Epigana - Duchové Balthary / Čtvrtá část

Strážce zaváhal. Pohled na Taruka jej ale znejistil. Pak kývl hlavou směrem k zadní části skladiště.
„Možná… někdo občas něco přehodí, když se mění noční směny. Ale já ne.“

„Dobře.“ Taruk se otočil a odcházel, jako by jen sbíral informace pro někoho jiného.
Ve tmě ale zůstala slova. A jejich stín.
Někdo přehazuje náklad. A někdo jiný se dívá jinam.

To znamená, že Ryntheros skutečně nemůže věřit ani některým svým mužům. Jak jim tedy může věřit Taruk? Počítal, že to bude složitější. Když byl ale viditelně na odchodu, muž jej ještě zastavil.

„Hele, nikdo tady nechce žádný problémy a tebe jsem tu ještě neviděl. Což znamená, že problémy buď přinášíš nebo je chceš přitáhnout a to bych na ostrově nedoporučoval.“ Symbolicky se dotkl hrušky svého meče a hlavou pokynul k dalším hlídkám. „Jestli chceš něco koupit, zastav se až nad ránem. Jestli hledáš nějaký proviant navíc, nebo třeba sháníš zbraň, nemusel by to být takový problém, ale pokud prahneš po něčem víc speciálním, budeš si muset promluvit s někým jiným.“

Taruk přikývl a výraz ve tváři mu trochu změkl. „Takže zde mohu sehnat nějakou tu zbraň navíc. Co kdybych měl zájem třeba o kus kalinithu?“

„Šššš. Zbláznil ses? Jak jsem už řekl, budeš si muset promluvit s Cyanem. Ten ti toho bude moci vysvětlit více. Ostatně, pořád hledají chlapy, kteří shánějí dobře placenou práci a když si tě tak prohlížím, vypadáš jako někdo kdo v minulosti pobíral žold od Císařpána. Jestli máš zájem, mohu se pokusit domluvit schůzku.“

Taruk zaváhal. Bylo dost možné, že jej ten muž zkoušel nalákat do pasti. Přemýšlel, jestli by se ubránil větší přesile, ale vidina peněz a dobře odvedené práce, kterou přislíbil Ryntherovi, v něm zvítězily.

„Co kdybych přišel nad ránem a rovnou se s Cyanem setkal? Mohl by jsi mu dát vědět, aby nebyl překvapený, když se tu při svítání objevím?“ Nechci dostat nečekaně dýku mezi žebra, řekl si sám k sobě, zatímco se díval muži do očí.

K jeho překvapení muž souhlasil. Počítal s tím, že mu dost pomohlo, že vypadal jako úplný cizinec, navíc s míšeným původem. Nejspíš v něm nikdo neviděl hrozbu, kterou by mohl představovat někdo z Ryntherových žoldáků. Pokud vyvolal tento dojem, měl štěstí. Pouze štěstí.

Rozhlédl se kolem a snažil si zapamatovat oba muže. Pak se krátce rozloučil a potvrdil, že přijde za pár hodin, aby mohl dojednat obchod.

Taruk stál chvíli na místě a nechal slova strážného doznívat ve své hlavě. Cítil, jak ho ta neviditelná síť intrik začíná stahovat do svých tenat. Nevěřil ani jednomu z nich – jak by mohl? Ale něco uvnitř něj vědělo, že pokud má odhalit pravdu, bude se muset stát její součástí. Namočit se do ní, jak by nejspíš řekl Ryntheros.

Nakonec se pomalu vydal zpět do krčmy, kde předtím potkal Mellu. Potřeboval čas, aby si utřídil myšlenky a připravil se na setkání s mužem jménem Cyan. Byla hluboká noc, ale Mal'Theor jako by nikdy nespal úplně. Všude byly vidět stíny, které se plížily po zdech domů, světlo pochodní tančilo po mokré dlažbě a ozývaly se tiché, tlumené hlasy.

Když dorazil do hostince, Mella ho přivítala mírně překvapeným pohledem. „Nečekala jsem tě zpátky tak brzy,“ řekla tiše. „Stalo se něco?“

„Zatím ne,“ odpověděl Taruk a usadil se u prázdného stolu. „Ale je toho víc, než jsem si myslel. Budu potřebovat tvou radu. Víš něco o muži jménem Cyan?“

Mella ztuhla. Pohledem se rychle rozhlédla po místnosti a pak se naklonila blíž, aby ji nikdo jiný neslyšel. „Cyan? Tomu se vyhýbej. Nebezpečný člověk, Taruku. Velmi nebezpečný. Má prsty snad ve všem, co se tu děje. Říká se, že jeho lidé dokážou nechat zmizet člověka stejně snadno jako se tu ztrácejí zásilky kalinithu. Proč se ptáš?“

„Protože s ním mám za pár hodin schůzku,“ odpověděl Taruk s hořkým úsměvem. „A nemyslím, že bych ji mohl zrušit.“

Mella jen tiše přikývla. „V tom případě buď opatrný. A hlavně si dej pozor na svá slova. Cyan není typ, který odpouští chyby.“

Mella se ještě chvíli dívala na Taruka, než nakonec vzdychla a odešla za svou prací. Hostinec se v tu dobu pomalu vyprazdňoval, až zůstala jen hrstka mužů, kteří tupě zírali do svých pohárů a mlčeli, jako by čekali, že jim odpovědi na jejich životní otázky vyplynou ze dna.

Taruk se opřel zády o hrubou zeď a zavřel oči. Únava na něj doléhala plnou vahou.
Nechtěl usnout, ale jeho tělo mělo jiné plány.

Probudil ho pocit, že se místnost trochu změnila. Oheň v krbu už skoro vyhasl, hostinec byl tichý, jen občas se ozvalo zapraskání polena. Venku za oknem bylo stále ještě temno, ale vzduch se změnil – naplnil se podivnou energií, která se podobala elektrickému napětí před bouří.

Zvedl hlavu a všiml si, že na židli proti němu sedí někdo další.

Postava byla zahalená v kápi, obličej skrytý ve stínu. Dlouhé prsty poklepávaly po dřevěném stole.

„Čekal jsem, až se probudíš,“ řekl hlas, který zněl zvláštně dvojhlasně – jako by patřil dvěma lidem současně. „Měl bych pro tebe varování.“

Taruk se okamžitě napřímil, v rukou cítil napětí, které obvykle provázelo boj.
„Kdo jsi?“

Postava se lehce předklonila. V matném světle se v obličeji objevily dvě tmavé oči, které působily starobyle a zároveň znepokojivě živě. „Na tom nezáleží, Taruku Tarkane. Záleží na tom, co ti řeknu. Budeš brzy čelit volbě – a ne každá cesta, kterou se vydáš, vede zpátky.“

„O jaké volbě to mluvíš?“ Taruk cítil, jak jeho srdce zrychluje tep.

„Někdo tě sleduje. Nejen lidé. Ostrov cítí tvůj návrat a tvůj řetěz se napíná víc, než si myslíš. Pokud přijmeš hru toho, kdo vládne v horách, nebudeš jen riskovat vlastní život. Riskuješ ztrátu sebe sama.“

Než mohl Taruk odpovědět, postava se zvedla. „Pamatuj: nejsi tu náhodou. A tvé jméno znají stíny hlubší, než tušíš.“

Zamrkal – a najednou byl sám. Na stole před ním ležel jen malý předmět, který tam předtím nebyl.
Drobná dřevěná maska pokrytá hlínou.

V tu chvíli se mu vybavila dřevěná maska, kterou viděl v Ryntherově pracovně. Chvíli si ji prohlížel, zatímco ji obracel v rukou. Měl pocit, že mu ta maska má něco připomenout, ale vzdálené hlasy vzpomínek, které měl na ostrov coby kluk, byly příliš nejasné. Neměl nejmenší potuchy, co to znamená. V tu chvíli jej napadlo, jak vlastně mohl zapomenout v prvé řadě. Jsou vzpomínky opravdu něčím, o co se nemůžeme opřít? A pokud tomu tak doopravdy je, kdo tedy jsme, když nás právě naše vzpomínky tvarují? Taruka napadla otázka – je stále potomkem Bathosu, synem ostrova, nebo je Tarukem, vojákem Sirbjorgu?

Nechal myšlenky myšlenkami a vstal od stolu. Nevěděl, co si od setkání s Cyanem sliboval, ale měl by vyrazit – a tak se také stalo. Vyzbrojen jen malým kulatým štítem a kopím, popadl svůj objemný batoh, který si hodil na záda a vyšel z krčmy.

Venku už se pomalu blížilo svítání, bylo to poznat ve zpěvu a křiku mořských ptáků, kteří nad mořskou hladinou lovili drobnější ryby. Nebe bylo stále temné a světla přibývalo pomalu.

Když dorazil ke skladištím, rozhodl se, že nepřijde přímo. Napadlo jej, že by možná bylo lepší ty muže sledovat z trochu větší dálky a snad potají, přičemž znejistěl. Na tento druh práce nebyl zvyklý - i když byl armádním průzkumníkem, byla jeho prostředím příroda, lesy, hory a kopce. V křivolakých uličkách měst si přišel nepatřičně.

Napadlo ho vyšplhat se na jednu z budov a sledovat vše z dálky, když mu došlo, že se nahoru nedostane. Povedlo se mu však najít příhodné místo, odkud měl přehled nad celou situací a s trochou štěstí by mohl rozumět i případným hovorům, které k němu z dálky tlumeně doléhaly. Třeba by odhalil něco většího než jen trochu mizejícího zboží.

Nikdo si jej nevšiml, a tak měl Taruk celou scénu jako na dlani. Několik mužů, kteří vypadali jako císařští vojáci, několik Ryntherových žoldnéřů, pár přístavních dělníků. Ti všichni teď před rozbřeskem pracovali u skladišť. Všiml si i několika předávek zboží, krátkých rozmluv, kterým bohužel příliš dobře nerozuměl. Jeden muž se ovšem od ostatních poměrně lišil.

Ten muž čas od času vyštěkl nějaký rozkaz, sem tam s někým promluvil, ale především velmi bedlivě pozoroval prostředí kolem sebe – jako by hlídal nebo někoho vyhlížel.

Tohle je moje chvíle, pomyslel si Taruk, když vycházel ze stínů. Když stanul před neznámým mužem, všichni ostatní se přestali věnovat své práci a sledovali mladého bojovníka, jak míří přímo k nim. Někteří krátce a nervózně sáhli po zbraních, když je ten muž zadržel.

„Žádné hlouposti, chlapi,“ řekl muž s drsným hlasem alkoholika. Zvuk jeho hlasu byl jako drhnutí kamenných desek – hrubý, podivně zrnitý a chraptivý. „Tohle je obchod. Zpátky do práce.“

Taruk pozvedl své kopí vzhůru na znamení, že zde nepřichází se zlým úmyslem. Udělal pár kroků blíže k muži, který si mezitím odhrnul zpocené vlasy z čela.

„Cyan, předpokládám?“ zeptal se Taruk.

„Čekal jsem tě trochu dříve,“ vyštěkl muž. „Pokud máš zájem obchodovat, bylo by dobré, aby tomu tak příště bylo. Bylo mi řečeno, že nějaký neznámý míšenec pokukuje po našem zboží, a tak se ptám... o co přesně bys měl zájem? Hlavně by mě zajímalo, jak ses o možnosti s námi obchodovat vlastně dozvěděl?“

Taruk se pousmál. „O té možnosti jsem nevěděl,“ zalhal. „Ale jak vidíš, byl jsem členem císařské armády a nemusím snad říkat, jakým způsobem přicházejí vojáci k některému zboží na pevnině. Prostě jsem doufal, že mezi výdobytky naší skvělé civilizace naleznu i tento. Podpultové zboží.“

Cyan jej poslouchal a tvářil se jako šelma. „Ptal ses prý na kalinith. Co bys s ním u Dvojice dělal? Pokud vím, na ostrově existuje pouze jediný tvor, který jej dokáže zpracovat ze surové formy, a tím je trpaslík Kratz Durden.“

„To je možná pravda,“ odtušil Taruk. „Ale mám své vlastní důvody, proč by se mi kus toho podivuhodného kovu mohl hodit.“

Cyan si Taruka dlouho prohlížel, jeho oči byly tvrdé a nedůvěřivé. Na chvíli nastalo ticho, které narušoval jen vzdálený křik racků a šplouchání vody o mola. Pak muž náhle zasyčel smíchem.

„Tvý důvody jsou mi upřímně ukradený,“ řekl nakonec Cyan, jeho hlas jako rezivá čepel, která hledá místo k bodnutí. „Ale jedno bys měl vědět: kalinith není něco, co bych prodával každému troubovi, který přijde z ulice a má dost drzosti si o něj říct. Je to vzácnost a náš… dodavatel je velmi vybíravý. Pokud chceš takový obchod uskutečnit, musíš nejdřív dokázat, že mi stojíš za to riziko.“

Taruk se nepohnul, jeho výraz zůstal chladný a klidný. Uvnitř ale cítil rostoucí tlak – srdce se mu rozbušilo silněji než očekával. Byl zvyklý na boj, ale tohle bylo jiné. Bylo to součástí hry, kterou neznal, a nechtěl ji hrát. Přesto už byl v jejím středu.

„Co po mně chceš?“ zeptal se nakonec Taruk, ačkoli tušil, že se mu odpověď nebude líbit.

Cyan se pousmál, jeho úsměv připomínal trhlinu v zemi.
„Chci vědět, že nejsi práskač, kterého mi Ryntheros poslal nastrčit do cesty. A chci vědět, že dokážeš mlčet, když se ti to vyplatí.“