Cizí krev - Kapitola XXXIII.

Sbírka: Cizí krev

                                                        XXXIII.

Měkký voňavý polštář něžně podpíral Emeryho hlavu. Hebká ústa se otřela o ta jeho a on procitnul. „Vstávej, lásko, snídaně je hotová.“ Nad ním se objevila usměvavá tvář Kate. „Ó bože, jsem tak rád, že tě vidím.“ vyhrkl Emery a objal svoji dlouholetou lásku. „Co blbneš? Vždyť jsme se viděli před spaním.“ zasmála se zvonivě Kate. „Měl jsem příšerný sen.“ „Tak mi o něm můžeš u snídaně povyprávět. Pojď, udělala jsem tvé oblíbené lívance se slaninou a párky.“
 Emery vstal z postele a šel si nejdříve umýt tvář, aby se dostatečně probudil a ujistili se, že to všechno byl jen sen. „Zdálo se to tak opravdové.“ řekl sám sobě, když na sebe hleděl v zrcadle.
 Usadil se u stolu a pochutnával si na výborné a s láskou připravené snídani. Když dojedl, vypravoval Kate o svém snu. „Vše vypadalo tak skutečné.“ „Byl to jen sen, zlatíčko, ale rozhodně zajímavý. Asi máš až příliš bujnou fantazii. Zkus o tom napsat povídku, třeba by se to pár lidem zalíbilo. Takové nesmysly přece některé lidi baví.“ navrhla Kate. „Jasně, já tak umím psát.“ odfrkl si posměšně Emery.

 Den trávil v pohodlí své pohovky, sledováním televize a cvičením. Chvílemi měl pocit, jako by ho někdo pozoroval, ale nevěnoval tomu pozornost. „Asi jen pozůstalé pocity z toho snu.“
 K večeru uvařil večeři a čekal, až se Kate vrátí z práce. Prosté činnosti si užíval. Prostřel stůl, převlékl postel a těšil se, až Kate dorazí domů.
 Když se Kate navrátila, povečeřeli a povídali si. Emery k ní cítil náklonnost stejnou, ne-li dokonce větší, než na začátku jejich vztahu. „Musím se vysprchovat, pak spolu koukneme na nějaký film.“ řekla Kate a šla se umýt.
 Do ložnice přišla zabalená jen v ručníku. Emery jí ručník strhnul a zvedl ji do náruče. „Co to vyvádíš, ty blázne?“ „Toužím po tobě.“ Položil Kate na postel a začal ji líbat. „Co to do tebe dnes vjelo?“ „Chyběla jsi mi, i když jen ve snu. Miluji tě.“ „I já tebe, ty můj blázínku.“
 Emery otočil svoji lásku zády k sobě a vniknul do ní. Vzdechy doprovázené tichým vrzáním postele se rozléhaly ložnicí a mísily se, se zpěvem ptáků, který k nim doléhal otevřeným oknem, v parku.
 Emery přidal na svém tempu a vyvrcholil. Oba zadýchaní a zpocení milenci se převalili na záda. Těžce oddechující Kate šeptla: „To abychom si dali další sprchu.“ „Jen pokud nechceš další kolo.“ Kate se zasmála. „Vyřídil jsi mě.“ vydechla. „Jako vždy, zlato.“ fandil si Emery. „Dnes jsi byl poněkud divočejší.“ řekla Kate a políbila Emeryho. Vstala a šla se oblékat. Emery pozoroval její nahé tělo a ladné křivky. Vysportovaná strážkyně zákona, pro něj byla tou nejkrásnější, i přesto, že často fantazíroval o jiných.
 Kate otevřela dveře skříně a vyndávala si čisté oblečení. Když skříň zavřela, Emery se vyděsil. V zrcadle zasazeném v rámu šatních dvířek se objevila tvář zrůdného skřeta. Emery vyjekl. Kate se k němu zděšeně otočila, než však stačila cokoli říct, skřet ji popadl a táhl ji pryč. „Néé!“ vykřikl Emery a sen se rozplynul.

 S křikem se Emery probudil ze snu. K jeho hrůze si uvědomil, že je stále zavřený v místnosti s načervenalou září. Posadil se na posteli a těžce oddechoval. Chtělo se mu plakat. „Můžeš ji opět spatřit.“ ozval se odnikud příjemný hlas. „Co? Kdo to řekl? Ukaž se!“ rozkřikl se Emery. Chvíli bylo ticho, a pak hlas znovu promluvil: „Žel, zatím nemohu být spatřen. Avšak brzy.“ „Kdo jsi?“ ptal se Emery. „Měl jsem mnoho jmen. Otec temnot, Zkáza světa, Prvorozený. Žádné mě však nevystihovalo. Všechna ta jména byla mylná, až snad na Prvorozeného. Tím jsem vskutku byl.“ „A co po mě chceš?“ „Nic, snad jen povídat si. Jsem velice osamělý. Jsem tu zavřený sám už po tisíce let. Uvítám společnost.“ „Jsi Horblar?“ Hlas se zasmál. „Né, nejsem Horblar.“ „Kdo tedy jsi a proč jsi mě unášel a nechal mě bít těmi stvůrami, když sis chtěl jen popovídat?“ ptal se rozčileně Emery. „Můžeš mi říkat Nírven a okolnosti tvé návštěvy mě opravdu mrzí. Zarmoutilo mě, když jsem zjistil, že tě skřeti zbili. Neměj obavy, už byli za svoji nekázeň potrestáni a více jich neuvidíš. Jsou to špatní služebníci. Jeden si však nemůže moc vybírat.“ „Já myslel, že skřeti slouží Horblarovi.“ „Ach ano, Horblar. Bojovný syn svého otce, pokud se to tak dá říct.“ povzdechl si Nírvenův hlas. „Špatné vedení udělalo ze skřetů to, čím jsou dnes. Jaké vedení však můžeš očekávat od někoho, kdo chce jen ničit?“ „A co chceš ty?“ „Život, můj velevážený hoste, a snad i, budoucí příteli! Chci život, jenž mi byl ukraden.“ „Proč by ti někdo bral život, pokud by sis to nezasloužil?“ odfrkl si tázavě Emery. „Správná otázka, Emery, proč by mi jej někdo bral? Má vlastní rodiny mě zradila. Choval jsem se tak, jak jsem byl stvořen a za to jsem byl zapuzen. Ožebračen o svoji moc a vyhnán ze světa a uzavřen do prázdnoty. Nebudu ti lhát. Dlouhé věky jsem toužil po pomstě. Vztek však vyprchal, můj milý hoste. Už nejsem tak horlivý, jako za svých mladých let. Toužím jen po míru a možnosti opět žít a zažívat veškeré radosti i strasti života. Už nechci pomstu ani boj a rmoutí mě, že můj vlastní syn, páchá na světě tolik zla.“ „Horblar je tvůj syn?“ dovtípil se Emery. „Žel je tomu tak.“ „To on tě tady zavřel?“ „Né.“ zasmál se hlas. „Na to by nikdy nestačil. Má vlastní matka a strýcové mě zapudili do temnot. Dovedeš si představit jaké to je, když tě vyžene a zřekne se tě vlastní matka? Smutek v mládí ovlivnil můj úsudek. Dnes již chápu posvátnost a krásu života. Chci se radovat a tvořit.“ „A co ti v tom brání?“ „Nemám tělo, můj odvážný příteli. A slyšet o tom, jak statečně ses pokusil o útěk skřetům, moji touhu po vlastním těle ještě zvětšil.“ „Nesnaž se mi mazat med kolem pusy.“ nenechal se opít chlebem Emery.
 „Nic takového nedělám, bylo to vskutku odvážné. Chápu však tvoji nedůvěru.“ „Pokud si chceš získat moji důvěru, tak mě pusť.“ žádal Emery. „To nemohu udělat.“ „Proč ne?“ „Skřeti by tě znovu zajali. Mají příkazy od Horblara a s tím nemohu nic dělat.“ „Tak přikaž Horblarovi!“ „Rád bych, ale můj syn putuje do války proti lidem a elfům. Věří, že za pomoci Posvátných kamenů by mi mohl navrátit tělo.“ „A co slušně požádat o pomoc, místo toho, aby hned rozpoutal válku?“ „A jak se k tobě zachovali elfové, když tě našli poblíž Posvátných kamenů? Chovali se k tobě uctivě a s obdivem, jaký návštěvník z cizího světa zasluhuje?“ „Jak víš o tom, že jsem z jiného světa, a že jsem se tu zjevil poblíž Posvátných kamenů?“ „Povídá se o tom. Horblar má své špehy všude a také jsem vycítil tvůj příchod. Narušilo to pach tohoto světa.“ „Nepřišel jsem sem sám.“ „Vím. Chtěl jsem se s tebou a tvými přáteli seznámit, ale můj syn to pochopil jinak. Být to na mě, vyhledal bych vás osobně a uspořádal hostinu na vaši počest a všichni bychom se smáli, jedli a pili, co hrdlo ráčí.“
 Příjemnému medovému hlasu se nedalo nedůvěřovat. Nírven byl první, kromě královny Arlien, kdo se k Emerymu od začátku choval hezky.
 „A co měl znamenat ten šepot?“ ptal se Emery. „Démoni dlící v temnotách. Snažili se pokřivit tvoji mysl a později tě posednout. Omlouvám se, chvíli mi trvalo, než jsem je utišil.“ „Děkuji, mrzí mě, že nemáš tělo, ale nevím, jak bych ti mohl pomoci. Dle Treveniela Moudrého tu prý máme nějaké poslání, ale já netuším jaké. Já chci jen zpátky domů.“ posteskl si Emery. „S tím bych ti možná zvládl pomoci, až budu mít opět své vlastní tělo.“ „Opravdu?“ „Ovšem, neměl by to být problém. Stále tu však zůstává ta potíž s mým vlastním tělem.“ „Možná bych mohl přesvědčit elfy, aby Horblarovi povolili přístup k Posvátným kamenům. Odsud to však nedokážu.“ „Možná spolu přijdeme na jiný způsob.“ řekl ještě laskavěji hlas Nírvena. „Domluvme se, Emery. Popovídáme si spolu každý den. Vždy, jak jen dlouho bude chtít ty. Povyprávíš mi o tvém světě a té dívce, o které se ti zdálo a já ti na oplátku budu vyprávět o dějinách tohoto světa a o historii lidí, elfů a trpaslíků. Nevynechám ani skřety a jiné hrůzné tvory. Jeskynní obry, draky, démony a mořské příšery, větší, než si dovedeš představit. Budeme si vzájemně dělat společnost, co říkáš?“ „To by šlo.“ souhlasil Emery.

 Následující dny a týdny spolu Emery a Nírven rozprávěli a smáli se. A Emery důvěřoval hlasu stále více a více. Jeho slibům o snaze dostat Emeryho i jeho přátele zpátky domů. Jeho ujišťování, že nedovolí, aby se Deanovi nebo Garrettovi cokoliv stalo a jeho snaze o mír, až se mu podaří získat vlastní tělo.
 „Víš Emery, něco mě napadlo.“ řekl jednoho dne Nírvenův hlas. „Copak?“ „Možná by mi k novému tělu dopomohla trocha tvé krve. Nemusíš se bát. Nechci ti ublížit. Ale třeba je právě je toto, co tu máš udělat. Poslání, které máš splnit. Darovat život.“ „Nevím, k čemu by ti má krev byla. Není v ní žádná magie a stejně sis jí už mohl vzít, kolik jsi jen chtěl.“ ušklíbl se Emery. „Nejsi z tohoto světa a možná právě proto, by mi tvá krev mohla býti prospěšná. Mohla by mi pomoci vytvořit vlastní tělo a s novým tělem bych tě mohl navrátit zpět tvojí Kate.“ „Za pokus to stojí. Už chci být zpět v její náruči.“ „To věřím, příteli, a doufám, že brzy budeš.“ řekl hlas sladce. „Nechci tu však vykrvácet a nemám se ani čím říznout.“ „Neobávej se. Kapka tvé krve postačí. Vidíš tu pěknou dřevěnou misku na stole? Leží vedle ní jehla. Stačí, když se píchneš do prstu a vytlačíš kapičku krve do misky.“
 Emery přistoupil ke stolu a vzal do ruky jehlu. Nějaká neviditelná síla, jako by ho zdržovala od toho, co se chystal udělat. „Nač čekáš, příteli, cožpak nechceš znovu spatřit svoji milovanou Kate a svoji rodinu?“ „Já…já nevím.“ zaváhal Emery. „Nějak se mi to najednou nezdá.“  „Udělej to, Emery, můj dobrý a jediný kamaráde, a já ti pomohu vrátit se domů ke všem tvým milovaným a ke tvému starému a šťastnému životu.“ podněcoval medově líbezný hlas Emeryho.
 Emery se píchnul a vytlačil kapku své krve do dřevěné misky. V momentě, kdy kapka dopadla na dno, svět se s Emerym zatočil a on upadl do mdlob. Poslední, co slyšel, byl Nírvenův šťastný smích.