Jiný svět 2

Anotace: Další pokračování. Snad se bude líbit. Zase to má divné formátování, ale jinak se mi to sem nechce dát, tak nevím. Možná, že teď budu psát rychleji :D máme víc času. Za případné chyby se omlouvám.

Bylo vždycky hrozně těžké vstávat z postele. Slunce mi už nějaký ten čas svítilo do tváře a já už to nemohla vydržet a tak jsem tedy vstala. Oblékla jsem si na sebe jen bílé obyčejné šaty a nazula boty. Z jídelny se ozvala rána a tříštění skla. S údivem jsem se pomalu rozešla z pokoje po chodbě do jídelny a ten pohled nebyl zrovna příjemný.

Na stole se rozvaloval Katarina, moje závislá kamarádka. Usmívala se a nepřítomným pohledem zírala do stropu. Neustále se kroutila a tím shazovala všechny věci co byla na stole.

„Sakra...“ utrousila jsem a nejdřív jsem začala sbírat věci a pokládala je na linku. Kata mezitím spadla ze stolu a začala se tomu hrozně smát a zároveň i pofňukávat, protože spadla přímo na obličej.

„Em, Em... jsi to ty?“ zašeptala a pomalu se posadila. Na zemi byla krev, která ji tekla z nosu. Krev ji tekla proudem, ale ji to nijak nevadilo a dál se jen smála a zaklonila hlavu, aby se mohla dál koukat na strop.

Zavrtěla jsem hlavou a namočila jsem kus hadru do vody v míse a přistoupila k ní.

„Jsi děsný prase, víš o tom?“ zeptala jsem se, ale v tomhle stavu těžko mohla normálně odpovědět. Chytila jsem ji za bradu a přitáhla blíž, abych ji mohla mokrý hadr přiložit k nosu a předklonila jsem ji hlavu, ale s tím nijak nesouhlasila a začala kňučet a chytila mě za ruku.

„To bolí... nevidím motýlky... chci domů.“ Začala drmolit nakonec si hadr vzala a držela si ho sama.

„Divím se, že jsi vůbec došla sem a lehla si na stůl.“ Seděla jsem vedle ní a pozorovala, jak se houpala dopředu a dozadu. Černé vlasy měla celé od prachu a slepené bůhvíčím, oblečení zmuchlané a potrhané. Raději jsem ani nechtěla vědět kde byla a co dělala.

„Kolik jsi toho Tawuče měla? Jednou to fakt přeženeš a zabiješ se. S kým jsi byla?“ zeptala jsem se mírně a Kata se přestala pohupovat a zvedla hlavu.

„Měla jsem toho dost a byla jsem s partou v továrně.“ odpověděla zasněným hlasem a zahihňala se. „Byli tam skoro všichni až na tebe... Tom tam byl na chvilku taky, nevím jak dlouho, ale byl tam, jestli tě to zajímá.“ zasmála se a prudce se zhoupla dozadu a ztěžka dopadla na zeď.

„Nezajímá, proč by mě to mělo zajímat.“ zavrčela jsem a zamračila se na ni. Katarina se na mě podívala a pozvedla obočí.

„No jasně že tě nezajímá, já na to zapomněla.“ plácla se do čela a opět se začala smát. Začalo mi to dost lést na nervy. „Musíš jít za mě večer na hlídku.“ řekla a pomalu se podél stěny plazila vzhůru.

„To mi došlo. Proč se musíš vždycky tak zřídit. Jsi fakt pitomá, pitomá tak pitomá, proč zrovna já.“ Chytila jsem ji v podpaží a pomalu vlekla do svého pokoje, kam jsem ji hodila na postel a nechala ji tam.

„Miluji tě, Em. Eeeemmmm...“ Opět se začala smát do polštáře, ale to už jsem za ní zavřela dveře a povzdychla jsem si. Vrátila jsem se do jídelny, kde se najednou zjevila mamka a prohlížela si trochu krve na zemi a věci, které se rozbily.

„Dobré ráno, vidím, že tu bylo rušno.“ řekla a postavila se. Pravou polovinu obličeje měla zjizvenou, protože ji popálili. Dřív to byla velmi pěkná žena s dlouhými blonďatými vlasy, ale teď je měla zplihlé, suché a rozcuchané. Vypadala staře, smutně a bez života. Celé dny pracovala na zahradě a volný čas trávila doma, kde jen seděla a kreslila úhlem.

Přikývla jsem a otevřela starou malou lednici, která neustále hučela. Nic moc v ní nebylo, ale aspoň jsem si vzala jeden mucik, plod stromu, který byl příjemně sladkokyselí, zelenomodrý a pecka měla tvar hvězdy, stejně jako plod.

Mamka mlčky prošla jídelnou a zavřela se u sebe v pokoji. Tohle byl vlastně můj každodenní kontakt s mamkou. Jen pár slov a pak už nic. Teď už mi to nijak nevadilo, bylo mi 19, ale i tak to občas zamrzelo.

Sedla jsem si ke stolu a zamyšleně loupala slupku, kterou jsem pak házela vyskleným oknem ven.

Vrátila jsem se k tomu, co mi řekla Kata. Pokud už v té době byla takhle pod vlivem, tak mohla vidět kohokoli Thomasovi podobného. V továrně se rozhodně nedělo nic hezkého. Vlastně se tam scházela omladina, aby se společně zřídili a pak dělali věci, na které je nejlepší nepamatovat. Osobně jsem tam byla jen dvakrát a většinou jsem po pár minutách zmizela, protože mám mnohem citlivější čich a chuťové buňky, takže to všechno bylo na mě až moc.

Thomas tam taky nechodil, pokud zrovna netahal bratra nebo se po něm nesháněl.

Raději jsem o tom dál nepřemýšlela a zakousla se do šťavnaté dužiny. Nechtěla jsem být nijak zvědavá nebo žárlit, to je pod mou úroveň. Tím jsem to téma ukončila, zvedla se a šla se projít ven.

Slunce opět svítilo a už takhle po ránu bylo vedro. Nad domy se proletělo hejno holubů a postupně se začali usazovat na zrezivělém zábradlí balkónů paneláku. Začala jsem spíš přemýšlet nad tím o čem mluvil děda. Je to jediný člověk, který se dožil 63 let pokud si dobře pamatuji, nikdo koho jsem znala a koho znali ti, které znám se tolika let nedožili.

Procházela jsem se ulici a mířila do periférie. Ostatní, které jsem potkala jsem jen pozdravila pokývnutím a dál jsem si jich nevšímala.

„Emílie!“ Ozval se za mnou zvučný dívčí hlas a upřímně jsem byla docela potěšená. Otočila jsem se a pozorovala drobnou černovlasou dívku s copem, jak ke mně běží a v ruce drží dlouhou flétnu. „Hledala jsem tě...“ vyprskla, když se zastavila u mě a zhluboka se nadechla.

„Ahoj Ceol.“ pozdravila jsem a pobaveně ji sledovala, jak se snaží popadnout dech. Po chvilce se napřímila a usmála se. Ceol byla zlatíčko. Drobné neviňátko, která se akorát naučilo jak se drží pistole a víc už nechtělo. Byla lidumil a ochránce malých roztomilých zvířat. No, člověk by si myslel, že je asi k ničemu, ale Ceol byla velmi dobrá léčitelka a i když na to nevypadala, uměla se vypořádat se situacemi, které by jiné složili. Vyznala se v jedech a botanice, hrála na flétnu a zpívala.

„Kam máš namířeno Emílie?“ zeptala se a pomalu se rozešla, tak jsem ji následovala.

„Jen Em, víš že to jméno nesnáším. Jinak nevím kam jdu, hlavně že jdu.“ odpověděla jsem a Ceol jen přikývla a najednou ji v černých očích zajiskřilo a ona se na mě podívala s takovým zápalem, že jsem se trochu lekla.

„Půjdeme k Šipkám? Prosím.“ pozvedla obočí a čekala na odpověď.

„Proč ne, dlouho jsem tam nebyla.“ Ceol nadšeně zatleskala a chytila mě za paži.

„Jsem tak ráda, že máme na sebe trochu času. Už mi to začalo trochu pít krev. Musela jsem zase dávat do hromady nějaké ty tvoje vrstevníky.“ Mluvila hrozně rychle, celkově se vždycky chovala dost rychle a uvažovala rychle. Bylo ji 16 a už tak měla dost dobré postavení, pokud to tak mohu nazvat.

„Jo, já jsem vyřizovala Katarinu, přišla k nám domů.“ Ceol přikývla a zahnula do uličky, kde byl příjemný stín. Po budově nalevo zbyli jen obrysy a pár kusů zdí a budova napravo měla všechny okna dávno vysklený a rostla v nich tráva a břízy.

„Ona jednou dopadne špatně, bere si toho hodně.“ povzdechla si Ceol a pak se na mě podívala. „Byl tam i Tom, ale jen na chvilku. Mluvil s Abelem.“

„Abelem? Proč zrovna s ním?“ Pro vyjasnění situace. Abel byl a bohužel i je jakýsi nejmenovaný vůdce členů klanu mladších 20 let. Byl to z mnoha úhlů hrozný člověk, ale byl taky dost vychytralí a s lidmi to uměl.

„Nevím, víš že na tyhle akce nechodím a ani nechci.“ odfrkla si a pak zahnula do další uličky mířící rovnou na pláně.

Po chvilce jsem ji zastavila a zaposlouchala se. Slyšela jsem hlasy. Byli blízko a pomalu jsem se rozešla a nakoukla dírou ve zdi do domu, odkud se hlasy ozývali. Ceol nic neslyšela a proto zmateně stála a sledovala mě.

Viděla jsem dvě postavy, muž a žena a její hlas jsem poznala hned. Byla to Clara, pijavice, která mi pila krev snad už od prvního okamžiku, kdy jsme se setkali a ten muž byl, Thomas.

Ceol si klekla vedle mě a napjatě sledovala potemnělou halu, na jejímž konci oba stáli.

Nerozuměla jsem o čem se baví, jen jsem poznala, že ona mluví jako vlezlá štěkna a on jako vždycky, když nemá náladu, prostě nijak. Chtěla jsem se zvednou a jít pryč, ale najednou se k němu Clara natáhla a políbila a on se nijak nebránil.

„Em, jdeme pryč, tohle přeci nemáme zapotřebí.“ zatahala mě za lem šatů a její hlas zněl ustaraně. „Teče ti krev...“ zašeptala.

Clara se od něho odlepila a odešla pryč. Tom tak chvilku stál a pak taky odešel naštěstí pryč od nás. Postavila jsem se a podívala se na ruce. Po prstech mi tekla krev a místo nehtů mi narostly drápy, které se pomalu stahovali, jak jsem se uklidňovala.

„To nic.“ podívala jsem se na ni a Ceol mě opět chytila za paži a nabrala ráznější tempo.

„Em, nemysli na to. Nevíš o co se jednalo, buď nad věcí a nech to být, prozatím.“ řekla vážně. Kdyby použila jiný, tón, asi bych ji neposlechla, ale když to myslela fakt vážně, nechtěla jsem ji zatěžovat a ani sebe.

„Tobě se to snadno řekne, jsi jako mnich, ale já ne. Nemůžu uvěřit tomu, že s ní se... cicmá a se mnou ne a to spolu trávíme dost času a měl hodně příležitostí. Bože, teď s ním nebudu mluvit, když si představím, že ta jeho pusa byla nalepená na puse té... běhny.“ zavrčela jsem a Ceol jen přikývla a pak se na mě podívala.

„Em, zklidni se, nebo se mi tady proměníš a co já s tebou?“ pronesla polohlasem. Cítila jsem hořký vztek a upřímně mi to bylo líto. A komu by nebylo.

„Vím, že všechno se mírnou cestou vyřešit nedá, ale tohle jo, takže to pak vyřešíte jako rozumní lidé. Já osobně si myslím, že tebe má opravdu rád a třeba proto se tě bojí nějak... blíže dotknout. Víš jaká je Clara a stejně to bylo jen krátký a spíš mu chtěla jen ublížit.“

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla, „Asi máš pravdu, ale i tak... jestli večer přijde, tak ho pěkně přišlápnu.“ řekla jsem a zamračila se. Najednou jsem si vzpomněla, že včera večer jsem za ním nepřišla. Možná toho Clara využila.

„Včera večer byl na hlídce a on chtěl, abych tam přišla.“ řekla jsem.

„A tys nepřišla. Proč?“ zeptala se Ceol a mírně našpulila rty.

„Proč, proč... “ zamyslela jsem se a hledala nějaký důvod.

„Ty ses bála co? Protože se tě najednou tak zeptal. Emílie, ty jsi trubka.“ řekla Ceol a zasmála se. „Pokud za tebou večer přijde, buď hodná. Měli byste si fakt promluvit.“

Dál jsme pokračovali po pláni k řece schovanou za stromy. Povídali jsme si o něčem jiném. O přírodě a počasí, které ani jednu moc netěšilo. Vedro a zima byli peklo. Suchá tráva mě sahala po lokty a Ceol měla dost problémy a hlavně měla panickou hrůzu z klíšťat. Proběhli jsme to co nejrychleji to šlo a vběhli jsme do lesa, kde bylo o něco chladněji. Bílá kůra ve tmě zářila a modré listy se poklidně pohupovali na větvích. Prošli jsme ten kousek lesa a došli k řece, která líně tekla po kamenech porostlých světle zelenými řasami. Sedli jsme si a Ceol chvilku hrála na flétnu. Naučila se na ni sama a hrála velmi dobře.

Chvilku jsme si odpočinuli a pak pokračovali dál podél řeky a podél lesa k Šipkám.

Tráva pomalu ustupovala a byla nahrazena kameny, křovinami a drsnými trsy ostré trávy. Došli jsme až k vodopádu, kterým se řeka vlévala do jezera a nad tím jezerem se vznášeli špičaté tenké kusy kamene. Říkali se jim Šipky, protože je tak pojmenoval nějaký člověk dávno předtím, než jsem se já narodila. Všichni se shodli na tom, že něco pod jezerem ruší gravitaci, ale nikdo se neodvážil se pod hladinu jezera podívat a hodně lidí tomu nevěřilo, protože by se vznášela i voda, ne. Těžko říct a nikdo se tím už pěknou řádku let nezaobíral.

„Vždycky mě ten pohled tak nadchne.“ řekla Ceol a usmála se. Mě to přišlo děsivé, než povzbuzující.

„Budeme tu do oběda a pak se vrátíme, co ty na to?“ zeptala jsem se, ale Ceol nevypadala nijak nadšeně. Ona by klidně běhala po venku věčnost.

„Můžeme se naobědvat z toho co je kolem.“ řekla a usmála se.

„Víš, že to není bezpečné. Může to být furt špinavé.“ upozornila jsem ji, ale ona jen zavrtěla hlavou.

„Já vím po čem se koukat, takže se bát nemusíš.“ ujistila mě.

Sešli jsme dolů k jezeru a cestou jsme narazila na pár ještěrek a hadů. Ceol mi hned říkala co je co a pár základních informací, které by měl vědět každý. Taky mi říkala, která zvířata už pitvala a která ne, což mě zrovna moc nezajímalo, ale ze zdvořilosti jsem jen přikyvovala a občas položila nějakou otázku.

Ceol byla dost upovídaná na to, aby s ní čas utíkal rychle. Byl to člověk se kterým se dalo mluvit o všem. Když už mě přestalo bavit mluvení, navrhla jsem, že bychom se mohli zchladit v jezeře. Ceol se na vodu podívala dost nedůvěřivě, ale pak přikývla a řekla, že můžeme mít maximálně nějakou vyrážku.

Pomalu jsme vešli do jezera jen po pas a mlčky jsme se každá zaobírali svými myšlenkami a já jsem na chvilku zabloudila k Thomasovi, ale hned jsem ho raději vykopla ven. Jediného, čeho jsem se trochu bála byli ryby. Není příjemné, když se vám otřou o nohy, nebo to pomyšlení, že šlápnete na mrtvou rybu na dně. Z toho mi vždycky přejel mráz po zádech.

Strávili jsme spolu cele dopoledne a když byl čas oběda, Ceol začala shánět něco na zub. Nechala jsem ji. Netrvalo dlouho a obě jsme seděli na velkém plochém kameni a jedli jsme co nám okolní les mohl nabídnout. Ceol mi vysvětlila co se u kterého plodu jí, protože některé vypadali opravdu velmi zvláštně a nejedle, ale ukázalo se, že je to fakt dobrý.

Vyrušili nás hlasy, dost naštvané. Přeřvávali se měli jiný přízvuk, než který znám od nás a okolních klanů. Ozývali se z druhého břehu

„Rychle se schovej.“ Sykla jsem na Ceol a ta vběhla do lesa a schovala se za strom. Já jsem po chvilce šla za ní a klekla jsem si na zem. Sledovala jsem druhý břeh a čekala, jestli přijdou nebo to vezmou jinudy.

Po chvilce se z lesa vynořila skupina kulhajících lidí a vlekli s sebou muže oděném v černém oblečení s neonově modrými vlasy. Hodili ho na zem a muž bolestně vykřikl. Ti kulhající tlupa byli lapkové. Pěkná chátra. Jejich pravděpodobně vůdce, protože měl nejdelší plnovous, chytil muže za vlasy a zaklonil mu hlavu. Druhý mu podal nůž a mě bylo jasný, co chtějí udělat.

Vyskočila jsem na nohy a nevšímala si Ceol, která něco rozlobeně vyhrkla.

„Heej!“ vykřikla jsem, „Tady jsem vy zakrnělí špinavý a chlupatí otrapové.“ Nejdřív se podívali na sebe a pak vůdce odhodil muže, který zůstal ležet a nehýbal se. Všichni si na mě ukázali a něco zařvali, ale bylo jim těžko rozumět. Většina z nich je negramotní a často ani neumí mluvit.

Rozeběhli se kratší cestou podél břehu a mávali při tom zbraněmi nad hlavami.

„Co to vyvádíš?!“ Zahučela Ceol a ještě víc se stáhla za strom.

„Zůstaň tam, kde jsi a nehýbej se.“ Nařídila jsem ji a šla té bandě naproti. Bylo jich šest, to se dá zvládnout. Mají jen nože a dřevěné palice.

Cítila jsem jak mi tělem proudí teplo a v rukou a puse jsem cítila řezavou bolest. Drápy se draly napovrch stejně jako tesáky. Z hrdla se mi vydralo zavrčení a zůstala jsem stála přikrčená v kolenou a připravena vystartovat, až budou dost blízko.

Lapkové se neohroženě blížili dál a jejich bojové výkřiky asi měli vyděsit nepřítele, ale na mě to nijak nepůsobilo. Nezastavovali se a běželi dál a když byli pár metrů ode mě, napřáhli se zbraněmi a chtěli všichni naráz zasáhnout.

Odrazila jsem se vyběhla proti nim. Prvnímu jsem drápy rozdrásala hrdlo, druhému je zabořila do nekrytého břicha. Oba se svalili na zem. Kolem hlavy mi prosvištěl nůž. Chytila jsem ruku, která ho držela a prudce trhla k sobě a otočila s ním. Jako živý štít schytal ránu kyjem a pak jsem ho pustila, když upadl do bezvědomí s nakřáplou lebkou. S klidným výrazem jsem se zastavila a podívala se na zbylé tři, kteří se tvářili dost nerozhodně. Jejich vůdce ležel v bezvědomí a tak se otočili a utekli pryč.

Mírně jsem se zamračila a vyplivla krev, která mi tekla z dásní. Chuť krve mi sice nevadí, ale není to nic příjemného. Rozešla jsem se směrem k tomu muži a Ceol mě po chvilce následovala, když zbytek lapků zmizel.

Muž ležel nehybně a já se obávala, že už je pozdě. Byl divný, kdo by nosil modré vlasy. Něco mi říkalo, že z toho bude velký průšvih.

„To nebude nikdo z klanů,“ řekla chladně Ceol a její nechuť byla zřetelná velmi jasně, „to bude někdo ze shora.“

„Jo, vypadá to tak.“ přikývla jsem, když jsme se zastavili nad mužem, který ležel obličejem k zemi. Modré vlasy měl pečlivě sestřižené po ramena a na sobě měl černý kožený kabát, kalhoty a vysoké boty. Moc hezké oblečení na to, aby byl z klanů.

Klekla jsem si k němu a všimla si rány na boku. Pomalu jsem ho otočila na záda a tím jsme se přesvědčili, že žije, protože bolestně hekl a ušklíbl se.

„Vždyť mu může být tak 25, možná méně.“ řekl Ceol a najednou její nechuť zmizela a hned ho začala ošetřovat.

„Jak se sem ksakru ale dostal? Nevíme o něm nic... bůh ví co to je individuum.“odhrnula jsem mu patku z obličeje a mladý muž se zamračil a zamžoural.

„Otvírá oči, možná bychom ho tu měli nechat.“ řekla jsem a Ceol se na mě pohoršeně podívala.

„Potřebuje pomoc, má ránu v boku a div že ještě žije. Ztratil už dost krve a určitě nemá jen tuhle ránu.“ Řekla Ceol a na ránu mu přiložila vrstvu látky, kterou si utrhla z trika. „Uneseš ho?“ zeptala se mě a já jen protočila očima a vzala jsem ho do náruče. Mírně jsem při tom zavrčela.

„Chudák. Nejsem si jistá, jestli bychom ho měli brát k nám... nevíme co na to řeknou.“ zašeptala Ceol a vypadala opravdu nervózně.

„Víš co, vezme ho do východní části, tam nikdo nechodí.“ řekla jsem a ona souhlasila. Rozešli jsme se zpět a já musela poslouchat to jeho tiché naříkání. Hlavně mi bylo divný, že nesu já jeho. Mě nikdo nenesl. No, pravda byla, že jsem pochybovala, že by mě unesl. Byl hubený a připadal mi zženštilí, ale to možná bylo tím, že ti nahoře o sebe pečují a že má delší vlasy a jemnější rysy a hladce oholenou tvář, prostě nic co znám já.

„Budu si muset nějak tajně dojít pro věci a ty se mezitím o něho postaráš, jasný?“ řekl Ceol a oddělila se ode mě. Já jsem sama pokračovala dál a nějak mi přestal vadit. Ztichl a byl dost lehký. Furt jsem ho raději kontrolovala, jestli dýchá, protože to by Ceol asi nerozdýchala.

Musela jsem jít dost dlouhou oklikou, aby nedošlo k nechtěnému setkání s někým z klanu a když jsem došla do východní části města, vzala jsem ho do domu, který byl nejvíc pohromadě. Položila jsem ho opatrně na zem a jeho hlavu jsem si položila na klín.

„Tohle dělám z donucení, abys věděl, jen počkej až se probereš, to si nemysli, že budu k tobě tak milá.“ řekla jsem, když jsem si začala prohlížet jeho vlasy. Nebyli obarvéné, což bylo jasné, když měl i modré obočí. Asi se snažil něco říct, protože hýbal rty, ale jediné co z něho vylezlo byli jen povzdechy. Čekala jsem na Ceol, ale trvalo to dlouho a ona stále nepřicházela.

Z nudy jsem mu výskala vlasy a dívala se kolem sebe a snažila se najít něco zajímavého.

Dost jsem se lekla, když se pohnul a zalapal po dechu, jako by mu ho někdo vyrazil. Otevřel oči, které měl jasně modré. Chytila jsem ho za tváře, když překvapeně zamrkal a mírně nakrčil obočí.

„Kde... kdo...jsou mrtví?“ začal koktat a já nevěděla co mám říct. Očividně byl v šoku a neměl za sebou nic hezkého. I když to byl jeden z vyšších, trochu jsem ho litovala. Děda vždycky říkal, abychom se na vše dívali i svým pohledem, tak jsem se na to podívala svým pohledem a sama bych byla v šoku, kdyby se mi něco podobného stalo.

Pokusil se zvednou, ale já jsem ho hned stáhla zpátky a zavrtěla hlavou.

„Nikam nepůjdeš, jsi zraněný.“ Řekla jsem rozhodně a on se nad tím jen pousmál a chytil mě za ruce. Projel mnou zvláštní pocit a přeběhl mi mráz po zádech, bylo to znepokojivě intenzivní. Stáhla jsem ruce a on se posadil a podíval se mi přes spadané modré vlasy přímo do očí. Zavrtěla jsem hlavou a vyhnala myšlenky vyvolané dotekem pryč.

V tu chvíli po mě skočil a svalil mě na zem. Nestihla jsem nijak reagovat, byl hodně rychlí. Zalehl mě, abych se mohla jen minimálně hýbat a silně mi přitlačil paže k zemi.

„Co jste udělali s mými lidmi?“ Zeptal se chladně a já musela čelit jeho jasně modrým očím. Celkově působil tak zvláště, sebevědomě a mě bylo jasné, že je velmi nebezpečný. Jeho podmanivý hlas, krásné oči a dotek. Nemohl to být obyčejný člověk. Manipulátor jeden!

„Slez ze mě. Já s tvými lidmi nic neudělala. Já jsem tě zachránila před tím, aby ti lapkové nepodřízli krk.“ schválně jsem zvolila drsný tón a rozhodně jsem nechtěla podlehnout.

„Jestli lžeš divoško, zabiju tě.“ To mě vážně urazilo a v návalu vzteku jsem sebou silně trhla, což nečekal, že bych mohla vyvinout takovou sílu a shodila jsem ho ze sebe.

„Měli tě podříznout jako prase!“ Zavrčela jsem a chtěla jsem mu vrazit loket do břicha, když tam tak ležel na zádech a držel se za bok, ale pak jsem si opět vzpomněla na dědu a povzdychla jsem si.

„Co jiného čekat, že? Od lidí jako ty.“ Postavila jsem se a on zůstal ležet a díval se do stropu, „A mimochodem krvácíš, opět.“