II. Kapitola - Vzácné úsměvy

Anotace: Další díl mého příběhu Severské válku. Děkuji za hodnocení a komentáře :)

II. Kapitola - Vzácné úsměvy

Šli dlouhou chodbou skrz pevnost. Rodrick už přemýšlel nad tím, jestli ho budou mučit, jestli něco prozradí a podobně. Rozhodně se mu tady nechtělo umřít, ale věděl, že jestli jim neprozradí všechny možné plány, tak ho umučí. Jeho život se najednou začal ubírat velice nepěkným směrem.
“Sem vstup. Čeká na tebe král, tak se chovej slušně!” poručil mu accarský velitel.
Rodrick byl trochu překvapený, že ho bude vyslýchat král. Ale i tak statečně vešel do místnosti. Velitel za ním zabouchl dveře.
“Zdravím tě. Asi jistě tušíš, že mám na tebe pár otázek.” promluvil král, jakmile byl velitel pryč.
“Ano, to tuším. Ale vězte, že vám vůbec nic neřeknu, protože vím že mi to nepomůže.” odpověděl na to Rodrick.
“Jenže já od tebe nic slyšet nepotřebuji, protože všechno vím. Mě jde jen o jediné: kdo momentálně velí věži medvěda?”
“Proč to chcete vědět?”zarazil se trochu Rodrick.
“Protože abych mohl s někým válčit, potřebuju vědět, proti komu vlastě válčím.”
“A co se mnou bude, pokud vám to řeknu?”
“Nic.” odpověděl král, ”Nechám tě tu. Ale ty budeš stále žít, a to ty jistě chceš. I podle mě by tě byla škoda, prý jsi byl docela dobrý velitel, jak jsem se doslechl.”
“Sir Erste. Ale nejsem si tím jist, naposledy jsem tam byl před měsícem”řekl nakonec Rodrick.
Král pokýval hlavou, zvedl se a odešel ke dveřím. Tam se ještě otočil, a pronesl: “Nenech se zabít.”a nakonec odešel z místnosti. Rodrick musel chvíli nad jeho slovy přemýšlet. Proč mu řekl “Nenech se zabít”? Alespoň měl teď trochu času na prohlédnutí místnosti. Na stole se válely nějaké obálky a dopisy. Pak tu bylo pár šuplíků a knihy. Spoustu knih. Rodrick se rozhodl si nějakou prohlédnout, když mu právě jedna padla do oka. Název knihy byl Stínové artefakty. Byla to zrovna jeho oblíbená kniha, která vyprávěla o artefaktech padlého boha. Vzal si ji a začal v ní listovat. Spíš, než že by si v ní četl si v ní prohlížel obrázky. Byly to nejčastěji různé nákresy zbraní, pak portréty objevitelů a výzkumníků a různé symboly. Trochu se mu ulevilo, že má teď celkem klid.
Najednou však z knížky vypadl papír. Rodrick ho vzal a začal si ho číst. Byl to dopis. Dopis od Wilhelma Drakenherze. Co to tady dělá? pomyslel si Rodrick. Začal ho číst.

Pro krále Oresta I. Accarského, vládce Accarie.
Vše je připraveno. Lord Drax nic netuší, jen stále čeká v těch svých horách a já už chystám armádu. Asi si myslí, že se chystám zaútočit na tebe. Dále jsem svolal sjezd lordů, aby mě konečně zvolili králem severu. Myslím, že na to mám docela právo. Jinak naše dohoda pořád platí a já dostanu polovinu dolů Unciaru. Ty samozřejmě dostaneš druhou půlku a volný průchod přes věž medvěda do Unciaru. Lord Drax jistě bude překvapený. Až budeš i ty se vším hotov, pošli mi vzkaz přes čaroděje. Můj magistr Arnax mě jistě informuje.
S pozdravem Wilhelm Drakenherz.

Byla tam dokonce i pečeť, kterou Rodrick samozřejmě hned poznal. Teď opravdu nevěděl, co má dělat. Dal si dopis do kapsy. Rozhodl se, že odtud uteče a tento dopis ukáže Robertovi, nejstaršímu synovi lorda Wilhelma, kterému Rodrick velice věřil. U Wilhelma si nikdy nebyl jist.
Opatrně se přesunul ke dveřím a nahlídl klíčovou dírkou na chodbu. Nikdo tam nebyl, accarský velitel už asi odešel i s králem. Rodrick opatrně otevřel dveře. Nikde nikdo. Rychle vklouzl ven a vyšel směrem k vězení. Chtěl ještě osvobodit svoje přátele.

