Fénixova šance Kap. 41: Vezmeš si mě?

Anotace: Obsahuje něco na co určitě čtenář netrpělivě čeká

Sbírka: Fénixova šance

Kapitola 41: Vezmeš si mě?

Dům Talbot, Hrabství Norfolk, Anglie…

Severus Snape na náhody nikdy nevěřil, proto nepochyboval o tom, že za tou nečekanou návštěvou Kelleyových je nějaký úmysl. Zpočátku sice měli, co se jeho osoby týče jisté pochybnosti, ovšem článek v Denním věštci je zřejmě přiměl změnit názor. Tahle „přepadovka“ jak tomu Severus říkal, tedy podle něj měla jeden jediný účel. Ukázat, že volbu své dcery akceptovali a nebudou jim stát v cestě.

Sova s nedoručeným vzkazem se vrátila ještě ten den večer. A přes noc pak Severus dospěl k závažnému a velmi těžkému rozhodnutí. Totiž kout železo, dokud je žhavé. Jistě, že to z jeho strany chtělo dost odvahy. Nakonec, co kdyby ji požádal jak se sluší a patří a ona ho přímo před svými rodiči odmítla? Ustál by to? To Severus nevěděl, ale ctil tradice. A ty říkaly, že přesně tak je to správně.

S odvahou jemu vlastní tedy v sobotu předstoupil před Kelleyovi. Neuniklo mu, že Marylin je z jeho jednání zmatená.

„Vím, že mne neznáte příliš dlouho, ale já znám Vaši dceru. Poznali jsme se více než před půl rokem. Uvědomuji si, že pro kouzelníky to není příliš dlouhá doba, ale přesto. Velmi si rozumíme a chtěli bychom spolu strávit život. Proto bych Vás rád požádal o její ruku. Slibuji, že se o ni postarám, jak nejlépe budu umět, budu ji respektovat a ctít. A budu se velmi snažit, abych Vám byl dobrým zetěm.“

Na tváři Ellen Kelleyové se objevily slzy, přesto však promluvila jasným hlasem: „Budu k Vám upřímná Severusi. Zpočátku jsme tou vyhlídkou nebyli příliš nadšeni, sám jistě víte proč. Nicméně Vám dlužíme. Zachránil jste nejen naši dceru, ale také Anglii před vážnou hrozbou. Takže jsme se nakonec rozhodli věřit úsudku své dcery a dát Vám požehnání. Pokud tedy Marylin bude chtít.“

Překvapení. A podivně plíživý pocit, který našeptával tak o to tu jde? Jen pouhá vděčnost? Severus ho ignoroval. I kdyby to tak bylo, tím se může zabývat později.

Zachoval vážný výraz, obřadně přikývl a na znamení poděkování se lehce uklonil. Následně se obrátil k Marylin, která na něj shlížela s dojatým leskem v očích. To mu dodalo odvahu a zahnalo pochybnosti ohledně Kelleyových. Najednou mu nepřišly důležité. Poklekl na jedno koleno a napřáhl před sebe dlaň s otevřenou sametově černou krabičkou. Uvnitř se nádherně leskl zlatý prsten.

„Marylin Kelleyová, prokázala bys mi tu neobyčejnou čest a stala se mojí ženou?“ pronesl obřadně.

„Moc ráda!“ rozesmála se Marylin a podala mu svou levou ruku. Severus vstal, prsten jí navlékl. Větší ústřední kámen se během chviličky zbarvil do modra, ty menší okolo do červena.

„Jak jste nejspíš poznali, jedná se o magický prsten. Barvy kamenů jsou symbolem citu, jenž dvojici spojuje. V našem případě převládá důvěra- modrý kámen a špetka vášně- to jsou ty červené,“ vysvětlil Severus, aniž by jedinkrát nahlédl do návodu od prodavačky. Samozřejmě se ho naučil nazpaměť. Bylo by trapné, kdyby přede všemi narychlo luštil význam kamenů.

