Nardy - kapitola 3/3

Anotace: Zima se blíží, královnina nálada klesá k bodu mrazu a na severu se chystá vzpoura.

Sbírka: Nardy

Oberon tvrdil, že je to zbytečná provokace.

 

Selech označil velvyslance za idiota a poslal ho tam, kam slunce nesvítí, protože si dovolil Annu nazvat lhářkou. Nejspíš měl pravdu, ale k jeho smůle ona byla královna, takže byl poslán zpátky do Alcyonu, kde s ním bude naloženo, jak takovým drzounům náleží. Možná bude povýšen. Taky by to udělala, kdyby její velvyslanec v Alcyonu byl dost chlap na to, aby konečně odhalil všechny Teonnasovi povahové klady.

 

Nakonec souhlasila se zhotovením toho křesla. Mohlo se sice použít to matčino, ale bylo určené pro ženu a Anna nebyla tak škodolibá, jak by se mohlo zdát. Možná by si měla začít psát deník, aby budoucí generace uvedla na pravou míru nesmysly, které se o ní budou šířit, ale byla osoba veřejná a nemohla doufat, že by zůstal soukromým dokumentem až do její smrti, takže tu myšlenku zaplašila. O budoucí generaci také nemohlo být řeči, vždyť dosud neotěhotněla, jak se matka neopomněla už dvakrát ve svých dopisech zmínit. Fakt, že na to Anna momentálně nemá ani pomyšlení, zcela ignorovala.

 

Sehnula se pro list papíru, který jí upadl, a podívala se z okna. Ten tam bylo krásné počasí, už skoro týden pršelo, lilo jako z konve. Zima se pomalu ale jistě blížila. Po svátcích rozpustí dvůr, jako každý rok a celou zimu bude poslouchat Mariiny nářky, jak moc se nudí.

Včera dorazil nový velvyslanec a dnes jí bude představen. Udělá mu radost a předá to křeslo, bude se tvářit, jakože ji to těší. Bude rozumná. Kysele se ušklíbla.

 

Vrátila se ke stolu, aby k listině připojila svůj podpis. V předpokoji čekal její doprovod a v sále dalších sto lidí, ale chtěla tohle ještě dodělat. Nikdy neodcházela od rozdělané práce.

 

„Vaše veličenstvo, musíme jít.“ Lady Elvíra nervózně přešlápla z nohy na nohu.

 

„Ano, ano.“ Pokývala hlavou, aniž by se na ni podívala a očima přelétla poslední dokument. Byla to žádost o prominutí dluhu. Udělala na okraj značku, aby Oberon věděl, jak má odpovědět a vstala. Dnes měla problémy se soustředit, její myšlenky se střídaly s takovou frekvencí, že je nestačila třídit. Ta neurčitá nervozita, která se jí už dva dny držela, měla jen jediný důvod. Matka se tedy tento měsíc opět nedočkala.

 

Elvíra ji obdařila kritickým pohledem, ale neměla na nějaké upravování náladu a tak ani nezpomalila. Obklopená dámami prošla celým křídlem, až ke schodišti. Zezdola už slyšela hlasy, což znamenalo, že všichni čekají. Anna nerada chodila poslední, ale pokud se jednalo o to přijít později než její manžel, nenechala si to ujít.

 

Dnes budou všichni kromě její osoby spokojeni. Rada jí neustále vyčítala, že ho málo zapojuje do oficiálních událostí, no dnes se dočkají.

Přizvedla si sukni a rychle sešla dvě patra po kamenném schodišti. Na dálku se pozdravila s Marií, která spěchala do sálu, a obdařila ho chladným úsměvem. Ještě mu tak úplně neodpustila. Vymrštila ruku, aby ji mohl políbit, a trochu se odtáhla, když se k ní i přesto naklonil.

 

„Doufal jsem, že jsme si to v noci vysvětlili.“ Usmál se, ale ani to s ní nehnulo.

 

„To ses spletl. Jdeme?“ Jestli si myslel, že mu tak snadno odpustí, co ten všivák udělal Marii, tak to tedy ne. Stejně to byla jeho chyba, neměl se obklopovat takovými lidmi. Nabídl jí paži, aby se ho mohla chytit, jak se slušelo, ale nepřestával se na ni dívat, přestože dveře do sálu byly otevřené a byli jediní, kdo zůstával mimo hlavní dění. Znovu se na něj vyzývavě podívala.

 

„Můžeme.“ Vstoupili dovnitř bok po boku, napětí mezi nimi by se dalo krájet. Anna se musela ovládat, aby před týdnem neprovedla něco, co by se nedalo napravit, nejraději by ho nechala zpráskat jako psa, ale to samozřejmě nešlo.

 

Usmála se na Selecha, který stál poblíž jejího místa, on jí to oplatil. Normálně by tam stál Oberon, ale ten se omluvil nebo lépe řečeno vymluvil na nevolnost. Něco ho trápilo, tím si byla jistá. Nenaléhala na něj, stejně by to nemělo význam, pokud jí to bude chtít říct, nakonec to udělá, a pokud to bylo něco, nad čím i on váhal, pak je možná lepší, že to neví. Někdy mohla být nevědomost osvobozující.

 

Byla to solidní práce, to musela uznat a ta nehorázná částka, kterou si za to ten řezbář nechal zaplatit, byla zasloužená. Ke královskému trůnu se hodilo a nebylo okatě menší, takže nikdo nemohl nic namítat. Podívala se na Narma, ale jeho obličej byl jako obvykle strnulý. Mistr tuhého rtu, jak se tak říkalo. Raději otočila hlavu na druhou stranu.

 

Pozdravila se s několika lidmi, jen málo z nich viděla skutečně ráda, než se usadila do křesla a ruce si položila na opěrky. Ráda vzpomínala na doby, kdy sedávala na lavici pod oknem, protože nebyla ochotná si sednout na otcovo místo. Každý, kdo s ní chtěl mluvit, si musel proklestit cestu. Tomu už byl definitivně konec, jaká škoda. Toužebně se zadívala na důvěrně známé místo, jakoby ji k sobě volalo.

 

Z přemýšlení ji vytrhl hluk, na scénu byl uváděn nový hráč. Pozorně si ho prohlédla, ale neviděla nic neobvyklého. Byl střední postavy, tmavovlasý, jako téměř všichni jižani, vlasy stažené do pevného ohonu, postarší a zamračený. Uklonil se a vrhl velmi zvláštní pohled na Narma. Otočila se k němu. Nezakrytě se mračil. Anna se neubránila údivu, pokud on dával veřejně najevo nelibost, musel být skutečně rozrušený. Bylo to snad poprvé, co ho tak viděla.

 

Díky svým úvahám přeslechla jeho jméno, bude se muset později někoho zeptat. "Buďte vítán." Odměřeně se na něj usmála, aby si náhodou nemyslel, že k němu pociťuje nějaké sympatie, což byl holý nesmysl, protože jí bohužel dost připomínal Teonasse. Na druhou stranu to, že se s ním Narmo očividně nesnese, mohla být výhoda, alespoň spolu proti ní nebudou kout pikle.

 

„Doufám, že vám bude vaše služba stejně příjemná, jako nám vaše přítomnost.“ No dobře, bylo to trochu dvojsmyslné a Anna doufala, že tím zakryje fakt, že ho vůbec neposlouchala, ale zdál se s tím spokojen. Možná mu tyhle oficiality byly stejně ukradené, jako jí. Proč prostě za ní nemohl přijít do pracovny, říct: „Zdravím, tak jsem tady!“ a víc ji neobtěžovat?

 

„To jistě bude, Vaše veličenstvo.“ Vůbec se na ni nedíval, celou dobu sváděl němou válku s ním. Asi by se měla cítit uražena, že jí nevěnuje dostatečnou pozornost, ale Annu začínal jejich vztah zajímat čím dál víc.

 

„Pak myslím, že můžeme přejít k dalším záležitostem.“ Uklonil se a než se stačil vzpamatovat, Oberonův mladíček ho odtáhl kamsi do útrob sálu. Natáhla ruku k Selechovi a ten se k ní vydal.

 

„Musíš mi zjistit kdo to je. Viděls ten výraz?“ Šeptala a vévoda jen kýval hlavou a usmíval se u toho. Jeho škodolibá radost z toho, že byl Narmo u něčeho nachytán, byla až dětinská.

 

„Uvidíme, co se dá dělat.“ Vrátil se na své původní místo a Anna se mohla dál věnovat svým povinnostem. Čekala ji podzimní audience, což bylo několik hodin sezení na zadku a přijímání darů od nižší šlechty, následované hostinou.

 

„Připraven?“ Otočila se na něj a střetla se s jeho přísným pohledem. Zdálo se, že si ve svém novém místě dokázal udělat velice rychle pohodlí.

 

„Jistěže.“ Je možné, že by jejich rozhovor slyšel? I kdyby, Anna si nemyslela, že by jí to řekl sám, takže bylo nasnadě, že si ty informace opatří jinak.

 

„Děje se něco?“ Za zeptání jeden nic nedá. Dala si velmi záležet, aby to znělo, že se zajímá jen ze slušnosti.

 

„Ty jsi věděla, že to bude on?“ Obořil se na ni neomaleně, přestože byli bedlivě sledováni. Zamračila se, protože ten tón byl dalece přes čáru.

 

„Znala jsem jméno, ale nevím, kdo to je.“ Pokrčila rameny. „Udivuje mě, že tys to nevěděl.“ Pokud před ním chtěla něco skrýt, dalo to vždy hodně práce. A teď, když si myslela, že na tom nesejde, byl překvapen. Zřejmě měl vlastní želízko v ohni, ale někdo mu to překazil. Zůstávalo otázkou, zda to byl Oberon nebo Teonass.

 

Nezdálo se, že by se jí chystal odpovědět.

 

„Kdo je to?“ Opřel se v křesle, nyní již klidnější.

 

„Ten člověk má u mě velký dluh.“ Anna doufala, že bude pokračovat, ale byli přerušeni. Sevřel její ruku ve své, něžně, povzbudivě, jakoby se nic nedělo.

 

 

Úplně nakonec dostala od mladé dívenky velikou kytici, mimo jiné z obilí a hroznů. Políbila ji na tvář a dar sevřela oběma rukama, skoro za ním nebyla vidět. Otočila hlavu na stranu, aby potlačila kýchnutí, tyhle pyly nebyly nic pro ni.

 

Marie, která si byla vědomá toho, co se děje, přispěchala, aby si od ní kytici vzala. Anna se vděčně usmála.  Už nebylo třeba si znovu sedat, otočila se po svém muži, ale v ten samý moment se objevil po jejím boku. Musela uznat, že si dnes vedl dobře, až moc dobře.

 

Skoro to vypadalo, že se provdala za tři různé osoby. Navenek byl vstřícný a klidný, moc dobře věděl, jak se lidem zalíbit. Pak tu byl cílevědomý krutý člověk, který zcela bezohledně šel za svým. Už měla tu čest se s ním setkat v tom nejhorším slova smyslu. Stálo jí to obchodní smlouvu se Západní výspou. Nakonec to byl láskyplný manžel, čemuž by ráda věřila, nebýt těch dvou předešlých. Právě ten prostřední byl reálný obraz člověka, se kterým měla prožít svůj život.

 

„Nechyběl ti tu někdo?“ Nevzpomínala si, že by to s ním rozebírala, ale pomalu ji přestávalo udivovat, že se prostě všechno dozví. Jeho síť špehů byla úctyhodná, Oberonovi tvrdě šlapal na paty.

 

„Doufala jsem, že si to rozmyslí.“ Samozřejmě je nechávali sledovat a Anna upřímně doufala, že to tak daleko nezajde, ale odmítli se zúčastnit dnešní události, což znamenalo, že je celá věc na spadnutí. Upřímně se jí z toho sevřelo srdce. Chtěla se ozbrojenému konfliktu vyhnout za každou cenu, ale nemuselo to vyjít.

 

„Zjevně se tak nestalo.“ Nechtěla se s ním o tom bavit, a proto nechala jeho poznámku bez odpovědi. Nemínila ho zasvěcovat do státních záležitostí a už vůbec ne uprostřed oslav. Oberon jí sice nabádal, aby využila jeho potenciál, ale Anna se tak bála jeho vzrůstajícího vlivu, že chtěla tuhle radu nechat nevyslyšenou. Zavěšena do jeho rámě přešla ke stolu, kde se měla konat hostina.

 

Anna se lítosti podívala na Marii, i přes vrstvu líčidel jí na čelisti prosvítala modřina. Nemohla to vyhnat z hlavy, přestože se zdálo, že její přítelkyně se s tím moc netrápí a vesele se vybavuje. Považovala to, jak se v jejich společnosti zacházelo se ženami za ponižující, a právě proto se nechtěla vdát. Nechtěla být vystavena takovému nedůstojnému chování.

 

„Nechápu, proč z toho děláš takovou aféru.“ Prohodil skrz pohár. Anna se k němu prudce otočila.

 

„Kdežto tobě to připadá absolutně v pořádku.“ Vyštěkla, ostřeji, než měla v úmyslu, ale s ním to ani nehnulo.

 

„Myslím si, že je to jen jejich věc. Kdyby jí to vadilo, nemusí s ním být, nejsou manželé.“ Shovívavě se na ni usmál, jakoby byla malé děcko.

 

„Ty o lásce nevíš vůbec nic, viď?“ Nesouhlasně našpulila rty a odvrátila se od něj. Kolik dní už vždy veselá a optimistická Marie kvůli tomu hroznému chlapovi probrečela? Anna se jí pokoušela domlouvat, prosit jí, aby ho nechala být, ale Marie byla neoblomná. Miluji ho, byl jediný argument, který pokaždé měla, když se mezi nimi něco stalo. Takový vztah nechápala a ani se o to nesnažila.

 

„A ty ano? Nebo ta tvá přítelkyně, která se vyžívá v teatrálním předvádění sama sebe?“ Oči se mu stáhly do dvou štěrbin. „Prosím, ušetři mě těchto výlevů a neshazuj se v mých očích.“

 

„Začínám chápat, proč jsme byli tak dlouho ve válce. Možná jsme v ní měli zůstat.“ Cítila krev, která jí proudila spánky, ale nenechala se s tím znepokojit, stejně ji chtěl jen rozčílit. Vstala a pozvedla číši, aby zahájila hostinu, všichni na ten okamžik čekali. Celá společnost se za ohlušujícího rachotu zvedla, včetně postavy po jejím boku.

 

„Jistě by se ti líbilo být válečnou kořistí.“ Ta jeho drzost ji téměř rozesmála. Pronesla přípitek a usadila se na své místo.

 

„To bych ti nechala dřív srazit hlavu.“

 

„Skutečně bys mě překvapila, má drahá.“ Pečlivě nacvičeným pohybem zvedl její dlaň do výšky a políbil hřbet její ruky. Nějak si svou maličkou Annu nedokázal představit jako válečného štváče a úkladného vraha. Téměř fyzicky cítil, jak ji trápí neutěšená situace na severu. Pro její mírnou povahu bylo těžké takovou situaci zvládnout. „A já překvapení nerad.“ Nedívala se na něj, ale svou dlaň v jeho nechala. Svíral ji lehce a občas palcem přejel po útlém zápěstí.

 

 

Když chtěla být opravdu sama a nerušena, musela vystoupat do věže v západním křídle. Bylo to hodně schodů a rozhodně to nebylo moc bezpečné, to schodiště by zasloužilo opravit a přidat zábradlí, ale výsledek stál za to. Výhled byl krásný, i když nijak výjimečný oproti ostatním vyvýšeným místům. Stejně jako všude jinde bylo cimbuří vyšší než dospělý muž, a tak se nemusela bát, že by ji někdo z nižších pater mohl vidět. Seděla na bobku, rukávy stažené jak jen to šlo, zády opřená o kamennou zeď, která končila právě v jejím zátylku a pak přecházela v římsu a kužel střechy s korouhví na vrcholu. Hlavu musela mít v předklonu, aby se do svého místa vešla, ale podlaha byla příliš chladná než, aby si na ni sedla. Byla zima a větrno, měla to předpokládat a nejprve se obléct. Jak to, že ji to nenapadlo? Léto bylo pryč.

