Včelařka: Prolog a Kapitola první: Den konce a začátku

Prolog: PŘEDTÍM

 

Slunné odpoledne, červenec 1452

Labe.

 

Vodník se opřel na rybářské lavičce a pozoroval řeku. Vedle něj stálo usoplené, vykulené děcko a zíralo na nově příchozího:

„Strýčku Hannesi!“ zatahal kluk vodníka za zelený rukáv, „co to je?“

Hannes se podíval do stínu: „Tohle? To je bubák, chlapče. Neměl nic lepšího na práci, tak se stavil na čaj.“

Capart na tom vysvětlení neshledal nic zvláštního – trápilo ho něco jiného: „Žere děti? Jako Polednice?“

To říčního ducha rozesmálo.

„Slyšels, Schatten?,“ zavolal na bubáka, který se mezitím snažil s klením dostat z vrbiček. Na příchod ze stínů si mohl vybrat lepší místo. “Pověz, žereš děti?“

Temné zjevení se už dostalo až k lavičce a naklonilo se k děcku.

„Ne. Těžko se dostávají ze zubů,“ předvedl Stín jeden ze svých nejzubatějších úsměvů.

Zabralo to, jak mělo. Kluk vykvikl a schoval se vodníkovi za ramenem. Hannes si povzdechl a pustil Stína na lavičku vedle sebe s poznámkou, že by se Strach sám mohl aspoň jednou za věčnost chovat civilizovaně. Dotčený temný duch ho spokojeně ignoroval a pohodlně  si natáhl své dlouhé nohy do trávy.

Když to vypadalo, že ani jeden z nich se vlastně nijak zvlášť nezajímá o pojídání dětí, kluk ještě jednou sebral odvahu: „Můžeme si hrát na jezu, strýčku?“

Hannes zavrtěl hlavou: „V horách pršelo, je moc vody. Běžte na mělčinu.“

Strach pozoroval, jak se zklamané dítě vzdaluje za kamarády. Mělčina byla o poznání méně dobrodružná než jez.

„Vážně? Utopili by se pod vodníkovým dozorem, Hannesi?“

„Že mi nosí koláče je před utopením neochrání,“ mávl Hannes odmítavě rukou, „- vem si jeden mimochodem, u mlynářů pekli – potřebují řece rozumět.“

„A proto jsi vodník z nejubožejší sbírkou hrníčků široko daleko,“ zasmál se Stín.

Ale navzdory jejich haštěření byl přesně tohle ten důvod, proč se přátelili už tak dlouho. Jiní možná sbírání utopených duší považovali za vzrušující lov, ale co se Hannese týkalo, bylo celé poříčí pod jeho benevolentní ochranou. A podle toho se choval.

„A co ty? Nepotřebuješ posvačit nějaké děcko?“ odsekl vodník a zapálil si dýmku. Nesfoukl zápalku včas, dohořela mu až k prstům.

„Krucifix!“

„Ani ne,“ odpověděl Stín klidně a zakousl se do koláče. Potom k vodníkovi, nadávajícímu hned ve dvou jazycích, prohodil se čistokrevnou zlomyslností zušlechťovanou celá staletí: „Vidíš, to máš z toho tvého civilizovaného chování.“

 

Předtím víra mezi smrtelníky a duchy proudila jako svobodný proud řeky.

Od té doby se toho hodně změnilo.

 

 

 

ČÁST PRVNÍ: ZIMA

Kapitola I: Den konce a začátku

 

Teď.

 

Nic zvláštního se nestalo.

Když přišel tenhle nálet, byl to prostě jen další v řadě tolika předchozích, že už se je nikdo nenamáhal počítat. Ten den Válka prostě požrala nějaké další životy.

Po mnoha a mnoha letech se smrt a temnota zase staly všedními a všudypřítomnými součástmi dne. Bylo to tak už devátý rok.

