Zasvěcená ďáblovi - 4. kapitola

Anotace: Čtvrtá část povídky Zasvěcená ďáblovi.

Sbírka: Zasvěcená ďáblovi

Amy

Zírala jsem na tu holku, jako by spadla z višně. Všimla si toho a opovržlivě mě sjela pohledem.

"Mohla bych se zeptat," pronesla hlasem, ze kterého naskakovala husí kůže, "co tady jako předvádíte? To nevíte, že na nás akorát přitáhnete pozornost?"

"Na nás?" zarazila jsem se a narovnala se. "Jak - na nás?"

Kluk zasténal. "Jo, opravdu je tak blbá, jak se říká."

"Co prosím?" nevěřila jsem vlastním uším. Opravdu to prohlásil?

"Podívej se, Amy, jsi padlý anděl."

"Odkud znáš moje jméno?" vykřikla jsem. Holka vzdychla a promnula si spánky.

"Tak tohle bude ještě na dlouho," zamumlala. Pak mávla rukou. "No to je jedno. Andělé nebyli nikdy nic moc, ale od těch padlých jsem čekala aspoň trochu té inteligence. Přece jen jste padli, ne?" Nevěděla jsem, o čem to mluví, ale rozhodla jsem se, že to nechám být. "Prostě..." Luskla prsty a místo copaté holky a kluka tu stáli démoni.

Panebože.

Démoni.

Ona by to nebyla taková pohroma, to vážně ne. Na démony jsem byla zvyklá, vždyť i sám Jason, na něhož jsem právě ječela, byl démonem. Ovšem ti démoni prvního řádu, to teda byla fuška. Byli to první pobočníci samotného Lucifera, což taky znamenalo, že mají všechno pod palcem. Opravdu totálně všechno. Co se kde šustlo, to věděli.

A tedy jsem byla v pěkném maléru.

Kluk si odkašlal. "Podívej se, ono nás to poznalo."

"Tohle mě už přestává bavit," zavrčela jsem.

"Jasně, hlavně se neuraz," pitvořil se. Pak vzdychl a poškrabal se na chlupatém zápěstí. Démoni prvního řádu byli pěkně odporní. Viděla jsem je dvakrát - plus dnešek - a to mi opravdu stačilo.

"Takže..." Holka se snažila navázat předchozí vážnou konverzaci. "Amelio Sambezová, oficiálně ti vyřizujeme, že jestli se konečně nezačneš chovat jako padlý anděl v civilu, tak se dostaneš zpátky k nám do pekel a přidělíme ti nějakou práci u kotlů. Té je tam vždycky dost."

To byla moje největší noční můra. Oklepala jsem se.

"Dobře. Co mám udělat?"

"Jsi padlý anděl v civilu," zopakovala. "Takže se máš chovat jako obyčejný člověk, ale zároveň pracovat pro nás. A ty víš, co to znamená. Měla jsi to ve smlouvě."

"Vy andělé si píšete smlouvy?" konečně promluvil Jason. Kluk zasténal a přišel k němu.

"Ty, démone, radši mlč."

Jason ho poslechl, ale chtěla bych si přečíst jeho myšlenky.

"Posloucháš mě, Amy?"

Trhla jsem sebou. Opět jsem pohlédla na tu dívku-démonku. "Ano, poslouchám."

Vzdychla. "Takže ne. Amy, jestli to chceš nechat tam, kde je, musíš pro to něco udělat. Ono se nedá mávnout rukou - to bylo v pohodě, chápeš? Tady jde o mnohem víc."

"Vždyť já vím."

"Nevypadáš na to." Protáhla se. "Do dvou příštích týdnů nám seženeš aspoň pět podepsaných úpisků. Jak jsem řekla, máme málo pracovníků. Ach jo, nakonec tam ještě skončím já." A vůbec by mi to nevadilo. "Rozumíme si?"

Tohle bylo špatné, hodně hodně hodně špatné. Nechtěla jsem dělat úpisky. Jo, holka. Na to jsi měla myslet předem. Nervózně jsem přešlápla a přikývla.

"Ano. Chápu."

Démonka zazářila a nasadila falešný úsměv. Ve skutečnosti se démoni neumí smát, ale aspoň to tak vypadá. "Výborně. Takhle pokračuj a bude to v pořádku, Amy. Brzy se zase uvidíme."

Okamžitě zmizela a ten kluk taky. Unaveně jsem padla na zem.

"Tohle je v háji," prohlásila jsem. Neudržela jsem se, z očí mi začaly téct slzy. Jason si klekl vedle mě a chvíli mlčel. Potom pronesl:

"Amy? Potřebuješ pomoc?"

"Ráda bych, ale nemůžu," zasténala jsem. Pak jsem se narovnala a podívala na něj. "Počkej. Co mi tím chceš naznačit?"

"Potřebuješ úpisky, což nezvládneš. Ale já ano." Mrkl. "Potřebuju jenom malou službičku."

Jsi blbá, a to sis myslela, že by ti démon mohl vyhovět. Odkašlala jsem si. "Jasně, to mě mohlo napadnout. Smlouva, že? Podepsaná mou krví." To, co mám dělat jiným, nakonec udělám sama sobě. Jak úžasné.

"Dobře," řekla jsem nakonec. Konec konců, co jiného mi zbývalo?

Tajemně se usmál a v rukou se mu objevil dlouhý papír. "Výborně. Máš jehlu?"