Tanec bláznů 24

Anotace: Je mnoho cest z průšvihu. Některé vcelku rychlé a snadné, kdy sami nemusíte udělat téměř nic. Jiné složité a pokroucené. Takové, při kterých se nadřete. Některé vedou ke kýženému, jiné jen do ještě větších potíží...

 Opatrně se plazil mezi spícími těly, volný konec řetězu pevně omotaný okolo lýtka, nohy pevně sevřené, a modlil se, aby nikoho neprobudil. Kdo ví, jak dlouho by zase trvalo, než usnou všichni najednou. Už tak promarnil svou minulou šanci, když probudil ženu, která spala na něm. Natáhl ruku k vrátkům a použil zbytek kotvy řetězu, aby  prohlouzdal omítku tam, kde cítil hřeby pantů a vystrkal z nich čepy. Pak jemně zatlačil do dveří a doufal, že se poslušně zhoupnou na kespanském zámku. Odpor, který kladly, mu ale prozradil, že jsou na petlici. Postavil se, jak to jen nízký strop umožňoval a zatlačil do nich. Vzniklou mezerou vylezl do stejně temné místnosti za dvířky, zavřel za sebou a čepy vrátil do pantů. Zauzloval si řetěz kolem kotníku, jak nejlépe dovedl a jal se ohmatávat stěny. Narazil na, police s tuřínem, jikou, cibulí a nějakými sklenicemi, hromadu uhlí a zrající sýry, než nahmatal kamenné ostění a schody. Vylezl po nich a konečně zahlédl tenký proužek světla, vycházejícího zpod dveří. Přitiskl k nim ucho a potichu kousl do částečně oloupané cibule, jejíž slupky drtil v druhé ruce. Muž ve vedlejší místnosti právě někoho žádal o odložení splátky. Sire vykulil oči, při představě, že by mu někdo po takovémhle proslovu jen podal ruku a v duchu se usmál „Tohle jsi posral, hochu.“ Muži za dveřmi ale nejspíš také došlo, že tudy cesta nevede, odkašlal si a zkusil to znovu. Sire, nepotřeboval víc, aby pochopil, že hlídač je v místnosti sám. Vyrazil dveře a spojením své pěsti s jeho spánkem ho poslal k zemi, kde do něj, pro jistotu, kopal, dokud se nepřestal hýbat úplně. Když při prohledávání stodoly nenašel nic, co by mu prozradilo něco bližšího o ostatních vězních, obral strážce o cokoliv, co by se mohlo hodit jemu, a vyklouzl na zadní dvorek s hnojištěm. Se zaúpěním přelezl zídku, přebrodil potok a zmizel v remízku, kde rozsypal najemno natrhané jikové a cibulové slupky, pro případ, že by na něj poštvali psy.

Měl štěstí a smrákat se začalo, až když vylezl ze slepičího lesa kousek od Malomocné chajdy.  Jasně žlutému domečku, povlávajícímu ve větru, se vyhnul obloukem ještě širším, než ostatní a zamířil ke sviňské brance, kterou tušil za jedním výběžkem hradby. Dobelhal do jediné rozumné ulice, kterou někdo nejspíš vypálil, jak přímá byla, v nakupení spalitelných chajdiček a budek, okolo branky. Nalevo zahlédl dvě z ohnisek požáru, který se tu nedávno pokoušeli zapálit městští jezdci, a zamyslel se tak usilovně, že málem nakopl zuboženého psa, vyspávajícího kocovinu, přímo uprostřed cesty. Opatrně uhnul jeho líným zubům a vrátil se ke kraji. Kolem prodrncala koleska, kterou, než sám došel k bráně, rozebrali, prostrčili skrz a znovu smontovali. Sire si povzdech nad zlatou mládeží a vycenil zuby na černou hlídku, která mu, podle vějířků okolo očí, úsměv oplatila. Poté, co dvojice Sireho důkladně prošacovala, a kupodivu mu tentokrát nic nezabavila, ho poslala dovnitř. Jakmile byl z dohledu, tiše se rozesmál. Přestože mu obrátili oděv naruby, zatímco do města pustili minimálně dva tucty lidí bez jediného pohledu, i jeho poslali dál. Vůbec nepochyboval o tom, že naprosto přesně odhadli, kdo Sire je, a co by tak mohl chtít vyvádět. To ho přinutilo zamyslet se nad tím, jaké asi jsou současné rozkazy Yo´rro. Možná by byl čas, promluvit si s Illy, kdyby mu tedy do toho něco bylo. Ale nebylo. Už dávno ne.

Vymotat se z jedné chudinské čtvrti a projít do druhé mu chvíli zabralo a než se nadál padla tma. U jednoho ze stánků, které zůstávají otevřené i v noci, si, za strážného peníze koupil svou čutoru, paklík s mýdlem a, pochopitelně prázdné, sedlové vaky svého posledního zaměstnavatele, na které si dělal zuby už delší dobu. Netušil ale, že za ně bude muset zaplatit. Znechuceně také vyměnil příliš velké boty, ve kterých se ukázkově ohnetl za své vlastní náhradní a prodal řetěz. Nechal tam jen svou škrábavou vestu, která mu stejně nikdy nepadla a navíc měla zcela nevhodnou barvu. V měkkých mokasínech pak, téměř rozpustile, dohopkal k opuštěné svatyňce v uličce zarostlé mechem. Počkal, až odtud odtančí dvojice feťáků a v duchu poděkoval, že tu nestojí nějaká běhna. Ty bývají vytrvalejší.

Maličkatým orezlým kopíčkem, které vypáčil z maličkaté, rzí puntíčkované, ručičky maličkého bůžka uvolnil kus obložení stropu a na hlavu mu vypadl malý raneček. Vrátil vyřezávaný, vlhkostí nafouklý, panel zpět a rychle překontroloval obsah nouzového zavazadla, které tu sám ukryl ihned po příjezdu do města. Když v dlani ucítil těžký salámek sloupku v kůži obalených mincí, usmál se. S tím, co mu zbylo po dlužném strážci, mu to zaplatí cestu lodí do Turakla. Zpátky k jeho hezké, zkažené vdově!

 -IOI-

 „Co s ním chcete dělat?!“ rozeběhla se laní žena k Ladě. „Nepleť se do toho, Nihoš!“ okřikla ji čarodějnice, která, vzpouzejícího se, kluka táhla pryč od zvířete.  Živej se otočil na kápi po své levici a otázku zopakoval. „Dokonči to.“ ucedil jen a začal zkoumat prasklinu v ratišti. „Další úkol…“ optal se Živej a doufal, že to znělo dost otráveně a nechápavě. „Tenhle.“ ucedil a ukázal jedním ze svých záhadně se objevujících a zase mizejících nožů na dítě. Nilhoš se otočila k nim „Ne! To není jeho vina! Snažili jsme se ho zastavit! Nechtěli jsme…“ „Drž hubu!“ srazila Lada ženu do prachu. Kluk se jí vysmekl a rozeběhl se pryč. Lada ho zvedla dlaň nad zem a on setrvačností ještě kousek plul ulicí. „Zbláznili jste se vy dva?!“ ječela čarodějnice, zápasící s Nilhoš „Potrestat ho... Jau, ty mrcho…“ jednoduchým kouzlem ženu uspala a otevřela jí čelisti, sevřené kolem svého předloktí. Nilkoš s tupým žuchnutím odpadla.  Vydala se k nim. „Musíme je nějak potrestat, ale takhle extrémní řešení je…“ zaprskala a zakroužila rukou kolem hlavy, jak jí došla slova „Mrtvých už máme dost!“ „Je to moje přání.“ zacinkal  trochu roztřesený dívčí hlásek za nimi. Jako by přání bylo v rozporu s přesvědčením.  Lada a Živej se otočili k Ahni. „Rozkaz!“ upřesnila bohyně, už o něco jistěji. Živej se zatvářil, jako by se na ni chtěl v tom okamžiku vrhnout a jeho instruktor mu zastoupil cestu.  Lada, neseznámená se situací k němu přišla a šťouchla ho do prsou „Ty se do toho nepleť, jo?!“ blahosklonné se usmála a elegantním trhnutím brady ho propustila. „Šlechtična, i když chudá.“ pomyslel si Živej a skoro se usmál. Lotr pod kapucí se také usmál a podřízl Ladě krk. Rozprskla se v oblaku prachu. Dítě padlo na cestu a zapotácelo se, jak se snažilo dát opět na útěk, Živej ho ale několika kroky dohnal.

Ahni natáhla ručku, drobnou dlaň jako mističku. Tenký nůž ale zmizel zpět někde v jeho rukávu „Tohle si nechám. Za snahu.“ Bohyně jen pozvedla obočí. A možná cukla koutkem.

„Přeci nezabiju dítě!?“ rozkřikl se Živej a ochranitelsky chlapečka obalil pažemi.

„On to neudělá… Je mi líto.“ pokrčil rameny kluk.

„Takže je brzy?“ znepokojeně pípla. „Tvoje chyba! Měl jsi ještě počkat…“ zapěla smířlivě a položila mu ručku na rameno.

Zakroutil hlavou „Ne, spíš špatný materiál… Zkus přitlačit ty.“

Ahni zaváhala. Pak se zakabonila a Živej ucítil, jak se něco zvedá. Jako by se země, co nevidět, měla začít vařit. Došlo mu, že se zlobí.

„Myslíš, že to pomůže?“ opřela se o posledního, z těch, kterým živého svěřila.

„Mě se neptej, už jednou jsem selhal.“ odsekl jí a ona se uraženě odtáhla.

Malý svět se rozplynul. Živej ucítil na jazyku zvláštní chuť, připomínající papír. Rozhlédl se šedavou mlhou. Došlo mu, kde je. Nicméně chlapce stále svíral.