V zajetí temnoty - 2. díl

Anotace: ...

Sbírka: V zajetí temnoty

Všechno se to seběhlo tak strašlivě rychle, že než jsem se nadechla, abych bolestí zařvala, už o mě to zvíře ztratilo zájem a bez dalšího otálení pelášilo pryč. Zato já ještě notnou dobu ležela bezvládně na zemi, paže mi tepala bolestí tam, kde do mě zabořilo své zuby, a třebaže jsem si uvědomovala, že bych měla tu ránu prohlédnout a aspoň provizorně stáhnout, abych zastavila krvácení, nedokázala jsem se k tomu zprvu přimět.

Teprve když mě roztřásla zima, zberchala jsem se natolik, že jsem se s námahou posadila, stále v šoku z toho, co se stalo, a konečně se odhodlala podívat na svou ruku, tam, kde byl rukáv zčernalý krví. Jelikož jsem s sebou ale samozřejmě neměla žádný obvaz, tak jsem se ani nenamáhala to zranění odkrývat, jenom jsem si sundala elastický nákrčník a s jeho pomocí a za vydatného sykání to místo trochu přiškrtila.

Nedělala jsem si však iluze, že by to můj problém vyřešilo nadlouho, a proto jsem se hned potom odhodlaně vyškrábala na dosti rozechvělé nohy, jen abych po pár nejistých krocích ztěžka klesla na kolena, neskutečně vyčerpaná a i přes okolní chlad zpocená, jako kdybych právě absolvovala maratón. Radši jsem se ani nenamáhala znovu postavit a rovnou jsem zalovila ve vnitřní kapse bundy pro mobil.

Původně jsem chtěla zavolat Karen, jestli by se pro mě s Johnem nemohli stavit, protože tímhle tempem hrozilo, že bych taky mohla vykrvácet dřív, než se dostanu zpátky na kampus, ale pak jsem si uvědomila, že už jsou na přednášce, stejně jako Diana s Kevinem, a mně se příčilo je odtamtud tahat jen kvůli nějakému kousanci.

Přece nešlo o život, že jo, a s nohami jsem také nic neměla, abych to při troše úsilí nedokázala zvládnout i bez jejich pomoci. Akorát se mi strašlivě motala hlava a třeštila tak, že se mi z toho dělaly mžitky před očima, až jsem si říkala, jestli ten vlk neměl vzteklinu nebo něco podobného. A nebo to byl jen následek šoku? Každopádně by asi neškodilo si s tím pro jistotu zajít na ošetřovnu, říkala jsem si, zatímco jsem se s obtížemi a častými pauzami, kdy jsem se pokoušela popadnout dech a posbírat skrovné zbytky svých sil, vlekla zpátky stejnou cestou, jakou jsem předtím běžela, a doufala, že na žádného dalšího vlka už nenarazím.

I když... pravděpodobně to ani nebyl vlk, jenom nějaký obrovský pes... Ale nahlásit bych to i tak měla, co kdyby zase někoho napadl a tentokrát to dopadlo podstatně hůř než u mě? Stejně jsem nechápala, proč mě kousnul a pak hned utekl, ne teda, že bych si stěžovala, jeho váha mě totiž natolik přimáčkla k zemi, že jsem se nebyla schopná ani pohnout, natožpak nějak účinně bránit. A kdyby se rozhodl mi rozervat hrdlo, neměla bych tu sebemenší šanci ho zastavit.

Naštěstí o tohle mu viditelně nešlo a když jsem si na ošetřovně sundala prošívanou bundu a lékařka mi bez dlouhých okolků rozstřihla rukáv mikiny a spodního trika a vyčistila ránu desinfekcí, přišlo mi, že to nevypadá zas tak hrozivě. Původně ostrá bolest se mezitím změnila na jakési tupé cukání, které se dalo celkem snést, přesto jsem si nestěžovala, když mi kromě dalších injekcí píchla i nějaký oblbovák.

„Raději se dnes šetřete a zítra se tu zastavte na převaz,“ sdělila mi na rozloučenou a jelikož měla povinnost ten incident nahlásit bezpečnostní službě, nemusela jsem se s tím aspoň obtěžovat a rovnou jsem zamířila na pokoj, poslušná jejího doporučení.

Docela jsem se těšila, až si budu moct lehnout, ale převlečená do pyžama a natažená na posteli jsem se nakonec přistihla, že akorát zírám do stropu, spánek najednou tou poslední věcí, na kterou bych měla pomyšlení. Zato jsem po chvíli zjistila, že mám dost velký hlad, a tak jsem si poněkud neohrabaně udělala šunkový sendvič a spláchla ho velkou sklenicí mléka, což zřejmě nebyla ta nejlepší volba, protože nedlouho potom jsem si musela pospíšit na záchod, kde jsem potupně vyklopila svou svačinu do mísy.

Samozřejmě si moje spolubydlící Diana musela jako naschvál vybrat zrovna tenhle okamžik k tomu, aby se objevila, a jelikož jí moje nehoda neušla, uvítala mě v chodbičce s potutelným úsměvem.

„Ale ale... já si říkala, že se ti to nepodobá zmeškat přednášku, ale teď už je mi to jasný... Michael už o tom ví? Tímhle se ty komplikovaný vztahy mezi vámi dost vyjasní, ne? Teda aspoň doufám, že se k tomu hodlá postavit čelem...“ spustila, zatímco já na ni nejdřív jen nevěřícně kulila oči, abych hned nato dost znejistěla. Je možné, že...?