Včelařka: kapitola třetí a čtvrtá: Setkání o slunovratu, Být či nebýt vítaná

Kapitola třetí: Setkání o slunovratu

Čtyři Sestry se setkávaly zřídka, ale zimní slunovrat byl jednou z těch vzácných příležitostí. Mohli bychom tomu říkat slavnost, ale pokud jde o Sestry, byl to spíš protrpěný zvyk.

Zima nabídla ostatním místo u stolu a hostina mohla začít. Pro tuto chvíli na sebe vzala tvář  moudré ženy, která na své sestry shlížela s mírným, trpělivým úsměvem. Vlasy jí jako vždycky skrýval závoj, tmavý a modrý jako jezerní led. Dával vyniknout jejím sněhobílým očím. Z kapsy jejích dlouhých šatů vykoukl maličký čenich, špičatý a černý, nad ním se objevila dvě zvědavá očka. Pak malé zvířátko zase zmizelo. Vypadalo to, že si ho Zima ani nevšimla, jen klouzala očima z jedné přítomné tváře na druhou.

Jeseň kysele pozorovala plné talíře - jako každý rok. Zima je hostila na zahájení své vlády, ale na stole ležely plody sklizené na podzim. Všechna ta hojnost, všechna krása plodů konce roku patřila Jeseni - ale hostina samotná ne.

Léto jako obvykle vypadala, že do příšeří Ledového Dvora přišla z jiného světa. Což svým způsobem byla pravda. V jejích Síních byly věci zářivější, barevnější a především výrazně zábavnější. Na ledu kolem ní vykvetlo několik květů, ale to nedokázalo zahnat její nudu. Otočila se ke čtvrté sestře:  “Doufám, že už jsi se dala do práce, zlatíčko.”

Vesna prkenně přikývla: “Jako pokaždé, sestro.”

“Chceš říct, že se snažíš jako pokaždé,” odtušila Léto pohrdavě, “ale tvoje období slouží mému, Vesno. Pokaždé, když to zkazíš, zničíš moji práci už předem.”

Zima po těch dvou střelila varovným pohledem, ale to Vesna neviděla. Jen nervózně složila ruce do klína a vypadala ještě drobnější než obvykle.

Jeseň jejich výměnu pozorně sledovala. Neřekla nic, ale nesnášela, jak Léto zacházela s nimi oběma. Jako by byly jen doplňky jejího velkolepého ročního období.

Vesna jako předehra.

Ona sama jako úpadek.

Zima si povzdechla, číše se naplnily silným červeným vínem.

“Na začátek nového roku, sestry,” pozvedla svůj pohár, “nechť se zase v pořádku shledáme, až se Slunce na své pouti znovu otočí.”

Kapitola čtvrtá: Být či nebýt vítaná

Svoji vlastní komnatu v Paláci dostala hned první den. Vysoko v hlavní budově, s okny z nichž se dal přehlédnout celý “dvůr”, jak Stín říkal prostornému břehu nad jezerem. Byl to pohodlný pokoj, i když takovým příslovečně pochmurným způsobem. Byl tu krb, který sálal pokaždé, když se vrátila domů, a měkká postel, kterou si rychle oblíbila. Jenže navzdory tomu všemu se ve Strachově domě pořád ještě cítila jako host a pomalu přibývající týdny jejího pobytu na tom nic neměnily.

Dveře se pro ni neotevíraly, svíčky syčely a prskaly, když vešla do místnosti. Cokoli potřebovala - třeba obyčejný hrnek čaje - musela Stína žádat o pomoc.

“Je jenom podezřívavý,” říkal jí, “to přejde.”

“Tohle místo je - živé?” Hela mávla rukou k prostorným jeskyním kolem jezera, k labyrintu chodeb a síní, k Paláci samotnému.

“Ne tak docela. Jen už existuje po strašně dlouhou dobu.”

To bylo očividné. Čas seděl ve zdech v tlustých a nehybných vrstvách. Mnoho věcí tu bylo starých celá staletí anebo i víc.

Hela - bytost bez minulosti - tu byla cizincem.

Ale cizincem odhodlaným porozumět.

Tam venku její moc rostla, ale tady dole jí zdejší temný, skrytý svět zůstával záhadou. Navzdory odvěkým a očekávaným pravidlům podobných příběhů jí Stín nezakázal žádnou část svého podzemního panství. Žádná chodba ani komnata nezůstala skryta pod rouškou mlčení.

Navíc když  přivykla zlověstné atmosféře toho místa i jeho jedinému pánovi, nemohla přehlédnout určitou domáckost, se kterou se Stín po Paláci pohyboval. Používal sotva pár komnat, přesouval se většinou po předvídatelné trajektorii mezi zaprášenými knihami ve studovně a krbem v Malé Síni. A každý den, těsně před setměním odcházel, aby se vrátil až s ránem. Noc byla hlavním časem děsu, nočních můr a strašení a Stín byl své práci  zcela oddaný.

Hela se naučila buď odcházet s ním a spřádat pramínky zoufalství s pozdní nocí anebo usínat ve vlastní posteli sama v podzemní rozlehlosti jeskyní. Tehdy se snažila raději moc nenaslouchat tichému, opuštěnému prostoru.

Když Strach odešel, Palác byl jako zlomyslná kočka číhající ve stínech.

Jednoho takového večera se rozhodla přejít do útoku. Než aby se skrývala v bezpečné náruči svého pokoje, ponořila se hluboko do chodeb Dolního Paláce za jezerem.

Někde tu musí být kuchyně, říkala si, a v ní svoboda ve vlastním hrnku čaje.

Kuchyně tu noc ale nikdy nenašla.

Chodby se zužovaly, strmá schodiště byla ještě strmější a celé to bludiště uzkých uliček se stáčelo samo do sebe. Hela chodila v kruzích, neschopná najít cestu ani tam, ani zpátky. Kdyby měl Palác hlas, zlomyslně by se pochechtával.

Včelařka mezitím drtila mezi zuby kletby.

Stín ji našel až ráno, jak vyčerpaně spala na schodech.

Probudil ji se smíchem: “Hádám, že se půlnoční vycházka nevydařila?”

“Spíš ji spolkla tahle  protivná díra v zemi,” zavrčela Hela, když si rovnala rozlámaná záda.

Mech na stěnách se uraženě zavlnil.

Temný duch se usmál: “Nebude tak zle. Zkouší tě… ale stejně tě dovedl sem.”

“Kam?”

“Sem.” Stín otevřel nízké dveře, podobné tuctům jiných, které tu noc Hela minula.

Ale za těmihle nebyla žádná komnata. Jen jeskyně, přírodní a nedotčená, ale plná chvějivého kouzelného světla.

“Přivedl tě až k samotnému srdci,” poznamenal Stín, když za nimi zavřel dveře, “tohle je První sluj.”

Hela přejela prsty po chladných kamenech. Byly pokryté jednoduchými obrázky. 

Lidé. Rodiny. Zvířata. Slunce a Měsíc.

“Tohle není práce duchů,” uvědomila si a Stín přikývl.

“ Oni… tu žili?”

Strach zaváhal. “Ne doslova,” odpověděl nakonec, “a ano, žili. Je to jako… otisk prvních vypravěčů. Těch, kteří stvořili náš svět. A svůj, doopravdy lidský, s ním.”

Okolo pozvolna proletěly zářící světlušky, jako malé létavice. Její černé včely se k nim připojily a společně kroužily pod nízkým stropem.

“Mluvil jsi o slábnoucí magii,” zavrtěla hlavou, “ale tohle místo…”

“Tohle místo je stará magie,” řekl, “jako starý šperk.”

Vzduch byl příjemně  chladný, uklidňující ve svém nehybnosti. Na věčné stráži tu stály krápníky a voda v malém jezírku byla průzračně čistá.

Poprvé za celou dobu se Hela necítila nevítaná. 

Místo toho stála na svaté půdě.

“Proč mě sem Palác zavedl, Stíne?” otočila se na něj a v hlase se jí zachvěla obava.

Strach ji vzal jemně ta ruku, jako trpělivý průvodce: “Já myslím… aby si byl jistý, jestli sem patříš.”

“Měla jsem prokázat, že jsem hodna jeho svíček a čaje?” povytáhla Hela obočí.

“Taky se to tak dá říct,” odpověděl Stín a zvedl její ruku. Jedna zářící bílá tečka jí přistála na kůži. “Možná jen chtěl vědět, jestli jsi skutečná.”

“Prošla jsem?”

“Jak to vidím já,” pohlédl na ni úkosem, “zrovna jsi dostala svoje právo na čaj na zbytek věčnosti. Líbíš se mu.”

Hela neřekla nic, ale to pomyšlení ji hřálo na duši.