 

Mladá žena klopýtala mezi troskami a někoho hledala. Neplakala - zatím ještě ne. To jen špína a pot jí lepily dlouhé vlasy na tvář. Byla pryč sotva chvilku. Vyběhla z domu v lehkém kabátě pro tu trochu jídla, která se ve městě ještě dala sehnat. Měla radost, sousedka jí dala vědět, že dorazilo nové zboží. Mohla být v obchodě nanejvýš deset, dvacet minut. Potom se ozvala rána a ve výloze se vysypalo sklo.

Rozběhla se domů, které už nebylo.

Děsila se okamžiku, kdy najde.

Nedalo se tomu ale vyhnout.

Svět přišel o všechny zvuky, z barev zbyly jediné dvě:

Malá ručka pokrytá sedlým bílým prachem – prachem, který ani tak nedokázal úplně ztlumit zářivou růžovou barvu plyšové hračky v neživých prstech.

Tehdy umřela poprvé.

 

Proto na tom nijak zvlášť nesešlo, že utekla. Bez plánu a bez cíle. Běžela daleko od noční můry, kterou nechala za sebou. Zmrzlá tráva jí křupala pod dlouhými kroky, ledový vzduch se prodral pod oblečení, ale jí to bylo jedno.

Co vlastně hledá, pochopila, až když se před ní otevřela hluboká rokle. Země tam spadala prudce dolů a žena stála na okraji propasti a věděla, že je jen krok od odpovědi.

Zavřela oči a roztřeseně vydechla. Poslední svoboda, ale svoboda i tak. Zdálo se to jako správná volba. Jako jediná, která zbyla.

Přesto byl poslední krok ten nejtěžší.

Kdo ví, jak je to vysoko?

Mrazivé pomyšlení.

A jestli je to vůbec dost?

Prudce otevřela oči.

To nebyla její myšlenka. Spíš šepot, který jí zněl v hlavě, aniž by se obtěžoval projít ušima.

Pomalu se otočila zpět, ledový strach ji tížil v kostech.

Ten šepot měl majitele. Stál opodál.

Postava temná jako stín - dalo by se říct, že to byl vysoký muž, ale nebyla by to úplně pravda. Všechno na něm bylo tak trochu… jiné.

Stvoření se široce zašklebilo na pozdrav, zjevně spokojené, že ho vidí a slyší, a jí neunikly dvě řady ostrých zubů.

Ale hned ho přiměla zvednout udiveně obočí, protože prostě vydechla a strach ji opustil.

„Aha, ty nejsi skutečný,“ řekla s úlevou, „jsi jen výplod mojí představivosti. To sedí.“

Stínový tvor se k ní sklonil a chvíli ji studoval. Jakoby hledal něco, co tu zjevně chybělo: „Skutečný nebo ne… jsem tady. Zajímavější je, kdo jsi ty?“ Zase ten samolibý úsměv někoho, kdo ví víc. „A ještě: Co tu děláš?“

„Jako co to vypadá?“ odpověděla odměřeně.

„Vypadá to, že se bojíš umřít“

Tak rychle. Tak zlehka. Jako kdyby se nechvěla na samé hranici života a smrti, obrazně i doslova. Jako kdyby ho vlastně nezajímalo, jestli spadne nebo ne.

A jako by na tom v nějakém širším úhlu pohledu vlastně nezáleželo – zaujalo ho to jen natolik, nakolik ho bavilo její váhání.

Vypadá to, že se bojíš umřít. Řezavý hlas její vlastní viny.

