Včelařka: kapitola šestá: Podzimní vítr

Zima už se nachýlila ke konci. 

Hela procházela hlubokým sněhem horského lesa. Šedá obloha slibovala brzy další sněžení a Včelařka na cestách si přitáhla šátek blíž ke krku. V těžkém tichu visícím v šeru bílých stromů se plápolající oheň v Paláci jevil dost neodolatelně. A tak Hela přehodnotila dnešní plány. Navíc po dlouhé řadě smrtelníků, kteří o ní sice věděli, ale neviděli ji, se těšila na trochu skutečné společnosti.

Teplejší vánek zvedl sněžný prach  a ten na okamžik zatančil kolem jejích nohou. Zastavila se na místě. Někdo nebo něco bylo blízko. Ještě zatím žádného dalšího ducha nepotkala, ale teď zaslechla tóny magie ve vzduchu.

“Podívejme se! Jestlipak to není ta nová.”

Smích se obtočil okolo Hely a lehkým poryvem strhl několik posledních listů z větví. Byl to příjemný hlas, pobavený a plný zvědavosti, ale při okrajích poněkud povýšený.

Včelařka se narovnala a zpozorněla.

Cizinka se zjevila pod starým bukem, nonšalantně opřená o stříbrnou kůru, jakoby tam stála celou věčnost a jen čekala, až Hela přijde.

Byla krásná. To byla první věc, která Včelařku napadla. Vysoká, elegantní žena s nepochopitelně zlatýma očima a temně kaštanovými vlasy. Byla dokonalá v každém ohledu - a přesně ve všech, ve kterých normální lidé dokonalí nejsou. Vlající šaty v podzimních barvách daly Hele uhodnout, kdo před ní stojí.

Bytost se přiblížila a Hela si okamžitě připadala jako zkoumaná kuriozita.

“Je mi potěšením tě konečně potkat,” usmála se cizinka jako nedočkavý dravec, “Jsem Samhain. A ty - určitě Stínův nový koníček. No, netušila jsem, že se stojí o fámuly nebo mazlíčky, vážně” Samhain naklonila hlavu, poslední slovo žalostně protáhla, “ale hádám, že každý sem tam potřebuje změnu. Dokonce i on. A ty jsi doopravdy… zajímavá.” Duch podzima se konečně zastavil v pohybu a pozvedl jedno krásné obočí: “Umíš mluvit, ne?”

Hela, nepříjemně si vědomá všech svých nedokonalostí, neuhnula pohledem: “Zdá se, že jsi víc než schopná obstarat obě strany konverzace sama, Samhain.”

Samhain se na chvíli zarazila, pak se její úsměv rozšířil - ale k očím se ani nepřiblížil: “Jsi ostrá. Tak je pravda, co se  o tobě říká.”

“Přijde na to, co to je.”

“Že jsi skutečný nový duch. První po dvou staletích.”

Trhnutí ramen prozradilo Helino překvapení. Stín jí řekl, že tu byli i jiní jako ona, smrtelníci, kteří se stali duchy, ale způsob, jakým to popsala Samhain, dělal ze Včelařky cosi výjimečného.

Ostrý, pichlavý úsměv: “Neřekl ti to. Jaká jsi vzácnost - a proč.”

Neřekl. Ale všechny Heliny instinkty ji nutily být ve střehu: “Jsem tu nová a pořád se učím. Ještě toho nevím hodně.”

Samhain se naklonila blíž a zkoumavě si ji prohlédla: “Bráníš ho? Hm. Zvláštní… Když si vezmu, jakému riziku tě vystavil…” uvažovala nahlas, “a říká se, že jsi sama lidská oběť té jeho války.”

“Jeho?” zopakovala Hela slabě.

“No ano,” přikývla Samhain, “ tak to vypadá, že drahý Stín si dost pečlivě vybírá, co ti neřekne. Ale není divu. Na jeho místě - no, taky bych byla vybíravá.”

Bledé zimní slunce vykouklo za mraky, v jeho paprscích Jeseň zazářila jako vzdálená vzpomínka na zlaté říjnové lesy.

“Máš moc, Včelařko,” řekla s měkkou, laskavou sympatií v hlase, “ale taky máš pravdu. Ještě toho hodně nevíš… A možná potřebuješ lepší přátele. Takové, co říkají od začátku pravdu.”

Hela polkla. Udělala krok zpět, zvuk křupajícího sněhu pod jejíma nohama zlomil pableskující podzimní kouzlo.

“Ty se…o můj případ opravdu zajímáš, Samhain.”

Jeseň se usmála, tentokrát bez přetvářky: “Kdybys věděla, čím skutečně jsi, nedivila by ses. Nakonec - není divu, že tě Stín drží nakrátko. Nebude rád, až se o tomhle setkání dozví.”

Heliny včely tiše bzučely, černé tečky na bílo-šedém plátně. Začaly padat pomalé, těžké vločky. Nedokázala skrýt napětí, když se zeptala:
“Co ode mě chceš?”

Samhain se na ni dlouze zadívala a opřela si ruce v bok, jako když jeden posuzuje umělecké dílo: “Teď nic. Jen jsem tě chtěla poznat. Ale  až si uvědomíš, že ho potřebuješ, nabízím ti… strategické přátelství.”

“Chtěla jsi říct jestli,” naklonila Hela hlavu.

“Až,” řekla Samhain, “ale pro teď - běž, utíkej zpátky za ním. Buď oddaný mazlíček,” rozpažila ruce a s úšklebkem ukázala na celou Helu v jejích černých šatech, “vždyť už teď nosíš tak příhodně jeho noční stíny. Ale začni se konečně ptát.”

Sníh zavířil, slunce zmizelo.

Hela se do Paláce vracela za zuřivé bouře.