Lotte - 11. kapitola

Anotace: Moje fan fiction stále pokračuje. Tato kapitola by se dala shrnout jako Utrpení mladého Rohypnia :-D

Seděl pod skalním převisem a po tisící četl ušmudlaný kousek pergamenu. Třeba to byla jen planá hrozba. Výkřik do tmy někoho, pro něhož byla ta hloupá puberťačka důležitá. Především ale ten někdo věděl to, co donedávna nevěděl ani on sám. Kolik lidí to asi tak může vědět, že otcem toho fracka je právě on? Představa, že by musel vychovávat dítě. "Ne, děkuju pěkně!" pomyslel si a rozhlédl se okolo. Dnešek je již pátý den, který tu tráví. Bude muset pomalu začít uvažovat, kam se vydat dál.

Třeba už se není čeho obávat, uvažoval. Možná, že to vážně byla jen jednorázová záležitost. Rozhodl se tedy, že pokud do zítřejšího večera nepřiletí sova s dalším vzkazem, tak se na to prostě vykašle a přestane se skrývat. Prasinkám a blízkému okolí se tedy pro jistotu ještě nějakou dobu raději vyhne. Udělá lépe, když se půjde poohlédnout po něčem k snědku. Vstal a vydal se k jedinému stavení v blízkosti jeho úkrytu. Postarší hajný a jeho dcera, žijící v nedaleké malé roubené hájovně, byli velmi pohostinní. Ne že by si to tedy druhý den pamatovali.

 

***

 

Grenadina Chattybabblerová se hrbila u svého psacího stolu více než půl hodiny. "Alespoň už nesedí a nezírá do prázdna.", pomyslela si její matka a s ustaranou tváří scházela do přízemí domu věnovat se dál svým domácím povinnostem. Mladá čarodějka se konečně narovnala a prohlížela si popsaný pergamen. Od shora dolů byl popsaný jedinou dokola se opakující větou: "Jednou tě najdu."

 

Hůlkou rozstříhala pergamen na jednotlivé věty. Vzala další kus pergamenu a psala:

 

"Nemysli si, že někdy zapomenu. Zažiješ peklo, to ti přísahám. Zaplatíš za bolest a ponížení, co jsi způsobil. Nikdy nemůžeš splatit ústrky, které to dítě čekají. A všechno kvůli tobě. Hnusíš se mi."

 

Usmála se. Strašně se jí ulevilo, když mohla všechnu tu nenávist ze sebe dostat. I když jen na chvíli. Začala kouzlit. Všechny malé lístečky vzlétly a schovaly se do většího vzkazu. Ten pak pečlivě uložila do obálky a zapečetila ji. Potichu sešla po schodech a proklouzla kolem kuchyně. Rodinná sova seděla venku ve své voliéře a spala. Grenadina jí podala obálku. Sova otráveně zahoukala a vzlétla.

 

"Rohypniusi Witchcrooku, slibuji, že nedopustím, aby to, cos provedl Sal i její dceři, zůstalo bez odplaty." procedila mezi zuby, když se dívala za sovou, jak se vzdaluje z dohledu. Stála tam pak dál a jen se tak přehrabovala ve svých pocitech a myšlenkách. Slunce začalo zapadat a nebe pojednou zčervenalo, jako by obzorem začala prosakovat krev. Sama zatím nevěděla, v čem by měla její odplata spočívat. Rozhodně to však nemínila nechat jen tak. Nenávist prostupovala celým její tělem i duší. Ze začátku byla překvapená svými vlastními pocity. Její zoufalství a smutek ze ztráty kamarádky a vědomí, že už nic nebude jako dřív, se najednou proměnily ve zhnusení a touhu po pomstě. Pro začátek bude stačit, když toho zmetka alespoň připraví o klid.

 

***

 

Ghandía zaklepala na dveře Snapeova kabinetu. Měla dojem, že nezačali úplně dobře a že by se mu za své odměřené chování měla omluvit. Jistě, nenapsal jí ani řádku celé ty roky, ale vlastně jí tím nebyl nijak povinován. To, že mu nabídla své nové jméno, aby ji mohl kontaktovat, ho přece k ničemu nezavazovalo. Že si ona myslela, že by její tehdejší city mohl opětovat! Nyní, když se ohlédla zpátky, nebyla by mu vůbec dávala dopis s jejím novým jménem. Bylo přece nad slunce jasnější, že šlo o jednostrannou záležitost. Jenže tehdy si to nepřipouštěla. Byla naprosto fascinovaná jeho znalostmi a dovednostmi v oblasti lektvarů. Sama ten předmět milovala. Byla jeho jedinou konkurentkou v celém ročníku. Její lektvar byl většinou ten nejlépe připravený, samozřejmě hned po tom, který namíchal Severus Snape.

 

Dveře se otevřely. V obličeji profesora Snapea se nepohnul jediný mimický sval: "Slečna Daridra. Jak se daří mé chráněnce? Doufám, že je vše v pořádku."

"Ehm, Severusi, mohli bychom si promluvit?"

"Hm! Jistě.", řekl profesor lektvarů s opovržením.

 

Ghandía zůstala nejistě stát u zavřených dveří. Bylo jí tu úzko. Kabinet měl sice úžasně vysoký klenutý strop, ale co se týkalo rozlohy, nebyla to žádná sláva. Navíc sem okna nepropouštěla příliš světla. Byla totiž zakryta tenkými černými závěsy po skoro celé své délce - pouze horní část oken o délce asi třiceti centimetrů byla ponechána volná, aby sem dopadalo alespoň nějaké světlo. Profesor Snape pouze tázavě zvedl obočí a rukou jí pokynul k prázdné židli u jeho pracovního stolu. Pak postavil na stůl dva šálky černé kávy a usedl. Ghandía si připadala jako studentka, která přišla přiznat svému učiteli nějaký prohřešek a najednou se jí vůbec nechtělo mluvit.

 

Profesor Snape na ni chvíli netrpělivě upíral své chladné oči a pak se raději zeptal: "Řeknete mi, co vás za mnou přivádí?"

"Samozřejmě. Chtěla jsem se omluvit."

"Omluvit?", zopakoval překvapeně.

"Za své chování při tom pohovoru. Nebyla jsem zrovna milá. Omlouvám se. Chci, abychom spolu vycházeli dobře. Jako kdysi."

"Omluvu přijímám. Nicméně, rád bych zůstal u vykání. Chci, aby náš vztah byl formální, přestože se budeme tvářit, že minulost neexistuje."

"Myslela jsem, že bychom si to mohli vyříkat a být přáteli. Jako tehdy."

"Tak jinak. Tehdy jsme možná byli něco jako přátelé. Toto takzvané přátelství však skončilo ve chvíli, kdy jsem dostal váš vzkaz. Ztratil jsem v tu chvíli jediného člověka, se kterým mělo smysl o lektvarech diskutovat. Byla jste jediná, kdo se o můj talent zajímal. Bylo v tom snad něco víc?"

"Ano, tehdy. Dnes? Ovšem, že nikoliv.", odpověděla Ghandía rychle a doufala, že to nevyzní přesně opačně.

"Samozřejmě."

 

Skutečně se Ghandíi ulevilo, až když se za ní zavřely dveře. Kvapně se rozešla, aby už byla pryč z toho hrozného sklepení a zapomněla na rozhovor, který tam vedla. Zbytek rozhovoru už nebyl tak hrozný. Mluvili hlavně o Lotte a o neschopnosti většiny lidí pochopit precizní umění přípravy lektvarů. Ale ta káva - znamenitá!

 

***

 

Rohypnius se právě vracel z večeře v hájovně. "Miluju zvěřinu!", liboval si a klidně si vykračoval ke svému úkrytu. Byl přesvědčený, že po takové dobré večeři se mu bude spát jako by spal v pohodlné hotelové posteli. Neměl ani ponětí, jak moc se mýlí. Šeredně.

 

Když už byl na dohled svého brlohu, viděl, jak z něho vylétá nějaký velký pták. Možná sova. Sova?! Na chvíli se zastavil a snažil se popadnout dech. ON-NIKDY-NEDOSTÁVÁ-POŠTU. Žádnou poštu. Kromě toho jednoho zpropadeného dopisu. Zhluboka se nadechl a rozběhl se do svého dočasného obydlí. Na zemi tam ležela obálka nadepsaná jeho jménem. Několik nekonečných vteřin se na ni jen díval, jako by doufal, že tam nakonec uvidí něco jiného než to, co tam stálo:

 

Rohypnius Witchcrook

 

Nakonec otevřel obálku a pomalu vytahoval kousek pergamenu, který se v ní skrýval. Pomalu četl. Každá věta mu rezonovala v hlavě a naplňovala jej strachem. Když dočetl, upustil pergamen a zakryl si dlaněmi obličej. Co teď? Pergamen dopadl na zem. Pod převisem se zvedl vítr a kolem Rohypnia začaly vířit kousky pergamenu a každý jako by šeptal: "Jednou tě najdu." Bylo to ohlušující. Rohypnius vyděšeně kmital očima z jednoho útržku na druhý a začala se ho zmocňovat panika. Najednou už toho bylo moc, nedokázal už snést strach a bezmoc ve víru létajících výhružných vzkazů.

 

Stál tam a křičel. Byl to jen zvuk, jen citoslovce. Slova už dávno jeho mysl opustila. Vír najednou ustal a kousky pergamenu klesly naráz na zem. Přestal křičet, začal je jeden po druhém sbírat a četl stále znovu: "Jednou tě najdu."

"Musím odtud okamžitě zmizet.", prolétlo mu hlavou. Začal si spěšně balit věci.

 

***

 

První školní den. Ideální chvíle se představit. Ale komu? Profesoru Brumbálovi? Madame Pommfreyové? Těžko říct. Profesor Kratiknot je sice ředitelem její koleje, ale že by k němu měla nějak osobně blízko, to se žel říci nedá. Mohla by se zjevit třeba profesoru Snapeovi. Otázka je, pro koho by to byl děsivější zážitek. Na Snapeovi by asi beztak těžko poznala, jestli ho to vyděsilo. Pokud si dobře vzpomíná, tak jeho mimika moc nefunguje. Možná je většina jeho mimických svalů ochrnutá. Musela se smát.

 

Najednou za sebou uslyšela ránu a třeskot rozbitého skla. Ohlédla se a viděla vitrínu s famfrpálovými trofejemi na zemi. Tedy spíš to, co z ní zbylo a hromadu trofejí okolo. Nad tím vším si ve vzduchu poletoval Protiva a prozpěvoval si. Salamandra ztuhla. No, paráda.

"Ale ale ale, my se ještě neznáme! Že ty budeš ta bláznivá holka, co skočila z astronomické věže, hm?", skřehotal Protiva. Salamandra se však ani nepohnula. Nevydala ani hlásku. Co teď?

"Tak jsi nebo ne?", vřeštěl Protiva.

"Co je ti do toho, vřešťoune?", dodala si Salamandra odvahy.

"Kdo je u tebe vřešťoun, ty, ty, ty-"

"Až si vzpomeneš, dej mi vědět. Poroučím se.", odvětila Salamandra pobaveně, uklonila se a odplachtila. Protivovo koktání ji zase vrátilo do sedla. Tak, a problém je vyřešen. Respektive se v dohledné době zřejmě vyřeší sám. Protiva stoprocentně poletí za Brumbálem nebo Krvavým baronem a všechno mu vyslepičí.

"Udělám vlastně asi nejlíp, když si počkám, jak to dopadne.", pomyslela si Salamandra a vydala se směrem k havraspárské koleji.