Fénixova šance Kap.20: Rodinná záležitost

Anotace: Marylin navštíví Sullivenovi a Severus se poprvé setkává s Weasleyovými

Sbírka: Fénixova šance

Kapitola 20: Rodinná záležitost

 

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn…

V Londýně se už definitivně přihlásila o slovo zima. Venku mrzlo a sněžilo. Nikomu z obyvatel domu na Grimmauldově náměstí 12 to však nevadilo. Příjemně praskající krb poskytoval dostatek tepla a manželé Potterovi si tak mohli užít poklidnou sobotní snídani. Dokonce i Severus vypadal, že si tu domáckou atmosféru užívá. Usmíval se, což jak Harry věděl, byl od smrti jeho matky velmi neobvyklý jev. Nejspíš to mohlo mít něco společného s tím, že byl prostě šťastný. A mohla za to jistá Bradavická profesorka. Někdo by se mohl zeptat, co na něm vlastně vidí, ale každý kdo Severuse Snapea alespoň trochu znal, věděl, že ten člověk má jisté nepopiratelné charisma a auru tajuplnosti, která mohla být velmi přitažlivá. Tak to Harrymu říkala Ginny, když se jí svěřil s tím, že je přistihl. Kdo ví, třeba měla pravdu.

Ať už to bylo jakkoli, měl z toho Harry radost a přál jim to. Tak trochu ale očekával, že zprávy, objevující se takřka ve všech kouzelnických novinách, by mohly Severuse přeci jen vyvést z míry. Hlavním tématem nebylo samozřejmě nic jiného, než jeho zázračné přežití. Vesměs všichni spekulovali nad tím, proč se rozhodl objevit zrovna teď, když se Anglie tolik potýká s démony. Ne, že by si někdo vyloženě myslel, že s tím má něco společného, ale skutečnost, že se celou dobu skrýval, znovu oživila dřívější nedůvěru, kterou se Harrymu tak pracně podařilo zmírnit, poté, co očistil jeho jméno.

„Očekával si snad něco jiného?“ zeptal se klidně Severus během snídaně. Buď své rozčílení velmi dobře skrýval, nebo mu to vážně bylo jedno.

„Jistě že ne, jen mě nenapadlo, že to budeš brát tak klidně.“ Na to mu Severus nic neřekl a tak Harry nenápadně kývl na svou ženu, že je čas sdělit i tu další zprávu. Ginny se zhluboka nadechla, jakoby sbírala odvahu, ale když promluvila, zněl její hlas jistě.

„Říkali jsme si s Harrym, že by bylo dobré, abyste se setkal s mými rodiči, teď když už o vás stejně všichni vědí. Koneckonců budou tu i na Vánoce.“

Severus nehnul ani brvou. Jeho výraz byl jako obvykle naprosto nečitelný, takže člověk nikdy nepoznal, co se mu honí hlavou. Pokud se tedy nenaučil číst v jeho očích. Ty uměly říct všechno.

„Jistě a kdy?“ zeptal se a Ginny se viditelně ulevilo.

„Pozvala jsem je dnes na večeři. A na Vánoce tu budou nejspíš všichni. Je to tu o dost větší, než v Doupěti.“

„Což mi připomíná, nechceš pozvat Marylin? O jednoho člověka víc, nebo míň, na tom už nesejde,“ zkusil to Harry, i když tak nějak očekával zápornou odpověď.

Severus zavrtěl hlavou. „Bude na Vánoce se svými rodiči v Austrálii, jinak se s nimi moc nevidí.“

„Proč nejedeš s ní?“

„Oba jsme se shodli, že na to je ještě příliš brzy. Kromě toho s nimi chce napřed mluvit sama.“

Tomu Harry rozuměl. Setkání s partnerčinými rodiči bývá vždy dost ošemetné. Když je dotyčný muž ještě navíc Zmijozel a bývalý smrtijed, jeví se to dokonce téměř nepředstavitelně. On měl v tomhle výhodu. Když začal chodit s Ginny, její rodiče už znal a od začátku si s nimi rozuměl. Vlastně je měl moc rád, byli pro něj jako náhradní rodina, kterou nikdy neměl.

Ze zamyšlení ho vytrhl Severus, který zrovna vstával od snídaně a očividně se chystal někam ven.  Harry se rozhodl do svého bývalého profesora trochu rýpnout:

„Zase máš rande?“

„Takové slovo ve svém slovníku zcela jistě nemám. Ovšem pro tvou informaci, musím si vyřídit nějaké vánoční pochůzky,“ řekl Severus, věnoval Harrymu ještě jeden nebezpečný pohled a byl pryč. Po jeho odchodu následoval skoro až pubertální výbuch smíchu, aniž by jeden nebo druhý věděli, co přesně bylo na celém rozhovoru tak vtipného.

 

*****

Dům Sullivenových, Preston Road, Wembley, Londýn…

Pokud se Severus Snape usmíval, pak Marylin doslova překypovala nadšením. Bylo jí jedno, co o něm psaly noviny. Nezáleželo ani na tom, kým byl v minulosti. Podstatné bylo jen to, kým je teď a koho v něm vidí ona. A ona viděla silného charismatického muže, který byl dost odvážný na to, aby nakonec udělal co je správné a vzepřel se tomu, co se naopak jevilo jako snadné. Viděla skvělého kouzelníka s talentem na Lektvary a magii mysli.

