Jsme prach a stíny

Anotace: Všechno závisí jen na tom, kdo přežije. Komu věřit? Katherine už si nemůže být jistá ani sama sebou. Ve světě, kde se každým dnem mění vaše šance na přežití, musíte bojovat. Jenže, co když to není na vás?

Hodně z vás asi pozná mou inspiraci :)

Miluji Cassandru Clare :D

_________________________________________________________________________________

Katherine seděla ve výklenku okna Legatora a dívala se na zamrzlou řeku. Z nějakého důvodu ji ten pohled uklidňoval. Měla štěstí, že jí přidělili jediný pokoj s výhledem na řeku. Ve dnech, jako byl tento, se ráda dívala ven. Mohla na chvíli vypnout a přestat přemýšlet nad vším tím, co se za posledního půl roku stalo.

Poslední tři měsíce byly obzvlášť těžké.

Její matka byla nemocná už dlouho, Katherine si myslela, že to zvládne, ale když to přišlo, bylo to těžší, než cokoliv co zažila. Tři týdny ani neopustila svůj pokoj v Legatoriu. Matthew ji nakonec přemluvil k tréninku.

Nejdřív se jí moc nechtělo, ale věděla, že jí Expertum dalo dost času se ze smrti matky dostat. Víc než je u Bonum zvykem. Bonum se se smrtí museli vyrovnávat každý den. Byla to jejich práce. Chránit svět před stínovci a zdivočelými polostíny, umírat pro druhé... Bylo to jejich poslání.

Když začala s Matthewem znovu trénovat, bylo to jako najít něco dlouho ztraceného. Stýskalo se jí po něm. Jen s ním se cítila zase úplná. Už před tím než se stali affinis , byli jako jeden. Toto pouto je jen sblížilo ještě více. Život bez něj si nedokázala představit. Ta myšlenka, že by o něj měla přijít, se zdála být horší, než kdyby se už nikdy nemohla napít, nebo kdyby měli oba přijít o Zrak.

Když zemřela její matka, nezbyl jí nikdo kromě Matthewa. Sourozence ani prarodiče neměla a její otec byl zrádce. Zemřel už dávno. Bylo jí deset, když její otec zorganizoval povstání proti Expertu. Tehdy tomu ještě nerozuměla, ale teď věděla, že tím zničil život nejen jí a její matce, ale i těm, kteří se za něj slepě postavili. Nikdy s ní o tom nikdo nechtěl mluvit. Všichni tehdy dělali, jakoby se nic nestalo.

Čím byla starší, tím více cítila, jak se na ni kvůli tomu ostatní Bonum dívají. Ještě před pár měsíci bydlela s matkou v jednom z těch nepříliš vábivě vypadajících činžáků v Brooklynu. Teď se musela přestěhovat do Legatora. A nejhorší bylo, když musela podepsat nějaký papír o přijetí, vidět tam tučným písmem napsáno SIROTEK.

 

Ale teď už se s tím – dá se říct – srovnala. Musela.

***

Z přemýšlení jí vytrhlo až zaklepání na dveře. Takhle podivně klepal jen Matthew. Vstala a vykročila ke dveřím. Než to stihla, Matthew si otevřel sám – jak to měl ve zvyku. Zasmála se nad jeho předvídatelnosti.

„Ahoj, Katy," pozdravil ji. Takhle ji oslovoval jen on – Katy. Měla to ráda.

„Čau, Matte." Tak mu zase říkala jen ona.

Šibalsky se na ni usmál.

„Co? Co máš v plánu?" Vytušila, že se něco chystá.

„Zajdeme k Lobovi? Tibo půjde s námi, „ řekl sebejistě, jakoby to ani nebyla otázka.

„Byli jsme tam včera! Ale fajn... Vaří tam celkem dobře," přitakala Katy.

„Pokud si neobjednáš jídlo z lístku pro vlkodlaky," znovu se usmál, ale teď spíš proto, že když byli u Loba poprvé, sám si objednal jídlo pro vlky.

Katy neodolala a taky se zasmála. „Řekni Tibovi, aby vzal Chloe. Nechci tam být zas jediná holka."

„Fajn, ale nechci slyšet žádný sáhodlouhý rozpravy na téma koukni jaký mám nový boty!" podíval se při tom na její nohy obuté v chlupatých bačkorách ve tvaru koček. Pak zvedl oči a dodal: „To asi nehrozí"

Oba se zasmáli a Katherine vyšla směrem k toaletnímu stolku a začala si rozčesávat své nepřirozeně husté kaštanové vlasy. Matt si lehl na postel a broukal si nějakou písničku, kterou Katherine neznala. Vždycky miloval hudbu.

Podívala se na sebe do zrcadla. Vždy byla podobná spíše otci. Z matky měla jen světle zelené velké upřímné oči a drobnou pihu nad levým koutkem úst. Zato z otce toho měla spoustu – plné tváře, tenké obočí, drobný nos a hlavně své náladové kaštanové dlouhé vlasy. Otec je měl asi o odstín tmavší a o něco řidší. Oběma si vlasy dělaly, co chtěly. Katy se někdy vzbudila s dokonale rovnými vlasy a večer šla spát s hustě vlnitými.

Většinou jí všichni říkali, jak je hezká. Ona však k sobě byla kritická. Možná nebyla ošklivá, ale taky nevypadala jako Chloe – s jejími polodlouhými černými vlasy, plnými rty a postavou jako z nějakého časopisu pro muže. Možná to byl ten důvod, proč byli s Tibem spolu. Ne, Tibo ji vážně miluje. A Chloe miluje jeho. Jsou roztomilí.

„Budeš se na sebe koukat ještě dlouho?" vkročil jí do myšlenek Matthew. Zase.

„C-co? Jasně, že ne." Stáhla si vlasy do jednoduchého vysokého culíku a přezula si boty.

„Můžeme vyrazit?" zeptal se nedočkavě.

„Jdeme," odpověděla s nadšením. Popadla bundu a vyrazili.

***

Bylo už pět večer, takže – jak už to v zimě bývá – byla tma a zima. Tibo s Chloe už na ně samozřejmě čekali před vchodem do bistra. Chloe jako ostatně vždy oblečená v elegantním béžovém kabátu a černých kozačkách s vysokými podpatky. Polodlouhé vlasy měla spuštěné na ramenou. Jednou rukou objímala Tiba kolem pasu a druhou už na Katherine a Matthewa mávala. Katherine jí to hned opětovala a popoběhla směrem k nim. Matthew už ji doháněl.

„Ahoj!" s nadšením zdravila Chloe a prohlížela si Katherine od hlavy až k patě. „Nemáš něco s vlasy? Včera jsi..." Nestihla ani doříct větu a oba kluci si souhlasně povzdechli.

„Co zas?" okřikla je přátelsky Chloe.

Všichni se zasmáli a vykročili směrem ke vchodu. Sedli si hned do boxu vedle dveří. Byla to už taková tradice. Vždycky si sedali tam.

Za pár minut přišla ke stolu servírka. Kupodivu se zdála celkem normální. Blond krátké vlasy, hranatý obličej, na sobě měla uhlazenou zástěru s logem bistra U Loba. Jediné, co jí prozrazovalo, byly její oči. Zorničky měla bílé a bělmo naopak zelené. Nejspíš to byla čarodějka. Ty mají vždy nějaký nelidský znak.

Tibo nenechal servírku ani pozdravit a už začal rýpat: „Kde je Sellen?"

Servírka rázně odpověděla poněkud otráveným tónem: „Sellen tu už nepracuje. Budete jíst?"

Tibo se už chystal něco namítnout, ale Chloe ho předběhla. „Dám si salát a Tiberius si dá hamburger."

„A vy?" Servírka už zcela nevlídně ukázala na Katherine a Matthewa.

„Já si dám... um... třeba ten ovocný koláč," vymáčkla ze sebe Katherine.

„Já taky...," přidal se Matthew.

Servírka si vše zapsala a odešla do kuchyně. Katherine to nedalo a začala se smát.

„Co to mělo být? Nějaký návod jak udělat zákazníka šťastným?" navrhla Katy.

Chloe se uchechtla a Matt věnoval Katy líbezný úsměv. Jen Tibo se nezasmál.

„Tibo, děje se něco?" vyzvídala Chloe se starostlivým úsměvem.

„Já jen... Nezdá se mi, že by Sellen jen tak odešla," podotkl Tibo a prohrábl si své krátké černé vlasy.

Byli s Matthewem tak jiní. Kdo by věřil, že jsou bratři? Matthew měl zlaté vlasy a jemně řezané rysy, zato Tiberiovi rysy byly ostré. I chováním se vůbec nepodobali. Tibo byl vždy výbušný, rázný, ale nespolečenský a jediný, koho poslouchá, byla Chloe. Oproti tomu Matthew byl sebejistý, vtipný a milující.

„Nemůžeš všude hledat problémy. To, že tu přestala pracovat, přece neznamená, že je mrtvá," konečně se do konverzace zase vložil Matthew.

„Fajn, ale až ji najdeme ležet v kaluži krve, já to říkal..."

„No tak! Z takových věcí si srandu nedělejte!" okřikla je Katherine.

***

Po jídle se skupinka začala bavit o průměrné velikosti pomeranče, potom přešla k principu fungování magických světel a skončila u historie rodiny Gallowayových. Opravdu zajímavá konverzace.

„...už jsem vám říkal, že zítra jdeme trénovat do terénu? Byla za mnou Stepphansonová," prohodil Matt.

„Ne, to si nám teda neřekl!" namítla Chloe. „Nevím, jestli je dobrý nápad brát Katherine do terénu už teď," dodala.

„Jak dobrý nápad?" ptala se Katherine trochu nasupeně.

„Katherine, já to nemyslím špatně... Jen nevím, jestli si už připravená jít bojovat se stíny," odpověděla Chloe jemným hlasem.

„Jsem stejně připravená jako vy všichni!" zvýšila Katherine hlas.

„Nám před třemi měsíci neumřela máma!" neudržela se Chloe.

„Chloe!" okřikl ji Matthew.

To byla poslední kapka, kterou Katherine zvládla ustát. Celý den snášela ty opatrné narážky a lítostné úsměvy u oběda, ale tohle bylo moc. Věděla, že to Chloe nemyslela vážně, ale Katherine to už nezvládala. Udělalo se jí špatně.

„Jdu na vzduch...," rychle se omluvila a vyšla ven.

Nestihla se ani nadechnout čerstvého vzduchu, když se u ní objevil Matt.

„Jsi v pohodě?" starostlivě se vyptával.

„Jo, jen se mi udělalo trochu špatně," přiznala.

„Víš, že to nemyslela vážně, že jo?"

„Jo¬...," odsekla.

Chvíli tam jen tak v tichosti stáli a koukali do tmy.

***

Katherine uslyšela, jak nedaleko někdo křičel.

„Slyšel si to?" pohotově se optala Matthewa.

Matthew reflexivně sáhl za opasek pro zbraň, ale žádnou neměl. Nechystali se dneska bojovat. To by to ale nesměl být Matthew, aby neměl nějakou zbraň. Sáhl si pod bundu a vytáhl dvě dýky. Jednu podal Katherine. Ta ji ovšem odmítla a vytáhla si z vysokých bot dýku a krátké ostří. Alespoň něco se od Matta naučila.

Navzájem si ještě stihli nanést runy pro noční vidění. Jako vždy to pálilo, když ji Matthew stélou nanášel runu na rameno. Když byl hotov, Katherine mu nanesla stejnou runu na zápěstí. Černé linie run již viděla jasněji, runa působila.

„Jdeme!" Matthew popadl Katy za ruku a společně běželi za křikem.

Po chvíli křik utichl. Byli na místě. V tmavé uličce hned vedle popelnice někdo ležel. Katherine šla blíž a Matthew se zatím rozhlížel kolem.

Byla to dívka. Mladá dívka. Katherine se přiblížila ještě blíž a s hrůzou zjistila, že je mrtvá.

„Byl to stín," oznámila Matthewovi tichým hlasem. „Je mrtvá," dodala.

„Je pořád tu," zašeptal a posunky jí naznačil, aby byla potichu.

Matt si klekl, aby si z boty vytáhl magické světlo.

Katherine se na něj otočila a pak si všimla jeho očí. Byly celé černé. Žádné bělmo. Jen černá.

Hned jí to došlo. Nebyl to Matthew, ale měnič – stín, který dokáže měnit svou podobu a klame tím nevinné commony. Ona však měla Zrak.

Mrštila dýku jeho směrem a ta se zabodla mezi jeho prsa. Chvíli trvalo, než získal zpět svou podobu a než se rozpadl na smrtiprach. Katherine se zoufale otáčela kolem sebe a hledala Matthewa.

„Matthewe! Matthewe?!" hlasitě na něj volala.

Když uslyšela jeho hlas, rozběhla se k němu. Sice klel ty nejsprostší nadávky směrem ke stínu, ale i tak jí jeho hlas dělal neskutečnou radost. Matthew probodl kouřové tělo měňavce bez podoby a ten se rozsypal. Katherine se otočila a s nevolí zjistila, že jsou obklíčeni.

A nebyli tam jen měňavci, ale i rogosové, kteří byli ze stínů asi nejvíce podobní lidem. Měli holé hlavy a špičaté zuby. Jinak se od lidí nelišili.

Matthew si povzdechl a s krátkou dýkou v ruce se lítostivě podíval směrem ke Katy. Ona mu pohled opětovala a pak se podívala na své maličké ostří.

Stíny zaútočily první. Rogos napravo od Matta po něm skočil a Matthew se jen stěží ubránil kousnutí. Katherine měla zatím co dělat s měňavcem, který útočil na ni. Postupně se přidával i zbytek stínů. Bylo jasné, že to sami nezvládnou.

Katherine srazil na zem stín a upadlo jí směšně vypadající ostří. Katy se chystala na další útok, když se stín zničehonic rozpadl na smrtiprach.

Chloe jí podala ruku a vytáhla ji na nohy.

„Omlouvám se!" křičela Chloe, aby ji bylo slyšet.

Matt probodl svou dýkou poslední stín rogose a ten zmizel.

Chloe se rozběhla k padajícímu Tibovi. Katherine si ani neuvědomila, že je tu také.

„Tibo!" Zachytila ho a opřela ho o zeď.

„Rogos ho uštknul!" křičela.

Matthew rychle přispěchal ke svému bratrovi a začal mu kreslit runu itarze.

„Nefunguje to! Musíme ho dostat do Legatora!"

Matt pomohl Tibovi na nohy. Katherine se dívala směrem k mrtvé dívce.

„Musíme sem někoho poslat," zašeptala.

„My víme, ale musíme pomoct Tibovi! Jí už nikdo nepomůže..."

Přesto se Katherine nedokázala odvrátit. Byl tam vzkaz. Napsaný krví té dívky, úhledným písmem přímo na zdi.

„Pulvis et umbra sumus."

___________________________________________________________________________

Páni!! :D Je to tady!

1. kapitola :)

Doufám, že se líbila :) Mimochodem, tento příběh můžete najít i na Wattpadu. :)

:* K