Tulák Chodec 1: 15 kapitola - 3. část

Anotace: Ellad svého přítele a učitele konečně našel, ale podaří se mu ho i zachránit?

NA SEVER - 3. část

Zoufalý Ellad se v noci opět pokusil proplížit k Viggovu vozu a osvobodit ho, ale opět bez úspěchu. Nedostal se ani do tábora těch prokletých seveřanů, natož k vozu. Jeho učitele hlídalo hned pět mužů. Pět mužů střežilo Viggovo vězení, dalších pět ty dva mladíky a deset bylo rozestaveno kolem celého Visorackého ležení. Zklamanému Hraničáři nezbylo, než se vrátit zpátky k Raulovi a alespoň trochu se prospat.
Prospat. To se lehko řekne, těžko však provádí. Ellada trápila zlost nad vlastní bezmocí a strach z nejbližších dnů. Co když Vigga zabijí...? Nechtěl to vidět. Nechtěl se dívat, jak jeho přítel umírá. A za co vlastně? To mu opravdu, opravdu nemůže nějak pomoci? Ne, nemůže. To byla hořká pravda. Krutá skutečnost. Našel Vigga jen proto, aby ho viděl zemřít. Sakra. Sakra, sakra. Přesto opět nedokázal odjet. Ráno se vmísil do tlačenice kolem hrazení a s napětím sledoval jednotlivé souboje. Pravidla byla jednoduchá – zabij nebo budeš zabit. Vítěz postoupil dál, poražený zemřel. Vždy. I když se vzdával.
Počet orinerů se tak rychle zmenšoval, přesto bylo stále na co koukat. Každý kmen totiž vlastnil více takových otroků. Čím více jich měli, tím větší měli naději na případné celkové vítězství. A pak se náhle na bojišti objevil Viggo a Ellad polkl naprázdno. Jeho přítel vypadal úchvatně. Dokonalý oriner.
Tedy – bojovník. Na sobě měl jen boty, kalhoty stažené páskem a na každé paži pruh černožlutě zbarvené kůže, který mu chránil spodní část předloktí. Jinak byl nahý jako všichni bojující. Vážnou tvář mu lemovaly dva slabé, úzké copánky bránící ostatním jeho vlasům, aby mu padaly do očí, a na krku mu visel... Ano, medailon, který zdobil i Elladovo hrdlo. Mladík si bezděky sáhl do těch míst, ale díky vrstvě oblečení ho v dlani nesevřel.
Proč mu asi dovolili nechat si ho? Napadla ho hned v duchu zase jedna z jeho zvídavých otázek, neměl však čas na ní hledat odpověď. Viggovi totiž už přidělili dva krátké meče a souboj začal. Rychle. A rychle také skončil. Bývalý Hraničář si se svým podobně ozbrojeným soupeřem poradil během tří minut. Postupně ho odzbrojil, vyhrál a neutržil ani škrábnutí. Když však došlo na zabití bezbranného a bezmocného soka, Viggo to prostě odmítl. Sklonil svůj meč, nechal poraženého muže vstát a odejít. Krásná vůdkyně Visoraků mu marně poroučela, marně hrozila bitím. Neposlechl.
Ellada tím úplně ohromil. A nejen jeho. Všichni v hledišti byli překvapeni. I když překvapeni je ještě slabý výraz. Byli doslova šokováni. Taková nehoráznost. Otrok, který svého pána neposlouchá...
Jen Ellad ho obdivoval. A bál se o něj. Co když ho skutečně potrestají? Když ho zbijí, jak bude potom bojovat?
Roddaka, vůdkyně Visoraků, uvažovala nejspíš stejně jako on, protože svého vzpurného orinera zbít nenechala. Bez trestu však nezůstal. Sebrala mu medailon a Ellad tušil, že to je pro Vigga horší než nějaká ta rána. Ten medailon byla poslední věc, která mu zbyla z jeho Hraničářské minulosti. Poslední pojítko mezi svobodou a otroctvím.
Přesto si stál na svém. Pokud nezabil svého protivníka v boji, nezabil ho vůbec. První den turnaje ho Ellad viděl celkem třikrát, druhý den jednou, třetí den pětkrát a pokaždé jako vítěze. Mladíka to na jednu stranu těšilo, na stranu druhou – cítil zlost. Nad vlastní bezmocí. Každou noc se pokoušel přítele vysvobodit a každou noc se vracel k Raulovi bez něj. Nedokázal Viggovi nijak pomoci. A cítil také strach. Stálý a nepolevující strach o jeho život. Čtvrtý turnajový den čekal totiž všechny už jen jeden souboj. Poslední a rozhodující.
Viggo – oriner Visoraků a jejich waradara Roddaky se měl utkat s
Hunem – orinerem kmene Lossarnů a jejich waradara Ursa. Tak to vyhlásili. A souboj mohl začít.
Dobře ozbrojení strážci přivedli oba soupeře a Elladovi se sevřel žaludek. Už dříve si všiml, že Hun je obr, ale teď, když stál kousek od jeho učitele, viděl, že je o celou hlavu vyšší a mnohem svalnatější. Viggo proti němu vypadal jako ještě nedospělý chlapec, ačkoli to bylo právě naopak. Mladší z obou byl Hun. Ellad neměl z jejich souboje vůbec dobrý pocit, opět však nemohl dělat nic jiného, než jen bezmocně přihlížet a – doufat.
Bojovníci tentokrát nedostali pouze meče. Hun měl navíc kopí, Viggovi přidělili štít.
„Bojujte!“ křikl ze svého místa na dřevěné lavici Urs, sotva se soupeři postavili proti sobě, a Hun okamžitě poslechl. Rozpřáhl se a hodil kopí po Viggovi. Ten hbitě uskočil, zbraň ho minula a neškodně se zapíchla do trávy. Hun vztekle zaskřípal zuby a vrhl se na Vigga mečem. Zuřivě po něm sekal a bodal ve snaze jej zasáhnout, ale bývalý Hraničář všechny jeho rány stíhal krýt. Mocným úderům svého mohutnějšího soka vždy nastavil štít a sám nijak neútočil. Po jedné obzvlášť tvrdé ráně mu však štít v ruce praskl, rozlomil se a on padl na zem.
Elladovi i ostatním se zatajil dech. Tak brzy a už konec...?
Hun jakoby náladu v obecenstvu vycítil. Usmál se na všechny kolem, kousek odstoupil a nechal soupeře vstát. Přitom se mu posmíval, urážel ho a nikdo z přihlížejících v tu chvíli nepochyboval o tom, kdo bude vítěz. Jen Ellad. Téhle hře kočky s myší moc nevěřil, přesto napětím a obavami téměř nedýchal.
Viggo se postavil zpátky na nohy, trochu si protáhl po té silné ráně značně otřesenou levou ruku, pevněji sevřel meč a prudce zaútočil. Následoval sled několika rychlých výpadů a stejně rychlých krytů. Při jednom takovém zkřížili oba protivníci své meče před tělem, vzájemně se přetlačovali a dívali se přitom jeden druhému zblízka do očí. Viggův pohled byl klidný, Hunův zastřený hněvem. Hra pro něj skončila.
Napjal svaly a obrovskou silou protivníka odhodil. Viggo spadl na zem, meč ale z rukou nepustil. Bleskurychle vyskočil zpátky na nohy a hned po Hunovi sekl. Obr útok čekal, a tak ránu bez potíží vykryl. Svezl Viggův meč stranou, volnou rukou jej opět odhodil a bývalý Hraničář skončil zase na zemi. Na zádech.
Hun se pohrdavě ušklíbl, popadl svou zbraň oběma rukama a bodl po něm ve snaze zasadit mu smrtelnou ránu. Viggovi se však podařilo v poslední chvíli uhnout. Využil toho, že mladík ztratil na okamžik rovnováhu, překulil se a vstal. Bez meče. Při pádu o něj přišel, a tak teď stál neozbrojený a zdánlivě bezbranný proti napohled silnějšímu soupeři. Hun se zachechtal a začal po Viggovi bez rozmyslu sekat a bodat. Chtěl co nejvíce využít své výhody a rychle to skoncovat, místo toho ale jen mrhal svými silami, protože pokaždé zasáhl jenom vzduch. Bývalý Hraničář hbitě uhýbal jeho ranám a v jednu chvíli se dokonce rozhlédl po bojišti, aby zjistil, kde přesně se nalézá jeho meč.
Nebyl daleko. Jen asi tři kroky, ale za soupeřovými zády. Hun sledoval jeho pohled, pobaveně se na něj usmál, vychrlil několik dalších nadávek a znovu zaútočil. Viggo se Hunově zbrani vyhnul tentokrát otočkou, tím jej velmi těsně obešel, rychle přeběhl těch pár kroků a sebral svou ztracenou zbraň.
Přihlížející diváci sledovali tenhle jeho nebezpečný kousek s napětím tak hustým, že by se dalo krájet, a když se mu povedl, odměnili ho pochvalným křikem. Ellad by možná křičel také, ale nemohl vydat ani hlásku. V ústech měl sucho a v krku knedlík. Tak napínavý boj v životě neviděl. A ne jen tak ledajaký boj. Jeho přítel a učitel v něm bojoval o život.
Viggo popadl zbraň, bleskurychle se otočil proti soupeři a ihned zaútočil. Došlo k dalšímu střídání seků, bodů a krytů. Při jednom však Hun opět využil svou sílu a slabšího Vigga zase odhodil. Bývalý Hraničář narazil zády do hrazení, a než se stačil postavit zpátky do střehu, obr přiskočil, surově ho popadl pod krkem, otočil ho a znovu ho odhodil. Viggo ztěžka dopadl na břicho. Potřásl hlavou, aby zahnal mdloby, které se o něj pokoušely, a rychle se překulil na záda. Víc nestihl. Plazil se tedy před blížícím se Hunem pozadu jako rak. A když po něm obr sekl, znovu se překulil, opět využil ztráty soupeřovy rovnováhy, vyskočil na nohy, bleskově po Hunovi sekl a zasáhl ho do paže. Objevila se první krev a z hlediště opět zazněl křik.
Hun zaklel, zafuněl jako rozběsněný býk a prudce zaútočil. Vigga zase povalil a chystal se ho dorazit. Bývalý Hraničář tak byl přinucen opět k ústupu. Nedůstojným račím způsobem couval před napřáhnutým Hunem. Obr po něm sekl nadávkou i zbraní a připravil ho o meč. Všichni úlevně vydechli – je konec.
Jen Ellad to cítil trochu jinak. I on si však myslel, že jeho přítel při dalším Hunově výpadu zemře. Nechtěl se na to dívat a přesto nedokázal odtrhnout od bojujících zrak.
Viggo zastavil svůj ústup, nohy nechal pokrčené a pustil Huna blíž k sobě. Mladíkovi to nepřipadalo vůbec divné. Byl si jist svým vítězstvím. Pohlédl na svého pána Ursa a bodl.
A to právě Viggo čekal. Uhnul, nepřátelská zbraň se neškodně zabodla vedle něj do trávy, pak vymrštil připravené nohy a plnou silou zasáhl protivníkova kolena. Hun zavrávoral a musel se opřít o svůj meč, aby neupadl. A téhle chvilky Viggo beze zbytku využil. Překulil se do lepší pozice, znovu kopl oběma nohama a tentokrát zasáhl jen jedno soupeřovo koleno. Z boku.