Především jí však uchvátily ty jeho oči. Mysleli jste si, že černá může být jenom černá? Omyl. Marylin v těch očích viděla propastnou temnotu, zvláštní lesk, který jim propůjčoval smutek, ale také jiskřivé pobavení, doutnající vášeň a uklidňující teplo. A takový byl i on. Už pochopila, že ten člověk v životě neměl moc štěstí a toužila být tím, kdo mu ho konečně dopřeje.

Teď jí ale čekala ještě jiná povinnost. Konfrontovat Grace Sullivenovou se situací jejího syna a pokusit se sjednat nápravu. Byla to drobná žena s dlouhými kaštanově hnědými vlasy a malým pihovatým nosíkem. Marylin si nedokázala představit, že by zrovna ona měla dost síly na to, aby se za svého syna postavila, i kdyby věděla co se doma děje.

V krátkosti se představila a následovala Jasonovu matku do malé kuchyně, na které bylo jasně vidět, že patří ne příliš majetným kouzelníkům.

„Co vás sem přivádí, paní profesorko? Má snad můj syn ve škole nějaké problémy?“ vyhrkla Grace, aniž by svému hostu nabídla židli. Marylin tu nezdvořilost ignorovala.

„Je váš manžel doma paní Sullivenová?“

„Jistě je ve své pracovně.“

Marylin tedy vytáhla hůlku a zakouzlila kolem nich diskrétní kouzlo. Potom teprve co nejcitlivěji vylíčila ženě důvod své návštěvy. Říct, že byla Grace v šoku, by nebyl úplně správný termín. Ona tomu ani nechtěla věřit.

„Nesmysl, něco takového by Roger nikdy neudělal. Nezlobte se na mě paní profesorko, ale co vám dává právo takto zasahovat do našich rodinných záležitostí?“

„Právě jste to řekla, jsem profesorka, učím vašeho syna. Jason je značně bázlivý a má ve škole potíže se socializací. Požádal mě o pomoc paní Sullivenová, to nemůžu jenom tak přejít.“

„Chápu, se synem si promluvím, ale vás musím požádat, abyste se do toho už dále nepletla. Není to vaše věc.“

„A to se právě mýlíte,“ protáhla důrazně Marylin a upřela přísný pohled na ženu před sebou. „Mám povinnost takové věci hlásit příslušným úřadům a také to udělám, pokud se situace nezmění. Jen díky výslovnému přání vašeho syna jsem to neudělala rovnou a dala šanci vám to napravit madam. Důrazně vám proto radím, promluvte s vaším manželem, než to pro vás bude ještě horší.“ Marylin si byla vědoma toho, že možná trochu přestřelila, ale laxní přístup Jasonovi matky ji opravdu rozčílil. Tohle nečekala a rozhodně to nemohla nechat jen tak. Proč ta žena chtěla mluvit se svým synem namísto manžela? Nevěřila jí snad, nebo byla na manželově straně?

 

*****

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn…

  Severus rodinné sešlosti nesnášel. Znal ale kouzelnickou etiketu a uměl být zdvořilý. Lhal by, kdyby řekl, že se toho setkání neobával, ale bylo to zbytečné. Manželé Weasleyovi se k němu chovali poměrně přátelsky. Dokonce ho ani neobtěžovali zvědavými otázkami. Za to George, kterého Severus tenkrát nešťastně trefil řezací kletbou, žádné skrupule neměl.

„To by mě zajímalo, jak jste tohle dokázal. Harry dělal hrozné tajnosti, když nám o vás říkal. Vsadím se ale, že jste měl vždy v kapse jako pojistku jeden z těch vašich dryáků.“

„Oh jsem sice mistr lektvarů, ovšem takový co by vyléčil kousnutí od Nagini jsem za dlouhá léta ve službách Pána zla, vymyslet nedokázal,“ řekl Severus a bezmyšlenkovitě si při tom sáhl na krk. „Ne, tohle má na svědomí fénix.“

Molly svého dospělého syna napomenula, aby se choval slušně a Severus se musel pobaveně uchechtnout. Pokud věděl, její výchova na Freda a George neměla pražádný vliv. Musel ovšem uznat, že jejich vtípky měly vždy jistou úroveň, zvláště pak to grandiózní zmizení z Bradavic přímo před zraky Dolores Umbridgeové. Teď když o tom tak přemýšlel, si uvědomil, že Georgovi stále dluží omluvu.

„Za to ucho se omlouvám, špatně jsem mířil.“

„Nechte to být, na holky to celkem zabírá,“ mrknul na něj George a pokračoval: „Mohl byste mi ale poradit s jedním lektvarem. Rád bych totiž rozšířil sortiment o lektvar touhy, který má bohužel nepříjemné vedlejší účinky, jako je naprostá ztráta kontroly a převládnutí zvířecích instinktů. Nedalo by se to nějak potlačit, aby zůstalo jen zvýšení citlivosti senzorických smyslů?“

Tak tohle téma není k večeři o moc vhodnější. Pomyslel si pobaveně Severus, když sledoval, jak se Ginevra červená a Harry se pokouší potlačit záchvat smíchu.

„Podívám se na to. Myslím, že bychom to ale raději neměli probírat u večeře,“ odpověděl naprosto klidně Severus, čímž si vysloužil vděčný pohled manželů Weasleových.

 

Poznámka autorky: Doufám, že jste se u této odlehčené kapitoly bavili alespoň tak jako já při jejím psaní. Příště už nás čekají znepokojivé zprávy od Draca Malfoye.