Jen potřebují vedení. Proč je nechceš vést třeba ty? Vždyť i ty bys mohl usednout na Orrinorský trůn?“
Rolland se na rozvášněného chlapce podíval způsobem, jakoby hoch pronesl nějaký hodně nehorázný nesmysl, a vážně jeho slova zamítl.
„Ne,“ řekl důrazně. „To vůbec nepřichází v úvahu.“
„Ale proč ne?“ podpořil svého mladšího přítele Collin. „Na Lorethu přece taky vládneš. Vládneš teď celému svobodnému Orrinoru.“
„Ale to je přece úplně něco jiného,“ snažil se vysvětlit Rolland. „Tady nevládnu. Nejsem žádný král. Jen jakýsi vojenský správce. Usednout však na trůn v Nurasu? – Orrinorští páni by mě nikdy neuznali. Jsem jen rytíř, v mých žilách není ani kapka královské krve. Rozumíte?“
Mladí Hraničáři nerozuměli. I když spíš nechtěli rozumět. V přijímací místnosti nastalo ticho. Husté tak, že by se dalo krájet. Rozzlobení mladíci hleděli nahněvaně přímo před sebe a ostrou výměnou názorů trochu zadýchaný Rolland se díval střídavě z jednoho na druhého. S neutuchající nadějí u nich čekal na nějaký, třeba jen malý, náznak pochopení, ale… A jak tak sledoval Elladův rozmrzelý obličej a lehce zamračené modré oči, začal mít náhle dojem, že ten pohled už někde viděl. Ale kde? A u koho?
„Všiml jsem si, jak se rozrostla vesnice pod hradem,“ začal z úplně jiného soudku a už úplně jiným hlasem Ellad a přerušil tak rytířovy úvahy. Napětí v místnosti povolilo, tváře všech přítomných se rozjasnily a Rolland nechal svůj předchozí dojem minulosti. S nepřehlédnutelnou úlevou se chopil nabídnuté příležitosti a seznámil své hosty s novinkami z Lorethu. Vyzdvihl hlavně práce na opravách hradu, protože na ty byl obzvlášť pyšný, a Ellad s Collinem museli uznat, že právem. Od jejich poslední návštěvy uplynul rok a spousta věcí se tu změnila k lepšímu. Nejen že hodně posílila obrana hradu, ale i bydlení zde poskočilo o několik úrovní výš. To ostatně Hraničáři posoudili lépe než kdo jiný. Opět tu totiž strávili noc. Tentokrát však ne ve vlhkém, špinavém pokoji se slamníky na podlaze. Ne. Tentokrát je Rolland ubytoval v čistém, útulném pokojíku s pohodlnými postelemi, hřejícím krbem a pětiramenným svícnem místo čadící pochodně a před spaním si mohli oba mladíci dopřát dokonce i horkou koupel.


***


Ellad s Collinem už byli zase na cestě. Bez dalšího zdržování projeli úrodnou Sálavskou nížinou a stočili hlavy svých koní do nehostinného Údolí Turagen. A právě tady se počasí prudce zhoršilo. Ještě více se ochladilo, začalo foukat a ten protiva vítr s sebou přinesl kromě černošedých mračen i první sníh. Vířící vločky oslepovaly oba jezdce i Raula s Wickem, zrádné závěje skrývaly pod svou studenou, bílou peřinou kameny a měnily klikatící se stezku k nepoznání. Hraničáři se proto nemálo zaradovali, když nechali pohoří Luon za sebou, ze sněhu se stal déšť a je uvítala divoká krása Velké Fallarské vrchoviny.
Tedy – zaradovali i nezaradovali. Ten déšť byl nepříjemný a v pusté, neobydlené krajině se ani nemohli pořádně schovat a osušit. Trochu ochrany jim poskytla jen některá větší skaliska, trčící neuspořádaně a nepravidelně z jinak travnaté a kopcovité vrchoviny, sušení však nepřicházelo v úvahu vůbec. V téhle části Fallarského království totiž nerostly žádné stromy, takže nebylo čím topit. Promočení a prochladlí Hraničáři tedy ujížděli, jak nejrychleji mohli. Obávali se jen přechodu přes Bílé hory. Pokud by totiž teplota znovu klesla a déšť se opět změnil ve sníh, hrozilo by jim pořádné nachlazení. Už takhle se necítili právě nejlépe.
Stálo při nich však štěstí. Když už měli hory na dohled, počasí se umoudřilo. Mraky se roztrhaly a každou chvíli z nich vykouklo sluníčko. Už sice moc nehřálo, ale mladíkům nevadilo. Hlavně, že přestalo pršet.
Trochu oschli cestou, úplně se však dosušili až v horách. Tam bylo stromů spousta, a tak mohli konečně rozdělat oheň. Pohled na roztančené hřejivé plamínky, chuť čerstvě upečené zvěřiny a prskání a syčení hořícího dříví jim snad ještě nikdy nepřipadaly tak krásné.
A pak byly náhle hory za nimi a oni s přenádherným pocitem radosti a úlevy vjeli jižní bránou do Eriadoru. Museli se jen představit hlídce a nechat si ji otevřít, protože k vesnici dorazili až po setmění. Krokem se dostali ke stájím, tam se postarali o unavené koně, a už se chystali k Lauře, když…
Zpráva o jejich příjezdu se rozlétla Eriadorem jako blesk a Viggo svolal poradu do k tomu určené místnosti v přízemí jedné z ubytoven. Mladíci tedy zamířili tam. Cestou se jen přivítali s Danem a Ellada v tu chvíli zamrzelo, že dovnitř s nimi nesmí. Hodně ho to zamrzelo. Zvlášť když si připomněl, jak dlouho byli s Collinem pryč a jak dlouho se tedy jejich mladší přítel nudil s Gionem na pastvě.
S tím se bude muset něco udělat, předsevzal si v duchu a s lehce smíšenými pocity vstoupil do Hraničářské poradní místnosti. Ještě nikdy tu nebyl, a tak v jeho nitru vládla zvědavost společně s napjatým očekáváním.
První, čeho si uvnitř všiml, byl krb a z něho se linoucí příjemné teplo, potom veliký obdélníkový stůl, složený vlastně z menších obdélníkových stolků postavených v řadě za sebou, a spousta židlí a Hraničářů. Některé znal jménem, jiné od vidění a některé neznal vůbec.
A před všemi těmi muži budu muset mluvit? Sevřel se mu žaludek a začal se potit, přesto následoval Collina ke dvěma volným židlím kousek od Vigga a snažil se, aby na něm nebylo nic poznat. Zaměřil se na dýchání, to kupodivu pomáhalo, posadil se ke stolu a oči se mu rozzářily.
Starostlivá Laura vytušila, že po takové cestě budou hladoví jak vlci, a poslala po bratrovi každému z nich plnou misku teplého guláše a tři silné krajíce chleba. Úžasná to žena.
Hladoví mladíci na nic nečekali a pustili se do té dobroty. Pak teprve podali hlášení. Tedy – mluvil hlavně Collin a Elladovi se ulevilo. Viggo i ostatní Hraničáři si mlčky vyposlechli všechna jejich dobrodružství i jejich hodnocení a názory a tím začala, místy i docela divoká, výměna názorů.
Přítomní muži se vpodstatě rozdělili na dvě skupiny. Jedni přemýšleli stejně jako Ellad s Collinem a nemohli pochopit, jak mohou obyvatelé Orrinoru snést na trůně cizince. Proč se nevzbouří? Druzí byli naopak umírněnější a souhlasili spíš s Rollandem. Proč bojovat, když není nikdo, kdo by Northora na trůně vystřídal?
Po hodině se ale všichni zase zklidnili. Uvědomili si, že jich se to vlastně netýká. Oni s tím stejně nic nenadělají a společný rozhovor se rozdrobil na obyčejné povídání s nejbližšími sousedy na židlích. Viggo proto poradu ukončil a Hraničáři se rozešli do svých domovů.
„Viggo,“ nezapomněl na své předsevzetí Ellad a oslovil staršího muže cestou k Lauřinu domku. „Mohl by s náma, alespoň někdy, vyjet i Dan? Strašně se tady s Gionem nudí. Víš přece, jaký je to samorost.“
Hraničář se na chlapce překvapeně podíval, protože po všech těch řečech o Nurasu, Orrinoru a Northorovi nějak nečekal, že hoch začne zrovna s tímhle. Dal si proto s odpovědí trochu načas.
„No, Gion je opravdu samorost,“ pronesl pomalu a ještě si přitom rovnal myšlenky. „Ale – to ještě neznamená, že Dana vezmeme k Hraničářům. Je sice hodně šikovný, je to však pořád kluk.“
„Já ale nemyslím, vzít ho k Hraničářům,“ bránil svůj nápad Ellad. „Jen mě napadlo, že by mohl občas jet s námi. Stejně se většinou nic nebezpečného neděje a – je šikovnej, jak sám říkáš. Zvládnul by to.“
O tom, že by Dan některé jejich cesty zvládl, Viggo nepochyboval. Naopak.
Možná by to někdy zvládl lépe než ty, Chodče, protože mu nechybí smysl pro povinnost a je mnohem poslušnější a rozvážnější než ty, táhlo vůdci Hraničářů hlavou. Přesto…
„Ještě si to rozmyslím“ řekl nakonec nahlas. „Taky záleží na tom, co by tomu řekli jeho rodiče.“
A bylo rozhodnuto. I když – vlastně nebylo.


***

Ellad se vydal na statek hned další den ráno. Jen se nasnídal, rozloučil a pěšky vyrazil k východu. Doma nebyl dva měsíce, a tak se tam docela těšil. A to nejen na strýce a na matku. Po té strastiplné cestě z Nurasu se těšil i na pohodlí, klid a matčinu starostlivou péči, o které věděl, že přijde, a která v jeho mysli k domovu patřila a dělala jej tím, čím být správně má. Útulným a bezpečným útočištěm.
Už přeskočil potok a proběhl známým lesem. Stromy prořídly a on vkročil na od vozu vyježděnou cestu. Statek měl přímo před sebou a k tomu výborný čas. Bylo krátce po poledni. Dokořán otevřenou bránou viděl na dvůr a
tam – Roberta. Černě oděný muž právě vsedl na Vraníka, otočil hřebce kolem dokola a pronesl hlasitě několik vět. Vět, které chlapci vůbec nedávaly smysl, ale okamžitě probudily jeho zvědavost, a které nejspíš opět nebyly určeny pro jeho uši.
„Ještě si to, prosím, rozmysli, paní,“ hovořil zcela určitě k Lee. „Teď je opravdu nejlepší doba. Říct mu to a vyřešit všechno ještě do zimy, protože kdoví, jaká bude situace na jaře. A kdoví, jaká bude za další rok.“
Robert znovu otočil Vraníka dokola, jeho pohled se střetl s Elladovým a muž se očividně zarazil.
Skutečně nechtěl, abych ta slova slyšel, poznal z výrazu jeho obličeje chlapec. A poznal to i na matce. Proto se ani nesnažil vyptávat na nějaké podrobnosti a otázky, které se mu honily hlavou, zkoušel zodpovědět sám. Jako obvykle však bez výsledku.
Nakonec za něj všechno vyřešila zima. Přišla, mrška, o pěkných pár týdnů dříve, přinesla nepříjemný mráz, sněhové vánice i zrádné závěje a Robertova záhadná slova tak ztratila smysl. Bylo totiž jasné, že ať mělo být řečeno či vykonáno cokoli, už se to nestihne. Takže se Ellad celé ty dlouhé, studené měsíce zabýval pouze jednou otázkou – kromě těch starých. Bude s nimi smět Dan v příštím roce vyjet? Alespoň někdy?