The chosen one

Už ráno jsem se cítila zvláště. Bolest v hrudi, která poslední rok a půl prakticky neustávala, se mi dnes zdála silnější než obvykle. Navíc jsem zaspala, takže nebyl čas na chvilku kreslení, zpěvu nebo nějaké jiné kreativní činnosti, které by my mohly pomoct, jako obvykle. 

Naházela jsem do sebe snídani, sebrala aktovkou a sluchátka a doběhla jsem na zastávku autobusu. Jako obvykle tam nebyla místa k sezení, takže jsem zůstala stát a pobrukovala si své oblíbené písničky, které mi zněly v uších. 

Den probíhal téměř jako obvykle, kromě dvouhodinovky češtiny, kdy mě asi v půlce začala bolet hlava. Naštěstí mi naše češtinářka dovolila jít na záchod, kde jsem narychlo složila krátkou básničku, aby se mi ulevilo. Je to absurdní, já vím, ale pomáhá to. 

Když škola konečně skončila, ulevilo se mi. Sebrala jsem poslední zbytky sil a došourala se k zastávce. 

V autobuse to úplně nevonělo, ale alespoň tam volná místa k sezení. Posadila jsem se na jedno z nich a vytáhla malý deníček, který jsem pro případ nouze nosila s sebou. Napsala jsem pár řádků básničky, která mě právě napadla. Vlny bolesti na chvilku ustaly a tak jsem se pokusila usnout. Spát v autobuse pro mě bylo obvyklé, protože večer jsem mývala nejhorší pocity a nezřídka jsem usínala až po jedné hodině v noci. V mobilu jsem měla uložený budík, který zvonil přibližně v čase poslední zastávky před tou mojí. 

Dnes jsem ale nemohla usnout. Po chvíli se ve mě zase začal rozmáhat pocit marnosti, a tak jsem zase začala psát do deníčku. Už byl skoro plný. 

Člověk by možná řekl že po roce a půl si na bolest zvyknu, ale přišlo mi, že se stále stupňuje. Dnes to ale bylo ještě horší než obvykle. 

Když autobus zastavil na zastávce před domem, kde jsem bydlela, oddechla jsem si. Opustila jsem smradlavý autobus a vytáhla klíče od domu. V něčem je výhoda mít zastávku přímo před domem. 

Doma jsem se, po důkladném přivítámamkou, odebrala do svého pokoje. Během přípravy papírů a pastelek jsem se usmála. Konečně prázdniny. A to jsem ani netušila, jak důležité budou.