„To je myslím vcelku přesné. Děkuji Severusi, je moc krásný.“ S těmi slovy se mu Marylin jednoduše vrhla kolem krku, aby ho políbila. Úplně přitom ignorovala fakt, že všemu přihlížejí její rodiče. Severus polibek krátce opětoval, v rámci slušnosti se však po chvíli jemně odtáhl. I pro něj to v tu chvíli ovšem znamenalo zkoušku sebeovládání. Vážně mu totiž spadl kámen ze srdce, až se skoro divil, že to nebylo slyšet.

Už ji pouze držel kolem pasu, když Marylin natáhla ruku s prstenem před svou matku, aby se pochlubila.

Ellen uznale přikývla, ale Robert si neodpustil poznámku: „Musel být drahý.“

„Přestaň,“ napomenula ho jeho žena, „tohle je zásnubní prsten, není slušné ptát se na cenu.“

Severus se snažil vymyslet nějakou vhodnou odpověď namísto kousavé poznámky, která se mu drala na jazyk. Ke svému vlastnímu překvapení to nakonec dokázal.

„Cena je irelevantní když jde o Vaši dceru,“ řekl a na důkaz svých slov si Marylin přitáhl ještě blíž. Koneckonců prodej lektvarů, kterým se prozatímně živil od konce války, také vydělával docela slušně.

Ellen je oba obdařila radostným úsměvem: „Musíte o prázdninách určitě na pár dní přijet do Austrálie. Chtěla bych vám připravit menší zásnubní večírek.“

„Samozřejmě,“ přitakal Severus, v duchu však zaúpěl. „Myslím, že bychom to mohli zvládnout hned z kraje července. Termín ještě upřesníme.“ Teď už se té návštěvy tolik nebál, i když večírky samozřejmě už z principu nesnášel, což bylo také důvodem toho vnitřního zaúpění.

Zbytek návštěvy kupodivu proběhl v poklidné uvolněné atmosféře. Včerejší napětí bylo pryč, Marylin zářila štěstím jako vánoční stromeček a vrhala úsměvy na všechny strany. Prostě typický Nebelvír. Nejvíc se smála na Severuse, který jí oplácel hřejivým pohledem. Samozřejmě měl také radost a hlavně se mu ulevilo. Neměl však potřebu dávat to tak okatě najevo. Raději si ty pocity hýčkal uvnitř.

V neděli se Kelleyovi vrátili zpět do Austrálie za svými zvířaty. Severus s Marylin zase zamířili k Potterovým, aby i jim oznámili tu radostnou novinu.

*****

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn, Anglie…

I přes nedávnou roztržku se Severusem kvůli článku v Denním věštci si Harry stál za svým. Pořád byl přesvědčený, že mu tím pomohl a neměl v úmyslu se za to omlouvat. Co se jeho týče, se Severus mohl zlobit, jak chtěl. Neměl s veřejnou publicitou takové zkušenosti jako Harry. Lidé prostě velmi snadno uvěří všemu, co se píše v novinách.

„Uvidíš, že mi ještě poděkuje,“ říkal právě Ginny, která pomocí kouzel upravovala nějaké šaty, do kterých se nutně potřebovala vejít. Harry už dávno vzdal snahu něco z toho chápat. Bral to tak, že ještě pár týdnů a pak ji to přejde. Až se malý Ignotus narodí, budou mít beztak oba jiné starosti. Tak neskutečně se těšil…

Z úvah ho náhle vyrušil příchod Severuse a Marylin. Drželi se za ruce, Marylin vypadala velmi spokojeně, Severus byl stále naprosto klidný jako vždy, ale jeho oči, ty byly jiné. Nějak živější. Nebo se mu to zdálo?

„Stalo se něco?“ zeptala se Ginny. Jednu ruku volně položenou na břiše, ve druhé držela hůlku. Pohledem těkala z jednoho na druhého.

„Vlastně ano, chtěli bychom Vám něco oznámit,“ začal Severus, hlas zastřeně hluboký.

„Budeme se brát,“ dokončila za něj Marylin s úsměvem a ukázala svůj prsten.

