Cizí krev - Kapitola XXII.

Cizí krev - Kapitola XXII.

                                                        XXII.

Vyděšení lidé převalili několik stolů a židlí a zakopávali jeden o druhého, jak se snažili rychle opustit hospodu. Hrůza, ve tvářích některých, se slovy ani nedala popsat. Věděli to. Věděli, že se nemají jak bránit. Ve vsi nebyla žádná vojenská síla, ani malá obranná jednotka. Nic. Sedláci a řemeslníci proti obrovským skřetím válečníkům z Anderelských planin neměli nejmenší šanci.
„Tak teď bysme se měli definitivně zdejchnout.“ „Výjimečně s tebou musím souhlasit, Krumlore.“ přitakal Morlen.
Hostinský byl někde vzadu a něco pokřikoval. Garrett odhadoval, že oznámil zlé zprávy svojí rodině. „Takže mizíme, dokud je ještě čas.“ všichni u stolu kývali na souhlas. Všichni kromě Garretta. „A co ti lidé tady?“ „Je mi líto, Garrette, ale nemůžeme pro ně nic udělat. Není možné, abychom bojovali s celou nájezdnickou skupinou Anderelských skřetů. Posvátné kameny, ať se smilují nad všemi v této ubohé vsi.“ „Jo, Morlen má pravdu, Garrette. Tohleto by byl náš pohřeb.“ souhlasil s Morlenem Krumlor. „Nemyslel jsem na boj. Můžou utéct ne?“ „Můžou to zkusit a některým se to dozajista povede, ale budou pomalí a vyděšení. Anderelové je pobijí. Libují si v boji.“
Hostinec právě, pomalým tempem, opouštěly i obě mladé ženy. „Tak tedy jdeme.“ rozhodl Garrett.
Na návsi už se shlukla celá vesnice. Dav vyděšených lidí, starých, mladých a dětí, se hlasitě překřikoval. Na bednu uprostřed návsi si stoupl muž v nejlepších letech. Byl jen o málo lépe oblečený, než jeho sousedé. Starosta se postavil na bednu, aby ho bylo lépe vidět. Všichni shromáždění na něj hleděli s očekáváním. S nadějí v očích. Nevěděli, co mají dělat. Potřebovali to slyšet. Potřebovali, aby jim to někdo řekl.
„Sbalte si jen to nejnutnější. Do hodiny opouštíme vesnici.“ křičel nahlas starosta a jeho hlas se rozléhal vesnicí. Všichni ostatní vesničané postupně utichali. „Půjdeme všichni společně, nikoho nenecháme pozadu a napospas těm stvůrám.“ Někteří už se začínali ubírat zpět ke svým domovům, aby začali balit, když se ozval další hlas. Byl to Borsk. „Do hodiny budou Anderelové jen kousek od vesnice. Doženou nás dřív, než se rozední a pobijou všechny z nás. Stopy po tolika lidech by mohl sledovat i slepý hlupák.“ „A co chceš teda dělat? Bojovat?“ řval na něj jiný muž. Garrett ho poznal. Byl to řezník, který jim prodal sušené maso a klobásy. „Jo, měli bysme se těm kurvám postavit!“ „Jsi blázen! Ty možná už nemáš, co ztratit a pro co žít, ale my ostatní máme rodiny!“
Borsk zrudl a praštil řezníka rovnou do tváře. Strhla se bitka. „No tak! Odtrhněte od sebe ty dva! Na tohle nemáme čas!“ křičel starosta bez úspěchu. Ženy plakaly a objímaly své děti a manžely, kteří jen stěží zadržovali slzy strachu v očích.
Garrett se obrátil k přátelům. „Nemůžeme je tu jen tak nechat. Musíme jim pomoci!“ „Neblázni, Garrette, tenhle boj nemůžeme vyhrát.“ snažil se ho přesvědčit Morlen. „Sami ne, ale s pomocí vesničanů ano. Kolik je těch Anderelů? Lidí je tu dobrá stovka.“ „Ano stovka, ale stovka dětí, žen a starců. Bojeschopných mužů je tu jen málo. A nikdo z nich není ani zbla válečníkem. Musíme zmizet. Máme důležitější úkol. Potřebujeme Drahokam moci.“ naléhal dál Morlen.
Jedna z žen upadla na zem a naříkala: „Proč se to musí dít právě nám? Proč?“ Ostatní se ji snažili zvednout a ukonejšit.
„Já zůstávám.“ rozhodl se Garrett. „Jestli chcete jít, běžte. Nemůžu vás tu držet se mnou.“ „Garrette, neblázni!“ začal Varlyen. „Nemůžeš tu zůstat a zemřít. Pro tohle tě můj bratr nezachránil. Pro tohle přece nepadl! Chceš, aby jeho smrt byla zbytečná?!“ „Právě pro tohle zemřel!“ rozkřikl se Garrett. „Zemřel, když mě chránil! Když chránil slabší a bezbranné! Co by udělal on, kdyby tu byl? Myslíš, že by je opustil? Neznal jsem ho, tak jako ty, ale vím, že by to neudělal!“ Varlyen na Garretta zděšeně koukal, a pak sklopil hlavu. „Máš pravdu. Můj bratr by nikdy neutekl, nikdy by ty lidi neopustil.“ nadechl se a dodal: „Zůstávám s tebou.“ Morlen se chytil za hlavu. „Vy jste se oba pomátli.“ „No, musím říct, že představa hrdinský smrti v bitvě s Anderlskejma skřetama, se mi docela zamlouvá.“ zachechtal se Krumlor. Garrett mu pokynul na znamení díků a podíval se na Gruba. „Já jenom doufám, že když to přežijeme, tak, že nám za to královsky zaplatí. Zůstávám taky. Přece neuteču, když tu zůstane i ten pivem nasáklej trpasláckej tlusťoch.“ Krumlor se rozchechtal. „Překvapuješ mě, skřete.“ Grub jen pokrčil rameny. „U Posvátných kamenů, tak dobrá.“ souhlasil Morlen. „Jestli to přežijeme, tak bude mých schopností víc, než třeba.“

„U Prastarých, Dinah, slyšela jsi je? Pátrají po Diamantu moci.“ „Pitomci, ani neví, že je to diamant. A pro nás je to o důvod víc rychle zmizet.“ Obě ženy stále ještě postávaly u vchodu do hostince a sledovali dění okolo.
„Chtějí tu zůstat.“ „Vždyť říkám, že jsou to pitomci. Jdeme.“ rozhodla Dinah. Vydaly se na východ z vesnice. Zpět k lesu, odkud původně přišly. „Vezmu si z úkrytu svoji hůl a vrátím se.“ oznámila po chvíli chůze Thessaia. „Cože?!“ vyhrkla Dinah. „Zbláznila ses?“ „Ten člověk tam měl pravdu. Nemůžeme tam ty lidi jen tak nechat. Skřeti je pobijí. Musíme jim pomoct.“ Dinah se začala tahat za vlasy a rychle přecházet z místa na místo. „Zatraceně.“ povzdechla si. „Vím, že nemá cenu, tě přesvědčovat. Stejně si uděláš, co chceš. A měli tam dobré pivo, byla by škoda nechat ho tam skřetům.“ „Já věděla, že se na mě nevykašleš.“ zaradovala se Thessaia.
Dorazily k blízkému lesíku a Thessaia vytáhla z křoví svoji hůl, kterou tam, než přišly do vesnice, pečlivě uschovala. „A co Drumla? Jeho pomoc by se nám v boji rozhodně hodila.“ navrhla Dinah. „Souhlasím, ale zůstane v lese, dokud se nezačne bojovat.“ „Dobře, asi to tak bude nejlepší.“

Garrett si prorazil cestu skrze všudypřítomný dav a předstoupil přímo před starostu. „Musíte bojovat.“ „Nevím, kdo jsi, mladíku, ale teď není čas na hrdinství.“ „Já a moje družina tu zůstaneme a pomůžeme vám.“ řekl Garrett co nejsilnějším hlasem. Snažil se, být slyšet a znít, co možná nejvíc sebevědomě. Odstrčil starostu z jeho bedny, která mu sloužila jako provizorní pódium, a vylezl na ni místo něj. „Borsk má pravdu!“ zakřičel. Několik občanů se podívalo jeho směrem. Řezník a Borsk se přestali prát. „Borsk má pravdu. Nemůžete utéct. Doženou vás a zabijí. Bude jim jedno, jestli máte děti nebo ne. Pobijí i děti. Na volném prostranství proti nim nemáte šanci. Musíte se zde opevnit.“ „Opevnit se a čím? Nemáme čas!“ rozkřikl se starosta a spousta jeho sousedů a přátel souhlasně zamručela.
„Když jsem sem přišel, viděl jsem zde několik povozů. Vaše příjezdová cesta do vsi není zas tak široká. Můžeme ji zatarasit povozy a utvořit tak provizorní hradbu. Ty!“ ukázal Garrett na mladíka, který přinesl zprávu o útoku Anderelských skřetů. „Kolik je těch skřetů?“ „Ne…ne…nevím, pane. Možná okolo třiceti.“ odpověděl ustrašený mladík. „A kolik je tu vás?“ Garrett směřoval otázku do davu, ale na odpověď nečekal. „Je vás tu nejméně sto. Můžeme je porazit, když budeme všichni spolupracovat. Do vesnice se dá dostat jen z jednoho směru. Víme, že přijdou od jihu. „Ale mohou se k nám dostat přes naše zahrádky a přes naše ploty, ty je nezastaví.“ namítl někdo z davu. „Ať to zkusí.“ odpověděl Garrett, což vyvolalo tázaví šepot. Dokonce zaslechl i něco o šílenci.
„Určitě jsou mezi vámi nějací lovci. Někdo, kdo umí zacházet s lukem. Lovci s mým přítelem Varlyenem…“ Garrett ukázal na mladého elfa. Varlyen si právě z rámě sundával svůj luk. „Lovci a Varlyen budou na střechách domů. Doplní je dobrovolníci s kamením a společně zasypou skřety šípy a kameny. Ženy a děti se ukryjí v radnici. Je to největší dům a pojme nejvíce lidí. Všichni, kdo můžou, budou na střechách s kamením. Ti odvážnější, budou se mnou a ostatními mými přáteli za hradbou z povozů. Potřebujeme zbraně. Cokoliv, co se dá použít k boji. Dlouhé, do špice seřezané větve, vidle, kladiva a nože. Hostinský!“ křikl Garrett na obtloustlého muže před hospodou. „Dej vařit olej. Než sem dorazí, můžeme naplnit několik nádob a …“ „Vařím na sádle. Nebude nic, co bychom na ně mohli lít.“ „Pak nám musí stačit kameny a šípy. Dokud neprorazí do středu vesnice, máme šanci! Větší šanci, než když se dáme na útěk! Bojujte za své ženy a děti. Bojujte za své matky a otce! Bojujte za svoje domovy!“ pokusil se Garrett motivovat vesničany.
Z davu se začal ozývat souhlasný šepot. „Tak se pusťme do práce. Není času nazbyt.“
Garrett seskočil z bedny. „Dobrý proslov. Když jsem tě poslouchal, měl jsem skoro pocit, že to není sebevražda.“ zachechtal se Krumlor. „Měla jsem stejný pocit. Naneštěstí jsem slyšela jen ten závěr.“ řekla mladá žena s holí s vsazeným kamenem, který pulzoval nazelenalým svitem. Byla to ta překrásná žena, kterou viděl v hostinci. Garrett opět oněměl. „Slyšela jsem předtím, že zůstáváte a chcete pomoci. Já a má přítelkyně Dinah chceme také pomoci.“ „No, chceme je moc silné slovo.“ řekla Dinah. „Ty jsi čarodějka?“ ptal se udivený Varlyen. „Ano, to jsem. Vy elfové přece čarujete všichni nebo se pletu?“ „Bojová kouzla umí jen někteří z nás.“ vložil se do hovoru Morlen. „A k naší smůle to není ani jeden z nás.“ Žena jen pokrčila rameny a řekla: „ Nevadí, Anderelští skřeti nechávají své šamany většinou v jejich domovech, takže alespoň v tomto směru bychom mohli mít výhodu. Jmenuji se Thessaia.“ Její okouzlující úsměv neměl nic společného s jejím nadáním pro magii. Nebo, alespoň v to Garrett doufal.
Morlen chtěl začít s představováním, ale přerušil ho, ke Garrettovu zklamání, Krumlor. „Na tohle bude snad čas pozdějc, teď se musíme připravit.“
Staří, ženy a dokonce i děti se seběhli a začali se sbíráním kamení. Za pomoci několika málo žebříků šplhali na střechy vlastních domovů a shromaždovali velké i malé kameny. Několik šikovných mužů ořezávalo do špic dlouhé větve a na návsi začala vznikat docela slušná hromada vidlí, cepů na mlácení obilí, nožů, sekerek a sekáčků.
„Pane?“ Garrett se otočil k muži, jež ho oslovil. „Ano?“ „Já a můj syn jsme jediní lovci v této vesnici a dohromady máme asi jen dva tucty šípů.“ „Pak musíte šípy vypustit jen tehdy, když si budete jisti zásahem. Varlyen jich také nemá mnoho, ale společně budete pro nás všechny obrovskou výhodou. Najděte si místo na jedné ze střech.“ Muž uposlechl a společně se svým dospívajícím synem pelášil k jednomu z žebříků.
„Ty jeden, otrapo. To byla zatraceně dobrá řeč. Až je mi skoro líto, že jsem ti chtěl rozmlátit rypák.“ „Ano, máme štěstí, že jsme se zbytečně neunavili.“ „Jmenuji se Borsk, jak už víš.“ „Já jsem Garrett.“ „Víš, Garrette, myslím, že bychom před těmi povozy měli ještě narychlo vykopat pár děr. Zpomalit ty kurvy.“ „Souhlasím.“
Garrett a Borsk se pustili do kopání. Přidalo se k nim pár dalších. Krumlor zatím rozdával rozkazy bojeschopným mužům a radil jim, kam mají bodat a kde za povozy nejlépe stát, aby nedošli hned k úhoně. Varlyen se radil s oběma lovci a Grub jen stál stranou všech ostatních.
„Pověz mi něco, Garrette. Můžeme tomu skřetovi věřit?“ ptal se Borsk. „Já mu věřím. Zachránil mi život a on sám chce pomoct.“ „No dobře, jen doufám, že v boji nezmění strany.“ „Nezmění, neboj.“ „Hmm, no snad.“
Všichni, kdož nebyli schopni boje, se pomalu začali ukrývat v radnici. Díry před povozy, jež tvořily hlavní obranný val, začínaly být dostatečně hluboké, aby znesnadnily pochod skřetů. A většina mužů byla vyzbrojena dlouhými větvemi, vidlemi nebo cepy. Všichni měli ještě po ruce sekerky a jiné vybavení. Byla už hluboká noc, ale zdáli se být připraveni, jak jen v takto krátkém čase mohli.
Garrett, Krumlor, Grub, Borsk a dokonce i Morlen a řezník, se kterým se Borsk nejdříve pral, stáli v čele, neblíže povozům. Očekávali nevyhnutelné.
„Zatraceně, přece nenechám ten nejlepší boj chlapům.“ řekla Dinah a stoupla si mezi Garretta s Krumlorem. „A holka, víš jistě, že jsi schopná s tím mečíkem zacházet?“ ptal se posměšně Krumlor. „To uvidíš sám, vousáči.“ Krumlor se rozchechtal. Thessaia stála bokem od ostatních. Najednou se Garrettovi zdála naprosto soustředěná. Stála mlčky a hleděla do dálky. V lesku její hole vypadala snad ještě více úchvatně, než bez ní. Zatraceně, soustřeď se! napomenul sám sebe Garrett.
Krumlor si právě začínal plánovat menší šlofík, když v dálce zahlédli několik pochodní a první hemžící se stíny následované bojovým hrdelním pokřikem. „Přicházejí.“ konstatoval Morlen. Anderelští skřeti se rozeběhli a boj o přežití hodlal začít.

Autor Gargak, 05.08.2022
Přečteno 31x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Opět moc děkuji. Chvilku jsem to teď musel hledat. :D

05.08.2022 11:49:37 | Gargak

Rádo se stalo.

05.08.2022 11:57:07 | mkinka

Vystiženo zoufalství v detailu. Napínavý děj.

Asi nejvíce se mi líbí ten obrat...Zpomalit ty kurvy...fakt to je tam skvělý.

05.08.2022 11:36:52 | mkinka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí