Anděl z Matarallu - Patnáctá kapitola

Kapitola patnáctá

Cesta k chrámu

Bitva skončila téměř tak rychle, jak začala. Eliora, oslepena temnotou, vedla srdnatý boj, José, Sarina a Talion se snažili obrátit kurs této dezolátní potyčky. Talion, s mečem v ruce, a Sarina, obklopena záblesky světla z Elioriiny magie, se snažili najít mezeru, kterou by mohli využít.

Démon, obklopený temnou aurou, se zdál být nepřemožitelný. Za každým úderem jeho drápů se země třásla a hnilobným poselstvím strachu naplňoval vzduch. José, odhodlaný ochránit své přátele, se postavil do cesty démonova nebezpečného útoku, zásadně omezujícího jeho vlastní zranitelnost.

Eliora, i když oslepena, ucítila chaos kolem sebe. Když se démon připravoval na další útok, zažila vnitřní záblesk inspirace. Soustředila se na energii pulsující v jejím srdci, na magické světlo, které se skrývalo pod vrstvou temnoty. Rychlými slovy jako v modlitbě vyzvala sílu z hlubin svého bytí.

Znící detonace explodovala ze středu bojiště. Záplava zlatého světla, prudkého jako slunce, prořízla vánek. Démon trhnul zpět, jeho křik se nesl lesem jako vánky bouře. Talion, José a Sarina využili příležitost a zaútočili na slábnoucí stvoření.

Když se démonův stín rozplynul v prach, Eliora se zhroutila na zem, vyčerpaná a s prázdnotou namísto zraku. Ale víc než kdy jindy, její přátelé stáli jeden vedle druhého, pevní a odhodlaní. Boj s démonem přežili, ale zanechal v nich stopy.

Po chvíli se Talion sklonil k Elioře. „Jsi v pořádku?“

Eliora se usmála, i když slzy jí stékaly po tvářích. „Byla to… těžká zkouška. Ale jsme naživu, i když jsem přišla o zrak.“

Sarina ji vzala za ruku a s povzbudivým pokynutím se zvedla. „Musíme se dostat k ruinám toho chrámu. Anděl na nás čeká. Tam najdeme odpovědi, na to, co nás ještě čeká.“

S těmito slovy vyrazili na cestu. Chtěli opustit Západní lesy a dosáhnout starobylých ruin chrámu, které stály na úpatí hory Aranthor. Cesta byla klikatá, obklopená stromy, které šuměly jako šepoty předků, a Eliora navzdory své slepotě, vnímala intenzivní energii místa, k nímž se blížili.

Konečně se vynořili z lesa a před nimi se tyčily staré kamenné zdi, pokryté lišejníky a další přírodními znaky. Kameny chrámu dýchaly historií, odrážející stopy mnoha civilizací a magických rituálů.

„Tady to je,“ řekla Sarina, když se blížili k velkému vchodu. „Anděl nás zde očekává. Měli bychom se připravit.“

Když vešli do chrámu, vzduch byl naplněn starobylou magií. Na konci prostorné síně stál Anděl, jehož přítomnost osvětlovala temnotu, jako by byly vyrobeny ze zlatého světla, a jeho oči vyzařovaly moudrost, která převyšovala všechna slova.

„Vítej, Elioro, José, Sarino, Talione. Jsem tu, abych vám ukázal cestu,“ promluvil Anděl, jeho zvuk hladil duše jako jemný vánek. „Vaše ztráta v boji byla velká, ale poklady, které najdete v těchto ruinách, jsou cennější než fyzické vidění. Připravte se na srdce pravdy, jež může zvrátit vaši cestu do neznámých hlubin.“

Eliora, i když bez zraku, poklekla na kolena a pocítila blízkost Andělovy síly. V tu chvíli věděla, že tato cesta teprve začíná, že jejich osudy jsou spojené s velkou historickou bitvou, kterou ještě nevybojovali.

Jak se vzduch kolem nich zahušťoval od temnoty a tajemství, Eliora si vzpomněla na slova, jež jí Anděl z Matarallu dříve sdělil. V hlavě jí zněly fráze, které si těžko vybavovala, ale jedna věc byla jasná: drahokam Srdce pravdy byl klíčem k tomu, aby mohla postavit hráz mezi Morskarem a Matarallem.

„Kdysi jsem vám dal mapu k Srdci pravdy,“ řekl Anděl klidným hlasem a podíval se na Josého, kterému svěřil mapu.

José se zamyslel a vzpomněl si na magický svitek, který mu Anděl daroval. Rychle ho vylovil z kapsy a rozvinul. Na mapě byly vyznačeny tajemné cesty v terénu Matarallu – ale jedna z cest byla označena jasným světlem.

„Tady! Tady je ta cesta, která nás k němu zavede,“ řekl Talion, jeho prst se zastavil u místa, které bylo označeno symbolem křídla. „Vedou nás do Údolí odrazu, kde se Srdce pravdy nachází.“

Sarina, José, Talion a Alysia se podívali na mapu a jejich srdce se rozbušila. „Údolí odrazů… To je místo, které odráží nejhlubší touhy srdce. To může být nebezpečné, ale také by nám to mohlo odhalit naše pravé já.“

„Měli byste se připravit na to, co tam uvidíte. Každý odraz může skrývat skryté pravdy, které bychom raději neviděli,“ varoval je Anděl, zatímco mapu opatrně skládala a schovával.

Jak se začali ubírat ke zmíněnému údolí, lesem se nesl šelest naděje, již s nádechem obav. Cesta vedla úzkými stezkami a přes potoky, které se zdály být živé a šumící vlastním jazykem.

Po několika hodinách putování, kdy slunce zapadalo a vrhalo dlouhé stíny, dorazili na okraj Údolí odrazů. Místo bylo obklopeno vysokými skalami, které se tyčily jako důstojní strážci.

José, Sarina, Eliora a Talion vešli do údolí, a vzduch se najednou prosytil magií. Před nimi se tyčily zrcadlové vodní plochy, každý odraz vrhal něco jiného, něco osobního. José pocítil nutkání podívat se do jednoho z odrazů.

„Co vidíš?“ zeptal se Talion, když José na chvíli zaváhal.

„Vidím… sebe jako vojevůdce,“ odpověděl José a jeho hlas se třásl neklidným vzrušením.

Talion se podíval na své vlastní odrazy. „A já vidím různé cesty, které jsem mohl zvolit. Některé vedou k moci, jiné k zradě. Co to má znamenat?“

„Anděl nám ukázal tuto cestu, abychom našli Srdce pravdy, ale také to, abychom byli schopni čelit sami sobě,“ odpověděla Eliora. „Musíme si být jisti, čím jsme a co chceme.“

Když se rozhlédli po tichém údolí, najednou ucítili silnou vibraci. Srdce pravdy bylo velmi blízko. Každá voda zrcadel se začala třpytit a žhnout magií, když se zjevil drahokam na vrcholku malého kopečku, obklopený paprsky světla.

„Tam je!“ vykřikla Alysia. „Musíme k němu, ale buďme opatrní – cesty k pravdě nejsou nikdy jednoduché.“

José, Sarina, Eliora, Alysia a Talion si vyměnili pohledy plné odhodlání a vyrazili tímto směrem, věděli, že odhalení pravdy je kousek od nich, ale zároveň skýtá mnohá nebezpečí a překážky.