Hun se poroučel k zemi a meč mu vypadl z ruky. Byl ochromený bolestí a než se vzpamatoval, měl Viggo času dost. Vstal, sebral mu zbraň a namířil ji na něj.
Boj skončil a přihlížející dav se znovu pochvalně rozeřval. Oba soupeři prudce oddechovali a nehýbali se. Poražený Hun ležel na zádech, ruce a nohy rozhozené do stran, Viggo stál nad ním a hrotem jeho vlastního meče mu mířil na hrdlo. Po dvou minutách křik diváků utichl a on otočil svůj šedozelený zrak k dřevěným lavicím v hledišti. Ellad, kterému se neskonale ulevilo, sledoval přítelův pohled a uviděl Roddaku. Krásná vůdkyně Visoraků seděla na černožlutě zdobené lavici vedle pohledného, asi pětatřicetiletého muže a ještě chvíli si vychutnávala pocit vítězství. Pak se naklonila ke svému společníkovi a řekla mu tiše několik slov.
„Zab ho!“ křikl potom na Vigga onen muž, ale bývalý Hraničář jen zavrtěl unaveně hlavou. Sklonil meč, nechal soka vstát a kulhavě odejít. Hned nato přispěchali jeho strážci. Sebrali mu zbraň, sevřeli jej mez sebe a odvedli do Visorackého tábora, zatímco jejich paní se dusila hněvem. Dokud jí Viggo nezmizel z očí, nebyla schopná ani mluvit.
„Můj oriner vyhrál,“ řekla poněkud krákavě hned po jeho odchodu. Stále se jen těžko ovládala.
„Ano, vyhrál,“ se smíchem uznal Urs a neskrýval pobavení. „Prozatím. Já nepřipustím, aby seveřanům vládla žena.“
„Tak nepřipustíš?!“ zopakovala Roddaka a znovu se dusila vzteky. „Vyhrála jsem turnaj. Jsem tedy waradar vás všech.“
„Prý waradar,“ přerušil ji stále stejně posměšně vůdce Lossarnů. „Vzpamatuj se, ženská. Waradar je muž. Žádný ženský tvar tohohle slova není. A proč? Protože waradar má být muž... Vdej se za mě.“
„To nikdy!“ odmítla jeho nabídku prudce a téměř vyskočila ze své lavice.
„Tak nikdy?“ protáhl pohrdavě Urs. „Vždyť nevládneš ani Visorakům. Chceš být waradarem všech severských kmenů a neposlouchají tě ani tví vlastní otroci.“
Po těch slovech se ze ztichlého davu ozvalo souhlasné mručení a smích. Roddaka zrudla hněvem a ponížením a Ellad pochopil, že bude zle. S Viggem bude zle.
S neblahým tušením opustil své místo u hrazení a snažil se co nejrychleji protlačit zástupem diváků na volné prostranství. Už ho nezajímala další hádka mezi Ursem a Roddakou ani jejich následný odchod z hlediště. Ne. Zajímal ho pouze Viggo. Co s ním ta žena provede po Ursových posměšných slovech? Naneštěstí pravdivých...?
Raději to ani nedomýšlel a hnal se do své osvědčené skrýše. Ležela o kus výš než tábor Visoraků, a tak měl dokonalý přehled. Malou skulinou mezi křovisky Ellad viděl, jak rozzuřená, uražená a ponížená Roddaka vtrhla na malé prostranství mez černožluté stany a vozy, křikla na své muže a oni před ní hned potom přivedli unaveného Vigga. Viděl, že jeho přítel stojí mezi svými strážci zpříma a hrdě hledí přímo na Roddaku.
„Tak tentokrát jsi to přehnal, otroku!“ obořila se na něj zlostí zaslepená žena. „Budeš potrestán. Teď už ano!“
Jeden ze strážných si její slova vyložil po svém a prudce udeřil Vigga pěstí do břicha. Zasažený se bolestí zlomil v pase a klesl na kolena. A v této poloze si také vyslechl rozsudek.
„Dvacet ran bičem. Hned!“ štěkla Roddaka a zmizela ve svém stanu.
V Elladovi se při pohledu na klečícího přítele všechno bouřilo. Měl sto chutí opustit úkryt a rozběhnout se Viggovi na pomoc. Včas se však zarazil. Naštěstí. Při tom osamoceném útoku by se totiž nejen prozradil, ale nejspíš i zemřel. Takže zůstal v houští, vztekle skřípal zuby a v duchu proklínal svou neschopnost. Nic víc však skutečně dělat nemohl. Jen bezmocně přihlížet nebo odejít.
Rozhodl se zůstat, ale... Vigga zatím odváděli dva muži zpátky k „jeho“ vozu a pohledný společník jejich paní se ujal řízení trestu. Na jeho pokyn strážci roztáhli bývalému Hraničáři ruce do rozpažení a za zápěstí mu je přivázali k mřížím vozu. Za odsouzeného se postavil silný podsaditý chlap s bičem a začal plnit vůli své velitelky. Její pohledný společník hlasitě počítal a nešťastného Vigga nechránilo před těmi údery nic. Ani tenká látka nějaké košile, protože byl stále od pasu nahoru nahý.
Ellad, pořád schovaný ve svém vyvýšeném úkrytu, měl všechno jako na dlani. Ne, že by o to nějak zvlášť stál. Vidět přítele takhle trápit a nic neudělat. Zatínal bezmocně pěsti a stiskl zuby pokaždé, když bič dopadl na Viggova holá záda, jakoby sám dostával rány, a trpěl téměř stejně.
Když bylo po všem, zmučeného Vigga odvázali, napůl jej odvedli, napůl odnesli zpátky do vozu, tam ho zavřeli a po pár minutách k němu pustili staršího, vousatého muže, který mu ošklivě rozbitá záda ošetřil.


