Cizí krev - Kapitola IV.

Cizí krev - Kapitola IV.

                                                         IV.

Garrett se probudil do jasného rána. Teprve teď si prohlédl svůj pokoj. Postel v rohu místnosti byla jako zbytek nábytku z masivního tmavě hnědého dřeva. Povlečení bylo zelené. Na druhé straně místnosti bylo jakési umyvadlo se zrcadlem. Garrett vstal a šel si opláchnout obličej. Na umyvadle bylo mýdlo a zvláštní modrozelené lístky. Ťuk ťuk, ozvalo se zaklepání. Garrett otevřel. Za dveřmi stála bělovlasá elfka. „Dobré ráno.“ pozdravila. „Nesu Vám snídani.“ „Děkuji.“ Garrett rychle umožnil elfce přístup do pokoje. Elfka položila tác s jídlem na stůl a chystala se odejít. „Můžu se ještě zeptat?“ „Ovšem.“ odvětila elfí služebná. „Na co jsou ty modrozelené lístky na umyvadle?“ Elfka se usmála a řekla: „Těmi se čistí zuby. Vy je neznáte?“ „U nás na to máme jiné věci.“ „Aha, a to je vše?“ „Ano, děkuji.“ Elfka opustila místnost a Garrett si připadal, jako hlupák. Nemohl sice vědět, na co lístky jsou, ale přesto se tak cítil. Rozhodl se lístky použít. Dal si je do úst a začal žvýkat. Chutnaly podobně jako mentolky, jen byli jaksi kořeněnější.  
Garrett přežvykoval lístky, když si všiml dveří na druhé straně místnosti vedle okna. Prošel jimi a objevil se na balkoně. Ani si večer neuvědomil, že by stoupali někam do patra. Balkon byl vysoko nad městem. Na balkoně Garrett zjistil, že jeho pokoj je ve stromové části zámku. Výhled na město byl dechberoucí.  I přesto, že bylo město zastíněno korunami stromů, bylo plné světla. Řemeslníci si při práci prozpěvovali, obchodníci vesele smlouvali o cenách a celkově byl ve městě slyšet hlavně smích. I brzy po ránu, město stále krásně vonělo. Garrett pořád neměl tušení, odkud se ta vůně bere. Tento svět mu učaroval. Také byl, stejně jako Dean a Emery, ve stresu z toho, že nevěděl, jak, kdy a jestli vůbec se někdy vrátí domů. Zatím si však pobyt na tomto úžasném místě hodlal užívat.  Nemělo cenu řešit něco, co nevěděl, jak by se vlastně řešit dalo.
Vrátil se zpět do pokoje a nasnídal se. Po jídle se rozhodl projít si město. Opustil pokoj. Nevěděl kudy jít, a tak se vydal doleva. Bloudil chodbami a obdivoval vše, co viděl. Malby, sochy a mnoho dalšího. Občas, když zahlédl nějakého elfa, se zeptal kudy pryč ze zámku. Za několik desítek minut konečně dorazil na místo, kam je předešlého večera zavedla stráž. Sestoupil ze schodů a vydal se ven.
Prošel kolem stráží a zamířil přímo na náměstí. Na náměstí bylo pódium, kde právě hrála elfská kapela. Libozvučné tóny mu brzy vykouzlily úsměv na tváři. Obdivoval místní kulturu a svým způsobem záviděl veselý a šťastný život elfům, kteří se zdáli být naprosto bezstarostní. Na náměstí bylo mnoho stánků s nespočtem různých věcí. Od zbraní a zbrojí, šperků a drahých kamenů, až po oblečení z těch nejjemnějších látek na jedné straně. A na té druhé byly nejrůznější druhy zdravé výživy, hudební nástroje a všemožné vyřezávané ozdoby, figurky a nábytek.
„Heej, člověče, pojď ochutnat ovoce z mého koše. Sám jsem mu zpíval a od semínka vypěstoval.“ křičel po něm jeden z elfských prodavačů.  „Promiňte, ale nemám žádné peníze.“ omlouval se Garrett. „Kdo mluvil o penězích? Pojď a ochutnej.“ pobízel ho nadále prodavač. Garrett se nenechal dlouho přesvědčovat. Zakousl se, do jablka podobnému ovoci zelené barvy, až z něj vystříkl proud šťávy. Měl pocit, že tak sladké a šťavnaté ovoce snad ještě nejedl. Tento pocit v něm však vyvolávalo skoro každé elfské jídlo. „Tak co na to říkáš?“ ptal se prodejce. „Výborné. Nemohu ani slovy popsat jak moc dobré to je.“ Elf měl evidentně radost a řekl: „Tak si vezmi ještě.“ Garrett si vzal ještě jedno ovoce a poděkoval.
Pokračoval dál ve své prohlídce města. Tu se zastavil, aby si prohlédl zajímavou architekturu, jinde si zase poslechl hudebníky, kteří vyhrávali snad na každém rohu. Přesto se hudba nijak nemísila s jinou. Občas se Garrett zastavil a prohodil několik slov s elfy, kteří na něj pokřikovali, ať se s nimi podělí o své příběhy nebo ať si poslechne jejich vyprávění. Jindy po něm chtěli, ať si s nimi zatančí, a pak se smáli, když souhlasil. Garrett v žádném případě neměl rytmus v těle. Do zpívání se raději ani nepouštěl.
Čas běžel jako voda a brzy bylo odpoledne. Garrett si rychle ubíhajícího času vůbec nevšiml. Na každém kroku bylo něco zajímavého, co upoutalo jeho pozornost. Procházel se zahradami a obdivoval keře a rostliny různých barev a tvarů. Obzvláště pak, ho upoutala jedna z rostlin. Měla dlouhý tenký fialový stonek s listy tvaru dokonalého kruhu. Na dotek byly listy hrubé a nezvykle studené. Květ byl stříbrný s tyrkysovým středem. Jeho vůně byla zvláštně uspávací. „ To je Dřípatka stříbrná. Roste jen v této zahradě. Péče o ni je velmi obtížná. Dej pozor ať k ní nečicháš moc dlouho, mohl bys usnout i na několik dní.“ řekl ženský hlas za Garrettem. Byla to Tervuniel. „Buď zdráv, Garrette.“ pozdravila ho. Garrett jí pozdrav oplatil. „Kocháš se našimi zahradami?“ ptala se. „Kochám se celým vaším městem. Nikde na světě, tedy v našem světě, jsem nezažil, že by lidé byli tak šťastní jako zde. Vaše architektura, kultura a styl života je … jako ze snu.“ odpověděl nakonec Garrett. „Těší mě, že se ti tu tak líbí.“ „Vážně?“ „Ano a promiň.“ „Za co?“ „Na cestě sem jsem nebyla úplně příjemná.“ řekla s úsměvem Tervuniel. „V pořádku, ale řekni mi jedno.“ „Co?“ tázala se, se zamyšleným výrazem Tervuniel. „Vysvětli mi, jak je možné, že to tu pořád tak krásně voní.“ Tervuniel se začala hlasitě smát. „Viděl jsi hradby tohoto města?“ „Ovšem, nelze si nevšimnout.“ „Stromy, které tvoří hradby Leveniany, vydávají tuto vůni. Jejich kůra je tvrdá jako diamant. Lze s nimi manipulovat jen za pomoci magie.“ „Děkuji, jsem rád, že to konečně vím.“ „Je zvláštní, poučovat tebe a tvé přátele o našem světě, jako malé děti. Těším se, až uvidíme, proč vás sem Posvátné kameny poslali.“ „Víš o tom?“ „Samozřejmě. Nauéríel mi řekl vše o čem jste se s královnou a Staršími bavili. Také mi řekl, že víš o nás dvou.“ „Vím.“ „A to jsme si mysleli, že jste nevšímaví barbaři.“ zasmála se tomu Tervuniel. „Myslím, že to o těch barbarech jste snad i jednou řekli.“ řekl Garrett s úsměvem. „Jen jednou jsi to slyšel.“ dodala Tervuniel a dál se smála. „Kolik let je vlastně těm Starším?“ otázal se Garrett. „Nejstaršímu z nich, Trevenieli Moudrému, je něco přes tisíc let. Kolik přesně, to nevím. Nikdy o svém věku moc nemluvil.“ „A královně?“ „ Královna Arlien nedávno oslavila své šestisté osmdesáté třetí narozeniny.“ „Stárne dobře.“ zavtipkoval Garrett. Tervunielin obličej posmutněl. „Před dvěma lety jsme královnu málem ztratili. Báli jsme se, že podlehne žalu. Jejího jediného syna, prince Arniwela, zabili skřeti a jeho tělo vzali s sebou do jeskyní. Nikdy jsme ho nenašli. Královna jeho ztrátu málem nepřežila, nakonec však zůstala silná kvůli své dceři, princezně Irwenah.“ „Jak dlouho už vlastně tahle válka probíhá?“ „Velké boje začaly teprve před rokem, ale skřeti začali být troufalejší již před několika lety. Nikdo z nás tomu však nevěnoval příliš pozornosti.  Tedy až do smrti prince.“ Chvíli spolu mlčky procházeli zahradou, když Tervuniel řekla: „Málem bych zapomněla, Nauéríel si tě přál vidět. Je na cvičišti. Víš kde to je?“ „To nevím.“ „Mám tě tam doprovodit?“ „Ano prosím, to bych rád. Sám bych tu bloudil snad věčnost.“