 

Zavrzání kovaných dveří ji donutilo se ohlédnout, ale musela notnou chvíli čekat, než dotyčný vyšel z ohybu. Tušila, že je hodně lidí, kteří o její skrýši vědí, ale předpokládala, že nikdo nebude mít tu drzost ji vyrušovat.

 

„Ach, to jste vy.“ Důvěrně známá postava se jí uklonila, ale popravdě, jeho by tu nečekala.

 

„Přinesl jsem vám plášť, Vaše veličenstvo.“ V rukou rozložil objemný pánský plášť podšitý králičí kožešinou, příliš velký, aby patřil jemu. Vstala a ruce zasunula do hřejivých rukávů. Upravil jí ho na ramenou a Anna se do něj bez váhání zachumlala.

 

„Děkuji.“ Škrobeně se usmál, ale nepůsobil tak nervózním dojmem jako obvykle. Jak se tak na něj dívala, bylo jasné, že nepřišel jen kvůli tomu.

 

„Nechtěl jsem vás vyrušit, odpusťte.“ Uklonil se a chtěl se dát k odchodu, jeho vlastní kabát mu zavířil kolem kotníků.

 

„To už jste stejně udělal.“ Řekla to mírně, byla zvyklá, že ji lidé vyrušovali. Prokřehlými prsty si zvedla límec, aby jí nefoukalo na krk, za chvíli jí bude horko, ale teď to bylo příjemné. Ukázala na místo, kde se před tím krčila, aby dala jasně najevo, že se smí připojit. Zaujala tu stejnou polohu a on si dřepl vedle ní, nějakého půl metru od jejího levého boku, pečlivě dbajíc na to, aby se jí nedotýkal. Byl o trochu větší, i když ne o moc, takže to pro něj muselo být velice nepohodlné.

 

„Rád budíte dojem, že neumíte do pěti počítat?“ Po jeho plachosti nebylo ani památky.

 

„Oba používáme triky, které jsou nám dostupné, nemám pravdu, madam?“ Usmál se a kecl si zadkem na podlahu, zjevně ho chytala křeč do nohy, protože si ji vzápětí několikrát promnul. Anna přikývla, sama často využívala mužské ješitnosti.

 

„Dnes je velký měsíc, vhodný ke čtení.“ Zalovil v záhybech svých šatů a podal jí pár zpřehýbaných listů papíru svázaných stužkou. Vzala si je s lehce pozvednutým obočím. Stuhu zastrčila do kapsy pláště a přejela očima prvních pár řádků. Vypadalo to jako opis nějakých účetních knih. Skoro jako …

 

„To je …“

 

„Přepis účetní knihy Alcyonu, staré osm let.“ Usmál se, spokojeně, ale ne přehnaně, jakoby spolu měli společné tajemství. „Když se dostanete na stranu tři, najdete velmi zajímavé výdaje pro jistého kapitána.“ Přelistovala na uvedenou stránku. Skutečně, bylo tam Amrasovo jméno a u něj nemalá částka a ne jedna. V průběhu roku jich tam bylo hned několik. „Tohle …“ ukázal prstem na konec řádku, „… je značka pro Tach, město na jihu Alcyonu. A tady …“ posunul se prstem níž, „… to je jižanský výraz pro vlka. Jistě víte, čí jméno tak v překladu zní.“ Anna nevycházela z úžasu.

 

„Vy máte v Alcyonu krtka?“ Zasmál se jejímu výrazu a dýchnul si na prsty. Kdy se stalo, že ho tak podcenila? Jak to, že se mu podařilo ji oklamat? A možná i Oberona. „Oberon o tom ví?“ Přimhouřila oči, rozhodnutá dát si dobrý pozor, co jí odpoví.

 

„Pán Oberon je velmi zkušený a zaměstnaný muž, bohužel, má tendence být občas poněkud přezíravý. Kdežto já se domnívám, že každá domněnka by se měla ověřit, než se zavrhne. Zjevně jste měla pravdu, madam.“ Anna na chvíli přivřela oči. Skutečně, její odhad, že Narmo cestoval na jih, byl správný. Právě v rukou svírala důkaz, ale k tomu, co tam dělal, ji to nepřiblížilo.

 

„Oberon říkal, že jste takový.“

 

„Jaký?“ Tvářil se nechápavě, jakoby netušil, o čem to mluví.

 

„Neustále přepočítáváte.“ Pokýval hlavou, aniž by se pokusil její tvrzení zlehčit nebo vyvrátit. „Jistě chápete, že už se mi nestane, abych vás podcenila.“ Znělo to výhružně, a přesně tak to i myslela. Nemohl si myslet, že takové jednání mu bude procházet bez důsledků. To by bylo velice nebezpečné.

 

„Já věřím, že každá investice se jednou vrátí.“

 

„Právě jste investoval do mé důvěry.“ Usmála se. Jeho konexe se zdály velice zajímavé, i když nechápala, jak to při svém věku dokázal, ale každý má svá tajemství. Doufala, že by se Oberon nenechal oklamat, a že se tomuhle mladíkovi dá skutečně věřit.

 

Trochu se zamračil, musel poznat, o čem přemýšlí. Annu příjemně překvapilo, že se ji nepokusil přesvědčovat o své loajalitě.

 

„Pokud by váš … přítel … měl nějaké další informace, budete tu vítán.“ Pokýval hlavou a zůstal sedět, přestože to měla být pobídka k ukončení rozhovoru. „Mám to chápat tak, že si chcete zisk ze své investice vybrat hned?“ Zavrčela nesouhlasně, neměla tohle tlačení na pilu v lásce.

 

„Je tu jedna dívka, o kterou …“ Annin udivený výraz ho přinutil zmlknout. Čekala různé věci, ale tohle všechno kvůli nějakému děvčeti. Znovu ji překvapil.

 

„Chcete snad povýšit, aby její rodiče souhlasili se sňatkem?“

 

„Ne, ona ještě není ve věku ke vdavkám. Ale až bude, no, řekněme, že je z nevyhovujících poměrů.“ Takže se zakoukal do nějaké copaté služtičky, velice hezké. A Anna to teď má řešit! Hrudník se jí otřásl smíchem a podívala se k nebi. Všichni muži jsou stejní.

 

„Kde berete jistotu, že vás potom bude chtít?“ Prudce se k němu otočila, ale on nehnul ani brvou.

 

„To je jen otázka vhodné strategie.“                                            

 

„Myslíte?“ Byl tak přesvědčený o své pravdě, že její ironický tón nevnímal. „Nu dobrá. Jak se to děvče jmenuje?“ Postavila se na nohy, aby se trochu protáhla. I on se vyhrabal ze své pozice.

 

„Amélie, její otec je obchodník s vlnou ve vnější části. Už jste ji viděla, v průvodu po svatbě.“ Anna se zamračila námahou, jak se snažila vybavit si nějaké děvče. Když to chtěla vzdát, před očima se jí mihla ona malá holčička se svou sestrou. Spokojeně se usmála. Když nic jiného, měl dobrý vkus.

 

Bral to jako pokyn k odchodu, uctivě se poklonil a zmizel tam, odkud přišel. Anna se přiblížila k cimbuří, aby se podívala dolů, ale zase se stáhla zpátky. Bála se výšek.

 

Když nastoupila na trůn, měla v úmyslu rozšířit vzdělávání žen, ale později od toho upustila, protože nebyl čas se tím zabývat. Teď byla vhodná chvíle ten nápad oprášit. Její otec zakládal kláštery, kde mniši vzdělávali středostavovské chlapce, ze kterých se potom stávali právníci, obchodníci. Podívala se do míst, kudy odešel. Stále bylo po celé zemi dost míst, kde by mohla založit takový klášter pro dívky, prozatím jeden. Sester se najde dost. A i když pochybovala, že by ty dívky mohly vykonávat mužské povolání, zlepší to jejich možnosti. Vychovají z nich dostatečně vzdělané mladé dámy a budoucí manželky pro nižší šlechtice nebo takové, jako byl Vincent. Amélie by mohla být mezi prvními. Té holce bylo tak jedenáct dvanáct let, do doby než jí bude šestnáct, aby se mohla vdát, se dalo ledacos stihnout. Alespoň mu ji nikdo nepřebere.