Cuprum XI

Své odměny, kterou si vydobyla na kolbišti ve zbroji svého mladšího bratra a barvách svého otce, si Cyrila Smil příliš neužila. Vinou následujících událostí strávila na královském hradě pouhý jeden týden, třebaže původně měla sídlo panovníka Severního Selvaru střežit nejméně dva měsíce.

První dny probíhaly nesměle, stejně jako se dcera generála Smila cítila. Ostýchala se před královnami, neodvažovala se k nim málem ani zdvihnout zrak, natož na ně promluvit, ale ony ji tak obletovaly, snažily se ji utěšit a vyzvídaly různé podrobnosti z jejího života s takovým upřímným zájmem, že s nimi brzy začala rozmlouvat zcela přirozeně. Ony jí také ochotně vyprávěly o svém životě u dvora. Cyrila vypozorovala, že mají tendenci se po hradě pohybovat všechny pohromadě, jako jedno tělo, jedna živoucí bytost. Společný úděl královen je spojil a stmelil, jako by byly královnou jedinou.

Jako dočasná správkyně nejen králova domu, ale i jeho země, musela Cyrila plnit i královy povinnosti. Předsedala soudním jednáním, pozorně naslouchala a naradu příslušných šlechticů a mnohdy i samotných královen vynášela rozsudky, zasedala v královské radě... vychutnávala si úctu, kterou jí ostatní členové rady a celého dvora prokazovali. Prokazovaly jí ji i královny, které se vždy při jednáních uvelebovaly u jejích nohou na polštářcích rozházených zdánlivě nahodile kolem nádherného stříbrem zdobeného trůnu, tři po její levici, dvě po pravici. Ty dvě po pravici bývaly výlučně černovláska se zelenýma očima, jejíž zvolna se zakulacující bříško prozrazovalo, že král bude mít dalšího potomka, a panovníkova nejmladší manželka, drobná s hustými zlatými vlasy. Ženy po Cyrilině levici byly další černovláska s velkými zlatými náušnicemi, nejstarší královna s kaštanovými vlasy, která mohla být asi o deset a více let starší než Cyrila a nepochybně o něco starší než sám král, a nejvyšší z pětice, blondýnka tak ušlechtilé, vznešené a většinou vážné tváře, že si Cyrila první dny myslela, že je to elfka, dokud jednou neviděla její ucho, které tuto její domněnku vyvracelo. Cyrila se však své teorie nevzdala, elfa tahle královna v rodině určitě mít musela.

Třetí den měla Cyrila trochu volnější. Právě prozkoumávala svou komnatu. Ubytovali ji v komnatě krále, rozlehlé obdélníkové místnosti s mnoha okny, koberci, kožešinami. Na stěnách visely trofeje z lovů – paroží, kůže, ocasy, hlavy. Cyrilu z celé sbírky nejvíce zaujaly čtyři skoby, na kterých visely řetízky s malými lahvičkami, ve kterých byl nějaký prášek, jako popel... Zajímalo ji, co to asi je. Na jedné stěně viselo veliké zrcadlo, ve kterém by se mohla vidět klidně třikrát vedle sebe. Nad ním byl upevněn oštěp. Podél stěn se nacházelo několik truhlic s těžkými visacími zámky, na každé ležel jen tak klíč, zajímavé však bylo, že to nikdy nebyl klíč k dané truhlici, takže Cyrila musela vyvíjet trochu snahy zapamatovat si, kde leží klíč od kterého toho kusu nábytku.

Zhruba uprostřed místnosti stál dlouhý stůl s velikým houpacím křeslem překrytým houní. Nalevo a napravo stály na stole sloupce pergamenů a různých lejster, někdy i s přivěšenými pečetěmi, zatíženy jednou a dvěma knihami. Mezi nimi zdobil kus nábytku těžký svícen se čtyřmi tlustými voskovicemi. Nádherné nízké lože ze světlého dřeva se vůbec nedotýkalo stěn, stálo v prostoru stejně jako stůl. Bylo na něm tolik kožešin, že kdyby si Cyrila lehla pod všechny, jejich společná tíha by ji nejspíš rozmačkala. Bylo ale horké léto a dívka spala jen položená na nich, navíc v rouše Evině. Postel disponovala sloupky s nádhernou řezbou, nebesa nicméně nemělo. Za ním zabíral skoro celou stěnu gobelín zobrazující klidnou vodní plochu, po níž plul krásný koráb s tyrkysovými plachtami. Dokonale propracovaní námořníci na palubě se kroutili, někteří byli přivázaní ke stěžni, další prostě jen leželi spoutaní na podlaze a někteří z nich se dokonce pokoušeli vstát. Další si se zoufalými výrazy zakrývali uši dlaněmi. Zoufalost posádky podtrhoval důstojník, který v ruce, jež se blížila k uchu, držel šídlo, hrotem obrácené k hlavě, patrně hotov propíchnout si bubínky. Paradoxně chvíli trvalo, než člověk uviděl důvod paniky posádky. Na hladině klidně stála překrásná žena menší postavy, jednu nohu měla pokrčenou v koleni a odhalovala šlapku, stála uvolněně, jedna paže visela podél boku, druhá se od něj mírně vzdalovala. Siréna měla lehce zakloněnou hlavu a evidentně vábivě zpívala. Jak šaty s krátkými rukávy, které jako by byly upředeny z mořské pěny, tak její kudrnaté havraní vlasy, jí končily přibližně v polovině stehen.