„Ne, já… neměla bych,“ odpověděla tiše, „neměla bych se bát-“

Hlas se jí zlomil do pláče, když se přiměla říct nahlas: „Ale bojím se. Všichni jsou pryč, všichni umřeli… A já… prostě nedokážu odejít.“

Na chvilku se mezi nimi rozprostřelo ticho. Zaryla prsty hluboko do paží a hlas měla náhle prázdný, protkaný sebepohrdáním: „Představivost nebo ne… Máš pravdu. Děsí mě smrt. Měla bych jít za nimi, za synem, za mužem, ale…  Chci to zapomenout. Všechno a všechny. Napořád.“

Nebyl to zrovna soucit, který Stína pohnul k tomu udělat, co udělal. Měl lidi rád, ale na soucit s nimi nevěřil. V dlouhodobém měřítku mu jako nesmrtelné bytosti nedával smysl.  Ale dostal nápad. Nebezpečný, trochu krutý, nicméně takový, ze kterého mohli mít prospěch oba dva. V dnešních dnech bylo strašně vzácné najít duši zralou uzavřít smlouvu – sama skutečnost, že se to teď stalo, se mu zdála jako dobré znamení.

„Možná by se našel způsob…“ nadhodil, „nová cesta. Jistě, jako člověk bys musela umřít, ale čekal by tě jiný život. Bez bolesti, bez vzpomínek.“

Ale ona se jen otočila zpět ke srázu. Mysl s ní hrála zbytečně krutou hru.

„Nový život…,“ zopakovala, „je načase se z toho probrat. Není to skutečné, jako ty nejsi-“

Duch stiskl zuby. Kdyby vzhlédla, všimla by si, že to vyznělo jako urážka.

„Mě už zázraky došly,“ povzdechla si hořce.

Tvor vedle ní se ostře nadechl a popadl ji za zápěstí. Bez jediného zaváhání vykročil z hrany srázu a táhl ji za sebou.

Skoro vyjekla.

Stáli v průzračném vzduchu, země ležela hluboko pod nimi. Vítr mu vzdouval plášť, který připomínal spíš tmavý kouř než pevnou látku. Svět upadl podivného ticha, jen ve spáncích jí hučela krev.

„Kdo jsi?“ vysoukala ze sebe přiškrceně.

„Jsem Strach a troufám si říct, že jsem naprosto skutečný,“ odpověděl pobaveně a v náhlém hnutí dobré vůle dodal: „Můžeš mi ale říkat Stíne.”

Nedokázala odtrhnout oči od nicoty, která se jí rozkládala pod nohama. Pořád ještě nevěřila vlastním smyslům. Ale: “Potom tvoje… nabídka… platí.”

“Samozřejmě,” přikývl a natáhl k ní druhou ruku. Chytila se jí bez váhání, vděčná za další pevný bod v prázdnotě vzduchu.

“Ale nepleť si to s milosrdenstvím.” Stín ji držel pevně a díval se na ni zpříma. “Něco to stojí. Přijdeš o vzpomínky a o všechno, co tě mučí, ale cokoliv zbyde, bude patřit mě.”

Povědomý obchod, pomyslela si unaveně. Doslova pohádkový - nebyl by v tom rozdíl, kdyby ji rovnou požádal o duši.

“Chceš po mě věrnost,” přikývla a všechno napětí z ní spadlo, jak se už teď odevzdala  obskurnímu osudu. Tohle byl konec cesty a pokud dál vedla jakákoli stezička, pořád ze všeho nejvíc připomínala volný pád. Takový, který svěřila do jeho rukou. Protože už na tom nezáleželo. Na ničem nezáleželo, kromě příslibu úlevy. Udělala by cokoli, vzdala se čekhokoli, jen kdyby zmizel bílý prach, zářivě purpurová… “Je tvoje.”

“Pak jsme se dohodli,” stáhl ji zpět na pevnou zem.

 

“Neřekla jsem ti svoje jméno,” všimla si, když vyrazili pryč.

“Nesejde mi na něm,” pokrčil rameny, aniž by se na ni byť jen podíval.

“Ne?”

“Ne. Jména mají paměť. Už brzo ti najdeme nové… Míň nebezpečné.”

S těmi slovy ji provedl černou bránou. Těžká, vrzající křídla mohutných dveří byla zároveň pouhou hrou světla a stínu na sněhu pod stromy. Veřeje za nimi zapadly s dutou ránou.

 

Podzemní Palác nepatřil na žádnou mapu kreslenou lidskou rukou. Žena stála u okna a dívala se na nehybnou hladinu jezera pod sebou. Voda byla temná a tichá. Tlumené světlo na ni dopadalo v bledých sloupcích potom, co se prodralo průrvami ve vysokém stropě jeskyně. Takhle to musí vypadat, když se jeden dívá ze zavřeného hrobu ven, pomyslela si.

Tady ji opustil zeměpis i přírodní zákony. Stíny se po zdech proháněly podle vlastní chuti, aniž by se zajímaly, co si o tom myslí světlo.

Pochmurné místo na smrt. A na život.

Bylo to jako procházet snem, který byl její jen zpola. Někde daleko odtud, od téhle prosté, elegantní síně s vyhaslým krbem a s výhledem na jeskynní jezero z nezasklenného okna, slyšela kapat vodu. Čistý a ostrý zvuk se nesl tichem, překvapivý, výrazný.

Toužila po tak prosté existenci, jakou měla voda stékající ze tisíciletých zdí kdesi dole v temnotě. Taková budoucnost ji neděsila, jen byla stejnou měrou útěšná a smutná.

Bez vzpomínek přijdu o rodinu ještě jednou.

Tenhle dusivý pocit viny za chvíli zmizí taky.

Ne, nebála se. Strach jí byl známý jako starý přítel, věčný společník, a nic horšího se už nemohlo stát. Věděla o strachu všechno. A pokud se měla stát odrazem téhle síly, věděla s jistotou, že v tom bude dobrá.

Jen se potřebovala zbavit úplně všech pocitů.

 

Stín se vrátil odněkud z hloubi chodeb, ať už to byl ztracený kdekoli. V ruce nesl misku s čirou tekutinou. Na malou chvíli se zarazil ve dveřích. Bylo… nezvyklé mít tu člověka. Tohle místo obvykle bývalo mimo jejich dosah. Ale tahle žena prošla bránou bez mrknutí oka. Jak ji tak pozoroval, jak stojí u okna a vyhlíží z něj, vypadala přesně tak, jak by jeden čekal: nepatřičně. Příliš praktická, příliš obyčejná, příliš lidská. Obklopuje ji tu věkovitá velkolepost Paláce, ona tu zatím stojí v obnošených botách a šatech, se zcuchanými vlasy, s unavenýma očima… Patřila na městskou ulici, ne sem.

Navzdory tomu všemu, jakmile si ho všimla, prostě vztáhla ruku pro jed.

“Umřeš,” zopakoval a do hlasu se mu vkradla dřív nepoznaná nejistota. Tenhle trik ještě nikdy nezkusil. Ani by se o to nepokoušel, kdyby nebyl s rozumem v koncích. Potřeboval něco změnit. Cokoliv. Svět byl rozbitý na střepy a tahle smlouva, kterou spolu uzavřeli, byla první věc po mnoha letech, která mohla mít nějaký význam. Snad.

“Kouzlo přivede tvoji duši zpátky.”

Nějak, dodal sám pro sebe. Nemám nejmenší tušení jak - můžu jenom doufat, že z tebe zbyde alespoň tolik vědomí, abys mi pomohla přežít to šílené ticho celého tohohle století. A že budeš dost silná, že proudy víry pořád ještě dokáží dát život, že věci ještě nejsou úplně ztracené…

Ona neřekla nic. Prostě s vděčným úsměvem zvedla misku. Jenom tak. Padala do hlubiny už od té strže - nemělo smysl se snažit  teď přestat.

Proběhlo to tak hladce, rychle a ochotně, že ji málem zastavil.

 

Tekutina v misce nechutnala nijak, ani byla neměla skutečnou strukturu. Pít stíny by  vyšlo nastejno a tak na krátký okamžik pocítila klid.