“Kdo je tam?”potichu se zeptal vystrašený Patrick.
“To jsem já, Rodrick!” odpověděl mu hlas ve tmě.
“Rodricku, co tady děláš?” zeptal se nadšeně Louis, “Jak ses dostal ven?”
“Náhoda. Hned vás dostanu ven.” usmál se na ně Rodrick. Bohužel mu náladu zkazil zvuk, který přišel odněkud z chodby. Rodrickovi uvadl úsměv, když zaslechl hlas blížícího se strážníka. Cítil, jak mu zrychlil tep a začal hodně pospíchat. Kusem tyče rychle vypáčil dveře, zamával kamarádům a začal utíkat pryč. Louis a Patrick ho okamžitě následovali, ale nejstarší z nich, Lehmar už jim tolik nestačil. Jakmile strážný spatřil otevřenou celu bez vězňů, okamžitě spustil poplach.
“Utíkej, Lehmare, jinak tě doženou!” zakřičel dozadu Louis. Lehmar sípal a prskal a neustále se vzdaloval.
“Nech to být, Louisi, my mu už nepomůžeme, radši si zachraň svůj život!” radil Rodrick.
Útěk chodbou byl dlouhý. Naštěstí si všichni tři pamatovali, kudy šli do cely. Za chvíli doběhli ke vchodu na nádvoří pevnosti.
“Jak teď?” zeptal se Patrick. Rodrick mávl, aby šli za ním a rozběhl se ke vchodu do sklepa.
“V jedné knize bylo napsáno, že v hoře pod pevností Accon je spoustu podzemních chodeb.” vysvětloval Rodrick svým spolubojovníkům, “A sklepení pevnosti je její nejníže položená část. Takže je to nejpravděpodobnější místo, kde by mohl být vchod do vnitřku hory.”

*

“Chytli jsme jednoho z nich” řekl svému veliteli jeden ze strážných Acconu.
“Tak chyťte i ty další vy líná hovada!” zařval na ně jejich nadřízený.
“Uklidni se, Renarde. Nemají šanci projít přes bránu. A pokud by je napadlo jít přes podzemí, tak víš, co je tam čeká. Víš to moc dobře.” řekl veliteli král Orestes.
Ano, věděl to moc dobře, pomyslel si velitel Renard a koukl se do nádrže s vodou, která stála u zdi nádvoří. Jeho celou pravou tvář hyzdila obří jizva. Byl rád, že ten den, kdy vstoupil do sklepení a spatřil tam ty zářivě bílé oči, nepřišel o celou hlavu. Bylo tam něco, co mělo už dávno vyhynout, něco, co v dnešní době snad ani neexistovalo. Byl tam ghůl. Jeskynní ghůl.

*

“A jsme tady.” oznámil Rodrick. Opravdu ve sklepení našli vchod do podzemí a opravdu už je tam nikdo nešel hledat.
“Že by se všechno obrátilo k lepšímu?” usmál se Patrick
“Víte, musím vám něco ukázat.” řekl už trochu méně nadšený Rodrick, “Našel jsem dopis od lorda Wilhelma. A text v něm nasvědčuje tomu, že Wilhelm je zrádce.”
Rodrick vytáhl z kapsy dopis a ukázal ho překvapeným kamarádům.
“To není možné!” řekl naštvaný Patrick, “Jak nás mohl takhle zradit?”
“Ale vždyť to, že najdeš jeden dopis, a to ještě u nepřátel neznamená, že je pravdivý.” snažil se zlepšit situaci Louis.
“Kdyby tam nebyla ta pečeť, tak bych tomu tak velkou váhu nepřikládal. Samozřejmě, že tomu úplně nevěřím, ale každopádně se musím zeptat Wilhelma nebo někoho z rodu Drakenherzů, co to všechno má znamenat. Nehodlám totiž sloužit někomu, kdo neřekne pravdu vlastním vojákům.” rozhodl Rodrick. Všichni ztichli a přemýšleli nad tím, co se tento den stalo.

*

“A opět v Drakenburgu.” usmál se lord Georges a vdechl čerstvý severský vzduch.
“Ano pane, taky jsem se sem těšil. Drakenburg, nejstarší město severu a taky jediné město, které bylo spoustakrát dobýváno, ale nikdy nebylo dobyto. Alespoň mně to přijde snad nemožné.” řekl Achnaton, velitel Georgesovy osobní stráže.
“Máš pravdu, můj příteli. Možná bychom měli něco odkoukat.” řekl lord z Gradce o rozesmál se. Už doráželi k již otevřené mostecké bráně.
“Zdravím, lorde Georgesi!” pozdravili ho poslušně strážci brány. Georges na to odpověděl pouze zamáváním.
“Stejně je krásné, když tě lidé mají rádi, ale mají k tobě i respekt. Tohle všechno mě naučil král Aric, muž, kterého jsem bral jako otce, kterého jsem neměl.” začal opět povídat přijíždějící lord.
“Ano, Aric byl dobrý vládce. Jeho úmrtí bylo velké neštěstí pro celý sever. Škoda, že se mu lord Wilhelm moc nepodobá, ten je spíš po své matce.” odpověděl Achnaton.
“Na Eldoru si taky dobře vzpomínám. Často přemýšlela a s nikým moc nemluvila. Byl by z ní dobrý filozof, divím se, proč neodjela studovat do Hilltonu. Taky škoda, že zemřela, byla velice mladá. A můj otec taky, vždyť mi byly teprve tři roky, když zemřel v bitvě. Má matka mě pak musela vychovávat sama, ale Gradci neměl kdo vládnout. Naštěstí tu byl syn krále Arica, který už byl dost starý na to, aby si mohl zkusit vládnout. Matka mu radila a on se učil. A učil se dobře. Avšak teď po smrti jeho otce i mojí matky jako by se příliš změnil. Měl by se postavit na nohy a stát se novým pravým králem severu. A od toho jsem tady.” vyprávěl Georges.

*

Brandon pozoroval pochodující vojáky v čele s králem Georgesem a jeho osobní stráží v mohutné zbroji. Docela se těšil, až si opět popovídá s Achnatonem, svým dávným přítelem z doby, kdy ještě válčili proti bývalému Ishtaru. Bylo to pár let po smrti otce lorda Georgese, kdy už se celé vojsko postavilo před brány hlavního města Ishtarské říše, před Dol Ishtar. Dnes se tak jmenuje i ostrov, na kterém se toto velkolepé zničené město stále nachází. Vzpomínal, jak tam tenkrát náhodou zachránil život gradeckému vojákovi, který mu po bitvě řekl, že se jmenuje Achnaton. Po několika letech se opět setkali, ale to už byl Achnaton jeden z osobních strážců nového lorda z Gradce. A teď, jak viděl, je dokonce velitel. Trochu se tomu musel zasmát. Smích a štěstí byly přece jenom poslední dobou velice vzácné k vidění.
Povzdychl si, když průvod vojáků dojel přes obří most do pevnosti a šel opět srovnat vojáky, aby se nerozutekli do pevnosti. Připadal si jako chůva.

*

Lóže stínů, tak se jmenoval balkón, který byl nejsevernější částí pevnosti Drakenburg a taky nejsevernější část celého kontinentu Pevnina. Plošina byla velká asi jako větší dům a pod ní bylo moře a útesy. Bylo na ní taky několik soch, které znázorňovali různé známé bohy, kteří na tomto místě zemřeli při boji se stínem. Robert Drakenherz tomu však nevěřil, byla to podle něj pouze dávná legenda. Víc ho zajímalo rozbouřené moře, které naráželo na útesy a skály pod ním. Už byl večer a on se rád díval na západ slunce, docela mu to pročistilo myšlenky. Slunce bylo tento večer velice rudé a osvětlovalo dokonce asi sto kilometrů vzdálenou ledovou poušť, která byla z lóže krásně vidět. V dálce dokonce zahlédl i malou čárku, což byl památník nejslavnějšího dračího patriarchy.
“Tolik legend, a všechny na severu.” povzdychl si. Ale byl na to vlastně hrdý, že může žít v tak slavné zemi, jako byl sever. Ale už by měl začít myslet zase na vážné věci, západ slunce je přece každý den…

“Á, Roberte, zdravím tě. Teď je u mě tvůj bratr Nicolas, mám totiž za úkol s ním jet do Reckionu” oznámil Robertovi mistr Leri, Drakenburgský kněz a vychovatel dětí z rodu Drakenherzů.
“A kde je Balor?” zeptal se ho Robert.
“Ten už odjel k věži medvěda. Neboj se, tomu se nic nestane, bohové ho ochrání.” utěšil Roberta starý kněz.
“Potřebuju se poradit ohledně verbování nových vojáků” začal Robert.
“Jistě, nevíš odkud začít, že?” usmál se vlídně mistr Leri, “Ty sám bys určitě jezdit neměl. Být tebou si najdu někoho spolehlivého, který by se o to postaral. Začal bych ve vesnicích blízko Drakenburgu. Ber jenom chlapce starší šestnácti let, kteří už mají nějakou sílu. Myslím, že jich najdeš hodně. O výcvik můžeš poprosit Brandona. Ten je mistr boje s mečem a je to trenér našich vojáků. Myslím, že je hodně naučí.”
“Dobře, děkuji ti.” poděkoval Robert a odešel. Byl velice rád, že má Drakenburg tak dobré a chytré lidi, jako byl mistr Leri.