Váš příběh - Kapitola XIII.

Mikia Romány » Fantasy

Když znovu otevřel oči, stála jen několik kroků od okraje termálního jezírka. Zkoumavě na něho hleděla. Usmívala se. V jejím výrazu bylo COSI, co nedokázal přesně popsat. Něco, o čem si vlastně ani nebyl jist, že tam skutečně je, ale podvědomě cítil, že ano. Přál si, aby to COSI v jejím výrazu bylo. Bez jediného slova či hnutí na něho hleděla. Mladá, krásná, tak svěží! Bylo jí snad osmnáct, snad dvacet - Myril nebyl po deseti letech strávených mezi nejhrubším mužstvím schopen přesněji určit věk této krásné dívky. Rovné tmavé vlasy jí na svůdně jednoduchých poloprůhledných sněhově bílých šatech splývaly do půli zad. Tajemná a nebezpečně žádoucí očka na jemném obličeji zkoumala každou část Myrilova nahého těla. Hleděl na ni mlčky, překvapen a ohromen její jemnou krásou. Po chvíli pomalu stáhla ze svých ramen ramínka šatů a ty neslyšně sklouzly na zem k jejím štíhlým nožkám. Učinila krok vpřed, vystoupila z nyní již zbytečných šatů, splývajících s bělostí mramoru na zemi. Myril ztěžka polkl, když si uvědomil, že je ztracen. Žádná část jeho těla se ani v nejmenším nepokoušela zvrátit očekávaný běh událostí, ba právě naopak. Hltal drobné tělo, které učinilo další krok směrem k jezírku. Uvědomoval si dokonalou vyváženost poměrů všech částí dívčina těla. Cítil vůni její hladké a tolik hebké pokožky. Ano, byl skutečně nadobro ztracen.

 

Nevstoupila však ihned do jezírka, ač si to Myril tolik přál. Zastavila se přímo na jeho okraji a ladně se natáhla kamsi do křoví, obklopující jezírko. Utrhla několik drobných bobulí. Zelených bobulí. Právě těch, před nimiž převor Myrila varoval. Na to si však krásou omámený Myrilův mozek neměl nyní nejmenší šanci vzpomenout. Byl zaměstnán zcela jinými myšlenkami... Schůdek po schůdku se k němu přibližovala. Mladá, krásná, drobná, dokonalá! Usmívala se. Mlčela. Dotyk. Jemný, špičkou palce u pravé nohy, hluboko pod vodou. I tento nepatrný dotyk však projel jeho tělem a horce zamrazil v každé buňce. I v nejzazší části Myrilova těla tento impulz zažehl plamen, který okamžitě zachvátil celé jeho nedočkavé tělo. Plamen touhy a vášně, plamen po deset let skrývaných tužeb, plamen, který nebylo možno uhasit. Nabídla jeho ústům zelenou bobulku. Přijal ji jako dar z nebes. Olízl přitom jemně její prst. Ucukla a rozverně se usmála. Snědla také jednu. Svá sousta spolkli současně, hledíce si zpříma do očí. Ovoce chutnalo podivně sladce, snad všemi ovocnými chutěmi, které Myril znal. Po jeho spolknutí Myrilova ústa na okamžik znecitlivěla a zabrněla v nenápadné křeči. Omámený švec však neměl čas ani ochotu přemýšlet, zda se s ním náhodou neděje něco divného. Překrásná neznámá si totiž do úst právě vkládala třetí - poslední - zelenou bobulku. Držíce ji mezi dokonale rovnými zuby, přiblížila svá ústa k Myrilovým. Pochopil rychlostí roztouženého muže. Společně bobulku rozkousli a jakmile se jejich ústa přiblížila, splynuli v dlouhém a vášnivém polibku. Objal ji. Světla, dopadající přes barevné mozaiky ve stropě jeskyně, splynula. Svět se pro Myrila rázem smrskl do jediného těla. Čas přestal existovat. V jezírku již nebyl on a neznámá kráska - bylo zde jen jedno tělo svíjející se v rozkoši. Tělo křičící. Tělo planoucí nejsilnějším z možných žárů. Ústa vykřikla. A pak nastalo ticho. Naprosté ticho, které si nedovolil svým šumem přerušit ani vodopád, ani hmyz, ani žádný z ptáků.

 

„Kdo jsi? Jak se jmenuješ?" zeptal se po krásně dlouhé chvíli Myril dívky, zlehka oddechující na jeho prsou. Zdvihla hlavu, odhrnula mokré tmavé vlasy ze svého čela a pohlédla mu do očí. Její neodolatelný pohled byl opět plný chtíče, mládí a divokosti. Kouzelně se usmála a odpověděla:

 

„Maeta."

 

Než stihl překonat svůj úlek a údiv, pohladila jej po tváři a zlehka jej políbila. Usnul okamžitě.

 

Ještě než otevřel oči věděl, že je něco - tedy spíše všechno - špatně. Nesnesitelně jej bolela hlava a třásl se zimou. Cítil, že neleží v jezírku plném horké vody, ale na čemsi měkkém v ledové husté tekutině. Nechtěl otevřít oči. Nechtěl, ale musel. Vyděšeně vyskočil. Shledal totiž, že leží na rozbředlém bahně v kaluži krve. Rozhlédl se kolem. Zmateně a velice polekaně. Kam zmizela podzemní svatyně? Kde je chrám Světla? Rozhlížel se po nekonečně rovné planině. Po zemi nikoho. Po pustém spáleništi, jehož jednotvárnost narušovaly jen kaluže plné krve, podobné té, v níž se Myril probudil. Netušil kde se nachází a jak se zde ocitl. Stál naprosto sám, nahý, v ohlušujícím tichu nicotné smrti. V hlavě mu ostře bodala bolest podobná ranní bolesti hlavy opilcovy. Promnul si po spánku zamlžené oči a jelikož kaluže krve byly to jediné, co mohlo v této monotónní krajině zaujmout jeho pozornost, začal si jich všímat pečlivěji. Když si uvědomil, na co hledí, podlomila se mu kolena. Zvracel. Brečel. Křičel. Každá z bahnitých jam naplněných krví totiž ve své hloubce ukrývala mrtvé tělo. Občas o jeho přítomnosti svědčila jen vyčuhující část některé z končetin, jindy bylo jasně vidět celou postavu. Mrtví byli muži, ženy i děti, bez ohledu na věk, rasu či pohlaví. Takovéto jámy se v pravidelné husté síti táhly od obzoru k obzoru ve všech směrech, kterými se Myril rozhlédl. Nechtěl hledět na tento masakr, hleděl proto do země. Klečel a bil dlaněmi do vlhké hlíny. Beznadějí a děsem trhaná mysl zrychleně přehrávala zážitky předcházející probuzení. Sídlo Společnosti, podzemní chodba, setkání s převorem, svatyně života... Dívka - bohyně - Maeta. Bohyně nespoutané rozkoše a smyslnosti. Bohyně zatracující polibkem. Nyní byl zde, v zemi mrtvých. Jediný živý mezi mrtvolami. Jediný probuzený - problesklo mu náhle v mysli. Znovu zdvihl hlavu. Vstal. Odhodlaně vykročil vpřed.

 

Kráčel dlouho, nedokázal však přesně určit jak dlouho - obrovské slunce na obloze se totiž za celou dobu nepohlo ani o píď. Bylo skutečně podivné - zářilo jemně rudou barvou a ač bylo obrovské, vůbec nehřálo. Myril se třásl zimou, byť kráčel přímo směrem proti tomuto slunci. Každé dva kroky míjel novou kaluž obsahující pokaždé ten samý výjev - krev, část těla, bahno. Otupěl. Musel - byla to jediná šance, jak se nezbláznit. Kráčel odevzdaně kamsi do dáli k nekonečnému obzoru. Tušil, že musel urazit dobrých deset kilometrů, avšak když se zastavil, vše bylo natolik stejné, že bylo snadné uvěřit, že neučinil ani krok od místa svého probuzení. Nebylo zde nic, čemu by mohl věnovat pozornost a proto při chůzi přemýšlel. Domněnky a konstrukce jeho zmatené mysli však nikam nevedly a motaly se stále v bludném kruhu. Nesnažil se tedy už ani přemýšlet. Plynul neměnící se krajinou a nasával chladný vzduch prosycený pachem bahna a krve. Soustředil se jen na své tělo a shledal, že do oblasti mezi jeho prsy v pravidelném rytmu chůze cosi naráží. Cosi, čemu až dosud nevěnoval pozornost, jelikož to považoval za samozřejmé. Lahvička! Zůstala mu! Měl ji na sobě! Sevřel ji pevně do dlaně a cítil, jak mu ji zahřívá. Tento drobný předmět pro něj nyní znamenal vše. Již tolikrát mu pomohla a svým způsobem jej dovedla až sem. Sevřel ji pevněji. Věřil, že díky ní opět nalezne cestu. Hleděl na svou pěst a cítil, jak v jeho dlani vzrůstá teplo a tlak. Nedokázal již lahvičku udržet a tak dlaň otevřel. Na všechny strany se rozlétlo jasně rudé světlo vycházející z tekutiny v této lahvičce. Již se netřásl zimou. Citil teplo, cítil sílu, cítil naději. Bolest hlavy ustoupila. Rozhlédl se znovu kolem a v rudém světle zaplavujícím planinu se zklamáním shledal, že je stále stejně pustá. Ve směru proti slunci však spatřil drobounký výstupek. Ten se pozvolna zvětšoval a Myril se dovtípil, že se k němu výstupek blíží. Objekt se zvětšoval stále rychleji, komplikoval se a zaostřoval. Myril brzy rozeznal jezdce na koni, který se hnal závratnou rychlostí přímo na něho.

 

Jezdec ve sněhově bílém, stříbrem zdobeném kabátci a stejně sněhobílých jezdeckých kalhotách se na svém jako uhel černém koni zastavil ne dále než metr před nechápavě zírajícím nahým Myrilem. Kůň se vzepjal na zadních a zaržál. Děsivě. Krutě. Jeho přední nohy těžce dopadly zpět na vlhké bahno a Myril tak mohl zblízka pohlédnout na jezdce. Byl vysoké postavy, jistě o hlavu Myrila převyšoval. Byl štíhlý jako žena a dlouhé světlé vlasy mu volně splývaly pod lopatky. Jeho ostré rysy v obličeji se pozoruhodně mísily s jistým půvabem tváře. Bělostný oblek jen dotvářel nadlidský vzhled této postavy. Nad tmavou, krví zbrocenou zemí působil jezdec skutečně jako anděl. Posel smrti. Myril nevěděl, zda tohoto muže přirovnat k bohu či démonu. Bylo v něm vše a nic zároveň. Byl ševcovi povědomý, ač jej jistě nikdy předtím nemohl potkat. A přeci... No jistě! Myril si matně vybavil pozoruhodně podobně vypadajícího muže, kterého zahlédl škvírou mezi dveřmi v sídle Společnosti. Ten, který tehdy káral Mistra měl sice tmavý oblek, avšak vzhledem byl velmi, opravdu velmi podobný tomuto jezdci. Než však Myril stihl podrobněji přemýšlet o zajímavé náhodě, neznámý jezdec promluvil:

 

„Konečně se setkáváme. Nechal jsi mne čekat velmi dlouho, Vyvolený!", děsivě se usmál.

 

Myrilovi se zdálo, že jezdci zpoza rtů vystřelil úzký rozeklaný jazyk. I zorničky neznámého se náhle možná stáhly do úzké stěrbiny. A snad i neznámý pohnul rukou, sáhl za krk a cosi vytáhl z pouzdra na svých zádech. Jaktože si tohoto pouzdra Myril nevšiml dříve? Zašumění vzduchu protínaného dokonale ostrým předmětem. Ostré štípnutí na krku. Křupnutí rozsekávané kosti. Myril přemýšlel a přemýšlel a divil se a... náhle si uvědomil, že se dívá na své tělo zvrchu. Že z výšky hledí na proudy krve v pravidelném rytmu vystřikující vzhůru ze svého krku. On - uvězněný ve své hlavě, nyní oddělené od těla a letící vzhůru sledoval, jak jezdec vrací ladně prohnutý meč do pouzdra, seskakuje z koně a bere do rukou lahvičku, která dosud setrvávala na zakrvaveném krku bezvládně ležícího těla. Myrilova hlava si uvědomovala, že již nestoupá, ale pomalu začíná padat zpět k zemi. Nic ho nebolelo. Nic necítil. Chtělo se mu spát...

 

Dříve než otevřel oči věděl, že žije. Věděl, že má hlavu pevně srostlou s tělem. Cítil, že leží v čemsi měkkém. Cítil chlad. Byl si jist, že až oči otevře, bude opět ležet v krví a bahnem vyplněné prohlubni kdesi na nekonečné rovině ozařované chladným rudým sluncem. Nemýlil se. Nedivil se. Nedokázal se již divit ničemu. Nepřekvapilo ho také ani to, že ihned poté, co vstal a sevřel v dlani lahvičku s tekutinou, přihnal se od strany protější ke slunci bílý jezdec na černém koni, setnul mu hlavu a vzal si vítězoslavně tuto lahvičku. Věděl kdesi uvnitř, že se opět probudí celý, v kaluži krve a bude opět setnut. A znovu. A zas. Stále dokola. Čas se pro něj zastavil v této někonečné smyčce na místě, z něhož zdánlivě nebylo návratu. Při nekonečných opakováních stále stejné situace zkoušel vše - utéci jezdci, promluvit na něho, vůbec oči neotevřít, nebrat lahvičku do dlaně - avšak stejně ji nakonec vždy ve své dlani pevně sevřel. Po dnech a týdnech hladového bloudění mezi nekonečným množstvím mrtvých těl se nakonec pokaždé smrt setnutím zdála jako vysvobození. Přestal počítat opakování. Přestal myslet. Zemřel zaživa. Až jednou, po snad tisícém opakování, jej napadlo lahvičku políbit. Neznámá touha jeho srdce jej k tomu pudila. Touha, která byla dosud potlačována rozumem. Ten byl však nyní umučen k smrti. Usedl. Dotkl se chladného skla rty. Zavřel oči.

 

Otevřel po chvíli oči a zjistil, že sedí v honosném oděvu u stolu nad mnoha účetními spisy. Byl v cizím těle, v těle postaršího obrýleného tlouštíka. Nedivil se. Ve srovnání s předchozím stavem na tom byl nyní vlastně vcelku dobře. Prozatím. Ovládal toto tlusté tělo. Sotva se stihl podivit námaze, jaká byla zapotřebí ke zvednutí sádelnatého pozadí ze židle, ozvalo se zabušení na dveře komnaty, v níž se nacházel.

 

„Dále!" odvětil a vnitřně se zasmál pitvornosti svého nynějšího hlasu. Do místnosti vrthla dvojice vysokých holohlavých rabiátů v upnutých černých oblecích. Poznal je. Mistrovi kumpáni. Beze slova se na něj vrhli, povalili jej na zem a přisedli mu všechny čtyři končetiny. To byl zákrok zhola zbytečný, stejně by Myril toto těžké tělo ze země zvednout nedokázal.

 

„Plať! Jako vždycky!" vyhrkl první.

 

„Nebo bolest?!" pokřivil ústa v úděsném úsměvu druhý a uslintnul.

 

„Pánové, obávám se, že dnes vám nezaplatím," odvětil Myril v těle tlouštíka.

 

„Nezaplatíš?" dal se do zlého smíchu první z rabiátů. Druhý dal Myrilovi bez otálení pěstí. Velice tvrdě a bolestivě. Toto tělo očividně nebylo na údery zvyklé, jelikož Myril cítil, že ztrácí vědomí. Po druhé ráně a kopanci do žeber skutečně omdlel. Poslední, co slyšel, bylo prohrabávání truhlic a zvuk přetrhávané šňůrky od drobné lahvičky s neznámou kapalinou na jeho tlustém krku.

 

Očima Gorgona prožil několik let. Neovládal však tělo a mysl tohoto Gorgona, byl jen němým pozorovatelem a vězněm v jeho těle. Ač se snažil na mysl svého hostitelského těla všemožně působit, brzy shledal veškeré úsilí v tomto směru marným. Přesto však tento život přinesl mnoho důležitých poznání. Bydlel se svou tlupou v jeskyni, přes den vyhrabával kořínky a vybíral ptačí hnízda, v noci za svitu a praskotu ohně vyráběl z ptačího peří drobné ozdobné předměty, které jednou za měsíc na Velkém trhu prodával Regianům. Očima tohoto Gorgona také poprvé spatřil jednoho z kasty Friwre. Navštívil jejich jeskyni při své misijní cestě po gorgonských teritoriích. Byl vysoké postavy, jistě o tři hlavy Myrila - gorgona - převyšoval. Byl štíhlý jako žena a dlouhé světlé vlasy mu volně splývaly pod lopatky. Jeho ostré rysy v obličeji se pozoruhodně mísily s jistým půvabem tváře. Kožený, těsně upnutý a drahokamy zdobený oblek jen dotvářel nadlidský vzhled této postavy. Bylo v něm vše a nic zároveň. Myril pochopil.

 

Friwre setrval v jejich jeskyni mnoho týdnů a každý večer u ohně poutavě vypravoval pradávné báje o slavné historii Gorgonské rasy. Tyto pověsti, v nichž byli gorgoni svrchovanými vládci světa, Myril - gorgon - ani nikdo jiný z jeho jeskyně nikdy dříve neslyšel, hluboce na ně však zapůsobili. Stejně hluboce na ně zapůsobilo i další vypravování tohoto Friwre, který na mnoha případech dokazoval, jak lidská rasa Grogony potupila, vykořisťovala, zneuctila a vyhnala do neúrodných a chladných lesů Severu. Po několika týdnech Friwrova působení vládl v jeskyni vztek na Regijské lidské psy. Na Velký trh již nechodili. Trpěli hladem. Když po půl roce od Friwrova odchodu dolehly k Myrilově tlupě zvěsti o prvních lidských útocích na nebohé Gorgonské ženy, nikdo z nich neváhal vydat se do velké války proti Regii. Tvrdý výcvik řídili opět Friwre - Myril tehdy poprvé viděl více těchto bytostí pohromadě a uvědomil si, že jsou jedna od druhé k nerozpoznání. Lišili se pouze barvou svých oděvů. Myril v těle gorgona absolvoval celý výcvik. Zemřel poté brzy - ranou pod srdce rukou neznámého Regijského vojáka. Zemřel, jako tisíce dalších na obou stranách fronty, velmi brzy po započetí další ze zbytečných bitev počínající mnohaleté války.

 

„Myrile, miláčku, otevři oči!" třásla jím jeho žena. Otevřel oči a rozplakal se. Usedavě a tak prudce, že nevěděla, co má říci. Proto usedla na postel vedle svého muže a tiše jej objala. Schoulil se do jejího klína jako malé děcko a dlouho tiše slzel. Vnímal teplo, bezpečí a lásku svého domu. Blízkost a teplou dlaň své milované ženy, která jej něžně hladila ve vlasech. Byl doma! Štípl se, aby se přesvědčil že nesní. Skutečně doma! Posadil se a pohlédl Ardě - své ženě - do očí. Do nejkrásnějších modrých očí na světě. Políbil ji. Deset nekonečných let snil o tomto polibku.

 

„Měl jsi jen nějaký ošlivý sen, vše je v pořádku, neboj," utěšovala jej tak, jak to nikdo jiný neuměl. Usmál se. Voněla dřevem a ohněm, vypraným prádlem a rybinou. Něco však nebylo v pořádku. Věděl to. Cítil ještě polibky Maety, v ústech jej svrběla pachuť zelených bobulí a krk jej brněl po něspočtu setnutí hlavy. Pod srdcem pálila nedávno zahojená rána po bodnutí. Svou lahvičku však opět měl. Seděl tu se svou ženou. Nikde však nebylo ani známky po...

 

„Kde je Živik?" vyhrkl na zaskočenou Ardu.

 

„Kdo?" nechápavě odvětila.

 

„Přeci Živik, náš syn!" uchopil ji za ramena a zatřásl s ní.

 

„My... my... my nemáme s..syna!" vysoukala a z pravého oka jí ukápla slza. Třásla se strachem.

 

„Jak se jmenuješ?!" vykřikl, „Kde to jsem?! Kde je náš syn?!"

 

„Nejmenuje se. Nejsi. Nemáš syna, Vyvolený!" odvětil muž ve sněhově bílém stříbrem zdobeném kabátci a stejně sněhobílých jezdeckých kalhotách, stojící ve dveřích Myrilova domu. Myril náhle pocítil nezadržitelný nával vzteku a nenávisti. Vyskočil z postele a hnal se směrem k neznámému. Ten jej jediným pohledem přirazil na stěnu. Myril byl paralyzován. Tlačen nepřekonatelně silným tlakem ke stěně pokoje nedokázal učinit ani jediný pohled. Bez hnutí a bez možnosti viděnému zabránit sledoval, jak neznámý chytá vyděšeně prchající Ardu za vlasy, strhává ji k zemi a jedinou mocnou ranou okovanou jezdeckou botou drtí její...

 

„NE!!!" vykřikl do ticha rozlehlé skalní místnosti Myril, ležící nahý na chladné dlažbě. Ozvěna mnohokrát opakovala jeho výkřik a ten postupně slábl a ztrácel se v zákoutích tohoto obrovského podzemního prostoru. Myril otevřel oči. Ač je poulil, jak jen dokázal, neviděl nic. Jen neprostupnou tmu. Slyšel řeku. Cítil vlahý vzduch. Plazil se opatrně po kamenné podlaze až do něčeho narazil. Kost. Stehenní. Drobná. Dětská! Instinktivně uchopil lahvičku, vysící na jeho krku. Nemýlil se v odhadu své současné polohy. Nacházel se opět v podzemní síni pod chrámem Světla. Rudé světlo znovu odhalilo nespočet nápisů, maleb, vzorců a plánů na jejích stěnách i stropě. Vše bylo psáno v neznámém jazyce, v jazyce Dávných.

 

„A TAK SPALOVÁNÍM LÁTKY ZÍSKANÉ VÝŠE UVEDENÝM POSTUPEM DOCÍLÍME..." přeslabikoval si bezděčně pro sebe Myril část nápisu, na který se náhodou zahleděl. Ustrnul. Pohlédl na jiný z nápisů:

 

„6) LIDSKÁ RASA NENÍ NADŘAZENA JINÝM ŽIVOČIŠNÝM DRUHŮM."

 

Rozuměl nápisům! Nevěděl jak, ale dovedl přečíst a dešifrovat vzorce. Chápal význam složitých map a obrazců! Někdo do něho zezadu šťouchl. Živik! Chlapec byl zdravý a živý. Usmíval se, mlčky poskakoval a tančil s cínovým vojáčkem. Objal Myrila a utíkal směrem ke dveřím se symbolem rudé dlaně. Myril si pamatoval, že poprvé na nich byl nápis. Nyní zde však byla pouze dlaň. Opět pocítil, že není úplně vše v pořádku. Chlapec jej mlčky posunky pobízel k přiložení dlaně ke dveřím, avšak Myril odmítl. Když jej chlapec urputně táhl ke dveřím, odstrčil jej. Živik zakvílel a s děsivou grimasou se vrhl do dravého proudu podzemní řeky. Myril se nedivil. Věděl. Náhle mu bylo vše tak jasné. Došel do středu podzemní síně a rozhlédl se kolem. Naposledy jako Myril - švec ze Zeleného kopce. Poprvé jako Vyvolený. Dlouho stál a hleděl na nápisy. Sledoval obrazce a vnímal sílu tohoto místa. Svou sílu. Zuby vytrhl pečeť lahvičky. Na vteřinu zaváhal. Poté na jediný lok vypil její obsah. Došel ke dveřím s dlaní a nyní i s nápisem, kterému nyní porozuměl. Přiložil na dveře svou dlaň. Po strmých točitých schodech ukrytých za těmito dveřmi vystoupal opět na dvorek pod věží. Vše bylo zalito v narudlém světle obrovského nehybného slunce. Myril cítil, kam se má vydat. Procházel chodbami chrámu a velkou hodovní síní. Necítil nic, neslyšel nic. Byl zde naprosto sám. Sestoupil až k pod chrámem ukryté svatyni života. Vodopád vypadal jako zmražený. Ptáci byli strnulí v letu. Vůně květin zmizela. Rudé světlo, naplňující prostor, počalo pulzovat. Pulzovalo v rytmu Myrilova srdce. Po mramorem dlážděné cestě přistoupil k okraji termálního jezírka. Viděl v něm sebe a JI. Leželi přitulení jeden k druhému zmraženi v pevném obětí. Myril přistoupil k tomuto páru a vyprostil své tělo z dívčina sevření. Pulzace světla zrychlila. Myrilovi se na okamžik zdálo, že dívka pohnula rty. To již ale ulehal zpět do svého těla. Poslední, co si pamatoval, byl ohlušující třesk a hukot.

 

„Notak pane, jste tu?" dotazoval se netrpělivě ženský hlas. Teplá voda termálního jezírka omývala jeho krk a ramena. Ptáci zpívali, květiny voněly, vodopád hučel. Otevřel oči. Svatyně života byla taková, jak si ji pamatoval před usnutím. Cítil konečně klid. Probouzel se.

 

„Tak já vám ty voblečení nechám tady u vchodu. Nemám času nazbyt," pronesl po chvíli netrpělivě hlas. Byl starý a hrubý. Udýchaný a upracovaný. Myril slyšel vzdalující se kroky staré služebné. Vystoupil z jezírka a na jeho okraji se zamyslel. Sen, který jej v jezírku zachvátil, byl tak skutečný! Prohledal bezděčně křoví v okolí schodů, avšak nenalezl ani jedinou zelenou bobuli. Nikde v celé zahradě nenalezl jedinou zelenou bobuli! A přeci si pamatoval přesně, kde je Maeta trhala. Kráčel nahý po mramorové cestě, na krku jizvu po seknutí, pod srdcem jizvu po zabodnutí meče - tyto jizvy však neviděl. Oblékl si sametovou košili a kvalitní kožené kalhoty. Utáhl přesku na zdobené vestičce, nazul své otrhané, avšak karmiem obohacené sandále a ševcovské rukavice. V houští vyhrabal svůj ošuntělý batoh a posledním pohledem se rozloučil s touto podivuhodnou podzemní svatyní života. Uchopil v dlani lahvičku zavěšenou na svém krku. Tekutina v ní jemně světélkovala. Modře.

 

Kráčel pomalu chodbou vedoucí k hlavnímu schodišti a uvědomil si, že vlastně vůbec netuší, kde má najít převorovu celu, do níž byl pozván. Neměl žádné vodítko, proto se rozhodl tak, jako po propuštění z věznice - vydal se za vůní jídla. Tuto nenápadnou vůni zachytil téměř náhodou, avšak prázdný žaludek ji dokázal neomylně stopovat a Myril tak brzy vešel do chrámové kuchyně. Podlouhlá místnost byla naplněna mlžným oparem a kombinací vůní, z nichž každá zvlášť byla přijemná, dohromady však vytvářely vcelku nelibý zápach. Tlusté a umaštěné ženy u kamen a přípravných stolů na něho překvapeně koukaly, avšak cudnost jim nedovolovala jej oslovit. Proto promluvil první:

 

„Dobré ženy zdravím vás! Jsem zde v chrámu jen krátce. Nebyla by některá z vás natolik ochotna a nepomohla by mi nalézt místo, do něhož se mám dostavit?" Rychle pochopil, že zvolil špatný styl řeči. Ženy studem zrudly a polichoceny ušlechtilostí, s jakou byly osloveny, sklopily oči. Myril už už přemýšlel, zda z nich nějaké slovo dostane, či zda bude rychlejší bloudit chodbami chrámu, když tu se náhle až ze zadní části místnosti ozvalo:

 

„Copak potřebujete, pane?"

 

Myril majitelku hlasu nemohl přes opar vidět, při poslechu jejích slov jej však horce zamrazilo. Tento dívčí, mladě libozvučný hlas mu byl velice povědomý. Sladký a jemný. Do tohoto prostředí naprosto nezapadající. Přistoupila k němu. Bylo jí snad osmnáct, snad dvacet - Myril nebyl po deseti letech strávených mezi nejhrubším mužstvím schopen přesněji určit věk této krásné dívky. Rovné, trochu umaštěné tmavé vlasy jí na záplatované a flekaté zástěře splývaly do půli zad. Byla tolik podobna TÉ... Myril se bránil myšlence, která jej znovu rozpalovala. Toto přeci nemohla být dívka z jezírka! A přesto Myril kdesi uvnitř cítil, že za cudným pohledem dívčiných očí se ukrývá ještě něco dalšího.

 

* * *