Epigana - Duchové Balthary / Šestá část

„Nevadí, když se přidám?“

Taruk vzhlédl a spatřil Silaqui, jak stojí u jeho stolu s lehkým úsměvem na tváři. Působila uvolněněji než posledně – její tmavé oči odrážely plameny krbu a její elfí půvab se v záři světla zdál ještě výraznější.

„Vůbec ne,“ odtušil Taruk s drobným úsměvem. „Vlastně bych uvítal společnost.“ Nervózním pohledem zkontroloval okna hostince, jako by čekal, že jej Cyan pozoruje.

Silaqui se ladně posadila naproti němu a chvíli ho jen tiše sledovala, než nakonec promluvila.

„Viděla jsem tě dnes v přístavu. Nevypadalo to zrovna jako diplomatické jednání.“

Taruk zaváhal, pak s povzdechem přikývl. „Bylo to komplikovanější než jsem čekal. Zdá se, že jsem lepší válečník než špeh.“

„Taky jsem kdysi byla nucena dělat věci, na které jsem nebyla připravená,“ řekla tiše Silaqui. „V Irkanu nejsou vždycky jasné hranice. Často jsem se ptala sama sebe, kdo vlastně jsem. Lovec, kořist nebo jen loutka ve hře někoho jiného.“

Taruk ji pozorně sledoval. Poprvé v ní neviděl jen krásnou, elegantní ženu. Viděl někoho, kdo také nosí jizvy, které nejsou vidět na kůži.

„A našla jsi odpověď?“ zeptal se nakonec Taruk opatrně.

Silaqui lehce pokrčila rameny a hořce se usmála. „Ne úplně, ale jedno vím jistě – minulost člověka pronásleduje, dokud ji nepochopí. A možná právě proto jsme tady, Taruku. Protože minulost potřebuje odpovědi, stejně jako my.“

„Takže říkáš, že máme něco společného?“ pousmál se Taruk.

„Možná víc než si myslíš,“ přikývla Silaqui. „Ale zítřek je den cesty na sever. A my oba budeme potřebovat všechny síly.“

Taruk si povzdechl a opřel se znovu pohodlněji. „Máš pravdu. Budeme.“

Chvíli oba mlčeli, sledujíce, jak plameny v krbu líně olizují polena a místností se rozlévá příjemná vůně dřeva. Silaqui pozvedla svůj pohár a pomalu se napila, její pohled zamyšleně směřoval ke světlu plamenů.

„Vím, že se na to obvykle neptá,“ začala najednou tiše, „ale jak se někdo jako ty dostal do služeb Císařství? Vypadáš jako někdo, kdo měl vždy blíže ke kmenům než k řádům a pravidlům Sirbjorgu.“

Tarukovi lehce zacukaly koutky. Oči měl pořád upřené do ohně. „Ztratíš-li domov, hledáš nový, i když víš, že tam nikdy nebudeš úplně patřit. Narodil jsem se tu, ale vyrůstal jsem mezi císařskými vojáky. Moje matka pocházela z Vlčího kmene, můj otec byl legionář. Takže jsem nepatřil nikam.“

Silaqui kývla s pochopením. „To znám. Narodit se jako sinitarka v Irkanu není žádný med. Lidé tě považují za exotický kus, někdo jiný tě vidí jako nebezpečí. Naučíš se rychle přežít. Ale málokdy někde doopravdy zapadneš.“

Taruk pozvedl pohár a lehce ho naklonil směrem k ní. „Možná právě proto jsme tady oba.“

Silaqui se lehce ušklíbla a jejich pohledy se setkaly, na okamžik bez ostražitosti, upřímné a otevřené.

„Připadáš mi jako někdo, kdo se snaží všechno nést sám,“ řekla jemně. „Myslíš si, že když neseš celý svět na zádech, zasloužíš si být sám?“

„Někdy je to jednodušší,“ odpověděl Taruk, ale cítil, jak jeho vlastní slova zní prázdně.

„A jindy?“ zeptala se náhle.

Taruk váhal jen chvíli. „Jindy si člověk uvědomí, že sdílet váhu není slabost.“

Silaqui natáhla ruku a jemně mu položila prsty na zápěstí. „Tak ji sdílejme společně, Taruku. Zítra nás čeká cesta, na kterou by nikdo neměl jít sám.“

Taruk ucítil příjemné teplo její dlaně a neubránil se lehkému úsměvu. „Dobrá,“ přikývl nakonec. „Poneseme ji společně.“
Pak si znovu uvědomil dotek její ruky, která setrvala na té jeho déle, než bývá zvykem, a tak bezděčně stáhl tu svou. Pravda, zamyslel se. Co může irkanská elfka – sinitar – vědět o císařských zvycích?

Když se natáhl, na několik hodin usnul v sedě. Silaqui jej chvíli pozorovala. Podivovala se nad Tarukovým neklidným spánkem, jako by znovu prožíval dnešní souboj. Snažila se spánek pochopit – sinitarové totiž nespí; upadají do krátké, hluboké kontemplace, spíš modlitby než spánku, a jejich „sny“ jsou vrstvené vzpomínky ukládané celé stovky let.

Prohlížela si jeho neklidnou tvář s ostrými rysy dravce. Chtěla by ho vidět při souboji, o kterém jí vyprávěl. Ten muž vybojoval svobodu někomu druhému a nic za to nechtěl – to na něm začala obdivovat. Všimla si pár pohmožděnin, jinak však vypadal v pořádku. Taruk se náhle uklidnil a zdálo se, že se dnes přece jen trochu vyspí.

Silaqui se pousmála, zvedla se ze židle a s očekáváním nového dne si šla také odpočinout.

Když se blížilo ráno, zdál se Tarukovi podivný sen. Velký dřevěný totem stál v hladině jezera; vtom s ohlušujícím prasknutím pukl a jeho vrchní polovina padla na hladinu, která se změnila v hutnou, načernalou tekutinu připomínající krev. Pět tváří viselo nad prasklým totemem a Taruk si uvědomil, že ani jednu z nich nezná, i když měl nepříjemný pocit, že je s nimi nějak svázán jeho osud. Chtěl promluvit, ale z úst nevydal ani hlásku. Když se probral, v jeho mysli ještě dozníval šepot.

 

Kapitola II

 

Probudil se zpocený a s tlukoucím srdcem, když si uvědomil, kde je a jak vlastně usnul. Rychlým pohledem zkontroloval své věci a rozhlédl se. Uvnitř krčmy bylo zase plno. Mella pobíhala po lokále a ostatní na něj čekali. Silaqui vypadala trochu zasněně, když ujídala ze své porce kaše a Devon s Cranem byli zabraní do hovoru.

Tarukovi to připomnělo jeho kumpány z armády a chvíli přemýšlel, kde je jim asi konec.

„Takže už jsi vzhůru?“ uslyšel nad sebou znenadání hlas Melly. „To je dobrá zpráva. Měla jsem tě vzbudit už před chvílí, Ryntheros pro tebe nechal poslat, ale bylo mi tě líto, tak jsem si řekla, že ti nechám ještě chvilku. Když už jsi usnul vsedě.“

Taruk jí nepřítomně poděkoval a kývl. Snažil se usmát, ale vznikl z toho jen unavený úšklebek. Když se trochu probral, vyrazil za obchodníkem.

Rynthera zahlédl z dálky: stál na malém přístavním tržišti. Vztyčená šibenice přitahovala dav. Vypadalo to na popravu — a brzy poznal i odsouzence: byl to ten, který mu v jeskyni utekl. Znamenalo to tedy, že jej Ryntheros celou dobu sledoval, což se mu vůbec nelíbilo. Věděl o všem, co se v přístavišti dělo, a Taruk si připadal jen jako návnada.

Vzpomněl si na seznam se jmény, který dostal od Cyana. Chvíli přemýšlel, kdo všechno ještě bude popraven.

Taruk se zastavil na okraji tržiště, ještě v polostínu pod převislou střechou jednoho z domů. Lidé postávali v kruhu kolem šibenice, šuškali si, ale mlčeli, když promluvil Ryntheros. Ten stál na dřevěném pódiu, ruce složené za zády, klidný jako vždy. Vedle něj klečel muž, kterého Taruk poznal – špinavý, zbitý, s roztrženým kabátcem. Ten, který utekl z jeskyně. Ten, který věděl, že je Taruk nablízku.

„Tento muž,“ pronesl Ryntheros pevným hlasem, „byl shledán vinným z velezrady vůči Císařství, krádeže císařského zboží, spolčování s pašeráky a ohrožení životů svých druhů. Spravedlnost bude vykonána zde, před očima lidu, aby bylo jasno – kdo jedná proti nám, jedná proti Sirbjorgu.“

Muž zvedl hlavu a pohledem vyhledal Taruka v davu. Na okamžik se jejich oči střetly. Byl v nich strach, ale také cosi jiného. Výčitka? Nenávist? Možná jen zoufalství. Tarukovi se stáhl žaludek. Nebylo to poprvé, co viděl popravu. Ale tentokrát byl ten obraz jiný. Příliš osobní.

Kat, v černém plášti s obličejem zakrytým šátkem, přistoupil k pákovému mechanismu. Provaz se napnul. Jediný prudký pohyb. Prasknutí. Muži projelo tělem několik záškubů, když život opouštěl jeho tělo, zatímco se mu provaz zarýval do krku vlastní váhou. Ticho.

Ryntheros se otočil a zamířil přímo k Tarukovi. Dav se začal pomalu rozcházet.

„Dobrá práce,“ pronesl tiše. „Tvůj podíl máš připravený. Dlužíš mi však odpověď – věříš, že Cyan měl prsty ve všem, co se v těch skladištích dělo?“

Taruk chvíli mlčel. Myslel na muže, který visel, na Cyana, který se skrývá, na Sareen, která si prošla únosem. A na to, jak málo toho ve skutečnosti ví. Sevřel se mu žaludek. Byl tu jen chvíli a už měl na svědomí popravu. Nebo si tak připadal.

„Myslím, že Cyan tahá za víc provazů, než se zdá. A možná není jediný. Přeci jen mám k dispozici mnoho dalších jmen. Jak už víš, dal mi seznam lidí, které jsem měl prověřit.“

Ryntheros přikývl. „Proto tě budu potřebovat i dál. Karavana vyráží zítra ráno. Musím to všechno ještě prověřit a promluvit si se Sareen. Dlužím jí omluvu.“ V tom okamžiku lehce ztišil hlas. Je možné, že toho, co se stalo se Sareen, opravdu lituje?

„Krom toho, kmeny začínají být neklidné. A mně dochází čas. Pojedeme postupně s pár zastávkami až do hlavního sídla kmene Blain Pakk. Vlčí kmen nás už očekává a ve světle nových událostí se bude ledacos probírat. Ty budeš moci hledat stopy po Saskaře. Vím, že měla s Vlky velmi dobré vztahy – ostatně, to ona se zasloužila o úspěšné vyjednání obchodní bathosské smlouvy, kterou máme s kmeny.“

„Podle toho, co víme, byla viděna naposledy, když směřovala někam na sever, k Šedé bráně. Pokud jedeme až zítra, připravím se tedy a zkusím sehnat o Saskaře pokud možno co nejvíce informací.“

Na to Ryntheros přikývl. Otočil se a odcházel, zanechal Taruka samotného se svými myšlenkami. Dav zmizel, tělo viselo, vítr se zvedl a narážel do praporů Sirbjorgu nad tržištěm.

Bylo na čase se připravit na cestu. Do nitra Bathosu. Do hor. A k odpovědím, které možná budou horší než ticho, jež je dosud obklopovalo.

Když sdělil ostatním novinu, že budou vyrážet na cestu až zítra, a že se nejdříve zastaví ve vesnici Fhrera, vypadali ostatní trochu zklamaně. Všichni už byli připravení na cestu. Taruk je ale požádal o pomoc se sbíráním informací o Saskaře, a tak jim to zvedlo trochu náladu. Byla pravda, že toho o ní moc nevěděli a každá informace by jim mohla pomoci tu ženu najít.

Po celém dni vyptávání v Mal´Theoru však z té neznámé ženy nebyli o nic moudřejší. Co jim ale pomohlo byl útržek informace, která Silaqui přišla obzvlášť šťavnatá – diplomatka měla na ostrově poměr s někým z kmene Blain Pakk. Skupinu napadlo, jestli si náhodou diplomatka neusmyslela, že už nechce být nalezena – což by ve světle nových informací bylo možná i pravděpodobné. Silaqui se ta myšlenka líbila. Kdoví proč v tom viděla určitou romantiku.

Taruk to všechno vnímal jen jako další komplikaci. Jen další důvod, proč bude muset pátrat po někom, kdo se ztratil v divočině. Nebylo to poprvé, co pomáhal někoho hledat. V tomto případě se ale od něj čekalo, že se vrátí domů – zpět k Vlčímu kmeni. A to pro něj bylo bolestně těžké.