Cesty osudu

Anotace: ;)

Přenádherný den, slunce svítilo a jeho paprsky ozařovaly její tvář a záplavu jejích po stehna dlouhých zrzavých vlasů, které se na slunci leskly a odrážely světlo. Trhala si byliny aby z nich mohla vytvářet směsy a lektvary, které měla v úmyslu vyzkoušet. Obličej jí zdobily světlé pihy, dobře viditelné na slunci a oči měla do zelena s jemným, lehce oříškovým nádechem.
Věnovala se své práci, v tom se však objevil tajemný muž v černé kožené zbroji oděný, nesouc vak potřísněný od krve, meč na zádech. Když ji uviděl, zastavil se a zamyslel se. Chvíli si ji jen prohlížel, tak té chvíle využila k tomu, aby si ho pozorně a důkladně prohlédla. Měl světle hnědé vlasy po ramena, lesknoucí se na slunci a vlající v osvěžujícím letním větru. Oči měl temně hnědé, velké a upřímné. Nos byl rovný, ne příliš velký, zato však širší. Souměrné rty měl pokřivené v podivném úsměvu, se kterým si ji prohlížel. Asi hodně cestoval, protože jeho tvář byla snědě opálená a sešlehaná větrem. Rty poodhalovaly řadu rovných, bílých zubů.
Po krátké chvíli promluvil hlubokým a vážným hlasem, pohlížejíc na ni se zvednutým obočím a úsměvem neskrývajícímk opovržení.
„Co tu pohledáváš, cizinko?“ položil jasnou otázku.
„O své práci s cizími lidmi nemluvím.“ Řekla jen a hleděla na něj s tajemným výrazem.
„Práci? Co můžeš mít u těchto jeskyň za práci? Trháš snad byliny?“ zeptal se už poněkud zvědavě.
„Možná. Co Vám je do toho, pane?“
Sjel pohledem její šaty – dlouhou koženou sukni rozřízlou tak, že odhalovala její levou nohu,vysoké, pohodlné boty a koženou podprsenku. Pousmál se, položil vak a odhrnul si vlasy z očí.
„Hledám Annelys, nevíš, kde bych ji našel?“zeptal se a rozhlížel se kolem sebe.
„Vím. Co jí chcete?“
„Našel jsem něco, co by jí mohlo zajímat. Je to přeci čarodějka, mohla by mi tedy povědět, co je ta věc ve vaku.“ Vysvětlil stručně účel své návštěvy.
Chvíli si prohlížela vak, pak vstala, vzala kořeny, které předtím vytrhala, oprášila sukni a pohybem ruky mu naznačila, aby ji následoval. Sebral ze země vak a následoval ji směrem k jeskyni, jejíž vchod byl zatarasen velkým balvanem. Odhrnula jej a pokynula mu, aby vešel.
„Tedy mluvte.“ Řekla.
„Ach, omlouvám se, Annelys, netušil jsem, že jsi to ty. Mé jméno je Marcus. A nevykej mi, prosím.“ Řekl omluvně a položil vak na jednoduchý dřevěný stůl.
„Povíš mi tedy, co mi neseš?“ zeptala se poněkud netrpělivě, měla přece ještě dost své práce, nemohla se zabývat jen jím.
„Tohle zvíře jsem našel v poušti, dosud jsem se s ním nikdy nesetkal, ale mělo kolem sebe magickou auru, jakou jsem nikdy dřív neviděl.“řekl a opatrně vyjmul stvoření z vaku.
Pozorně si stvoření púrohlížela. Tělo mělo pokryto černou hebkou srstí, slepenou krví v místě, kde se nacházela sečná rána od meče. Prohlédla si ji. Nevypadala, že by byla příliš hluboká, zvíře tedy nezemřelo na ni. Důvod jeho smrti byl jinde. Prohlédla mu hlavu, která měla tvar podobný, jako má kočka. Oči doširoka rozevřené postrádaly panenky, byly celé bílé. Vypadalo to, že čumák mělo to podivné zvíře nateklý, vše nasvědčovalo otravě jedem. Ale vzhledem k tomu, že zvíře mělo mít slovy Marcuse kolem sebe poměrně silnou magickou auru, muselo být spíše očarováno nějakým kouzlem. Sáhla tedy do police pro starou velkou knihu a sfoukla z ní prach. Otevřela ji přibližně v polovině a začala listovat. Mumlala si text tiše pro sebe a snažila se najít kouzlo, které by způsobilu zvířeti nateklý čumák, zmizení panenek, agresivní chování a magické vlastnosti. Mezitím Marcusovi nabídla židli, na kterou se s chutí posadil.
Po chvíli hledání položila otevřenou knihu před Marcuse, aby si mohl přečíst obsah stránky.
„Jde o staré kouzlo, které používali jen ti nejsilnější čarodějky. Sama ho neumím, nebo o tom alespoň nevím. Způsobuje agresivní chování i mutaci zvířete. Patrně se ho někdo snažil změnit a přivést k někomu, koho mělo zabít. Kolik bylo v tom místě, kde jsi zvíře našel, lidí?“ zeptala se a pozvedla zvědavě obočí.
Marcus se tiše zamyslel. Procházel přeci pustinou, nevěděl sice, zda v okolí několika mil nebyly nějaké obydlené části, ale vzhledem k tomu, že nikoho za celé dny a ani týdny nepotkal, předpokládal, že nikdo nebyl blíž, než ve městě, které bylo nedaleko odsud, ale od místa nalezení zvířete bylo desítky mil daleko.
„Nikdo, jen já. Takže se ten někdo pokusil zabít mě.“ Řekl poněkud lhostejně a oprašoval si u toho boty.
„Říkáš to jako by to byl tvůj denní chléb.“ Ušklíbla se a zavřela knihu.
„Taky to je můj denní chléb, Annelys.“
„Co jsi vlastně zač? Proč se tě někdo snaží zabít?“
„Nejsem tak úplně člověk, Annelys. Jsem syn vlků. Vlkodlak, chceš – li. Krom toho se živím jako nájemný vrah. To jsou hned dva důvody, proč mě zabít, možná by se jich našlo i víc. Po dvoře se jeden člověk nechává slyšet, že jsem milenec královy dcery, ale to není pravda. Výmysly se holt šíří rychle, ale to ty určitě znáš.“
„Když víš, co se ve dvoře říká, mohl bys mi povědět o zvěstech, jaké kolují o tom, že sem přišel jistý Kirela?“ zeptala se a napjatě a se strachem v hlase vyčkávala na jeho odpověď, která by jí mohla změnit celý život.
„Myslíš toho kouzelníka? Kirela z Gerhentu? Ano, ten opravdu přišel, už je dokonce ve dvoře. Sám král ho hostí.“
Na to začala rychlostí balit své věci do koženého vaku. Důležité knihy, byliny, lektvary, kameny a vše, co ve svém skromném příbytku měla. Pak zavolala do kouta slovo Balti a objevil se vlk.
Marcus se k němu hned šel podívat a začal se s ním mazlit. Annelys opravdu neměla pochyb o jeho vlčím původu, bylo na něm opravdu vidět nadšení ze setkání s vlčím druhem a Balti, který se nerad lísal k cizím lidem, se teď nechával hladit a drbat, jako by Marcuse znal celou věčnost.
„Hodný Balti, pojď, musíme se rychle přesunout daleko odtud, půjdeš se mnou.“ Řekla mu drbajíc ho za uchem a on se poslušně posadil vedle její nohy.
„Řekl Kirela královi důvod své návštěvy? Nebo alespoň kdy ho hodlá uskutečnit?“
„Ne... Jen mu oznámil, že se dnes půjde projít.“
To pro ni znamenalo jediné, byl na cestě sem. Musela tedy utéct do lesů, jinam to nešlo, v horách bydleli lidé, kteří ji moc v lásce neměli, a tak by Kirelovi jistě za nějaký ten peníz rádi řekli, kudy šla. Přehodila si tedy vak přes rameno na záda a vykročila ven z jeskyně. Ohlédla se, ale komě Markuse a Baltiho nikde nikoho neviděla. Vzala si svou hůl s Ametystem na jejím vrcholku obtočenou stříbrným hadem, jež ametyst svíral v tlamě a použila ji, ale ani s její pomocí neviděla známky toho, že by se Kirela blížil.
„Díky za informace, Marcusi. Dávej na sebe pozor a snaž se pár dní někde schovávat, Kirela zjistí, že jsi se mnou mluvil a půjde po tobě.“ Řekla ještě a otočila se měrem k lesům s holí v ruce, vakem hozeným přes rameno a Baltim po svém boku.
„Počkej, Annelys. Nemám zde už žádnou práci, nic mě tu nedrží. Nechceš doprovod?“ zeptal se a podíval se na ni s kamenným výrazem.
„A vlastně proč ne, pár šikovných rukou, co se umí ohánět mečem, by se mi mohl hodit. Krom toho cesta bude ubíhat rychleji, když si budu mít s kým povídat.“ Řekla Annelys a pousmála se na něj.
Ubrali se tedy do lesů, kudy se Annelys chtěla ubírat dál k severu. Cesta byla plná kamení a písku, ale to jim nevadilo. Balti si spokojeně běhal po lese, občas se vrátil, aby se podíval, zda je jeho paní v pořádku, pak zase utekl. Annelys pečlivě probírala v hlavě plán cesty, kterou se bude muset ubírat, aby ji vidělo co možná nejméně lidí. Hůl čarodějky přecijen byla příliš nápadná a jelikož se ubírala do kraje, kde moc lidí neznala, netušila, čeho tam jsou lidé pro peníze schopní. Věděla jen to, že nebýt Marcuse, mohlo to dopadnout velice zle. Až přejdou lesy, budou nuceni projít malou vesničkou, ale to už bude asi tma a tak by je nikdo nemusel zpozorovat, I tak však budou muset být na pozoru před nevítanou pozorností královských mužů a zvědů, které Kirela jistě pošle ve chvíli, kdy zjistí, že je jeskyně úplně prázdná, přemýšlela Annelys. Přijel ji určitě vyslýchat a nakonec zabít, to tušila, znala ho velice dlouho. Po vesničce je čekala cesta skalami a dále to zatím nepromýšlela, protože ještě nevěděla, jaké cesty jim pak osud nabídne. Také bylo důležité směřovat svá rozhodnutí i podle denní doby, jelikož třeba vesnicemi bylo nejlepší projít v noci v době, kdy už všichni spali. Nemohli tak být viděni a nikdo tak nemohl Kirelovi nic vyzradit.
Přemýšlela nad tím, kde se to všechno vlastně zvrtlo. Ze začátku se zdálo být vše dobré, vše fungovalo, ale pak se objevil Kirela a svět se jí začal hroutit. Kirela byl vlastně dvorní čaroděj krále Folista z Kavčího království, co bylo za mořem. Tam Annelys vyrůstala, ale již dlouho tam nebyla. Vlastně od jejích dvanácti let, kdy ji donutili opustit dvůr a vlastně i celou zemi. Jenže teď se tam musela vrátit a dát vše do pořádku, aby se vše vyjasnilo. A to ještě sama ani nevěděla, jak toho chce docílit. Do toho ji ale trápila jiná otázka. Kdo byl vlastně Marcus? Ani se nezamyslela nad tím, že ho mohl Kirela poslat. Také ji mohl chtít dovést do pasti, co když mu za to Kirela zaplatil? Ano, možná to tak není, ale chtělo by nějak nenápadně zjistit, o co mu vlastně jde, ale tak, aby nepoznal, že něco tuší. Zamyslela se nad možnými riziky toho, co se stane, když zjistí, že něco tuší. Mohl by ji zabít a její hlavu donést Kirelovi a Bůh ví, že by mu to úplně stačilo na to, aby se mu bohatě odměnil. Marcus už by pak do konce života nemusel hnout prstem a žil by si jako král, alespoň si to myslel, jenže Kirela by nestál o žádné svědky, a tak by dozajista zabil i jeho. Jenže to by Marcus netušil, a tak by se zoufale snažil splnit Kirelovu objednávku. Druhá možnost by byla, že by se Marcus zalekl a utekl pryč dřív, než by Kirela přišel na to, že jeho úkol odhalila. Nevěděla, jak moc byl Marcus odvážný, ale zato tušila, že málokdo zůstane klidný, když proti němu stojí čarodějka s vlkem po boku.
„Marcusi, kdo ti vlastně řekl, kde mě máš hledat? Kdo ti pověděl, že jsem sídlila poblíž té louky?“ zeptala se Annelys jakoby bez zájmu, ale netrpělivě čekala na jakoukoliv chybu, třeba i sebemenší, kterou by v odpovědi mohl udělat.
„Karlinka, malá holčička ze vsi, říkala, že jsi kouzelná, a že si za tebou jednou šla pro čaj pro svou babičku, aby se uzdravila. A žes jí pomohla. Ale že o tobě nemám nikomu říkat, že se sama zavázala slibem mlčení, že ho porušila jen proto, že si myslela, že tě opravdu velmi nutně potřebuji.“ Odpověděl Marcus a pokrčil rameny.
„Koho všeho jsi se na mě ptal? A komu všemu jsi řekl, kam za mnou jdeš?“
„Ptal jsem se ještě dvou vesničanů, ale ti nevěděli, o kom mluvím. A s nikým jsem nemluvil o tom, kam a za kým jdu, natož proč. Do mých věcí přeci nikomu nic není. Annelys, neboj se, pokud ti chce někdo ublížit, pak jsem mu nijak nepomohl tě najít a ani se k tomu nechystám. Naopak tě ochráním, bude – li to třeba. Stejně teď nemám nic na práci a dělat společnost milé a krásné dámě a jejímu sice nezvyklému, přesto však krásnému mazlíčkovi mi přijde jako ideální trávení volného času. Jsi úplně jiná, než většina čarodějů. Sice tě zatím moc neznám, ale nejsi ani namyšlená ani nepříjemná.“ Řekl Marcus a mile se na ni usmál.
„Děkuji, je milé slyšet také občas krásná slova. Vážím si tvého doprovodu, alespoň se nemusím tolik bát Kirela, budeme na něj dva...My dva a Balti. Karlinka je moc hodná holčička, svůj slib až dodnes dodržela a nikomu nic o mě neřekla, já jsem jí za to dávala bylinky na naše tajné místo, před odchodem jsem jí tam dala zásobu léků asi na půl roku, přecijen nevím, kdy se budu moct vrátit. Její babička je hodně nemocná, ale léky jí pomáhají na nemoc zapomenout a pomnalu se z ní zotavovat.“ Pousmála se a doufala, že léky nikdo ze skrýše nevezme, a že je Karlinka najde a vezme všechny najednou, aby jí ten zbytek pak nikdo nevzal.
„Jsi hodná, pomáháš i když nemusíš, to je vlastnost, kterou má málo kouzelníků.“
Usmála se a mlčky pokračovala v cestě, potřebovala si trochu srovnat myšlenky. Marcus vypadal opravdu odhodlaně, co se její ochrany týče. Nezdálo se, že by jí v čemkoliv lhal, na očích se to přeci vždy dá poznat, ty jeho jsou však plné upřímnosti. Krom toho se jí tělesná stráž může hodit. A člověku je vždy hned lépe, když se cestuje ve dvou. Nevěděla, jestli se mnou bude chtít jít celou cestu, nebo s ní půjde jen krátkou část, ale zdálo se jí, že se poblíž něj cítila mnohem bezpečněji. Vše vypadalo mnohem snadněji, když jich na problémy bylo víc, i když to znamenalo, že ho bude muset zasvětit do děje, který není zrovna pro každé uši. Nechtěla se s tím moc nikomu svěřovat, protože nechtěla, aby o jejích plánech někdo věděl. Nemusela by se pak do dvora dostat a vše by bylo ztraceno. A co potom? Musela by si najít nové bydliště a začít odznovu, což by nebylo zas tak těžké, ale co Karlinka a její babička? Jak ta by to zvládla? Není jiná možnost, než se Marcusovi svěřit a doufat, že to nikomu neprozradí, a že jí třeba i pomůže. Ale ještě s tím nějakou chvíli počkám, bude to tak lepší, přecijen ho ještě moc neznám, řekla si v duchu a pokračovala v cestě.
Marcus přemýšlel nad svou prací, vlastně mu přišlo, že to byl naprosto ideální způsob obživy. Jeho služby se velmi dobře platily a kromě toho se vždy našel někdo, kdo by je potřeboval. Po očku pozoroval Annelys, velmi se mu líbila, nebyla taková, jako ostatní ženy. Většina žen se buď starala o to, kolik mu jeho obživa vynáší, nebo byla znechucena jeho původem. Ano, našly se i takové, které ani jedno nezajímalo, ale ty zase nezaujaly jeho. Nechtěl jen tak ledajakou dívku, přál si ženu velmi neobyčejnou. Nešlo mu ani o krásu, ani o původ, i když samozřejmě musela se mu přeci líbit. Chtěl ženu takovou, které by nevadil jeho způsob žití, které by se naopak líbil a vyhovoval jí. Také chtěl aby byla samostatná a uměla se i sama živit, jelikož se občas stávalo, že pár měsíců pro něj nebyly žádné zakázky, takže by ji pak neměl z čeho živit. Na Annelys se mu nejvíce líbila vášeň, kterou z ní cítil. Byla to velmi neobyčejná čarodějka, měla něco, co ho k ní přitahovalo. Sice netušil, čím to bylo, ale nemohl na ní přestat myslet. Byla kouzelná, ale nebylo to magickou aurou, která z ní přímo vyzařovala. Z přemýšlení ho vytrhla její otázka...
„Kam jsi měl vlastně namířeno, Marcusi?“ zeptala se, také pro to, aby řeč nestála.
„Nikam, jen jsem se procházel, neměl jsem zrovna žádnou práci, tak jsem se rozhodl projít se. Je to mé oblíbené místo, i to naznačuje, že ten někdo šel po mně. Ostatně i sám Kirela na mě má spadeno, věří těm zvěstem a podle všeho je zamilovaný do královy dcery. Ne, že by nebyla hezká, ale je tak namyšlená, až to člověka po chvíli začne nudit. Konverzace s ní mohou mít jn dvě témata - „já“ a „můj otec“. Ani jedno mě nezajímá natolik, abych to musel denodenně poslouchat, takže jsem se rozhodl raději než s ní bavit s vesničany, za což byl král vlastně rád, ale jeho dcerce to vadí, nějak jsem se jí totiž zalíbil, a tak se snaží mě neustále vyhledávat. Vlastně ani nevím, co na mě vidí, ona přece může mít krále a nebo nějakého prince, no ne? Každopádně mně se nezalíbila, a tak jsem se jí většinu času snažil vyhýbat jak jen to šlo. Jenže občas to prostě nešlo, i když jsem se snažil sebevíc, prostě si mě našla. Možná nás někdo spolu viděl a tím vznikly ty pomluvy o tom, že s ní něco mám. Pravdou je, že mě tyhle zvěsti nikterak netěšily a naopak mě štvaly, ale zkus je vyvrátit. To je jako lidem vyvrátit, že nejsi mrtvá. Alespoň v království se to o tobě říká, na vesnici tvé jméno nikdo nezná, jen ta malá. Jak vlastně vznikly tyhle pomluvy o tobě?“
„Nu... Sama jsem je začala šírit v domnění, že jim Kirela uvěří a přestane mě hledat. Bohužel mi to nevyšlo, ale zkusit jsem to musela. Vlastně mi vyhovovalo, že se to tak rychle rozšířilo, protože mě nikdo nerušil a měla jsem klid na nauku nových kouzel. Těch několik let jsem věnovala neustálému zlepšování svých dovedností tak, abych byla schopná se ubránit i těm nejhorším věcem, léčit různá zranění a nebo naopak zaútočit plným úderem tak, aby to protivníka skolilo na co možná nejdelší dobu. Občas jsem se při tom sice zranila a musela jsem pár dnů setrvat na lůžku, ale myslím, že se mi všechny ty zkušenosti budou ještě hodit. Tam, kam mám namířeno, nejsem zrovna vítaný člověk, spíše naopak, a tak se mi každá zkušenost bude hodit k tomu, abych splnila úkol, na který jsem se tak dlouho připravovala. Každopádně si budu ještě muset po cestě opatřit nějaký věrohodný převlek, aby mě nikdo nepoznal a nenarušoval tak mé plány. Je pro mě velmi důležité, aby vše bylo jak má být. Jen s obrovskou dávkou opatrnosti a mazaných lstí mohu přežít, proto se ostatně i tebe tak vyptávám na různé věci. A že Kirela prahne pro princezně mě nepřekvapuje, není to nic nového, vždy ho přitahovaly urozené paničky, bohužel pro ně však on nepřitahoval je. Když nyní vím, že má spadeno na další princeznu, budu muset splnění svého úkolu značně urychlit. Ale nevím jistě, zda stihnu zasáhnout včas.“ Zamyslela se a chvíli v chůzi pokračovala mlčky, zvažovala možné zkratky a jejich nevýhody.
„Jak to myslíš, že to není poprvé, co Kirela prahne po princezně?“skočil jí do přemýšlení Marcus.
„Marcusi, známe se příliš krátce na to, abych ti mohla něco takového svěřit. Jediné, co ti zatím povím je, že už to tak v minulosti jednou bylo a neskončilo to dobře, tedy alespoň pro tu princeznu ne. Časem ti řeknu i jiná fakta, nyní se však snaž pochopit mou opatrnost co se sdělování informací týče.“ Řekla a omluvně pokrčila rameny doufajíc, že ji pochopí.
„Chápu, asi se to týká i tvé osoby. Inu nebudu dál vyzvídat a budu čekat, dokud ve mně nebudeš mít dostatečnou důvěru.“
Dále pokračovali mlčky, oba hluboce zamyšlení. Annelys neustále v hlavě probírala věci ohledně cesty a možností, jak ji co nejlépe a nejvíce zkrátit. Marcus ovšem řešil v hlavě zajímavější úvahy. Přemýšlel co bude dělat v případě, že Annelys zjistí, jak mu její společnost dělá dobře. Měla přeci v hlavě spoustu svých problémů, navíc se příliš bál odmítnutí, než aby jí to pověděl. Zklamání už měl ve svém životě dost a nechtěl si připustit, že by o Annelys přišel nadobro. Bál se, že kdyby se jí vyznal, nechtěla by dál jeho doprovod. Ta myšlenka ho ubíjela, nedokázal si ani představit, že už by jí třeba nesměl nikd spatřit. Proto si řekl, že se to Annelys za žádnou cenu nikdy nesmí dovědět. Byla sice velmi milá a přívětivá, ale možná taková byla ke všem lidem, nemohl si tedy přeci nic nalhávat. Poslouchal šumění stromů a padání listí na kamenou cestičku a pozoroval Baltiho dovádějícího u cesty. Záviděl mu, že se za svůj vlčí původ nemusí hanbit, a že mohl trávit celé dny, týdny ba i roky po boku Annelys. Také mu do hlavy nešlo, jak se chce Annelys převléci aby jí nikdo nepoznal, když její dlouhé zrzavé vlasy musí být všude velmi dobře známé a jen stěží půjdou skrýt, ale pokusí se něco vymyslet, Annelys totiž vypadala, že je její mysl zaměstnaná spíše cestou, ale tomu se nemohl divit, zvláště když věděl, že jí nejspíš hrozí obrovské nebezpečí, pokud ji někdo prozradí a řekne Kirelovi, kudy a kam míří. Měl o ní strach, zároveň ale věděl, že jeho meč se nikdy netrefí vedle, a že udělá vše pro to, aby jí nikdo neublížil. Neodpustil by si, kdyby se jí něco stalo, navíc ještě když by tomu mohl zabránit. Sice ji nemohl mít, ale to, že jí mohl alespoň být na blízku a vidět její úsměv a jiskru v očích, pro něj byla dostatečná odměna.
Annelys pozorovala zákoutí lesa a prohlížela je pro případ, že by se někde objevily lesní plody, mohly by se jí ještě hodit. Když konečně narazila na jahody, klekla si na zem a sesbírala je do svého vaku, to samé udělala i s borůvkami a ostružinami, co byly hlouběji v lese. Nějaké jídlo si s sebou sice vzala, ale z tohohle se dala udělat výborná polévka či omáčka, která výrazně sníží spotřebu masa. Krom toho jistě nevěděla, kdy se dostanou k nějakému pořádnému jídlu, nejspíš až v Kavčím království v nějaké krčmě, ale to už v převleku. Jinak by ji předvedli rovnou před krále, což by nebylo pro ni nejlepší. Marcus jí pomáhal sbírat plody a houby, na které občasně narazili a o kterých věděla, že nejsou zdraví škodlivé. Na nic se neptal, jen mlčky sbíral a pozoroval jí. Jako by na ní bylo něco k vidění, pomyslela si, ale pousmála se nad tím, jako by nikdy neviděl dívku sbírat plody v lese. Možná neviděl, ale i tak na tom přeci nebylo nic k vidění, byla to jen obyčejná věc. Pousmál se na ni a odhrnul si pramen vlasů z očí, aby mu nepřekážel. Nosil jí pocivě všechny nalezené plody do vaku, tedy až na těch pár plodů co si stačil dát do pusy a sníst, to ale dělala také, přecijen pokušení bylo moc silné, aby mu odolali. Krom toho měla ovoce ráda. Balti si zatím pobíhal po lese a hrál si na honěnou s veverkami, i když Marcus silně pochyboval, že to jako hru berou i ty veverky. Pozoroval ho a smál se jeho snaze veverky chytit, po chvíli se Annelys neudržela a začala se smát i ona, Baltiho snaha opravdu vypadala vtipně. Sedli si na spadlý kmen stromu a pozorovali je, Balti měl očividně hravou náladu a i když se mu nedařilo veverky chytit, nepřestával se snažit. Možná kdyby je chytal z důvodu potravy, šlo by mu to lépe, ale když to byla z jeho strany jen hra, snažil se méně. Annelys pozorovala Marcuse, nemohla s tím přestat. Byl to velmi pohledný muž a ona tušila, že to o sobě i věděl, i když by to nikdy nepřiznal. Ráda se na něj dívala když o tom nevěděl, jeho výrazy, jeho pohyby, jeho slova. Všechno to vypadalo, jako by to měl předem připravené i když věděla, že je to všechno dílem náhody. Byl si tak jistý každým krokem, že v ní vzbuzoval pocit jistoty a bezpečí. Cítila se vedle něj dobře, i když jí nebylo úplně jasné, čím to je. Působil vyrovnaně i ve chvíli, kdy se smál Baltimu, jako by navenek cítil jiné pocity, než uvnitř. Jeho tvář sice měnila vážnost každou chvíli, avšak uvnitř zůstával stále stejně klidný. Jako by nic uvnitř necítil, nebo to spíše na sobě nedával znát. Možná to bylo jen nedůvěrou, kterou zatím k Annelys cítil, znali se opravdu krátce a nemohl vědět, co zamýšlí a na co se chystá. Řekla mu o sobě jen málo informací, ale vypadalo to, že o jejich pravdivosti nepochyboval, ostatně mu k tomu ani nedávala důvod. Snažila se říct mu vše, co jí zatím důvěra k němu povolovala. Nebyla si tak úplně jistá, jestli by mu měla svěřit i něco víc. Jeho oči neustále přitahovaly její pozornost k sobě, jeho rty na ní působily dojmem, že se snaží ji k sobě přitáhnout a políbit ji. Ale nechtěla o tom ani slyšet, nemohla se nyní zatěžovat citovými záležitostmi a hlavně a to především, nechtěla Marcuse ohrozit na životě. Hrozilo jí smrtelné nebezpečí a ona nechtěla a nemohla dovolit, aby hrozilo i jemu. Sice jí jeho společnost dělala neuvěřitelně dobře a byla by moc ráda, kdyby ji doprovázel i nadále, ale o tom nechá rozhodnout až okolnosti a především jeho.
„Annelys, mohu se tě na něco zeptat?“ řekl pomalu, ale oči nespouštěl z dovádějícího Baltiho.
„Ano? Ptej se, pokud to bude v mých silách, ráda ti odpovím.“
„Proč tě nedoprovází tvůj muž? Copak mu je jedno, do jakých nebezpečenství se pouštíš?“
„Nemám muže, nebylo kdy a kde si nějakého najít, krom toho málokterý muž chce za ženu čarodějku.“
Vypadal, jako by měl z její odpovědi radost, ale nic neřekl, jen se pousmál.
„A co ty, proč cestuješ sám? Musel jsi na svých cestách poznat spoustu krásných dam a určitě i takových, kterým by tvá vlčí krev nevadila.“ Oplatila mu otázku.
„No... Nebudu ti lhát, pár se jich takových opravdu najde, ale problém je, že mě nijak nezaujaly. Ano, byly krásné, hodné, ale ničím zajímavé. Chtěl bych jedinečnou dívku, která by mě vždy dokázala něčím překvapit a uměla by mi vykouzlit úsměv na tváři.“ Zasnil se a pak chvíli mlčel.
„Vlastně není jednoduché okouzlit mě. Nejsem jako ostatní muži, chci výjimečnou ženu co mě bude brát takového, jaký jsem, i se všemi mými negativními vlastnostmi a mou napůl vlčí krví. Ne takovou, co by to tolerovala, ale takovou, co by to na mně milovala. Nejsem nijak prokletý, naučil jsem se žít a mít to rád, ale umím to i ovládat. Umím svou změnu provést v okamžik, kdy ji potřebuji a umím i ovládnout svou touhu po mase, prostě ulovím nějaké zvíře a lidi nechám na pokoji. Není to špatný život, jen se mnou málokdo chce něco mít. Vlastně se divím, že se mnou mluvíš a ani jsi neucukla pohledem když jsem ti řekl, že jsem vlkodlak. Copak ti to nevadí?“
„Ne, ostatně proč by mi to mělo vadit? Neodsuzuji lidi podle jejich krve, soudím je za jejich činy. Krom toho čarodějky taky nejsou zrovna oblíbené, to bys mohl vědět.“
Marcus jen pokrčil rameny a zvedl se z kmenu stromu. Pak jí podal ruku aby jí pomohl vstát a ona jeho pomoc ráda přijala. Když se jejich ruce setkaly, tělem jí projelo příjemné brnění, ale snažila se na sobě nedát nic znát. Oprášila si sukni a srovnala ji tak, aby ji měla nandanou správně. Občas se jí při sezení stávalo, že se malinko posunula na stranu, takže si ji pokaždé zkontrolovala. Podrbala Baltiho, který už nějakou dobu seděl u jejích nohou, za uchem a pohladila ho. Pak se pomalu vydala zpět na cestu, nebylo dobré z cesty nějak uhýbat, nevěděli by kam jdou.
„Annelys?“ ozval se po chvíli Marcus a zastavil se.
„Ano?“ zastavila se a otočila se na něj.
„Víš, neznáme se sice dlouho, ale napadlo mě, že kdybys neměla nic proti, mohl bych cestovat s vámi. Práci najdu kdekoliv a své vlčí pudy umím do jisté míry ovládnout, neměl bych ti tedy dělat nějaké problémy. A bylo by mi ctí sdílet tvá dobrodružství ať už jako tvá tělesná stráž, nebo jako tvůj přítel a doprovod.“
„Promyslím si to, Marcusi. Nemohu ti nyní dát přesnou odpověď, i když bych ráda. Jenže se opravdu známe příliš krátce na to, abych tohle mohla rozhodnout. Uvidíme jak nám společnost toho druhého bude prospívat během téhle jedné kapitoly mého života, pak se budeme moct rozhodnout, co bude dál.“
Marcus jen tiše přikývl a pousmál se, asi takovou odpověď i čekal, jelikož nevypadal ani trochu překvapeně. Už jen to, že jeho nabídku zvažovala, mu dávalo dostatečnou naději. Měl sto chutí ji obejmout, chytit ji do náruče a už ji nikdy nepustit. Trochu ho mrzelo, že to nemohl udělat, ale chápal moc dobře vážnost situace a věděl, že by to nemuselo dělat dobrotu, kdyby tušila, jaké city k ní chová a kdyby mu musela říct, že jeho city neopětuje. Bylo by to jistě nepříjemné pro oba. A on byl s atmosférou, která mezi nimi panovala, více než spokojený. Nechtěl aby atmosféra zhoustla a aby se mezi nimi stalo něco špatného. Díval se na její vlasy, vlály ve větru a a třpytily se na slunci. Pak se také díval na její oči, zdály se mu nádherné, i když v nich viděl strach. I on měl strach, nevěděl sice do čeho se pouští, ale tušil, že to nic dobrého nebude. Přemýšlel, kam se na noc půjdou utábořit, nad tím totiž Annelys určitě nepřemýšlela, měla totiž spoustu starostí s plánováním cesty, alespoň to tak Marcus pochopil podle toho, co si občas mumlala. Slyšel sice jen útržky toho, co jí probíhalo hlavou, ale vytušil, nad čím přemýšlí. K utáboření znal velmi příhodné místo, měl v těchto lesích takový úkryt pro případy, že zrovna neměl co na práci a zdržel se zde déle.
„Annelys, už jsi vymyslela, kde v noci přenocujeme?“ zeptal se Marcus a podíval se jí do očí, využíval každou minutu, kdy to mohl udělat, ale Annelys byla tak zaneprázdněná cestou, že si toho ani nevšimla.
„Probůh, nocleh! Já úplně zapomněla!“ vyhrkla a sedla si na pařez, co byl před ní.
„Něco vymyslím, neboj se.“ Řekla s obličejem v dlaních.
Marcus podřepl vedle ní a pohladil ji po vlasech, byly tak hebké.
„Netrap se tím, chtěl jsem ti říct, že mám nedaleko svůj přechodný dům, můžeme přespat v něm, stejně už se bude brzy stmívat a můžeme si tam vzít nějaké další zásoby na cestu, je tam všeho dost.“ Řekl a znovu ji pohladil.
Annelys se na chvíli zamyslela a pak se na něj upřeně podívala. Zamyslela se, znovu si v hlavě přebrala co vše jí řekl a jestli mu má věřit, ale nakonec mu šťastně padla kolem krku a objala ho.
„Děkuju ti, Marcusi, nevím, kam bysme jinak složili hlavu.“ Řekla a smála se.
Marcus byl prvotně dost zaskočený její reakcí, ale pak jí objetí oplatil a vdechl její vůni, cítil nějakou směs bylin, s velmi decentním sladkým nádechem.
„Nemáš vůbec zač, určitě tam i najdu pár kostí tady pro Baltiho.“ Usmál se a vychutnával si tu chvíli, kdy jí mohl být takhle blízko.
Annelys se na něj vděčně usmála a podívala se na oblohu. Marcus měl pravdu, pomyslela si, opravdu už se bude brzy stmívat.
„Jak daleko je tvůj dům?“ zeptala se a už se na něj opět dívala s vážným výrazem.
„Přechodný dům.“ Opravil ji Marcus a ještě dodal „Pokud půjdeme stejnou rychlostí, jakou jsme šli doposud, budeme tam během hodiny.“
„Dobrá, do té doby ještě nebude úplná tma takže by nám nemuselo hrozit nebezpečí. Veď nás.“ Řekla a pousmála se.
Marcus zalezl do lesa a pokynul jí, aby šla za ním. Mířil k nedaleké skále, takže Annelys nevěděla, zda si správně pamatuje cestu. Ale nechávala ho jít, určitě věděl, kam jde. Marcus došel až k malé jeskyňce ve skále a pozorně se rozhlédl, zda je někdo nesleduje. Nic však nezachytil, a tak vešel dovnitř. Annelys s Baltim šli rovnou za ním. Jeskyňka byla tak malá, že se museli skrčit. Když došli až na konec jeskyně, poprosil ji Marcus, aby mu nějakým kouzlem posvítila na zeď. Annelys rozsvítila ametyst na své holi a ten osvítil zadní stěnu malé jeskyňky. Marcus se skrčil a odhrnul kámen, kterého si Annelys ani nevšimla. Ten odkryl cestu ven z jeskyně, alespoň si to Annelys myslela, skrz díru za kamenem totiž prosvítalo silné světlo.
„Budeme muset po čtyřech, otvor je velmi malý, ale je to záměr, nechci, aby mou skrýš někdo objevil.“ Řekl Marcus a pobídl Annelys, aby šla první.
Ta nic nenamítala a klekla si na kolena, podala Marcusovi svou hůl, aby jí ji podržel a následně ji prostrčil otvorem ve skále. Marcus tak také udělal a když byla Annelys na druhé straně, hůl jí podal. Pak pobídl Baltiho, který ho bez nejmenšího vzdoru uposlechl a okamžitě se vydal za svou paničkou. Marcus šel poslední, protože jako jediný věděl, jak z druhé strany kámen zase ke vchodu přistrčit. Když se ocitli všichni na druhé straně, Annelys se pozorně rozhlédla. Byli na louce, která byla kolem dokola obklíčená skálou, minimálně ji viděla všude, kam až dohlédla. Na úkryt to bylo opravdu vynikající místo, dalo by se říct, že si Marcus nemohl vybrat lepší. Ujistil se, že je kámen zase na místě a pokračoval v cestě skrz louku, Balti pobíhal kolem a vše očuchával, nejspíš měl strach z neznámého prostředí. Jak pokračovali po hebké a vyhřáté trávě dál, Annelys pozorovala, že její úvaha o skále byla naprosto správná. Nikde nekončila, byla kolem dokola a umožňovala jim tak naprosté soukromí. Marcus se na chvíli zastavil a podíval se na zem a pak na Annelys. Utrhl ty nejkrásnější květiny, které zde našel a šel k ní.
„Dovolíš?“ zeptal se a když kývla, vpletl jí je do vlasů.
Když jí je tam vpletl všechny usmál se a znovu je začal trhat. Vybíral jen ty nejkrásnější a největší květy, které viděl. Vytvářel z nich kytici, která hrála všemi barvami. Byly tam rudé, fialové, modré i žluté květy různých tvarů a velikostí. Když se mu kytice zdála dostatečně velká, podíval se na Annelys, která sledovala se smíchem Baltiho, snažícího se zbavit pylu, který se mu usadil na čenichu. Šel pomalu za ní a chvíli ho také sledoval.
„Ta je pro tebe.“ Odhodlal se nakonec a plaše jí podal kytici, kterou uvázal stébly vysoké trávy.
Annelys se na něj zářivě usmála a vzala od něj kytici, kterou si nadšeně prohlížela. Pak zavřela oči a přičichávala k jednotlivým květům. Pro Marcuse to byl úžasný pohled a sledoval ji, jak se při každé jiné vůni znovu a znovu pousměje.
„Děkuju.“ Pousmála se na něj a on v jejích očích viděl jiskřičky štěstí, bylo na ní vidět, že na chvíli zapomněla na problémy, které měla.
Marcus se na ní usmál, pohladil Baltiho a pokračoval dál v cestě. Nebyli daleko od cíle, a tak mu nevadilo, že se Annelys často zastavovala, aby si pohrála s Baltim, či si prohlížela okolní květiny a sbírala si je do váčků. Vlastně měl čas přemýšlet. Doma to měl dobře zařízené, vlastně se jeho vybavení mohl vyrovnat málokterý šlechtický dům. Dům sám o sobě byl velký, možná i to byl důvod, proč v něm moc času netrávil. Neměl totiž rád, když byl v celém domě sám. Ne, že by se bál, byl už dospělý, ale cítil se stísněně a samota na něj v tyto chvíle doléhala více, než obvykle. Nyní však mohl pohostit Annelys a Baltiho, každému dá samozřejmě vlastní pokoj, pro Baltiho vytvoří pelíšek u krbu, který měl samozřejmě každý pokoj v jeho domě. Dá jí nejspíše pokoj v patře, tam jsou všechny hezky zařízené a bude lepší, když bude hned ve vedlejším pokoji, kdyby něco potřebovala.
Brzy došli k velkému kamennému domu, hezky upravenému. Annelys se nestačila divit, nečekala tak obrovský dům, Marcus ji opravdu překvapoval čím dál, tím víc. Ale zatím jen příjemně, nemohla si tedy stěžovat. Marcus otevřel dveře domu a pokynul jim, aby vešli. Annelys se nenechala dlouho pobízet a zvědavě vešla do dveří, zajímalo jí, jak to vypadá uvnitř. Balti ji samozřejmě věrně následoval, i když se po cestě na chvíli zastavil u Marcuse pro podrbání za ušima. Pozorovala velký sál, ve kterém se ocitla. Byl vybavený nádherným, černým nábytkem a dvěma rudými křesly, otočenými ke krbu. Na zdech visely různé obrazy krajin a lustr byl velký, zdobený svícemi. Nikdy neviděla větší přepych, snad jen u krále na zámku. Marcus vešel za nimi a šel zapálit krb, zatím sice venku pálilo slunce, ale už se pomalu chýlilo k obzoru a on moc dobře věděl, že pak se ochladí. Nechal Annelys, aby se prošla i v patře a na půdě, zatímco Balti se stočil do klubíčka u jeho nohy. První plamínky zapraskaly v krbu a Marcus je rozfoukával, aby se oheň dříve rozhořel. Potom pohladil Baltiho a odešel do patra do své komnaty, aby přinešl rudý měkkoučký polštář. Položil ho před jedno z křesel a řekl Baltimu, aby se na něj uložil. Ten ho okamžitě a rád poslechl, jelikož zem byla studená a tvrdá. Po chvíli sešla Annelys zpět dolů a usadila se do křesla, před kterým byl polštář. Bylo moc pohodlné, řekla si v duchu a dopřála si odpočinek. Pozorovala plamínky v krbu, milovala oheň, sálala z něj vášeň. Ráda pozorovala tančící plamínky v ohni a viděla v nich různé obrazce, někdy i postavy. Marcus jí přinesl pohár vína a deku, kdyby jí byla zima. Oheň už sice hořel, ale Annelys byla za deku opravdu vděčná, poněkud se ochladilo a víno jí přišlo k chuti, ani si nevzpomínala, kdy ho naposledy měla.
„Cítíš se pohodlně?“ zeptal se Marcus a zadíval se na ní.
„Ano, je mi skvěle, jsi úžasný hostitel.“ Odpověděla Annelys naprosto upřímně a vlídně se na něj usmála.
„To jsem moc rád. Chovej se jako doma a až budeš unavená, ukážu ti pokoj. Přenesu tam Baltimu i ten polštář, takže bude moct být s tebou. A alespoň na chvíli ti tam zapálím v krbu aby jsi tam před spaním měla teplo.“ Řekl a přiťukl si s ní pohárem vína.
Napil se a odešel do jejího i svého pokoje zapálit v krbu, aby se jim pokoje stihly vyhřát. Když se vrátil, Annelys ho uvítala opravdu překrásným úsměvem. Plaše se na ní usmál a sedl si do křesla. Za ten den prožil spoustu věcí a potřeboval si u toho odpočinout. Trochu upil ze svého poháru a nervózně se díval po Annelys.
„Víš, jsi první host v mém domě. Nejsem si jistý, jak takového hosta pohostit. Takže kdyby ti něco chybělo, neboj se ozvat.“
„Je mi ctí být tvým prvním hostem v tak nádherném domě a neboj se, nic mi nechybí.“ Usmála se a pohladila Baltiho, který spokojeně okusoval kost, kterou mu Marcus přinesl.
Celý večer popíjeli a povídali si o lecjakých dobrodružstvích, které zažili a moc se spolu nasmáli, ale nakonec (asi po lahvince vína) si řekli, že už toho pro dnešek bylo dost a tak se Marcus zvedl a doprovodil Annelys do její komnaty, kde už dávno vyhasl oheň, ale bylo v ní příjemně teplo. Vedle postele položil polštářek pro Baltiho, popřál jim dobrou noc a odebral se do vedlejší místnosti, kde se svlékl a vlezl si do postele. Chvíli spal, pak ho ale probudilo Baltiho kňučení. Seděl vedle něj a packou do něj strkal, aby se probudil. Když si všiml, že se Marcus vzbudil, tahal zuby jeho deku aby ho donutil vstát.
„Copak ty tady děláš?“ podivil se Marcus, ale bez nejmenšího protestu vstal, vzal si na sebe svůj saténový župan a šel s ním do pokoje za Annelys.
Když vešel do pokoje zjistil, proč ho Balti k ní vedl. Annelys se asi něco moc zlého zdálo, protože sebou házela a křičela ze spaní. Posadil se tedy na postel a pomalu a jemně se jí snažil vzbudit. Po svíli se mu to skutečně povedlo a Annelys otevřela oči, ale než stačil něco říct, vrhla se mu kolem krku.
„Měla jsem zlé sny, Marcusi, zůstaň prosím u mne.“ Naléhala a tiskla ho k sobě.
„Samozřejmě, počkám u tebe, dokud neusneš“ usmál se na ni Marcus a pohladil ji po tváři.
„Ne, zůstaň u mě prosím celou noc.“ Prosila dál Annelys.
„No... Když mě o to žádáš, donesu si deku a přikrývku a lehnu si na zem k Baltimu, budu u tebe a oba na tebe budeme dávat pozor.
„Lehni si vedle mě, chci tě mít nablízku.“ Naléhala dál a on nevěděl, co jí na to má odpovědět.
„Jsi... Jsi si jistá?“ zeptal se váhavě a poněkud rozpačitě.
„Ano. Sundej si župan a lehni si prosím vedle mě.“
„Dobře, ještě dojdu zhasnout do svého pokoje a hned se vrátím.“ Odpověděl nakonec a zvedl se z postele.
V duchu si opakoval, že si nesmí nic namlouvat. Jen se jí něco špatného zdálo a nechce teď být sama, to přece není žádné překvapení. Zhasl světlo a chvíli ještě stál ve tmě. Na jednu stranu byl rád, že si může lehnout vedle ní, na druhou stranu se bál, že se neovládne a políbí ji. To nechtěl udělat, přecijen se skoro neznali a i když by to mohl svést na mírnou opilost, nedokázal by jí lhát. Zařekl se tedy, že se bude snažit co nejvíc, aby neudělal žádnou chybu. Šel tedy zpět do pokoje k Annelys a zavřel za sebou dveře. Zhasl světlo, které asi Annelys zapomněla před spaním zhasnout, a sundal si svůj župan, který si přehodil přes židli co byla u malého stolku na druhé straně pokoje. Potom si lehl vedle ní tak, aby se jí nedotýkal. Ona se k němu však přitiskla a celá se třásla, objal ji tedy a její hlavu si položil na hruď, aby mohla být co nejblíže u něj.
„Copak se ti zdálo?“ zeptal se jí a hladil ji po vlasech.
„Zdálo se mi, že sem vtrhl Kirela. Mně se podařilo utéct, ale tobě ne. Zabil tě a to přímo před mýma očima.“ Řekla a klepala se u toho.
„Neboj se, nemá nejmenší ponětí kde jsme a já jsem v pořádku. Zkus usnout, budu u tebe dokud se nevzbudíš, slibuji.“ Řekl konejšivě a přitiskl si ji k sobě.
Takže jí na něm záleží. Byl rád, že už mu trochu víc věřila, možná to bylo i tím, že zjistila, že jeho dům není past. Pomalu se přestávala klepat a hladila mu hruď.
„Děkuji ti, jsi hodný, že tu se mnou zůstaneš. Cítím se s tebou bezpečněji.“ Řekla a i v té tmě viděl, jak se na něj usmála.
„Nemusíš mi děkovat, tvá společnost je mi více, než příjemná.“ Odvětil a v duchu zajásal.
„Marcusi?“
„Ano?“
„Věříš mi už?“
„Ano, věřím.“
„Já tobě také. Při snídani ti povím víc o mně a Kirelovi. I o té princezně, o které jsme spolu mluvili.“ Řekla tónem, z něhož Marcus zjistil, že už usíná.