Pak se jí rozlil žilami mráz. Útroby se ji sevřely v křeči, ledový inkoust zakalil mysl bolestí. Jed v ní zhášel život a namísto něj se pod kůží choulila temnota. Zakřičela, ale z úst jí nevyšel ani hlásek.

Stažené hrdlo jí už nedovolilo se nadechnout. Přitiskla si ruce na krk - jen zoufalá snaha přidržet se bytí, které před chvílí tak snadno odmítla.

 

Stín ji sledoval bez hnutí a beze slova. Ale nehty mu vyrývaly ostré obloučky v kůži sevřených dlaní.

Když se to nepovede, padne její utrpení na jeho hlavu. Nádavkem ke všemu, co se už stalo.

 

Pak se temnota v rozích síně pohnula. Nejprve nepostřehnutelně. Potom se vzdmula jako vlna, donutila ho se přikrčit před tou stoupající silou a zaplavila, co zbylo z lidské bytosti před ním. Bylo to jako dívat se do nitra noci - hypnotický vír stínů, které byly mnohem víc než pouhá nepřítomnost světla. Měly svou vlastní podstatu.

A náhle, jako když udeří příliv, ho připravily o dech.

 

Vysoko nad nimi, ve světě zmítaném válkou, rostla víra jako když se řeka slévá z nesčetných pramínků lidského utrpení, přání a podvědomých nadějí. Tentokrát se rtuťovitá smrt pohybovala mezi lidmi jako nikdy dřív. To proto, že Strach ve světě chyběl po příliš dlouhou dobu. Celá jedna statečná generace stihla vyrůst a nepoznat dětskou hrůzu z noci, z neznáma, zrádnou nejistotu bytí. Tihle lidé vyrostli silní, sebejistí, nebojácní - a začali válku, protože nemělo nejmenší pochybnost, že snadno zvítězí.

A teď, poprvé v životě, čelili skutečnému děsu, aniž by se kdy naučili zvládat menší strachy. Člověk od přírody tíhne k magickému myšlení - a tihle smrtelníci, jako nikdo nikdy před nimi - byli o kouzla nevyslovitelně ochuzení. To strádání, to žíznění lidstva se spojovalo v mocný proud a vlévalo se zpět do Paláce, aby naplnilo drobné obrysy někoho, kdo už člověkem byl jen stěží.

 

Cosi prazákladního se oddělilo od těla.

 

Stín vzhlédl a před ním stála ona. Ne lidské tělo - to bylo bez života odhozené opodál jako nepotřebný plášť. Ona. Duše. Klidná, prostá utrpení. Temnota ustoupila, zůstalo jí jen tolik, aby ji zakryla. Stíny se poskládaly do jednoduchých šatů. V očích se jí odrazilo světlo, měkké, hřejivě hnědé. Usmála se, docela jemně, a vydechla. Poprvé v novém životě.

Všimla si, jak se temnota stačí v úzkých stužkách okolo ní. A jen tak, z rozmaru, vztáhla ruku a už to nebyla tma. Byly to znenadání včely, černé jako kapky noci, bzučící, kroužící. Prodloužení její vlastní vůle.

“Tak je to lepší,” pronesla sama k sobě, uspokojená životem, který jim vdechla.

“Co jsi zač?” Stín se nedokázal zdržet otázky - bezděčné ozvěny chvíle, kdy sám odpovídal na totéž.

Usmála se víc, snad si ho všimla až teď: “Jak to mám vědět? To mi řekni ty.”

Duch strachu se narovnal - jak moc se mu v tom okamžiku ulevilo na sobě nechtěl nechat znát: “Na to ještě přijdeme. Vítej.”

Přikývla s důvěrou, kterou nečekal. Tak si Stín uvědomil, co jí ještě schází:

“Potřebuješ jméno,” řekl, zatímco si ji tak prohlížel. Zachytil její pohled a věděl: “Budu ti říkat Hela.”