Cuprum XI (II)

Po obědě slastně ležela na kožešinách na lůžku a nechala na sebe dopadat sluneční paprsky, mírně se sklánějící, aby prošly oknem. Rozvalovala se na obdélníku světla jen tak, v rouše Evině, bylo přeci horké léto. Znenadání za sebou uslyšela tichý zvuk. Bleskově se přetočila na břicho, zvedla hlavu a odhrnula si pramen rozpuštěných tmavých kadeří, který jí spadl do obličeje. Gobelín se sirénou a z posledních sil vzdorujícími námořníky se mírně nadzvedl a voda na něm se zavlnila jako opravdová. Zpod uměleckého díla vystrčila hlavu nejstarší králova choť a vesele se zaculila. „Pojď s námi ven,“ vybídla mírně Cyrilu, která na ni oněměle třeštila oči.

Dcera generála Smila byla natolik ohromená její náhlou přítomností, že se nezmohla na jediné slůvko. Pomalu přikývla, vstala a přehodila přes sebe tuniku z rudé látky, kterou v pase převázala pruhem bílého, stříbrem protkaného plátna. To ji naučila matka, člověk nikdy neví, kdy bude obvaz potřebovat... Královna si ji prohlížela a jaksi záhadně se usmívala. Pozorovala, jak si dívka energicky odhazuje tmavé hladké kadeře na jednu stranu, zatímco si k uvolněnému rameni připevňuje meč. Její Veličenstvo už pochopilo, že je zbytečné tu zbraň dívce vymlouvat. Ještě přiléhavá rukavice navléknutá na ruku s koženým náramkem a mohlo se jít.

„Opatrně, schody jsou strmé,“ varovala královna svou strážkyni, když ji vtáhla za gobelín. Schody byly strmé. A úzké. Při chůzi se neúplným rozpažením dalo snadno docílit toho, že se člověk oběma rukama dotýkal kamenných stěn tak chladných, až působili dokonce vlhce. Jeden aby se bál, že se mu ruka každým okamžikem smekne...

Konečně je zrádné schody vyplivly do maličké místnůstky, stěny byly neomítnuté, v držácích byly pochodně, u jedné zdi stálo tmavé houpací křeslo překryté kožešinou. Vedlo odsud několik dalších, stejně strmých schodišť. Cyrilu něco přimělo je spočítat. Bylo jich pět.

Královna ji velkými, ale překvapivě lehkými dveřmi provedla na vzduch a denní světlo. Ocitly se na jakémsi menším vnitřním nádvoří ze všech čtyř stran obehnaném kamennými zdmi, jenže to nebylo nádvoří, nýbrž zahrada. Cyrila se okouzleně rozhlížela po vysokých šedých zdech, z jichž hned ta naproti ní byla zelená nějakou popínavou rostlinou. Rostlo tu několik stromů, pár ovocných, pár jen na okrasu, a i jejich větve se bujně zelenaly. Slyšela vodu, a když popošlá dál, spatřila kašnu, ze které se vzpínal krásný kamenný kůň a z huby mu crčela voda a tříštila se o jeho přední kopyta hrabající ve vzduchu, zbavená možnosti dotknout se někdy země.

„To je naše místo,“ chlubily se královny. „Sem máme přístup jen my. A náš král, samozřejmě.“

„A teď jsi naším králem ty,“ usmála se Ariel, černovláska se zlatými náušnicemi.

V jednom koutě stál stolek s občerstvením, ovocem, sušeným masem a vínem, ve kterém se rozpouštěl led. Na lavičce opodál pod listnatým stromem seděla elfsky vyhlížející králova choť a v rukou nečinně třímala lyru, u jejích nohou v trávě dlela Ariel, objímala si kolena a měla o ně opřenou bradu. Těhotná královna u zdi trhala květiny a splétala z nich jakousi dlouhou šňůru, nejmladší z žen si v kašně ochlazovala bosá chodidla.