***


Ellad seděl ve svém úkrytu, nepřítomně hleděl k Viggovu vězení a přemýšlel, co dál. Tady byla každá rada drahá. Co mohl dělat? Vplížit se do toho prokletého tábora a přítele osvobodit? To už zkoušel. Mockrát a... Nápad byl tu. Hlavou mu bleskla vzpomínka na trh v Awaru. Viggo je otrok. To
znamená – zkusí jej koupit.
Hnán nadějí, i když jen malou, opustil svou skrýš a zamířil k ležení spřátelených kupců. U Raula si odložil meč, nechal si jen nůž, potěžkáním zkontroloval stav mincí ve váčku u opasku a s uspokojením se vydal přímo do tábora Visoraků. Strážným řekl, že chce projednat důležitou věc se zástupcem jejich velitelky, a pak už jen čekal, jak vše dopadne. Strážní sice zpočátku váhali, po chvilce dohadování mezi sebou ho však za oním pohledným mužem zavedli. Ohlásili ho jako cizince, strčili do jednoho ze stanů a vzdálili se.
„Mohu s tebou promluvit, pane?“ zeptal se přeuctivě Ellad, sotva se mu ocitl tváří v tvář. Muž na něj hleděl tázavě, ale mlčel, a tak mladík pokračoval. A protože netušil, jak se vede takové obchodní jednání, přešel přímo k věci. „Chtěl bych koupit vašeho otroka. Toho vítězného orinera.“
Visorak se po vyslechnutí té zcela nečekané žádosti zatvářil nejprve překvapeně, potom mu oči ztemněly hněvem nad tou troufalostí a nakonec se hlasitě rozesmál.
„Ten muž není na prodej. Má paní, Roddaka, ho bude brzy znovu potřebovat. Slyšel jsi přece toho bídáka Ursa. A teď odejdi,“ řekl, když se trochu uklidnil. Ještě jednou si drzého mladíka prohlédl, a pak se k němu otočil zády na znamení, že svá slova myslí vážně.
No, za pokus to stálo, utěšoval se zklamaný Ellad, když opouštěl černožlutý stan i tábor Visoraků. Přesto – nejraději by do něčeho kopl. Hrom, aby to spral, klel v duchu. Co dál...?
„Tak co dál, hošku?“ oslovil tiše o půl hodiny později svého vraníka a podrbal ho na čele. „Co budeme dělat? Vigga jsme sice našli, ale odvést ho z moci těch prokletých seveřanů asi nedokážeme.“
Uvázaný valach na něj upřel své tmavé oči, chvíli se na něj díval, jakoby uvažoval o jeho slovech, a potom si začal třít hlavu o jeho rameno.
„Tak to jsi celý ty. Neporadíš a chceš drbat,“ vytkl Raulovi s neveselým úsměvem mladík, ale pohladil ho. Se smutným povzdechem mu přejel rukou po šíji. Nezbývá mu, než se stále znovu pokoušet o nemožné.


***


Turnaj skončil. O tom nebylo pochyb. A zase bez vítěze. Opět došlo ke zpochybnění výsledku bojů a orineři se tak bili a umírali úplně zbytečně. Ellada už na planině nic nedrželo. Rozloučil se proto s kupci, osedlal Raula a krokem místo turnaje opustil. Nemusel nijak pospíchat. Visorakové teprve bourali stany. Nechal je předjet a znovu cestoval v bezpečné vzdálenosti za nimi.
Jeli pomalu, protože vozy rychlou jízdu nedovolovaly, a tak měl Ellad spoustu času na doplnění zásob. Něco nalovil a maso i tepelně upravil, aby se na útěku nemusel zdržovat sháněním něčeho k jídlu. Zbytek dne pak honil Visoraky a doufal, že teď, když je Viggo zraněný, ho nebudou hlídat tak pečlivě.
V noci však velmi rychle zjistil svůj omyl. Stráže kolem vozů i kolem celého tábora byly rozestaveny stále stejně. Zklamaně si vzdychl, ale nedalo se nic dělat. Musel to alespoň zkusit. Nevěděl, co všechno Urs říkal, tušil však, že vůdce Lossarnů vyzval Roddaku k dalšímu souboji. A neměl také ani ponětí o tom, kdy nebo kde by se spolu měli ti dva utkat. Jedním si však jistý byl – další zápas s mohutným a mladším Hunem by Viggo také nemusel přežít.
Nadechl se tedy, vydechl a s největší možnou opatrností se vydal vpřed. Pomalu se plížil k Visorackému táboru. V naprosté tichosti se protáhl kolem první hlídky, stejně minul i druhou, a dostal se tak až k jednomu z černožlutých stanů. Skrčil se v jeho stínu, rozhlédl se kolem a – tím skončil. Jít dál nebylo možné. Pokud by to zkusil, určitě by ho objevili nebo rovnou zabili.
V téhle nedokonalé skrýši a navíc uprostřed nepřátel si netroufal ani na zklamaný povzdech. Místo něj se jen smutně a také toužebně zadíval k Viggovu vězení a jen tak jaksi mimoděk se zaposlouchal do rozhovoru ve stanu. Značně totiž nabral na hlasitosti.
„Proč jsi mu ho vůbec vracela?“ pronesl hodně vyčítavě nějaký muž.
„Slíbila jsem to,“ odpověděla trochu tišeji žena a Ellad si domyslel k hlasům i postavy. Nepochyboval o tom, že se stává svědkem důvěrného rozhovoru Roddaky a jejího pohledného společníka.
„On tě urazil. Přede všemi tě ponížil, ten mizera Urs se ti teď směje, kudy chodí – a ty? Ty jsi to slíbila?!“ vybuchl hned po ženiných slovech muž.
„Takhle se mnou nemluv, Grime,“ napomenula ho, ale on si z ní nejspíš nic moc nedělal, poněvadž pokračoval stále stejně.
„Proč?“ slyšel Ellad jeho vyčítavý a hněvivý hlas. „Protože říkám pravdu?! Vrátilas mu medailon, bereš si ho do postele... Miluješ ho?“
Ponížení. Medailon. To mluví o Viggovi? Nechápal Ellad a poslouchal ještě pozorněji. Co asi Roddaka odpoví?
„Grime, ty žárlíš?“ zasmála se pobaveně a snažila se tím celý rozhovor trochu odlehčit. Muž to však nepochopil nebo, a to se podle Ellada pravdě blížilo víc, chápat nechtěl.
„Odpověz, prosím,“ trval si tvrdohlavě na svém a otázku zopakoval. „Miluješ ho?“
„Jistěže ne,“ naježila se. „Je to jen otrok.“
„Tak proč tohle všechno? Proč?“ žádal nějaké vysvětlení muž řečený Grim.
„Sama nevím,“ odpověděla po krátkém váhání zamyšleně. „Nejlépe – kdybych z vás dvou mohla udělat jediného muže.“
Její výjimečně upřímné přiznání ale Grim neocenil. Místo toho jen zasyčel. „Nenávidím ho. Nejradši bych toho bastarda zabil vlastníma rukama.“
„O tom už jsme jednou mluvili, Grime,“ řekla Roddaka unaveně a její hlas znatelně ochladl. „Vztáhneš-li na něj ruku, zemřeš.“
Ve stanu ztichli a Ellad se pomalu vzpamatovával. Takže nejvyšší velitelka Visoraků má pro Vigga slabost. A vrátila mu Hraničářský medailon. Kdo by to řekl...?


***


Noční vysvobozování se tedy opět nezdařilo. Místo toho se zvrtlo v cosi jiného, zcela nečekaného a Ellad si celý další den marně lámal hlavu s tím, jak Grimovu nenávist k Viggovi využít. Nic ho však nenapadlo. Znovu se ploužil za průvodem seveřanů a v duchu uvažoval nejen nad vyslechnutým rozhovorem. Během cesty ho totiž napadla ještě jedna potíž. A to byl druhý kůň. Viggo přece musí na něčem odjet.
Téměř půl hodiny se pak v duchu probíral různými nápady, jeden byl však nesmyslnější než druhý. Takže s tím skončil. Koně pro Vigga nesežene. Bude to pouze na Raulovi.
Večer Ellad zastavil jižně od Visorackého tábora, odsedlal Raula, najedl se a čekal na tmu. Po setmění vraníka zase osedlal, připravil k rychlému odjezdu a odplížil se co nejblíže k ležení seveřanů. Ujistil se, že hlídky stojí na stále stejných stanovištích a začal opatrně postupovat vpřed. Dnes to zkusil z jiné strany. Snad bude mít víc štěstí.
Měl. Podařilo se mu dostat až do stínu jednoho ze zásobovacích vozů. Pečlivě se v něm skryl, ulehčeně vydechl a pozorně se rozhlédl kolem. Klid, ticho a Viggovo vězení jen pár kroků daleko. Už se chystal znovu vyrazit, když jej náhle popadla nějaká cizí ruka zezadu za vlasy, zvrátila mu hlavu a na krku ucítil chladný kov. Překvapením úplně zdřevěněl. Jiné ruce ho mezitím bleskurychle odzbrojily a v příštím okamžiku už jej oba strážci donutili vstát. Strkali ho před sebou stále s nožem nepříjemně tlačícím na jeho hrdlo, až ho dostrkali do jednoho ze stanů. Odhrnuli závěs u vchodu a doslova jej hodili dovnitř. Ellad dopadl na kolena a z drobné ranky na krku mu tekla krev. Nevšímal si jí však, jen vzhlédl a jeho pronikavé modré oči se střetly s tmavými zraky pohledného společníka Grima.
„To jsi zase ty?“ začal Visorak a udiveně zvedl obočí. „Co tu chceš?“
„Tvého otroka,“ odpověděl Ellad popravdě a vstal.
„Už jednou jsem ti řekl, že ho neprodáme. Na co ho vůbec potřebuješ? Chceš ho pro sebe nebo tě poslal ten bídák Urs? A máš ho zabít nebo ho chcete živého...? Tak mluv, ty pse!“ chrlil ze sebe čím dál hněvivěji seveřan a opřel zajatému mladíkovi o hruď hrot dlouhé dýky, kterou během své řeči velmi rychle vytasil z pochvy u opasku.
„S Ursem nemám nic společného. Jsem Hraničář z Aranhoru a přišel jsem si pro přítele,“ přiznal Ellad a dával si dobrý pozor, aby se ani nehnul. Potil se přitom ne snad přímo strachy, ale napětím jistě. Věděl, že stačí jeden jediný neopatrný pohyb a zemře. Visorak ho zapíchne jako dobře vykrmené prase.
„Tak Hraničář,“ zopakoval nedůvěřivě Grim. Bylo znát, že takovou odpověď nečekal. Sklopil zrak k zemi, podíval se na špičky svých bot a chvilku přemýšlel. Zbraň však nesklonil. Po deseti vteřinách, které Elladovi připadaly dlouhé jako sama věčnost, pohlédl zase na něj a tvářil se nadmíru spokojeně. „Když jsi Hraničář, tak máš...“
Větu nedokončil. Místo toho posunul hrot své dýky kousek výš a chystal se rozpárat mladému zajatci oblečení.
„Ano, Mám,“ snažil se mu v té činnosti zabránit Ellad. Pochopil, co Visorak hledá.
Grim se zarazil a Ellad toho využil. Pomalu a opatrně zvedl ruce a sám si porozepl vrchní teplou vestu i rozvázal šněrování na haleně. Trochu látku poodhrnul, odhalil tak část své hrudi porostlé krátkými, tmavě hnědými chloupky a Hraničářský medailon se lehce zaleskl v mihotavém světle plamenů, které tančily ve dvou železných vyhřívacích koších.
Visorak překvapením couvl. Mladík jej dokonale zaskočil. Ani na vteřinu totiž předtím nevěřil, že mluví pravdu. Teď však... Sklonil zbraň a začal dlouhými kroky přecházet po stanu sem a tam, zatímco Ellad stál na místě a pořád se moc nehýbal. Jen pustil cípy svého oděvu a svěsil ruce volně podél těla.
„Co s tebou mám teď dělat?“ uvažoval Grim nahlas, ale nezastavil se. „Mám tě zabít nebo předvést před svou paní Roddaku a udělat z tebe dalšího orinera?“
Po těch slovech zůstal stát přímo před Elladem a s neskrývanou záští se zadíval do jeho pohledné tváře. Potřebovali nového orinera, to ano. O jednoho na turnaji přišli, druhý stále ještě ležel na lůžku s těžkým zraněním a třetí...? Lepší na něj nemyslet. Tenhle je ale tak – tak mladý a... Myšlenku raději nedotáhl do konce. Stál před Elladem, stále se na něj upřeně díval a stále se nemohl rozhodnout.
Mladému Hraničáři už začínal být jeho pohled krajně nepříjemný, přesto se neodvážil nějak uhnout nebo... A pak si náhle vzpomněl. Vzpomněl si na rozhovor vyslechnutý předešlou noc a už věděl, jak ho využít. Pohlédl svému vězniteli zpříma do očí a snažil se působit přitom co nejvíc sebejistě.
„Pusť mě a já ti pomůžu,“ pronesl tiše, ale rozhodně, a Visorak překvapením vykulil oči.
„Jak bys mi ty mohl pomoci a s čím?“ zeptal se o úder srdce později pohrdavě a podezřívavě zároveň. Ten zvláštní mladík ho nepřestával udivovat.
„Vím o tvé nenávisti k Viggovi,“ začal Ellad opatrně s vysvětlováním. „Pokud by se mnou utekl, zbavíš se ho a vina za to padne na mou hlavu. A na hlavy nepozorných strážných.“
Grim chtěl nad takovou drzostí nejprve vybuchnout, pak se ale zarazil, zamračil a začal znovu měřit dlouhými kroky stan. Po chvíli, která Elladovi zase připadala nekonečná, se opět zastavil přímo před ním a zabodl do něj pohled svých tmavých očí.
„Dobrá tedy,“ souhlasil nakonec a Elladovi se neskutečně ulevilo. Dnes měl výjimečně šťastný den. „Zítra v noci mu umožním útěk a ty si ho odvedeš. Ale pamatuj, Hraničáři, hodinu po půlnoci se mění hlídky. Budu vás pronásledovat, a jestli vás chytím, zabiju vás.“


***


Obloha se už během odpoledne zatáhla těžkými, tmavě šedými mraky a čím dál víc to vypadalo na déšť.
Ať prší, přál si v duchu Ellad a s obavami myslel na nejbližší hodiny. Splní Grim svůj slib? Nechá je utéct nebo je zabijí hned za hranicemi tábora? Tyhle dvě otázky trápily mladého Hraničáře už od včerejší noci a trápily jej i nyní. I teď, když seděl v trávě pár kroků od klidně se pasoucího Raula a hodný kus od ležení seveřanů, a čekal na tmu. I teď jím zmítaly pochybnosti. Jinou možnost však neměl. Musel se o to pokusit.
Konečně se setmělo. Ellad přichystal vše jako předešlou noc a opatrně se vydal k tábořišti.
Ať prší, zopakoval své přání hned několikrát během cesty a pokaždé přitom obrátil obličej k nebi. Jeho prosby ale vyslyšeny nebyly. Zatím nespadla ani kapka.
Mladík se dobře skryl a pozorně si prohlédl tábor před sebou. Stany, vozy, hlídky. Všechno na svých místech. Jen – ti strážci... Ellad zajásal. Ti strážci spali. Jak toho Grim docílil, tím se mladík nezabýval. Pro něj bylo důležité jenom to, že splnil svůj slib.
Na nic víc tedy nečekal a co nejtišeji se protáhl spícím ležením až k zamřížovanému vozu. Tam se zastavil. Jak ho jenom otevře? Dveře tohohle pojízdného vězení nebyly totiž na závoru, ale na zámek. Kde sebere klíč?
Strážný, napadlo ho hned v příští vteřině. Pomaličku a s největší možnou opatrností se přikradl k nejbližšímu spícímu muži a měl štěstí. Tomu chlapovi volně visel u opasku. Neuvažoval nad tím, jestli ho tam nosí pořád nebo zda jde o další Grimovu pomoc. Ne. Sebral třesoucí se rukou klíč, obešel vůz, aby se dostal ke dveřím, zasunul ho do zámku, odemkl, otevřel dveře, vstoupil dovnitř a – dostal takovou ránu do hlavy, že se mu zatmělo před očima a na okamžik ztratil vědomí. Když se probral, klečel nad ním Viggo.
„Promiň, to nepatřilo tobě,“ začal se hned omlouvat, ale Ellad ho netrpělivě přerušil. „To doufám. Všechno si povíme později, teď musíme pryč. Máme už asi jen hodinu.“
S tím se poněkud neohrabaně posadil. Sotva se ale pokusil vstát, znovu se o něj pokusily mdloby a zvedl se mu žaludek.
Ještě toho trochu, zaklel v duchu a snažil se co nejrychleji zase vzpamatovat. Zůstal sedět, zklidňoval rozbouřený žaludek a na čelo si přitiskl dlaň ve snaze zahnat tupou bolest. Viggo stál nad ním a trápily jej výčitky svědomí. Ellada nečekal. Myslel, že pro něho jde Grim. Proto ta rána.
Po chvilce zkusil Ellad vstát znovu a tentokrát se mu to podařilo. S Viggovou pomocí se postavil opět na nohy, a potom oba co nejtišeji a také nejrychleji opustili stále ještě spící tábor. Ellad se během cesty Visorackým ležením trochu vzpamatoval a vedl teď čerstvě osvobozeného přítele nejkratší cestou k Raulovi.
Viggo se při pohledu na osaměle stojícího vraníka poněkud zarazil, nahlas ale neřekl nic. Počkal, až Ellad koně odváže a nasedne, pak se vyhoupl za něj a společně se vydali na důležitou a nebezpečnou cestu nocí.
Ať prší, zase obrátil toužebně oči k nebi Ellad a na čele se mu rozstříkla veliká kapka. Jeho přání bylo konečně vyslyšeno.


***


Ellad nehnal Raula moc rychle. Věděl, že s dvojitou zátěží na hřbetě by vraník dlouho běžet nedokázal. Ne. Ujet pronásledovatelům rozhodně nemohli. Museli na to jinak. Obyčejným selským rozumem. Stopování se díky lijáku bát nemuseli, takže – co asi udělá Grim?
Ví, že oba jsou z Aranhoru. Bude je tedy hledat směrem k jihu, uvažovali s Viggem a dokonale se shodli. Ellad proto stočil Raula na sever k Erským horám. Jeli celý zbytek noci a zastavili až za svítání. Něco pojedli, Ellad se pak uložil k odpočinku, Viggo hlídal a v poledne se vyměnili. Moc spolu nemluvili. Oba věděli, že na vyprávění bude času dost. Pokud se jim ovšem podaří utéct.
A tak pouze útěku věnovali teď veškerou svou sílu a vůli. Jejich svět se scvrkl na noční pohyb vpřed, jídlo a odpočinek přes den. Dojeli skoro až k horám, potom se obrátili na západ a až po dalších dvou nočních pochodech stočili své kroky k jihu. Většinou klusali. Jeden v sedle, druhý pěšky nebo oba pešky, aby chudákovi Raulovi trochu ulevili. Byla to náročná cesta a zdála se nekonečná.
Přesto jednoho slunečného dne v druhé polovině měsíce mayenu minuli hraniční kámen Tamarského království a – no, neměli ještě úplně vyhráno, ale už se tomu hodně blížili. Volněji vydechli a napětí uplynulých dní z nich trochu spadlo. Odvážili se dokonce cestovat za dne a v noci spát. Normálně, jako všichni ostatní. A také – každý večer po večeři se věnovali vyprávění. Jen chvíli. Seděli u malého ohýnku a vzájemně si sdělovali své zážitky.
Viggo se tak během cesty napříč Tamarem dozvěděl o tom, co se po jeho záhadném zmizení dělo v Eriadoru, i o tom, jak Ellad strávil zimu a jak ho vlastně našel. No, a Ellad zase vyslechl Viggův příběh.
Vůdce Hraničářů klidně klusal lesem, když se náhle oba valaši splašili. Dali se do cvalu, a pak se všechno seběhlo strašně rychle. Viggo je zkoušel zastavit, ale přepadli ho. Vytasil meč a chtěl se bránit, Raul se však postavil na zadní, vytrhl se mu a nejspíš nějak poskočil i Hnědák, protože – Zarkor mu vylétl z ruky a skončil kdesi v křoví a on sám na zemi. Sebrali ho, svázali a strčili do vozu. Připadal si jako balík. Nehybný, bezmocný balík. Kudy ho vezli, to samozřejmě nevěděl a vlastně – bylo to stejně jedno. O útěku mohl jenom snít. Nedali mu k němu ani tu nejmenší příležitost. Až jednou...
Až někde u Aranhorských hranic ji dostal. Jen tuhle jedinou a nezaváhal. Jeho únosci se totiž právě setkali se svou paní Roddakou a na okamžik ho pustili z očí. To mu stačilo. Smýkl sebou do lesa a uháněl, co mu síly stačily. Krátce se setkal s Olmarem a hned běžel zase dál.
Nestačilo to. Visorakové měli koně a bylo jich víc. Chytili ho, zbili, znovu naložili do vozu a žádnou další příležitost k útěku mu už nenabídli. Bez nejmenších potíží ho provezli Tamarem a zastavili s ním až v dřevěné Visoracké pevnosti. Tu Ellad viděl.
Tam ho „ubytovali“ v zamřížované cele a začali ho cvičit. Tedy – chtěli, aby cvičil. On odmítl, a tak přivedli asi třicetiletou ženu s asi dvouletou dcerkou a dali mu na výběr. Buď vezme meč a bude bojovat nebo jedna po druhé zemřou. Co měl tedy dělat? Sebral zbraň a přistoupil na jejich pravidla. Stal se z něj oriner. Přesně, jak si Roddaka přála. Už kdysi. V Awaru. Když ho oknem sledovala při souboji s přístavními pobudy.
Dopoledne šermoval na cvičišti, večer na hostinách pro zábavu hostů. Jeho soupeři tam byli vesměs Visoračtí válečníci. Vyzvali ho, uzavřeli se sázky a začal boj, v němž nešlo o to soupeře zabít, ale pouze porazit. Tak si divocí seveřané krátili čas za dlouhých zimních nocí.
A pak přišlo jaro a – turnaj.


***


A byli v Aranhoru. Po tolika dlouhých dnech. A vlastně nejen dnech, ale i týdnech a měsících. Byli doma a doufali, že už jsou i v bezpečí. Vůbec netušili, že v bezpečí jsou už dávno. Grim je hledal pouhé dva dny. Potom se vrátil ke své paní a sdělil jí smutnou zprávu. Vyprávěl jí smyšlený příběh o dopadení uprchlíků, o jejich beznadějném boji s přesilou i o jejich hrdinné smrti na bojišti. Tak velká byla jeho žárlivost na uvězněného Hraničáře.