Epigana - Duchové Balthary / Třetí část

Odmlčela se. Z krbu se ozvalo zapraskání – jako výdech něčeho, co naslouchá.

„Nechci tě prosit. A nechci tě zatěžovat. Ale pokud někdy půjdeš do kopců – pokud zjistíš něco o tom, co je za hranicí stezek, co číhá nad Šedou bránou… hledej po ní stopy. Jen… hledej.“

„Budu. Zajímá mne, co jsou ti tvorové zač. Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel. Pokud je něco, co by mi mohlo zkomplikovat můj úkol tady, bylo by dobré se na to lépe podívat. Nemám rád překvapení. Ostatně, jsem voják. Překvapení nás obvykle stojí život.“

Mella se postavila, rychle. Téměř přísně.
„Teď bys měl jíst. Odpočinout si. Večer máš hostinu s tím mužem. Nechceš ho přece zklamat.“

Ještě než odešla, dodala:
„Kdybys mě chtěl najít – jsem tu skoro každý večer. Pod podlahou skladu schovávám zbraně, kdyby ses rozhodl, že je třeba bránit se snům.“

Tarkan chvíli mlčky seděl, jedl a přemýšlel, co tím chtěla Mella říci.

Večer padl tiše, jako vlčí stín.

Když Taruk vystoupil z hostince, déšť už jen jemně krápal – jako by se ostrov sám snažil šeptat.
Cesta k pevnosti vedla klikatě – mezi starými domky, skalními výběžky a kamennými schody, které vypadaly, jako by je vytvořila sama příroda. Každý jeho krok zněl dutě, tlumený kapkami a tíhou unavených svalů.

Když se přiblížil k černé stavbě, zasazené do skal nad městem, znovu si uvědomil zvláštní ticho.
Pevnost nevypadala jako místo, kde se večeří. Vypadala jako místo, odkud se ozývají příkazy, a kde jej místo útulného krbu čekají kamenné stěny a dlouhé chodby.

U železných vrat stál voják s tváří, kterou poznal – jeden z těch dvou, kteří je sledovali na molu. Beze slova kývl.
„Ryntheros tě čeká nahoře.“

Uvnitř bylo šero. Kamenné zdi pohlcovaly světlo pochodní a kroky zněly zlověstně. Po dvou patrech a jednom zamčeném průchodu, který Taruka nenechal klidným, dorazil ke dveřím, za nimiž ho čekal zápach koření, horkého jídla a vína – a také přetvářka.

Ryntheros seděl u stolu, na sobě měl lepší kabát, kterým se nejspíš snažil zakrýt, že je jeho břicho větší než jeho morálka. Usmál se, přehnaně mile.

„Taruku Tarkane. Konečně. Vítej v mém domově.“

Ukázal na stoličku naproti sobě.
Na stole bylo víno, pečené maso, chléb, dýňová kaše a miska s rybou v kyselé omáčce.

„Doufám, že sis trochu odpočinul a že máš hlad. Protože bych se s tebou chtěl podělit o pár věcí, které… neříkám každému.“ Pokynul Tarukovi k jídlu. „Nech si chutnat. Ty nakládané ryby jsou vynikající. Nemohu se jich nabažit.“

Jeho tón ztvrdl. Oči už nebyly přátelské. Z jedné poličky na zdi se na Taruka dívala dřevěná maska. Nejen nějaká dekorace. Taruk si všiml, že byla pokrytá zaschlou hlínou. Chvíli si ji prohlížel, mlčky, protože Ryntheros vypadal, že na něco čeká.

Když se dveře znovu otevřely, vstoupilo ještě několik lidí – dva muži, kteří se představili jako Crane a Devon Targon. První z nich byl muž s několik dnů neholenou tváří, divokýma šedýma očima a podivnou, zneklidňující aurou, která v Tarukovi zanechávala nepříjemný pocit nebezpečí. Druhý muž vypadal jako bojovník. Trochu mu připomínal císařské vojáky. Vešla také jedna sinitarská žena, jedna z nejkrásnějších dívek, jakou Taruk kdy viděl, s typicky špičatýma ušima a velmi drobnými zuby, které odhalovala při svých četných úsměvech. Vidět sinitara byl pro Taruka zážitek, protože jich v Císařství nežilo příliš mnoho. Obzvlášť takhle pohledných. Ať se mu to líbilo nebo ne, polilo jej horko.

„Takže to vypadá, že jsme všichni,“ řekl Soretha nakonec, když pokynul i ostatním, aby se posadili.

„Děkuji, že jste všichni přišli a především, že jste se mnou vyrazili na ostrov. Nenašel jsem mnoho ochotných lidí, ostatně proto tak vysoká odměna - za to, co vás na ostrově čeká.“

„A co nás čeká, pane Soretho?“ zeptala se s milým úsměvem ta, která se představila jako Silaqui Rinn Nailo.

„Přesně to bych s vámi rád probral u jídla.“ Pán pevnosti Mal´Theor nesdílel její nadšení ani úsměv.

„Vsadím se, že jste už určitě zaslechli, že zde máme nějaké problémy s něčím, co kmeny pojmenovaly jako Zlo hor. Podle toho, co se mi a mým mužům povedlo zjistit, to vypadá, že nám nějaká organizovaná skupina přepadá karavany, a soudě podle popisu přeživších, by to mohli být Ra´akaruun – goblini. Co dělají na ostrově, je ovšem úplně jiná otázka, protože jsme gobliny nikdy neviděli tak daleko na severu nebo obecně v jiných zemích než jsou země Hordy Ornskelliggan. To ovšem není jediný problém. Potřebuji vaše služby i k něčemu osobnímu, abych si zde vyřídil nějaké účty s lidmi, kteří mi nejsou tak loajální, jak by se mohlo zdát. Mimo úkol na který jsem vás najal a to na vyhledání diplomatky Saskarry, která zmizela, u svaté Dvojice, někde na ostrově a to zrovna před důležitým jednáním s kmeny.“

Ryntheros se napil vína. Pomalu, jakoby se snažil zahnat chuť vlastních slov. Pak sklonil číši a pokračoval:
„Nechci po vás, abyste Saskarru hledali naslepo. Mám určité indicie. Byla naposledy spatřena poblíž oblasti zvané Šedá brána, kde měla dojednat mírový návrh s Vlčím kmenem. Nedorazila. A Vlčí kmen tvrdí, že se nikdy neukázala. Pak ji někdo zahlédl u jezera Fhrera.“

Crane si odfrkl.
„A vy jim věříte?“
Jeho hlas byl ostrý a zněl, jako by škrábal po zrezivělé helmě.
„Vlčí kmen by si raději usekl jazyk, než aby dojednal mír. Alespoň co jsem slyšel o divokých kmenech. Pokud tam šla… je dávno mrtvá.“

Ryntheros si ho přeměřil pohledem, ve kterém se mísil chlad s vytrvalou taktikou.
„Proto potřebuju lidi, kteří se nebojí odpovědí. A kteří je nezabíjí, než se vysloví. Jen tak mimochodem, v tomto případě bych Vlčímu kmeni věřil. Je to ostatně náš nejbližší spojenec na ostrově.“

Silaqui se naklonila blíž, s lokty opřenými o stůl. Její špičaté uši se jemně zachvěly, jak ztišila hlas:
„A co ti neloajální, o kterých jste mluvil? Budeme vyšetřovat i mezi vlastními?“

„Nejen vyšetřovat,“ řekl Ryntheros suše. „Ale ano, budu potřebovat někoho, kdo se dívá i za roh, nejen na cíl. Taruku,“ otočil se k němu, „to je něco, co zvládneš? Připomínám, že to je součást tvého žoldu. Sledovat. Ptát se. A být připraven najít pravdu i tam, kde páchne.“

Taruk chvíli mlčel. Pak jen přikývl.
Ne proto, že by mu věřil. Ale proto, že měl své vlastní otázky.

Devon Targon, dosud mlčící, sevřel jídelní nůž a gestikuloval jako při slavnostní přísaze.
„Kdy vyrazíme?“

„Zítra za úsvitu,“ odpověděl Ryntheros. „Chtěl jsem vás představit dnes, ať víte, s kým kráčíte. Neznáte se, ale budete si krýt záda. Ostrov není přítel. Je to drsný a často velmi nehostinný kraj. A ty stvůry…“
Odmlčel se.
„…to všechno jenom zhoršují.“

Když se všichni zvedli od stolu, Silaqui se Taruka zeptala tiše:
„Slyšels je už taky? Ty zpěvy v noci?“

Její oči se na chvíli změnily. Nebyly elfsky ladné a plné světla. Byly… dětsky vystrašené.

Taruk jen pokrčil rameny. Neměl nejmenší tušení, o čem ta sinitarská žena mluvila. Za celou dobu neslyšel na ostrově nic, co by zpěv byť jen vzdáleně připomínalo.

„Takže jestli tomu rozumím, z toho, o čem jsme se dosud bavili,“ řekl Taruk, když byl napůl na odchodu. „Čeká nás dnes tedy ještě práce, protože chceš vyšetřit vlastní lidi, kterým nevěříš?“

„Přesně tak,“ přikývl Ryntheros. „Všiml jsem si, že nám nesedí soupisy zboží s tím, co máme skutečně na skladech, což znamená, že tu mám krysu, která moje zboží nejspíš někomu prodává. Je mou povinností to prošetřit, protože kdo je schopen krást něco Císaři, nebude mít problém připravit mi i jiná nemilá překvapení.“

„Takže co mám dělat?“

„Bude to jednoduché. Chci, abys zkusil z mých mužů vymámit něco ke koupi z našich skladišť. Když na to kývnou, už si se zbytkem poradím.“

Noc zahalila přístav jako rozlitý inkoust.

Když Taruk sestupoval dolů z pevnosti, vítr nabral sílu a přístavní okenice tloukly do rámů jako srdce ve strachu.
Na zádech ho hřál kabát, ale v duši zůstával chlad.
Nebyl zvyklý hrát špeha. Ne takhle.
Ale rozkaz je rozkaz. A i když z Rynthera cítil víc ambicí než čestnosti, chápal jedno:
Každý rozkaz je zároveň klíčem. A každý klíč může otevřít něco, co by jinak zůstalo skryté.

Zamířil ke skladištím, jak mu bylo řečeno. Dvě budovy stály tiše – střežené po jedné stráži na každé straně. Jeden z vojáků byl hubený, s výrazem člověka, který už dlouho neviděl důvod k úsměvu. Druhý byl podsaditý a převaloval v ústech stéblo, jako by tím maskoval neklid.

Taruk šel rovnou k tomu druhému.

„Přivezli jsme nový náklad,“ prohlásil Taruk s ledovým klidem. „Potřebuju něco bokem. Něco, co by Císař úplně nepostrádal.“

Strážce ztuhl. Pak se podíval stranou – jako by hledal únikovou cestu mezi větami.
„Nevím, o čem mluvíš…“
„Ale víš.“ Taruk udělal krok blíž. Byl vyšší než strážce. Hlas měl ocelově chladný, klidný a vyrovnaný.
„Nepotřebuju jména. Stačí potvrzení.“