V zajetí temnoty - 3. díl

V zajetí temnoty - 3. díl

Anotace: ...

Sbírka: V zajetí temnoty

Po zbytek dne jsem měla žaludek jako na vodě, a tak jsem radši další jídlo neriskovala a šla si lehnout hladová. Možná proto mě v noci pronásledovaly divoké sny, z nichž jsem si ale ráno naštěstí už skoro nic nepamatovala, zato Diana si u snídaně postěžovala, že jsem ji svým křikem prý několikrát vzbudila.

„Fakt?“ zatvářila jsem se kajícně, zatímco jsem usrkávala černý čaj a oždibovala suchý rohlík a doufala, že mi z toho nebude zase špatně. „To je mi líto...“

„To neřeš, hlavně jestli je ti už líp,“ zadívala se na mě natolik zkoumavě, že mi to bylo až nepříjemné. „Hele, jestli se stydíš, tak ti pro ty testy můžu skočit já. Ať konečně víš, na čem jsi,“ vrátila se opět ke své oblíbené teorii, že můj choulostivý stav zapříčinilo těhotenství.

„To je zbytečný,“ odmítla jsem okamžitě její nabídku. „Jsem si naprosto jistá, že tímhle to není. To spíš těma lékama, co do mě doktorka naprala.“

„No, uvidíš...“ zůstávala Diana skeptická a pokud její tvář nesla nějaké známky toho, že se kvůli mně v noci příliš nevyspala, pak to pod umně naneseným make-upem nebylo ani náhodou poznat.

Trochu zahanbeně jsem zaznamenala, že už je i plně oblečená, dlouhé platinově blond vlasy pečlivě vyžehlené a na židli seděla způsobně, ne s koleny přitaženými k bradě a v pyžamu jako já. Nemluvě o tom vrabčím hnízdu, ve které se mé asymetrické mikádo vším tím převalováním změnilo, a mé ledabylé prohrábnutí prsty to podle Dianina útrpného výrazu nijak zvlášť nevylepšilo. Brzy se ale kritický pohled jejích blankytně modrých očí naštěstí soustředil na mou zafačovanou paži.

„Zajímalo by mě, jestli se jim toho psa už podařilo chytit,“ dumala mezi dvěma loky zelené břečky, kterou popíjela každé ráno pro zdraví a krásu, jako kdyby i bez toho nevypadala už tak přímo nechutně dokonale. „Když pomyslím, co všechno se mohlo stát...“

Takřka se zachvěla bázní a mně bylo jasné, že si představila, jak hrozné by to bylo, kdyby to zvíře napadlo ji. Protože jestli měla naše příležitostná modelka Diana z něčeho hrůzu, tak to byly jizvy a vrásky. Ale ačkoli s velkou oblibou soudila lidi podle jejich vzhledu, nebyla v zásadě špatným člověkem, jen poněkud povrchním. Ovšem to neznamenalo, že by o ně neprojevovala upřímný zájem a nesnažila se jim poradit, jak by mohli vypadat aspoň o něco lépe.

V naší partě fungovala tak trochu jako módní guru a výživový poradce v jedné osobě, i když u mě, co se týkalo módy, se moc nechytala a Karen zase zarputile ignorovala její dobře míněné rady ohledně zdravé stravy, s jejíž pomocí by mohla bez větší námahy upravit svou váhu na ideálnější hodnotu.

Karen ale podstatně víc než to zajímaly všemožné drby, co kolovaly kampusem, a i ty, které se týkaly jakýchkoli celebrit. Pokud jste se cítili špatně, tahle holka vás zaručeně vždy dokázala povzbudit a rozveselit a její neutuchající optimismus a bezedná zásoba nejrůznějších vtípků z ní činily oblíbeného hosta na jakékoli party, které se tu konaly.

A já... Sebekriticky musím přiznat, že jsem ničím zvláštním nevynikala. V naší malé partě jsem platila spíš za šprtku, která si vždycky pamatuje termíny zkoušek a také se na ně nikdy neopomene dobře připravit. Ale jinak jsem spíš splývala s davem, pečlivě se vyhýbající všemu, čím bych na sebe mohla nějak upozornit, což byl zvyk, který jsem si osvojila doma z obavy, aby se mě mí rodiče – mí adoptivní rodiče – nezbavili, když se jim nakonec přece jen poštěstilo mít vlastní dítě.

Emily... sladký malý zlatovlasý andílek, který naplnil jejich velký dům smíchem a štěstím způsobem, jakým se to mně nikdy nepovedlo. A ačkoli jsem měla dost důvodů pro to ji nesnášet, nebylo tomu tak, protože ona byla tak úžasná, bezelstná a milá, že ji člověk prostě musel mít rád. Dalo mi tehdy před mým odjezdem dost práce ji přesvědčit, že opouštím domov jen kvůli mimořádné příležitosti ke studiu v zahraničí a ne kvůli ní. Bylo vidět, že ji to i tak trápí, ale vyrovnala se s tím po svém pravidelným atakováním mé mailové schránky a mobilu zprávami a fotkami a díky tomu se mi po rodině zas až tolik nestýskalo, třebaže to bylo vlastně poprvé, co jsem byla někde takhle dlouho mimo domov.

Tehdy mě samozřejmě ani náhodou nenapadlo, že až se se svou sestřičkou opět shledám, bude to za hodně drastických okolností. A domů… tam se už nikdy nepodívám...

Autor Nienna, 13.02.2016
Přečteno 173x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter