Epigana - Duchové Balthary / Pátá část

Cyan pokynul jednomu ze svých mužů, který přistoupil blíž a podal mu stočený pergamen. Cyan ho sevřel pevně v pěsti a pak jej podal Tarukovi.

„Tady je seznam lidí, kteří by byli rádi, kdybych zmizel ze světa. Někteří z nich jsou lidé, kterým věří i Ryntheros. Chci, abys mi zjistil, který z nich mu dodává informace. Udělej to a kalinith je tvůj – a možná i něco navíc.“

Taruk si vzal pergamen, cítil jeho tíhu. Nebyla to jen jména. Byla to důvěra a smrt, zapečetěná ve svitku, který držel v rukou.

„Máš dva dny,“ dodal Cyan. „Pokud zjistím, že ses o to nepokusil, nebudeme se příště bavit slovy.“

Mladý bojovník výhružku čekal, ale Cyanova přímost v něm zároveň vzbuzovala určitý stupeň důvěry. Taruk tak nejspíš věděl, co od něj mohl čekat.

Když Ryntherovi vysvětloval, do čeho spadl v důsledku prošetřování, Soretha vypadal, že má plné pochopení, a tak odložil jejich odjezd karavanou na sever o dva dny, aby měl Taruk dostatek času nastřádat nějaké důkazy a splnit tak naoko úkol pro Cyana. Zdálo se, že byla tato hra pro obchodníka poměrně důležitá.

Taruk si poctivě nastudoval list jmen a rozhodl se všechny nenápadně vyzpovídat – jednou vystupoval jako císařský voják, jindy jako Cyanův přívrženec nebo Ryntherův žoldnéř. Během toho mu došlo, jak špatný by byl agent. Nejen, že se mu nepovedlo získat žádné informace za celé ty dny, rozdmýchal zároveň mnoho nedůvěry díky přešlapům při vyjednávání, kterých se dopustil, a tak ke konci druhého dne seděl v krčmě jako hromada neklidu. Představoval si nejrůznější scénáře – nejčastěji ten, kdy jej Cyan najde a nejspíš jej někde v uličce odklidí z cesty, i kdyby jen pro podezření, že by mohl představovat problém.

Měl chvíli chuť přizvat k tomuto problému i ostatní, především Silaqui, o níž věděl, že pokud byla skutečně sinitar, nepochybně šlo o bytost, která uměla být nenápadná – to ostatně v Irkanu znamenalo přežití. Nakonec se ale rozhodl, že půjde sám – tohle nebyl jejich konflikt.

Zvolil tedy jinou strategii – vyhledá Cyana nebo jeho muže a zkusí je sledovat tak dlouho, dokud ho nepřivedou ke své skrýši. Jak se ukázalo, jednu opravdu měli, necelé dvě hodiny chůze podél pobřeží. V jedné ze skalních jeskyní.

Taruk se přikrčil za skalním výčnělkem a zůstal bez hnutí, zatímco sledoval úzký vchod do jeskyně. Stmívalo se rychleji, než čekal, a vítr od moře přinášel slaný pach a byl tak silný, že musel překrýt všechny případné stopy. To pro něj znamenalo výhodu – ale také menší šanci všimnout si, že by ho někdo sledoval.

Když vchod do jeskyně konečně opustili dva muži, zahalení v těžkých pláštích, opatrně vyšel ze svého úkrytu a zamířil dovnitř. Vstup byl úzký a stísněný, světlo sem téměř nepronikalo. Pomalu se prodíral dál, krok za krokem, s rukou pevně sevřenou kolem rukojeti kopí.

V hloubi skalního prostoru se jeskyně rozšířila do větší dutiny. Na zemi uviděl několik beden a sudů, které tu byly pečlivě uloženy. Srdce mu bušilo hlasitěji, když spatřil známé značky – císařské pečetě. Bylo to jasné potvrzení, že Cyanovi lidé kradou a přeprodávají císařské zboží.

Najednou ale zaslechl zvuk – tiché zaškrábání, šramot, a vzápětí něco připomínající tlumené dýchání.
Instinktivně zvedl štít před sebe a namířil kopí do temnoty.

„Kdo je tam?“ procedil tiše mezi zuby. Taruk věděl, že pokud se v jeskyni strhne boj, bude s kopím v nevýhodě. Jeskynní prostor byl sice dost velký, ale musel si dávat pozor, aby stál v příhodné pozici.

Zpoza hromady beden se znakem tří překřížených háků se zvedla postava. Byla to žena, mladá, ale její oči byly unavené a plné strachu. Špinavé blond vlasy jí padaly do tváře a její ruce byly svázány provazem.

„Prosím,“ zachraptěla. „Pomoz mi...“

Taruk si vzpomněl na Mellina slova o její zmizelé sestře.
Zatnul zuby. Tohle nebylo v plánu. Ale kdy něco šlo podle plánu?

„Jsi Sareen?“ zašeptal, zatímco začal nožem rychle přeřezávat její pouta.

Žena přikývla a z očí se jí spustily slzy úlevy. Provazy se jí zařezávaly do zápěstí a zanechaly zčervenalou ránu.

„Měli mě tu ukrytou,“ zašeptala roztřeseným hlasem. „Cyan tvrdil, že jsem moc nebezpečná na to, abych chodila venku. Že slyším hlasy, které by nikdo slyšet neměl. Bohužel, některé z těch hlasů měly pravdu a Cyana to vyděsilo, když se k němu doneslo, co jsem lidem říkala.“

Tarukovi se sevřelo hrdlo. Mohla být ta žena jasnovidkou? Proto si ji nechal Cyan ukrytou, aniž by jí jinak vážněji ublížil? Dokázal si představit, jakou hodnotu musí ta žena mít. Jak pro Cyana, tak pro Rynthera. Je to důvod, proč se ji Ryntheros nevydal hledat a proč nechal její zmizení být? Možnost, že to tak bylo lepší?

Hlasy, pomyslel si. Ty zatracené hlasy, sny a vidiny, které slyšeli i jiní. Co je to s tím ostrovem?

„Musíme odsud pryč,“ řekl rozhodně a pomohl ženě vstát. „Než se vrátí.“

„Tak na to už je trochu pozdě,“ uslyšel Taruk a v tu chvíli se mu potvrdil ten nepříjemný pocit, že jsou sledováni. Ve vteřině to však ucítil. Ten všeobjímající pocit. Taruk se podíval zpříma do očí Sareen, zatímco jej jako záplava euforie pohlcoval spalující hněv. Během okamžiku se mu myslí mihl sled starých válečných událostí, kterých byl svědkem – dobytí Corviku v Lerru po vzpouře Kruhu lordů byla nejhorší. Cítil to, co tehdy a když viděl děs v očích Sareen, stejně jako viděl tenkrát děs v očích civilistů chvíli předtím, než padli mečem a ohněm, ten pocit se znásobil natolik, že vztek spaloval jeho kůži.

„Aby nebylo pozdě využít šance k odchodu,“ sykl mezi zuby Taruk, zatímco měl kopí i štít v pohotovosti. Špice kopí výhružně proplula vzduchem v ladných, ale prudkých křivkách několika cvičných rozmachů.

Mužů bylo pět, z toho jeden budil dojem vůdce – i když spíše trhana než velitele. Cyan mezi nimi nebyl. „Jsi cizinec, tak mi dovol, nechat napravit tvoji chybu tím, že jsi strkal nos do cizích záležitostí,“ řekl ten muž, zatímco muži za ním vytáhli své kovem pobité obušky.

Taruk se zamračil, ucítil, jak mu vztek pulzuje v žilách a svaly se napjaly jako pružiny připravené uvolnit svou energii. Jeho mysl však zůstávala klidná jako hluboké jezero před bouří.

„Varoval jsem vás,“ procedil mezi zuby, hlas plný ledové výhružky. „Tohle nedopadne dobře.“

Vůdce mužů jen odfrkl a kývl svým společníkům. „Vyřiďte ho.“

První dva vyrazili prudce vpřed, obušky připravené udeřit. Taruk udělal krok zpět, štítem odrazil první úder tak, že kov zapraskal o dřevo. Okamžitě odpověděl otočkou, kterou si dodal švih a hrot kopí projel vzduchem. Zasáhl útočníka hluboko do stehna. Muž vykřikl bolestí a padl na koleno.

Druhý otrhanec váhal jen zlomek vteřiny, než se vrhl vpřed se zaťatými zuby. Taruk však byl připraven. Bleskově vyrazil štítem dopředu a udeřil útočníka do obličeje s takovou silou, že mu zlomil nos a muž se svalil na zem v agonii.

Zbývající trojice začala váhat. V jejich očích se objevil záblesk nejistoty – muže jako Taruka rozhodně nečekali.

„Jestli nechcete skončit jako tihle dva, zmizte!“ zavrčel Taruk a udělal další krok vpřed. Kopí výhrůžně mířilo přímo na jejich vůdce.

„Zatracenej cizák,“ zaklel vůdce a vytasil krátkou zakřivenou šavli. „Je náš! Zabijte ho!“

Zbylí dva bandité se opět vrhli kupředu, tentokrát opatrněji, ale jejich odhodlání už bylo zlomené. Taruk využil jejich váhavosti – prudkým pohybem kopí odrazil další útok, jednou ranou srazil soupeře na zem a druhého udeřil štítem s takovou silou, že muž zavrávoral a upadl na kolena.

Vůdce zůstal sám. Zaváhal, tvář zkřivenou vztekem a strachem.
„Ještě se setkáme,“ zasípal nakonec, ustoupil několik kroků vzad, než se otočil a zmizel v temnotě venku.

Taruk se pomalu otočil k Sareen, která celou scénu sledovala s vyděšenýma očima. „Jsi v pořádku?“

Žena přikývla, třesoucí se po celém těle. „Ano... ale... kam teď půjdeme?“

„Zpátky do Mal'Theoru. Za tvou sestrou.“ Taruk natáhl ruku a pomohl jí vstát. „A pak zjistíme, co Cyan ve skutečnosti chystá.“

Cesta zpět do Mal'Theoru proběhla bez dalších komplikací, ale Taruk nepřestával být ostražitý. Každý stín, každý nezvyklý zvuk se mu zdál podezřelý. Sareen kráčela mlčky vedle něj, každou chvíli vrhala pohledy plné vděčnosti, ale zároveň vypadala stále vyděšeně.

Když konečně dorazili k hostinci, první, koho uviděli, byla Mella, která stála venku s rukama složenýma na prsou a netrpělivě vyhlížela každého příchozího. Když zahlédla Sareen, rozeběhla se k ní a sevřela ji v pevném objetí.

„Sareen!“ vykřikla Mella s třesoucím se hlasem. „Jsi živá! Konečně...“

„To díky tomuhle muži,“ vydechla Sareen. „Nebýt jeho, už bych se nejspíš nikdy nevrátila.“

Mella pohlédla na Taruka s výrazem hluboké vděčnosti, ale v jejích očích byl i strach.
„Byl to Cyan, viď?“

„Ano,“ přikývl Taruk. „A jeho muži. Drželi Sareen v jeskyni za městem. Vypadá to, že Cyan má víc plánů než jen obyčejné pašování.“

„A nejen on,“ zašeptala Sareen. „Slyšela jsem věci, Mell. Strašné věci. O démonech, kteří šeptají ze skal, o lidech, kteří se mění v něco jiného. Cyan se nebojí zákonů císařství ani kmenů. Bojí se jen toho, co se ukrývá v horách. Proto mě držel. Myslel si, že rozumím tomu, co slyším.“

Mella se zachvěla a Taruk pocítil tíhu jejích slov.
„Musíme něco udělat,“ řekla nakonec Mella rozhodně. „Lidé musejí vědět, co se tu děje.“

Sareen na svou sestru pohlédla s vděčností a objala ji. „Ty mi věříš? Děkuji. Já nejsem blázen!“

„Nejdřív si musíte dávat pozor,“ odtušil Taruk pevně. „Cyan se určitě bude chtít pomstít. Promluvím s Ryntherem. Má dost mužů, aby zajistil bezpečí alespoň v přístavu.“

Mella přikývla. „Buď opatrný, Taruku. Cyan nezapomíná a ještě méně odpouští.“

Taruk se jen krátce pousmál. „Já taky ne.“

Taruk seděl v klidném koutě hostince, nohy natažené před sebe a záda opřená o zeď. Byla to první chvíle, kdy cítil, že napětí v jeho těle trochu povoluje. Po náročném dni, plném boje, intrik a nečekaných odhalení, bylo příjemné vnímat teplo ohně v krbu a poslouchat klidný šum hlasů kolem.