Harry v první chvíli nevěděl co říct. Překvapení u něj zápasilo s radostí a touhou poznamenat něco vtipného, ačkoli situace samozřejmě směšná nebyla. Nakonec prostě došel k nim, oběma potřásl rukou a u Severuse si dovolil přidat krátkou poznámku.

„No teda Severusi…ty a manželství? Tak to gratuluju a samozřejmě vám oběma přeju hodně štěstí.“

Ginny už tak zdrženlivá nebyla. Buď zapracovala její Nebelvírská bezprostřednost, nebo s ní prostě cloumaly hormony. Každopádně jednoho po druhém srdečně objala, potichu soukromě každému z nich popřála hodně štěstí. Harry to celé sledoval se zájmem, zvědavý na jejich reakce.

Marylin se s tím vypořádala dobře. Se smíchem objetí opětovala a to tak samozřejmě, jakoby Ginny byla její o hodně mladší sestrou.

Se Severusem to však bylo jiné. Jako chladný Zmijozel s tímhle nepočítal. Viditelně ztuhnul, toporně přijal gratulaci, položil jí ruce na ramena a odtáhl do společensky přijatelné vzdálenosti. Neměl rád, když lidé překračovali jeho osobní hranice. Harry to věděl, jistěže. Přesto však neudělal nic, aby Ginny zastavil. Bavilo ho to sledovat.

„Je to jen objetí Severusi, nic nakažlivého,“ zasmál se Harry a demonstrativně vzal Ginny kolem pasu. Severus ho zavraždil pohledem, nic však neřekl.

„Posaďte se, udělám čaj,“ přerušila po chvíli Ginny napjaté ticho, vymanila se z Harryho sevření a už po cestě mávala hůlkou, aby přivolala potřebné nádobí.

O chvíli později už všichni čtyři seděli v obývacím pokoji každý s šálkem svého oblíbeného čaje, přičemž Harry celou dobu Severuse zkoumavě pozoroval. Proč musí mít pořád ten kamenný výraz? Merlin, aby se v něm vyznal. Pomyslel si, jelikož nedokázal v jeho tváři vyčíst, jestli je stále naštvaný.

„Ještě pořád se zlobíš kvůli tomu, co jsem udělal?“ sebral nakonec odvahu.

„Stále s tím nesouhlasím, ovšem k něčemu to bylo dobré,“ uznal jeho bývalý profesor neochotně.

„Tak vidíš, říkal jsem ti to.“

Odpovědět už Severus neměl možnost. Do jejich rozhovoru se vložila Marylin.

„Pomohl jsi nám možná více, než tušíš. Ten článek se dostal k mým rodičům a oni nám díky tomu dali své požehnání. I když uznávám, jejich nečekaný příjezd připravil Severusovi pernou chvilku. Nestihla jsem ho varovat. Naštěstí se vždy dokáže velmi rychle přizpůsobit situaci.“ Za to si od něj vysloužila mírně zamračený pohled. Harry si pomyslel, že zřejmě právě prozradila víc, než původně chtěl Severus.

„Jsem Zmijozel a navíc bývalý špeh. To člověka naučí improvizovat.“

„Díky Merlinovi za to, zvládl jsi to skvěle. Ani jsem nečekala, že dokážeš být tak…okouzlující,“ řekla Marylin a pohladila Severuse po noze. Harry se usmál. Ginny to celé sledovala s dojetím ve tváři. Bylo skvělé vidět je takhle.

Poznámka autorky: Pomalu se blížíme ke konci prvního dílu milý čtenáři. Ještě nás čeká Dracova svatba a závěr. Všem bych chtěla moc poděkovat za přízeň a zároveň vás pozvat ke čtení druhého dílu, ve kterém se společně vrátíme do Bradavic a pokusíme se vypořádat s kletbou, jak už zde bylo párkrát naznačeno. Takže pokud vás zajímá, jak to dopadne a jak Severus zvládne partnerský život, určitě čtěte dál. Děkuji.