Šli spolu městem a povídali si. „Proč mě chce Nauéríel vlastně vidět?“ „To mi neřekl. Mám pocit, že jste se při putování sem, docela spřátelili nebo se pletu?“ „Nepleteš, Nauéríel je správný chlapík.“ „Ten nejsprávnější.“ přitakala Tervuniel. Prošli mnoha ulicemi a mluvili o spoustě dalších věcí, než došli ke cvičišti.
Na cvičišti byly desítky elfů. Někteří se cvičili v boji beze zbraní, jiní bojovali s kopími, meči a štíty. Další stříleli z luků a mnoho ostatních jen posilovalo svá těla.
Na okraji cvičiště byl Nauéríel a cvičil se s jedenapůlručním mečem. Vypadal u toho skoro jako tanečník. Žádné zbytečné pohyby navíc. Tělem i mečem pohyboval v dokonalé harmonii. Už po pár vteřinách bylo Garrettovi jasné, že Nauéríel je velice schopný šermíř. „Hej, hola, Garrette!“ zvolal Nauéríel, když si jeho a Tervuniel všiml. „Nechám tu vás dva bavit, zatím se měj, Garrette.“ rozloučila se Tervuniel. „Ty taky.“ odpověděl na rozloučení Garrett. Tervuniel jim ještě z dálky zamávala.
 „Prý jsi mě chtěl vidět.“ otočil se Garrett k Nauéríelovi. „To vskutku chtěl. Teď, když nejsi spoutaný, si spolu můžeme dát cvičný souboj.“ navrhl Nauéríel. „Já to s mečem moc neumím. Sice jsme se jako děti často šermovaly klacky, ale nemám téměř žádný výcvik. Jen v dospívání jsem se učil nějaké základy, nic víc. Nebudu pro tebe soupeřem.“ „To nevadí, pocvičíme spolu. Chytej!“ Nauéríel hodil Garrettovi meč a ten ho chytil. „Dobré reflexy, to půjde.“ konstatoval Nauéríel. Sám si vzal ze stojanu na zbraně další dlouhý meč a postavil se do střehu. „Začněme.“
Nauéríel započal boj třemi rychlými seky vedenými na hlavu a ramena. Zbraně byli sice jen cvičné, ale úder jimi by i přesto byl velice bolestivý. Garrettovi se jako zázrakem podařilo údery vykrýt, avšak pak do něj Nauéríel vrazil ramenem a srazil ho k zemi. Než se Garrett stihl vzpamatovat, Nauéríel mu mířil mečem na krk. „Máš slabá zápěstí, ale neboj, posílíme je.“ Pomohl Garrettovi vsát a znovu se postavil do střehu. Tentokrát první zaútočil Garrett. Nauéríel hladce odrazil jeho výpad a kopnutím do zadní části kolene ho i na kolena poslal. Garrett se však kotoulem stihl vyhnout bolestivému úderu Nauéríelova meče. „To bylo dobré.“ pochválil ho Nauéríel a rychle zaútočil. Garrett se bránil úderům, jak jen to šlo, avšak nebyl dost rychlý a byl zasažen z boku do ramene. Po tomto úderu mu lehce poklesly paže a Nauéríel mu uštědřil ránu hlavicí meče přímo do hrudi. Garrett se rozkašlal. „Máš dobrý postoj a je zřejmé, že si stále pamatuješ základy, ale jsi pomalý.“ „Jak jsem říkal, pro tebe soupeřem nebudu.“ „Nyní ne, ale máš talent, to poznám. Pokračujme.“
Nauéríel znovu zaútočil. Garrett se tentokrát však odmítal jen bránit. Odrazil úder a kontroval seknutím po pravé přední noze. Nauéríel útok ladně zblokoval a odrazil Garretta o kus zpět. Garrett odrazil další Nauéríelův útok a opětovně zaútočil na pravou nohu. Sek však na poslední chvíli stočil a švihl mečem po hlavě. Nauéríel se bleskurychle vyhnul a udeřil Garretta tupým ostřím přímo do žeber. Ten se skácel k zemi, držíc se za žebra. Meč ležel vedle něj. Nauéríel se k němu sehnul a odstrčil mu ruce stranou. Přiložil na žebra své dlaně a bolest v okamžiku polevila. „Děkuji, jak jsi to udělal?“ ptal se Garrett. „Léčivá magie, každý z elfů umí trochu toho kouzlení.“ odpověděl s mrknutím Nauéríel. „Teď vstaň a pokračujme.“ „Baví tě mě tu zesměšňovat?“ řekl usmívající se Garrett. „Možná ano, zkus s tím něco udělat.“ vyzval Garretta Nauéríel. Garrett divoce zaútočil. Agrese mu v tomto případě však byla k ničemu.
Vyměňovali si údery a bojovali několik hodin. Byl to ovšem vždy Garrett, kdo končil na zemi. Několikrát byl udeřen nebo sražen. Dokonce měl i pár krvavých šrámů, kterých ho Nauéríel vždy zbavil. Začínalo se smrákat, když se celí zpocení rozhodli trénink ukončit. „Máš dobrou výdrž.“ chválil Nauéríel Garretta. „To i ty, doufal jsem, že tě zasáhnu, aspoň když se unavíš. Jsi moc dobrý.“ „Je mnoho lepších šermířů, než jsem já. Kupříkladu zesnulý princ Arniwel byl nejlepším šermířem, jakého svět poznal. Nikdo se mu v boji s mečem nevyrovnal. Možná jen generál Moreath.“ „Kdo to je?“ „Moreath? Asi ten nejnebezpečnější bojovník celé Tsechiánie. Velí gryfím jezdcům. Ještě před válkou s démony se říkalo, že právě on a princ Arniwel, jsou jediné dva důvody, proč na nás lidé nezaútočí.“ „Měli jste s lidmi neshody?“ ptal se Garrett. „Ne tak velké, jak někteří z nás rádi říkají, ale občas k nevelkým konfliktům docházelo. Hlavně na hranicích. Nikdy se to ovšem příliš nevyostřilo.“ Šli spolu až na náměstí. „Zítra po obědě buď zase na cvičišti.“ řekl Nauéríel. Rozloučili se a Garrett zamířil zpět do zámku.
„Připravila jsem Vám lázeň, pane.“ oznámila jedna z elfích dam. „Děkuji.“ „Po koupeli na Vás bude čekat v jídelně královna s Vašimi přáteli.“ oznámila ještě a ztratila se v zákoutích zámku. Garrett se v lázních umyl a převlékl. Cestu si trochu pamatoval, přesto se však jednou nebo dvakrát zeptal kudy přesně do jídelny. Měl štěstí, že se po zámku vždy pohybovalo tolik elfů. Sám by měl stále problémy se tu vyznat. Uvědomil si, že nemá příliš dobře vyvinutý orientační smysl.
Když dorazil do jídelny, královna Arlien a jeho přátele už spolu rozprávěli. Zábava byla v plném proudu. „Ne? Opravdu?“ ptala se právě královna Deana. „Vážně, přece bych Vám nelhal.“ odpovídal jí. „Á Garrette, ráda tě vidím.“ povšimla si královna Garrettova příchodu. „Kde jsi byl celý den?“ ptal se Emery. „Já Vás také. Prohlížel jsem si město.“ pozdravil Garrett Arlien a odpověděl Emerymu. „A také jsi byl viděn, cvičit se v boji s mečem, pokud se drby ve městě šíří správně.“ dodala se zářivým úsměvem Osvícená. „Šlo ti to aspoň?“ ptal se Dean. „Takřka vůbec.“ usmál se Garrett. „Stárneš, v dětství jsi býval nejlepší. Tedy až po mně.“ dobíral si kamaráda Dean. „Pokud vím, tak ty jsi mě nikdy neporazil.“ oponoval mu Garrett. „O čem se tu vůbec bavíte?“ snažil se boj s meči zamluvit Garrett. „O ledasčem. Hlavně o vašem světě. Dean mě právě bavil příběhy o tom, co lidé dělají, když právě nepracují. Váš svět je opravdu zábavný.“ radovala se královna.
Garrett usedl ke stolu, pustil se do jídla a poslouchal hovor královny a Deana, do kterého se tu a tam zapojil i Emery. „Zítra vás mé dvorní dámy musejí provést městem.“ oznámila Arlien. „To bych moc rád.“ souhlasil Dean. „Já půjdu s vámi, přátelé. Bude to zábavné. Probereme tak mnohé rozdíly mezi našimi světy.“ „Bohužel se asi nezúčastním celé prohlídky.“ poznamenal Garrett. „Pročpak?“ ptala se královna. „Pokud to nevadí, Vaše výsosti, budu opět na cvičišti. Jsem již s Nauéríelem domluven.“ vysvětlil. „Chápu. Pak mě budou bavit jen Dean s Emerym.“ usmála se královna Arlien na Deana a Emeryho. Emery se viditelně začervenal.
Po zábavném hovoru s královnou zamířili tři přátele do svých pokojů. Nejdříve se však sešli u Garretta na balkoně a dívali se na město. „Moc se mi tu líbí.“ řekl Garrett. „Mně také, ale děsí mě, že nevím, jestli se kdy vůbec vrátíme domů.“ pověděl přátelům Dean. Emery se zdál být podivně klidný, když řekl: „Mě to vyloženě štve, že jsme tu zaseknutí. Pravdou ovšem je, že se mi tu také líbí. Snažím se na ty problémy nemyslet. Třeba se domů dostaneme dřív, než čekáme.“ „Zvláštní, slyšet to od tebe.“ poznamenal Garrett. „Vskutku.“ přitakal Dean. Emery jen pokrčil rameny.
Ještě několik okamžiků si prohlíželi, již už noční město Leveniana, žasli nad její krásou, smáli se a přátelsky popichovali, než se rozloučili. Garrett opět požvýkal zelenomodré lístky a ulehl. Následující den ho opět čekal nářez od Nauéríela. Garrett však hodlal elfského přítele, alespoň jedinkrát také srazit k zemi. Věděl o sobě, že je velice soutěživý a samou nedočkavostí a plánováním porážky Nauéríela téměř nedokázal zamhouřit oka. Nakonec se však zadařilo a tvrdě usnul.
Po probuzení Garrett požvýkal lístky a zašel si do lázní. V jídelně, pak potkal oba kamarády. Společně posnídali. Probírali právě jako správní muži, krásu elfích žen, když se jedna z nich objevila v jídelně. „Královna na vás už čeká před zámkem.“ informovala Garretta s kamarády elfí komorná. Pomohla jim se vymotat ze zámku a oni se sešli s královnou. „Buďte zdrávi.“ přivítala je Arlien. „I vy, vznešená královno.“ řekl s úklonou Dean. Tón jakým to řekl, vykouzlil Garrettovi úsměv na tváři a Emery málem vyprskl. Dean se na ně zamračil. „Dobré ráno.“ pozdravil s mírným pokynutím Garrett. „Zdravím.“ pozdravil se stejným pokynutím Emery.
Průvodcem byla sama Osvícená. Spolu s nimi šli i další vznešení elfové. Procházeli čtvrtěmi, které Garrett předchozího dne, vůbec neviděl. Ale takových tu bylo nespočet. Město bylo veliké. Navštívili herce a pěvce, sochaře, malíře a spoustu dalších umělců. Viděli knihy s magickými bytostmi a záznamy o nich. A nechali se stále více vtahovat do dění tohoto magického světa. Vznešení elfové jim vyprávěli o jejich historii. Garrett s přáteli se tak dozvěděl, že elfové připluli do Tsechiánie před mnoha tisíci lety z již dnes zapomenuté země. Byli tak druhou rasou, jež obývala tento svět. První byli gnómové. „Gnómové? Co je to?“ ptal se Emery. „Spíše kdo, můj mladý příteli.“ opravil jej jeden z elfů. „Malá dvounohá stvoření. Stará skoro jako tato zem. Nikdo už je pár století neviděl. Moc se do dění světa nezapojují. Vládnou však mocnou magií a vědomostmi.“ Vysvětlil přátelům tentýž elf.
Dozvěděli se ještě mnoho, přičemž mnoho toho vzápětí zapomněli, než usedli k obědu na jedné ze zahrad. Garrett se snažil být sytý, ne však přejedený, kvůli následnému boji s meči. Dojedl, omluvil se a namířil si to na cvičiště. „Dobře se bavte.“ křičela za ním královna.
Garrett nebloudil příliš dlouho. Snažil se zapamatovat si některé záchytné body, jako třeba zvláštně pokroucený strom, do tvaru jakési hvězdice, nebo nezvykle dlouho tenkou rostlinu s bílým květem a silně kořeněnou vůní rostoucí u elfského druhu hospody. Elfové tu popíjeli jakýsi nektar a byli v poznání ve velmi dobré náladě. Jen jednou se zeptal na cestu a brzy dorazil na cvičiště. Nauéríel už tu byl.
„Zdravím tě.“ křikl Garrett už od vstupu na cvičiště. „I já tebe. Jak se máš? Jsi připravený?“ ptal se Nauéríel. „To brzy poznáš.“ odpověděl Garrett s vyzývavým úsměvem. Nauéríel se také usmál a řekl: „Tak tedy do toho.“ Jako předcházející den hodil Garrettovi meč. Tentokrát ho však nenechal připravit a okamžitě zaútočil. Garrett dostal ránu mečem přímo do holeně a loktem do spánku. Chvíli viděl jen hvězdičky. Nauéríel mu podal ruku a řekl: „Nebyl jsi připraven, jak sis myslel.“ Garrett zavrčel a odmítl ruku. Postavil se sám. „Teď už ti to nevyjde.“ řekl. Nauéríel na něj znovu zaútočil. Garrett vykryl úder a následně odrazil i další úder a rychle jednou rukou chytil Nauéríelovu ruku držící meč. Sám svým mečem zaútočil. Nauéríel však slabý úder z blízka přesto vykryl. Garrett chtěl využít svojí vetší výšku a sílu proti protivníkovi. Nauéríel byl ovšem zkušený šermíř. Vykroutil se ze sevření a odkopl Garretta od sebe. „Tohle na zkušeného válečníka platit nebude.“ upozornil Nauéríel. „Aspoň jsem to zkusil.“ Garrett zaútočil. Nauéríel všechna seknutí vykryl nebo odrazil. Poté rychlou kombinací seků a bodnutí zaháněl Garretta na ústup a nakonec mu vyrazil meč z rukou. Znovu přešli do středu zápasiště a bojovali dál.
Po značné chvíli Nauéríel zvedl ruku na znamení přestávky. „Už nemůžeš?“ ptal se výsměšně zadýchaný Garrett. „Mám ještě plno sil.“ řekl usměvavý Nauéríel a pokračoval. „Dnes jsem nám sem vzal svačinu. Najezme se a popijme, než se pustíme do dalšího tréninku.“ „Dobrý nápad.“
Usadili se na paloučku kousek od cvičiště a začali jíst. Nauéríel vzal slanou zeleninu a lemové placky. Při ukusování zeleniny a placek se Garrett zeptal: „Jak vlastně umřel princ? Říkal jsi, že byl nejlepší šermíř. Byla to přesila?“ „I toho nejlepšího bojovníka může zabít jediný zbloudilý šíp.“ „Umíte používat magii, to princ neměl žádnou magickou ochranu?“ „Víš, Garrette, s magií je to složité. Je to síla, kterou můžeme manipulovat, ale musíme se na to plně soustředit. Pokud si šípu nevšimneš, nezbráníš mu, ani kdybys byl ten nejmocnější mág.“
Dojedli, odpočinuli a prohodili ještě pár slov. Poté se opět pustili do boje. Úder střídal úder. Rána za ranou a znovu to byl dnes jen Garrett, kdo byl plný modřin a šrámů. Od nejhorších mu Nauéríel pomohl léčivou magií. „Víš co? Zkusme něco jiné.“ navrhl Garrett. „Co máš na mysli?“ „Viděl jsem, že trénujete i boj beze zbraně. Zkusme to.“ Nauéríel na malý okamžik vypadal, že odmítne, avšak nakonec souhlasil. „Dobrá.“
Odložili meče stranou a začali kolem sebe kroužit jako dvě šelmy. Nauéríel zaútočil. Kopnul z otočky Garrettovi přímo na spodní stranu stehna. Garrett však znal obranu. Zvedl nohu a nechal se zasáhnout do lýtka. Vzápětí využil Nauéríelovi nepřipravenosti a chytil ho. Teď mohl konečně za celé dva dny využít své větší síly. Zvedl bránícího se Nauéríela do vzduchu a praštil s ním o zem. „Ahhh.“ vydal ze sebe Nauéríel. Garrett mu nabídl ruku a ten přijal. Postavil se a pustili se druhého kola. Tentokrát Nauéríel zaútočil pěstmi. Opakovaně bil Garretta. Ten jeho údery vykrýval. Tu a tam nějaká rána prošla. Nauéríel byl však šermíř a ne boxer. Jeho údery nebyly příliš silné. Garrett přešel do protiútoku. Udeřil Nauéríela loktem do tváře a druhou rukou mu uštědřil ránu do žeber. A znovu to byl Nauéríel, kdo se válel na zemi. „Jsi silnější.“ protestoval Nauéríel. „Ty hbitější, využij to.“ A Nauéríel to udělal. V dalším zápase útočil rychle a ještě rychleji uskakoval. A byl to právě, on kdo zůstal stát na nohou. Garrett skončil na zemi po bleskurychlém podražení nohou. Vstal a pustili se do posledního zápasu. Vyměňovali si údery a oba uskakovali před soupeřovými výpady. Náhle se Nauéríel rozběhl a vyskočil. Ve výskoku se pokusil kopnout. Garrett se však rychle vyhnul a srazil ještě letícího Nauéríela k zemi. Na udusanou zemi dopadl s ním. Zápas se přesunul na zem. Jeden druhého se snažili donutit ke vzdání. Garrett se zničehonic stočil ke straně. Chytil Nauéríelovu ruku. Přetočil se s ním a zkroutil mu ji za zády. Nauéríel měl obličej stažený bolestí. Snažil se vydržet co nejdéle. Pokusil se vyprostit. Bez úspěchu. Garrett sevření jeho ruky nepovolil. „Vzdávám se.“ vysoukal ze sebe nakonec celý rudý a zadýchaný Nauéríel.  Garrett ho pustil a pomohl mu vstát. „Au.“ postěžoval si při protahování Nauéríel. „Dnes to byl dobrý trénink.“ řekl spokojený Garrett. „Jak v čem a jak pro koho.“ odfrkl si Nauéríel.
Odcházeli společně ze cvičiště. „Zítra ve stejnou dobu?“ ptal se Garrett. „To bychom mohli. Jen se možná trochu opozdím.“ „Kvůli Tervuniel?“ „Ne. Už dlouho jsem plánoval výlet do Leveniany. Chtěl jsem si tu u mistra Drumriela nechat ukovat nový meč. Jeho meče jsou ty nejlepší, jaké může kdokoliv vlastnit. Zítra si ho jdu vyzvednout.“ „Tak ho pak vezmi s sebou. Budu ho chtít vidět.“ „Milerád. Takže zítra. Hezký večer, Garrette.“ „I tobě, příteli.“
Po rozloučení Garrett zamířil zpět do zámku. Už se těšil do lázní. Na to jak se naloží do horké koupele a nebude dělat nic jiného než odpočívat a užívat si klidu a pohody.
Když se blížil k zámku, uviděl, jak už ho vyhlížejí Dean s Emerym. „Děje se něco?“ ptal se jich. „Ten pták se vrátil.“ odpověděl Emery. „Ano, zpráva od Treveniela Moudrého dorazila.“ dodala, právě přicházející královna. Vedle ní stál Zelien a na rameni měl spokojeně usazenou svoji poštolku. V rukou třímal dopis.

 

Autor Gargak, 27.01.2022
Přečteno 139x
Tipy 3
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Poutavé. Těším se na to, co bude v tom dopise.

27.01.2022 21:13:46 | mkinka

© 2004 - 2023 liter.cz v1.6 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí