Cizí krev - Kapitola XI.

Sbírka: Cizí krev

                                                         XI.

Uběhlo jen pár dní, ale družina už se přiblížila k Levenianě. Město byl už jen pár mil od nich. Alespoň to tvrdili elfové. Garrett vůbec netušil, kde v lese se právě nacházejí. Mohutné a vysoké stromy byly, kam až jen oko dohlédlo. Krumlor s právě chvástal kolika bitvami si prošel a kolik skřetů pobil. „Tenkrát proti nám stála přesila. Kosili jsme je jednoho po druhém, ale jich jakoby neubývalo. Už nám začínaly docházet síly, když se na gryfech dolů z nebes řítili princ Arniwel a Moreath. Stovky skřetů ten den padlo našima rukama. Byl to dobrý den. S princem jsem prošel ještě mnoha bitvama. A byl jsem svědkem i té jeho osudné. Stejně jako tady Morlen. Ten chlapík umí vyléčit snad vše a ten den měl vážně co dělat. Bohužel se tenkrát nedostal nikdo z nás k princi včas.“ vyprávěl Krumlor.
Grub se neustále ošíval za Garrettovými zády. „Příště chci vlastního koně.“ stěžoval si. „Raději buď rád, že ti dovolili jet.“ usadil ho Garrett.
Jak Garrett krátce po vyjetí zjistil. V pojízdném vězení nebyl jen démon. Část byla pevně uzavřena a byla v ní uložena dřevěná rakev s Nauéríelovým tělem. Elfové pro něj v Levenianě chystali velký pohřeb. Garrett se bál příjezdu do města. Co jen řeknu Tervuniel? Jak se jí podívám do očí? Nevěděl, jak se má chovat a co dělat. Strach, smutek a vztek ho neopouštěl ani na okamžik. Bolest ze ztráty přítele byla stále příliš velká. Alespoň však stále cítil naději. Naději, že jednoho dne znovu naleznou Emeryho. Přece by nás sem ty zatracené kameny neposlaly, aby tu Emery zemřel. Ne, tak to nemůže být. Garrett si ve své hlavě neustále přehrával vše, co se událo. Nedokázal na to nemyslet. „Nemysli na to, co se stalo. Mysli jen na to, co bude následovat.“ vyrušil Garretta hlas. Hlas patřil Trevenielovy. „Není to tak snadné.“ „Já vím. Bylo by špatně, kdyby to bylo snadné. Ale uvědom si, že už nyní, k tobě ostatní vzhlížejí.“ „Ke mně?“ podivil se Garrett. „Ano, k tobě. Král si tě váží a elfové, kteří s tebou byli v jeskyních, tě viděli bojovat. Beze strachu jsi bojoval se skřety a dokonce jsi společně s Grubem dokázal porazit prince Arniwela, démona, který dával rozkazy skřetům. Jsi cizinec, který se vydal za nebezpečím kvůli záchraně přítele a dosažením spravedlnosti pro elfského bojovníka. Všem už je jasné, že Posvátné kameny udělaly dobře, když sem tebe a tvé přátele poslaly. O Emeryho by ses měl bát, ale oba dva tu máte své poslání. I on. Věř vůli Posvátných kamenů. Věř stejně, jako věřím já v to, že se se svým přítelem opět shledáš. Čas nás všechny zavane ještě mnohými směry. A ne vše, co zažijeme, bude krásné, ale věř, že bude i to krásné.“ „Rád bych tomu věřil.“ „Čas truchlení brzy pomine a přijde čas skutků.“ S touto větou Treveniel Moudrý popohnal svého Drunielského jelena vpřed. Zařadil se znovu vedle vedoucího krále Urweniela a Moreatha jedoucích na gryfech.
Elfové ve městě oslavovali návrat krále Urweniela. Moreath je však rozehnal a všem tak bylo jasné, že se událo něco zlého. Mezi přihlížejícími elfy Garrett spatřil Tervuniel. Starostlivý a tázavý pohled v jejích očích mu rval srdce na kusy. Nedokázal se jí dívat do očí. Sklopil pohled. Varlyen jedoucí vedle něj se zachoval stejně.
Dojeli až k diamantovému zámku. Zvláštní. Najednou mi to tu nepřipadá tak úžasné. Jen třpytící se stavba mezi stromy. Pomyslel si Garrett. Před zámkem už vyčkávala královna Arlien se svými strážci a Staršími. Urweniel seskočil ze svého bílého gryfa a objal se, se svojí ženou. Na řeči jejího těla bylo okamžitě poznat, že jí řekl tu novinu. Celá ztuhla. Na její tváři se objevila slza. Pomalu stékala dolů, až spadla k jejím bosým nohám a na okamžik smočila hlínu pod ní. Královna pokynula a všichni společně se odebrali do zámku.
Usadili se v pokoji se stříbrným nábytkem. Několik z nich však muselo zůstat stát. Dopodrobna královně a Starším vylíčili vše, co se za poslední dny událo. „Teď však to nejdůležitější ó Osvícená.“ začal Treveniel. „Musíme prince Arniwela zbavit démona dlícího v něm. A k tomu bude zapotřebí všech Starších, královské rodiny, mě a hlavně Velkého stromu. Právě u něj musí dojít k vymítání. Démon v Arniwelově těle patří k těm mocnějším. Nemůže mít sice vlastní tělo, ale jeho moc je přesto nesmírná.“ „Kdy začneme?“ „Doporučoval bych, co nejdříve. Přítomnost démona v našem městě by mohla mít neblahý vliv na vše živé.“ „Dobrá tedy. Připrav vše potřebné. Všichni se sejdeme u Prastarého stromu.“ Když královna vstávala, usmála se na Garretta a řekla: „ Je mi moc líto tvé ztráty. A moc ti děkuji. Nebýt tebe, nikdy bych už nespatřila svého syna.“ Objala Garretta a vyšla z pokoje.
Mířili ulicemi Leveniany a elfové jim rychle ustupovali. Náhle někdo Garretta chytil za rameno. Byla to Tervuniel. „Kde je Nauéríel?“ ptala se. Garrett jen sklopil hlavu. „No tak, kde je?“ naléhala. „Byl… byl to šíp.“ vysoukal ze sebe přihlížející Varlyen. Tervuniel padla na kolena. Garrett ji podpíral. Plakala. „Zemřel, když mě bránil. Zákeřně ho střelili a pak…“ „Mlč! Nechci to vědět!“ Vstala a padla Garrettovi kolem ramen. „Kolik z vás padlo?“ „Jen on.“  Tervuniel tiše plakala. Skupina se jim stále vzdalovala, ale Garrett Tervuniel nedokázal opustit. Varlyen stál vedle něj. I jeho oči se třpytily slzami. Garrett si uvědomil, že i on pláče. Stáli tak jen pár chvil, ale Garrettovi to připadalo jako nikdy nekončící utrpení. „A kde… kde je Emery?“ ptala se Tervuniel. Odtáhla se a otírala si slzy. „Unesli ho skřeti. Snažili se nás zřejmě dostat všechny. I mě a Deana. To byl pravděpodobně důvod jejich útoku. Je mi líto.“ „Ty za to nemůžeš, neobviňuj se. A teď mi řekni, proč jsou všichni tak nervózní a tajnůstkářští?“ „Po…no ty víš, jsme se vydali za skřety. Pronásledovali jsme je až do jejich jeskyní. Společně s trpaslíky jsme narazili na velkou skupinu skřetů.“ „Ano, a dál?“ „Ty skřety vedl démon.“ Tervuniel zděšeně odstoupila. „Démon? Horblar?“ „Ne, ten ne. Tenhle démon ovládl tělo prince Arniwela.“ Tervuniel na něj zírala s otevřenou pusou. „Pp…princ je naživu?“ „Asi ano, nevím. Právě jsme mířili k nějakému stromu, abychom zapudili démona v něm.“ „Vy jste ho zajali?“ „Ano, já a Grub jsme s ním bojovali.“ „Grub, ten skřet, co je tu s vámi?“ „Ano. Grub pracuje pro lorda Brylona.“ „Tak pojďte, rychle! Musíme k Prastarému stromu!“ Tervuniel chytila jednou rukou Garretta a druhou mlčícího Varlyena a táhla je za sebou.
Utíkali a zakrátko dohonili skupinu jdoucí k Prastarému stromu. Brzy došli na mýtinu, kde stál pouze jediný strom. Byl menší než všechny okolo. Ničím nezajímavý. Ale čím blíže k němu byli, tím více se Garrett cítil nesvůj. Jako, kdyby mu všude po těle běhali mravenci. Svrbění cítil i v hlavě a uvnitř těla.
Ke stromu byl připoután princ Arniwel. Okolo něho stáli všichni Starší a Ereathiol. Před prince se postavil Treveniel. Po jeho boku stáli král s královnou. Arlien se třásla. Za nimi stál Moreath a Morlen s Krumlorem. Až opodál byli Dean a Grub.
„Démone! Vyzývám tě po dobrém. Opusť princovo tělo!“ spustil Treveniel. Démon, který měl již sundaný roubík, se rozchechtal. „Ty víš, že naší spojené moci se nemůžeš rovnat. Opusť jeho tělo a vrať se do temnot, že kterých pocházíš!“ Démon se dál smál. „Nemůžete mě zapudit. Jsem démon Irwesithil. Arniwel je živ jen díky mně. Zbavte se mě a zabijete ho.“ „Odejdi! Máš poslední šanci.“ pohrozil naposledy Treveniel. Démon se usmál a plivl mu do tváře. „Dobrá tedy. Tak začneme.“ zareagoval Moudrý a otřel si obličej rukávem svého hábitu.
Elfové sborově spustili ve svém jazyce. Opakovali stále stejná slova a s každým dalším opakováním zvyšovali hlasitost. Svrbění se stále zvětšovalo. Začínalo být stále nesnesitelnější. Garrett si všiml, že opodál stojící Dean se drží za hlavu. Hučení. Garrett už ani neslyšel jednotlivá slova. Slyšel jen to hučení. Bolela ho hlava. Uvědomil si, že se za ni drží a je na kolenou. Z nosu mu vytékala krev. Nad ním se skláněli Tervuniel a Varlyen. Elfové stále pokračovali ve vymítání démona. Arniwel se třásl a zmítal sebou. Jeho tělo se kroutilo v nepřirozených pohybech. Náhle se ozval strašlivý křik. Ryk přehlušil vše ostatní. Hučení ustalo. Garretta pořád příšerně bolela hlava, ale zase se mohl soustředit i na něco jiného. Svrbění neustalo, ale zesláblo. Treveniel i ostatní utichli.
Všichni čekali. „Matko?“ ozval se náhle slabý hlas. „Arniweli, můj synu!“ vykřikla královna. „Matko, prosím. Není moc času. Zabij mě, on se mě nikdy nevzdá.“ „Ne, to nikdy neudělám. Zachráníme tě.“ „Prosím. Už to nemohu vydržet. Ta bolest je nesnesitelná. Prosím. Než znovu převezme moc nad mým tělem. Musíte mě zabít.“ Královna se rozplakala a padla synovi kolem ramen. Pak se odvrátila a zhroutila se do náručí Urwenielovi. „Miluji tě, synu.“ řekl král. „I já tebe, otče.“ Před prince předstoupil Moreath. „Uděláš to ty, můj příteli?“ ptal se s nadějí v očích princ. „Udělám.“ Moreath vytasil dýku. Zaváhal jen na okamžik. Bodl ji princi Arniwelovi přímo do srdce. „Děkuji.“ řekl s posledním výdechem princ Arniwel Éveniel. Jeho hlava poklesla. Chvíli nebylo slyšet nic, než královnin pláč. Náhle se z Arniwelových úst vyřítil hustý šedý dým. Duch démona několikrát zakroužil nad jejich hlavami a zamířil na východ. Bylo po všem. Démon byl pryč.
„Garrette! No tak, Garrette!“ křičeli na něj Tervuniel s Varlyenem. Garrett byl stále na kolenou. Zapřel se o ně a postavil se. Všiml si, že Morlen a Grub stejně tak podpírají Deana. „Musíme pryč z té mýtiny. Magie je tu příliš silná.“ rozhodla Tervuniel. Společně s Varlyenem odvlekli Garretta z mýtiny. Následováni byli Morlenem a Grubem táhnoucími Deana.
Jakmile byl Garrett pryč z mýtiny, mravenčení ustalo a s ním i bolest hlavy. Utřel si krev pod nosem, který mu hned po boji v jeskyních vyléčil Morlen. Dean také hned pookřál. „Co to bylo? Moc si nepamatuju.“ „Magie blízko Prastarého stromu je příliš silná a vy nejste na magii vůbec zvyklí.“ odpověděla Tervuniel Deanovi. „Já jsem se tam taky necejtil dobře.“ řekl Grub. „Ale Prasákovi to, zdá se, vůbec nevadilo.“ Potkan se vesele procházel Grubovi po ramenou a nasával vzduch okolo.
Tervuniel a Varlyen doprovodili Garretta do jeho pokoje. „Spi. Zítra se uvidíme na pohřbu prince Arniwela a mého milovaného Nauéríela. Dobrou noc.“ rozloučila se Tervuniel a společně s Varlyenem odešla. Garrett zůstal sám. Poprvé od smrti Nauéríela a unesení Emeryho byl sám. Svalil se do postele a truchlil. Teď mohl, když nebyl nikdo kolem. Plakal, dokud neusnul. Spánek byl jedinou chvílí, kdy netrpěl.
Probudil ho hlad. Uvědomil si, že si ani nepamatuje, kdy naposledy jedl. Vzal do úst modrozelené listy a opláchl si tvář. Z pokoje zamířil přímo do jídelny. Nikdo tam nebyl. Zakousl pár placek, ale moc mu nechutnaly. Pokusil se do sebe dostat ještě pár kousků ovoce. Jedl pomalu. „Hledala jsem tě u tebe v pokoji.“ řekla právě příchozí královna Arlien. Garrett se postavil a uklonil. „Vaše výsosti.“ „Sedni si. Chci s tebou mluvit.“ Garrett se posadil. „Tervuniel mi řekla, jak špatně včera na vás zapůsobila magie u Prastarého stromu.“ „To nic nebylo. Už je mi dobře. Je mi líto prince Arniwela a upřímnou soustrast.“ „Děkuji. Alespoň ho konečně můžeme pochovat. Myslela jsem si, že jeho tělo už nikdy nezískáme zpět. Nebýt tebe…byl by ztracen navždy.“ „V té jeskyni jsem nebyl jen já.“ „Ale ty jsi ho nakonec přemohl. Ano, Grub pomáhal, ale ten démon Irwesithil chtěl tebe. Jsi tu jen krátce a už si čelil tolika zlému. Děkuji ti za tvoji odvahu a navrácení syna.“ Garrett sklopil hlavu. „Nebuď smutný. Ty dobré dny zase nastanou.“ „V to upřímně doufám, kvůli nám všem.“ „Něco tu pro tebe mám.“ „Nemusíte mi nic dávat.“ „Ale já chci a toto se ti bude hodit.“ Královna rozevřela ruku. V ruce jí ležel jednoduchý stříbrný prsten s několika vyrytými elfskými znaky. „Toto je prsten Frithiela Chrabrého. Jeho nositel je schopen i bez magického nadání provádět obraná kouzla. Věřím, že ti bude k užitku, i když doufám, že jeho moci nebudeš muset využít.“ Arlien podala kroužek Garrettovi. Ten jej přijal a poděkoval. Navlékl si prsten na prostředníček pravé ruky. Perfektně seděl. „Jak ho mám použít?“ „Stačí pomyslet na obranu a prsten ji vyvolá. Ale dávej pozor. Prsten čerpá sílu z tebe. Braní před všemi magickými útoky. V souboji s mágem by z tebe však vysál všechnu energii.“ „Budu si to pamatovat. Děkuji.“ Královna se usmála a řekla: „To je to nejmenší, co pro tebe mohu udělat. Při západu slunce začne pohřeb. Bude se konat u jezera Éveniel. Pošleme mého syna a Nauéríela do nekonečných vod. Posvátné kameny je navedou do posmrtného života, kde budou navždy šťastni. Prosím, přijď.“ „Budu tam, Výsosti.“ Královna se nešťastně usmála a opustila místnost. Garrett si prohlížel prsten na své ruce. Snad se bude hodit. Pomyslel si a dojedl rozjedený kousek ovoce.
Celé dopoledne se Garrett procházel smutným městem. Nikde se nezpívalo ani netančilo. Město bylo téměř prázdné. Elfové byli ve svých domovech. Obchodnické stánky byly prázdné a nikdo tu nenabízel své zboží. Nikde si elfové nevyprávěli své příběhy a nikde nikdo nepopíjel nektar. Garrett si náhle uvědomil, že mu po noci, kdy spolu s Nauéríelem pili, nebylo vůbec špatně. Ani ho nebolela hlava. Podivné. Takto opilý jsem nebyl už léta, a přesto mi nebylo vůbec zle.
Procházel se prázdnými ulicemi. Vůně města se také změnila. Jako, kdyby les truchlil také.
Garrett v ulici před ním zahlédl Gruba. „Nazdar, Garrette.“ „Zdravím Grube, úplně jsem zapomněl, že tě mám hlídat.“ „Neboj se, nic tu nekradu. Ani tu není co ukrást. Všude jen samej strom. A navíc to tu divně smrdí.“ řekl ksichtící se Grub. „Měl bys to tu vidět v lepších časech.“ „Hmm, ale teď to tu stojí za prd.“ Chvíli šli spolu ulicí mlčky dál. „Koukám, že máš novej prsten. Tobě se tu podařilo něco šlohnout?“ „Ne, to byl dar od královny.“ „Za co?“ „Za Arniwela.“ „Pff. A já nic nedostal.“ „Svým způsobem ano.“ „Jo? A co?“ „Jsi přece první skřet v elfském městě.“ „No jo vlastně.“ zasmál se Grub. „Špidlouchové si sem poprvé v historii pustili skřeta. Stejně bych si taky rád něco odnesl.“ řekl Grub a šťoural se u toho v nose. „Nic neber. Jsi tu na návštěvě a měl bych z toho problémy i já.“ „No jo porád.“ „Co budeš dělat, až opustíš Levenianu?“ ptal se Garrett. „Nevím, asi dál špiclovat. Záleží na kšeftech. Co máš v plánu ty?“ „Vůbec netuším.“ „Mhm, blázen jako ty si něco určitě najde. Seš jedinej člověk, kterej si jen tak vlítne do podzemí nahánět skřety. Navíc za to ani nedostaneš dobře zaplaceno.“ řekl chechtající se Grub. „To máš asi pravdu.“ odpověděl Garrett a také se usmál.
Pozdě odpoledne se Garrett vrátil do zámku. Sešel se v jídelně s Deanem. Mlčky jedli až dokud se Dean nezeptal: „Taky ti včera na té mýtině s tím stromem bylo tak divně?“ „Jo, měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava.“ „Já taky. Prý za to mohla magie.“ „Také mi to Tervuniel řekla.“ „Jak snáší ztrátu Nauéríela?“ „Kupodivu dobře, alespoň se snaží nedat to na sobě moc znát. Jen při oznámení chvíli plakala.“ „Chudák holka, je mi jí hrozně líto. Znali se spolu asi hrozně dlouho.“ „Víc než sto let. Nauéríel si ji chtěl vzít.“ „Jak to víš?“ „Řekl mi to, když jsi s ostatními ten večer odpadl. Žádal Treveniela o požehnání. Je to její prastrýc nebo co. Nejvýše postavený z rodu.“ „Páni. Sakra, znali jsme ho jen chvíli, ale měl jsem ho rád.“ řekl s tekoucí slzou po tváři Dean. „I já.“ souhlasil Garrett. „Brzy bude pohřeb, měli bychom jít.“ Garrett v odpověď pokýval hlavou a společně se vydali k jezeru Éveniel.
U jezera byli stovky ne-li víc elfů. Spousta jich plakala. Nejblíže u jezera byla královna s králem a Tervuniel s Varlyenem. Královna kývla a Garrett s Deanem zamířili k nim. Elfové ustupovali a někteří jim pokynuli. Došli až k Arlien a Urwenielovi. Všichni společně stáli tiše, když Treveniel Moudrý pronášel modlitbu v elfském jazyce. Kromě modlitby bylo slyšet naprosté ticho. Jen tu a tam šplouchání vody.
Na jezeře se houpaly dvě malé, listům podobné loďky. V jedné byl na vystlané palubce Nauéríel a ve druhé, princ Arniwel. Bíle loďky s vyřezávanými vzory lesa a zvířat se pomalu nechávaly unášet proudem. Tervuniel tiše plakala a objala Varlyena. Smutek v jeho tváři se nedal popsat. Garrettovi to lámalo srdce.
Postupně elfové přešli do smutečního tichého zpěvu. Ačkoliv Garrett neznal slova, píseň ho hluboce zasáhla. Snažil se neplakat. Upustil jen jedinou slzu. Utřel si ji rukávem tuniky a mlčky stál mezi elfy. Dean vedle něj stál se zavřenýma očima a hlavou sklopenou. Brad se mu jen třásla.
Proud loďky unášel stále dál, dokud z nich nezbyly jen tečky. Elfové utichli. Královna se rozplakala. Ještě chvíli všichni nehnutě stáli. Poté se všichni začali vracet do svých domovů. Garrett si všiml Gruba na stromě. Vypadal také smutný. Píseň nejspíš ovlivnila i jeho. Nebyl však jediný, kdo si přítomnosti skřeta všiml. „Skřete! Jak se opovažuješ narušovat pohřeb?!“ křičel Moreath a rychle se blížil ke Grubovi. Náhle namířil rukou na Gruba a vyslal z ní tlakovou vlnu, která skřeta srazila na zem. Prasák vyděšeně utíkal pryč, když Grub dopadl na záda. Moreath se dál blížil k ležícímu Grubovi. To už ho však dohnal Garrett, který si prodíral cestu skrze truchlící elfy. Odstrčil Moreatha stranou. Stoupli si naproti sobě a vyzývavě si hleděli do očí. „Uhni!“ vrčel Moreath, který byl o něco málo vyšší než Garrett. Garrett svíral ruce v pěsti. „Nebo co?“ „Nechte toho! Oba dva!“ rozkřikl se král. „Moreathe, Grub je tu na návštěvě. Uvědom si, že nebýt jeho a Garretta, nikdy jsme Arniwela nezískali zpět.“ Grub se zatím zvedal ze země a protahoval si potlučená záda. Moreath se otočil a odkráčel. „Příště, skřete.“ dodal ještě. „To budeš ale muset projít přese mě.“ křikl za ním Garrett. Moreath se otočil a bleskurychle k němu přiskočil. Udeřil Garretta do tváře. Garrett nezaváhal a úder okamžitě oplatil. „Dost!“ zařval král hromovým hlasem. „Jak je možné, že tu nejvíc rozumů má právě Grub?“ nečekal na odpověď. „Moreathe, s tebou si to vyřídím později, teď zmiz!“ Moreath ještě chvíli hleděl Garrettovi do očí, a potom urychleně odkráčel. „Vás tři k sobě nesmíme pouštět.“ řekl Urweniel.
Grub přivolal zpět Prasáka a zkontroloval, jestli se mu něco nestalo. Potkan byl naštěstí v pořádku. „Má štěstí. Kdyby se něco stalo Prasákovi, vykuchal bych ho jako rybu.“ řekl naštvaně Grub. „Omlouvám se za jeho chování, Grube. On je velmi výbušný.“ omlouval se král. „Myslím, že nastal čas, abychom se přesunuli do komnat. Původně jsem to chtěl nechat na zítra, ale mám pocit, že by se situace, mezi vámi a Moreathem, mohla jen zhoršit.“ dodal král.
Společně s králem se Garrett, Dean a Treveniel přesunuli do komnaty se stříbrným nábytkem a posadili se. „O co jde?“ ptal se Dean. „Trevenieli.“ pokynul Urweniel Moudrému. „Vážení přátelé, tu noc, před tím strašlivým ránem, jsem měl sny. Sny o vaší budoucnosti. Posvátné kameny mi seslaly vidění. A to velmi důležité vidění.“ Treveniel se na moment odmlčel. „Před dávnými časy, se v našem světě, nacházeli mocné artefakty. Drahokamy moci. Sny nebyli příliš jasné, ale ukázali mi právě jeden z těchto drahokamů a také mi ukázali krev. Cizí krev, šeptaly mi.“ Garrett se zarazil. „Cizí krev?“ „Ano, cizí krev.“ řekl s tázavým pohledem Moudrý. „Ty už jsi toto slovní spojení slyšel, není tomu pravda?“ „Ano, nazval nás tak ten démon.“ „Tím se mi jen potvrdilo, že se jedná opravdu o vás. Výtečně. Ale abych to dokončil. Poslední z těchto drahokamů mají gnómové. A ti se podle posledních zpráv nacházejí na konci Dinelského průsmyku. Cesta tam může být nebezpečná. Průsmyk obývá spousta nebezpečných stvoření a není jisté, zda se gnómové vůbec návštěvníkům zjeví a zda se tam stále ještě nacházejí. A pokud ano, je tu další otázka. A to, proč by se měli vzdát posledního z mocných drahokamů?“ „A k čemu ten drahokam vůbec je?“ ptal se Dean. „Ó ano, k čemu vlastně je? Tyto drahokamy pocházejí z dob, kdy tu nikdo z nás ještě nežil. Jejich moc je nesmírná a Posvátné kameny mi vyjevily cíl jejich využití. Za pomoci drahokamu, bychom mohli zabít Horblara. Nadobro. Nejen ho zranit, ale skutečně zabít nesmrtelného démona.“ Chvíli všichni mlčeli a vstřebávali novinu. Pak promluvil Urweniel. „Je velmi důležité ten drahokam získat, ale dle Treveniela ho může přinést jen jeden z vás. Anderelští skřeti se už shlukují na jejich pláních, Nezkrotný lid se k nim přidává. Slabší démoni ovládají těla mrtvých a jeskynní skřeti přivádějí do bitev zlobry. Armáda bude velká a mocná. Král lidí Ferglar II. již povolal všechny lordy a svolal vojsko. Proto táboříme na Šedavých planinách. Právě tam dojde k bitvě. Získání drahokamu by pro nás bylo obrovskou výhodou. Zabití Horblara by mohlo nepřátele natolik vyděsit, že by se rozutekli.“ Dean pokyvoval, že rozumí. „Takže se s Garrettem musíme vydat na cestu za získáním drahokamu.“ „To není vše, co mi Posvátné kameny vyjevili.“ upozornil Treveniel. „Je toho víc. Osudy každého z vás se liší. To Garrett se vydá na cestu za drahokamem. Ty Deane, musíš jít s námi. Ve snech jsem tě viděl ve městě Braenger. Tvá budoucnost je tam. Ovšem nevím, co ani jednoho z vás na vašich cestách čeká.“ Garrett i Dean zpracovávali novinky. „A co když chci jít s Garrettem?“ zeptal se Dean. „Nemohu vám bránit, ani nařídit, co máte dělat. Oba však chcete najít Emeryho. Jeho osud se mi zatím nevyjevil. Konejme dle přání Posvátných kamenů a jsem si jist, že vše dobře dopadne. Bylo by nemoudré oponovat vidinám, seslaným Posvátnými kameny.“ řekl Treveniel Moudrý a poškrábal se, jak bylo jeho zvykem, na bradě. „Půjdu.“ řekl Garrett. „Jen nevím kudy a hodila by se mi nějaká společnost.“ Promluvil král: „Už jsem mluvil s Varlyenem a Morlenem. Doprovodí tě. Také s vámi půjde trpaslík Krumlor. Vrací se do svého království a to je po cestě. Pokud chceš, můžeš si s sebou vzít, kohokoliv dalšího chceš.“ „A co Grub?“ „Ten se asi vrátí s námi za lordem Brylonem.“ „Ne, já myslím, jestli by mohl jít se mnou?“ „Pokud mu věříš a on přijme, nemám námitek. Jsem ti vděčen, že jsi ochotný vydat se tuto cestu.“ „Dobrá.“ Král se otočil k Deanovi: „ A ty Deane? Půjdeš s námi?“ „No co mi zbývá.“ odpověděl s úsměvem Dean. „Výtečně.“ zaradoval se Treveniel. „Zítra ráno vyrazíme. Všechny nás čeká dlouhá cesta. A teď běžte spát. Obzvláště ty, Garrette. Ty se v příštích dnech už moc pohodlně nevyspíš.“ zakončil sezení Treveniel a všichni se rozešli do svých pokojů.
Garrettovi se povedlo usnout až k ránu. Celou noc přemýšlel nad vším, co se událo a co ho ještě čeká. Brzy ráno, jen chvíli po tom, co usnul, ho probudila služebná se snídaní. Pojedl a popil a unavený se vydal ze zámku. Ještě než z něj vyšel, zastavil ho král. „Garrette, pojď prosím se mnou.“ Urweniel zavedl Garretta do místnostmi plné zbraní a zbrojí. „Tady.“ ukázal král na stojan s kvalitní tmavě hnědou koženou zbrojí. „Ta by ti mohla padnout a hodit se ti na tvé pouti.“ Garrett si oblékl zbroj. Skládala se z chrániče ramen, hrudi a předloktí. Na nátepnících byly opět vyobrazeny lesní vzory. Zbroj mu sahala až do poloviny stehen.  „A ještě toto.“ král vytáhl srolovaný černý cestovní plášť. „Nezdá se, ale je velmi teplý. Přijde ti vhod, až bude v noci zima.“ „Děkuji, králi.“ „To já děkuji. Že se vydáváš na tuto dalekou cestu.“ „Nedělám to jen pro vás. Chci najít také Emeryho, abychom se mohli vrátit domů.“ „Ano, ale přesto ti děkuji. Díky tvým činům, jsem mohl pohřbít svého milovaného syna. To ti nikdy nezapomenu.“ Významně na sebe kývli a Garrett se vydal ze zámku.
Venku už jej čekali Varlyen s Morlenem a Krumlorem. Z dálky křičel Grub: „Máte tu dobré žrádlo, jen škoda, že nežerete maso. Ale i to ovoce je dost dobrý.“ Varlyen zakroutil očima. „To víš, skřete, elfové. Ti nechtějí mít svaly, jako trpaslíci. U nás je masa vždy dost.“ řekl Krumlor a rozchechtal se. „Viď Morlene? Pamatuji si, jak jsme tě jednou opili a ty jsi ochutnal naši pečeni.“ plácl Krumlor Morlena po rameni. Morlen se viditelně zastyděl. „Kam vůbec jdete?“ zajímal se Grub. „Na výpravu za nějakým mocným drahokamem. Doufal jsem, že půjdeš s námi.“ pověděl mu Garrett. Varlyen jen zakroutil hlavou, ale nic neříkal. „Hledat nějakej šutrák? A kde?“ „Půjdeme za gnómy.“ odpověděl mu, ještě studem rudý, Morlen. Grub se začal smát. „Ty jsi vážně blázen, Garrette. Sakra, tu prdel si nenechám ujít. Ovšem nabízí se otázka. Co mi z toho kápne?“ „Nemůžu ti nic nabídnout, ale můžeš se do dobrodružství zapojit s námi, pokud chceš.“ odvětil mu Garrett. Grub se zašklebil. „Máš štěstí, že je to s váma samé dobrodružství, a že mám našetřené nějaké zlaťáky. K čemu ten šutrák vlastně je?“ „K porážce Horblara.“ Skřet na něj vykulil oči. „Proč jsi to neřekl hned? V tom případě jdu s vámi určitě.“ „Proč bys to dělal?“ ptal se Gruba Varlyen. „Hele, špidlouchu, já nejsem jako ostatní skřeti. Já démonům nevěřím. Věřím prachům. Ničemu jinýmu. A zrovna teď se všichni bojí démonů a spojili se proti nim a jejich armádě. Čím dřív tohle skončí, tím dřív se vrátím k nájemným vraždám a krádežím vzácného zboží. Tyhle časy těmto kšeftům moc nepřejí. Chápeš?“ Na Grubově rameni se znovu objevil Prasák. Skřet potkana poškrábal za uchem a dal mu kousek sušeného vepřového, které měl v málem váčku u pasu.
„Snaž se vyhýbat nebezpečí.“ ozvalo se odněkud. Ze stínu u jednoho ze stromů vystoupil Dean. „Ty taky.“ Garrett a Dean se objali. „Doufám, že se brzy zase shledáme. Společně s Emerym.“ „Věřím, že ano, kamaráde.“ „Šťastnou cestu, Garrette.“ „Kdy odjíždíte vy?“ „Asi odpoledne. Prý pojedeme ještě rychleji než sem. Snad z koně nespadnu.“ doufal Dean. „Ty určitě ne, jde ti to.“ Kamarádi se na sebe usmáli. Ťukli si spolu pěstmi a Garrett se, se skupinou skládající se ze dvou elfů, trpaslíka a skřeta s potkanem, vydal na cestu.