Včelařka: kapitola sedmá: Dva hořké příběhy

“Cože jsi to udělala?!”

Hela si představovala hned několik scénářů své nevyhnutelné rozmluvy se Stínem.

Že dostane vynadáno mezi nimi chybělo.

“Řekl jsem ti, ať jsi opatrná!”

“Trochu vágní pokyn, nezdá se ti?” odsekla.

Na druhou stranu a k Helině podráždění, Samhain ho zjevně znala dost dobře na to, aby odhadla, jak Stín zareaguje.

Ten teď měřil síň dlouhými kroky a temnota při stěnách se zdála hlubší a pozorná.

“Nehraj si na hloupou. Taky jsem ti řekl, že nemůžeš věřit nikomu,” zavrčel.

I to byla pravda. Řekl to, v těch pár posledních týdnech. A i tak jí nemohl lépe nahrát:

“No ano, to si pamatuju,” přikývla Hela pochmmurně, chladněji než zimní lesy tam venku, “ale budeš mi tu muset trochu pomoct, Stíne. Protože zrovna teď to vypadá, že to tvůj příběh je ten nejslabší.”

Ta věta ho zarazila na místě - stál jako zasažený bleskem, který čekal od samého začátku.

“Tak co ti řekla?”

To už ani neznělo rozzlobeně. Místo toho trochu zoufale, trochu rezignovaně - snad i vyděšeně.

Hela si ze svého předchozího života nepamatovala nic, ale tohle nebylo těžké si domyslet.. Cokoli ji sem přitáhlo, cokoli ji přimělo uzavřít s ním tuhle dohodu, musela být tragédie. A tragédie teď ve světě tam na povrchu měly společného jmenovatele.

“Řekla, že je to tvoje válka,”odpověděla a každé slovo se odrazilo od ticha věčných, neskutečných jeskyní. “Musím vědět proč. Musím vědět, o čem tak zatvrzele mlčíš.”

Odpověď nepřišla hned. Temný duch poodstoupil a shlížel na ni ze své výšky.

“Nelhal jsem ti…” řekl tiše a dlouhé stíny se k němu natáhly jako druhý plášť.

“Ale pravdu jsi mi taky neřekl,” dokončila za něj.

Stín se zhluboka nadechl. Jistě, že jí to chtěl nakonec vysvětlit. Ve vhodnou chvíli. Až by to bylo třeba. Nějakým stravitelným způsobem. Pokud možno bez Samhaininy předehry.

Jaká byla teď šance, že mu bude věřit? A proč by měla, když se s tím nikdo jiný neobtěžoval?

Udělal krok zpět blíž a nespouštěl z ní oči. Odejde? Mohl by ji tu udržet jen její slib? Pochyboval o tom.

“Proč se nezeptáš Samhain sama? Vyprávěla by ti to s nadšením.”

Hela naklonila hlavu ke straně: “Ptám se tebe.”

“Abys mě mohla soudit,” podíval se na ni hořce.

“Abych ti mohla věřit,” povzdechla si.

Nedodala “ty pitomče,” ale slyšel to i tak. A později si nebyl jistý, co jí tu hádku vyhrálo - respekt, se kterým to nevyslovila, nebo důvěrnost tónu, který ta slova skrýval. Nebo to snad bylo tím, jak jednoduché bylo její přání mu uvěřit. Tak či onak. Stín se vzdal.

“Tak dobře. Dostaneš svůj příběh.”

 

Posadili se na skalnatém břehu podzemního jezera. Voda odrážela obraz vysokých zdí budovy Palác na jedné straně, na druhé straně temněla odrazem síní, které klesaly do míst, pak vnější světlo nikdy nedosáhlo.

Stín nejprve jen sledoval nehybné odrazy ve vodě a přemýšlel. Tenhle příběh měl někomu vyprávět poprvé. A, jak se bál, možná i naposled. Ale i přesto začal: “Víš, velká část toho všeho je napsaná tady, kolem nás. Nebývalo to tady vždycky tak němé a opuštěné. Tohle místo… kdysi to byl střed našeho světa, křižovatka duchů přicházejících ze všech stran.”

To nebyla jenom odpověď, uvědomila si Hela. Tohle byl příběh - a duchův hlas nesl ozvěnu dávných vypravěčů od ohňů, které už dávno vychladly v popel.

“To si moc neumím představit,” poznamenala, sama uvyklá tichu podzemního Paláce.

“Já vím,” přikývl, “ Zrovna tak nepředstavitelné bylo, že by tu mohlo být prázdno - kdysi.

Jednu věc musíš pochopit: bývalo nás hodně. Strach byl oporou víry, duchové plnili své povinnosti, vedli smrtelníky a strážili hranice světa. Tak, jak měli. Jak se od nich odjakživa očekávalo. To až pak…”

“Něco se změnilo?”

Stín se smutně usmál: “Přišel někdo nový. Původně člověk, jako ty. Bertie byl… výjimečný. Nikdo nestrávil ve zdejší knihovně tolik času, jako on. NIkdo nás nikdy nestudoval tak důkladně. Začali jsme mu říkat Učenec a zdálo se, že jeho úkol je být strážcem žízně po vědění,” povzdechl si, “byli jsme krátkozrací hlupáci, a já ze všech největší.”

Hela vzhlédla, vina v jeho hlase ji polekala. Ale Stín se na ni nedíval. Upíral zrak do vody, jakoby v hlubině hledal odpovědi, které měl kdysi dávno znát.

“Pořád nevím, jestli prostě tak strašně toužil po moci nebo vážně věřil, že má pravdu. Každopádně tehdy, před více než třemi stoletími, začal se skutečnou revolucí. Přišel se zářivým nápadem: se svobodou. Opravdová svoboda, nespoutaná moc, už žádné donekonečna opakované povinnosti… žádná závislost na smrtelnících.”

“Ale - lidská víra snad udržuje duchy naživu?” skočila mu Hela zmateně do řeči.

Stín se zasmál: “Vidíš? Jsi jedna z nás sotva pár neděl, ale chápeš to. Je to první pravidlo. Víra dává život - a bez ní žádný není. Slavný Učenec si to nedokázal spočítat - anebo to bylo přesně to, co chtěl od začátku využít,” ušklíbl se, ale sarkasmus nepohnul s bolestí za slovy. “Byl přesvědčivý. Uměl okouzlit ty, kteří byli znudění nebo nespokojení nebo prostě toužili po něčem víc… Nebo byli dost naivní na to, aby se chytli hezky znějícího nesmyslu. Řekl jim, že věřit sami v sebe stačí. Že jim všem schází jen skutečná víra ve vlastní schopnosti. Že můžou vyžít ze své vlastní víry a dosáhnout skutečné svobody - když ho budou následovat, přirozeně.”

“To mi zní jako kult,” zavrtěla Hela hlavou, “jak na to mohli skočit?”

“Schováváme se za své dlouhé životy a magii, Helo,” pokrčil Stín rameny, “ale brzo zjistíš, že jsme stejně pošetilí jako smrtelníci. Nikdo nikdy předtím nezkusil prodat duchům náboženství. Chyběla nám jakákoli obrana - někteří tomu propadli, jiní to podcenili. Já jsem to podcenil.”

Temný duch si přejel dlaní přes obličej. Až pak pokračoval: “Bojovalo se. Byly bitvy, hádky. Ale nic nepomohlo ve chvíli, kdy si tolik z nás s nadšením šílenců kopalo vlastní hroby. Pak začali mizet-”

“- a Učenec jim řekl, že mizí ti, co nevěřili dost silně, ne?” Hela povytáhla obočí. Některá pravidla vesmíru platí pro oba druhy hlouposti, smrtelné i nesmrtelné.

“No jistě,” přikývl Stín, “takže společnými silami, v průběhu let, se dokázali zbavit nejenom mnoha z vlastních řad, ale oslabili a polámali víru jako celek. Bylo to…  jako rostoucí sněhová koule, která nakonec spustí lavinu. Čím méně pracovali, tím méně smrtelníků věřilo - nejenom v ně, ale obecně. Nebralo to konce. Pořád ještě to neskončilo.”

Příběh se odvíjel dál, vykresloval jí před očima obraz letité beznaděje.

“Potom, před víc než třiceti lety, jsem skoro zmizel i já. Byl jsem tak slabý, že jsem se odsud nedokázal dostat celé tři desítky let,” složil ruce v klíně, i pouhá zmínka o té době si žádala odhodlání. “Moc si z toho nepamatuju. Jen temnotu, která mě volala zpátky. Ztrácel jsem v ní sám sebe, vrstvu po vrstvě… Bez naděje na únik. A mezitím… celá jedna generace - tvoje generace - vyrostla, aniž by strach pěstoval jejich víru, jejich magické myšlení, jejich pověry… Statečná generace beze strachu.”

Stín na okamžik zavřel oči a Hela se podívala stranou, neschopná vydržet znechucení a bolest v jeho hlase. Opravdu ji obrali o něco důležitého? Přišla o nějaký způsob, jak zacházet se strachem - bylo to to, co ho na ní nepřestávalo překvapovat?

“Když lidé začali válčit, strach se vrátil a zaplavil lidské mysli, které na to byly zoufale nepřipravené, víc než kdokoli v minulosti před nimi. To mě přitáhlo zpět, Helo. A od té chvíle se honím za tímhle divokým strachem a snažím se ho vracet k něčemu užitečnějšímu - ale je to jako spravovat díry v loďce roztrhané na kusy.”

Poslouchala tiše. Ale ještě jedné věci nerozuměla.

“Proč tě nenávidí? Samhain, myslím.”

Opřel si lokty o kolena, ruce nechal klesnout dolů. “Má víc než jeden důvod, ale v první řadě jsem to byl já, kdo měl tu loďku chránit pro všechny ostatní. A selhal jsem. Samhain není jediná, kdo mi to vyčítá.”

“A kdo ještě?”

“Všichni.”

V té chvíli Hela netušila, co na to říct. Pozorovala ho, jak zírá do temné vody, a cítila tíhu k neunesení. Příliš velkou pro jedinou bytost.

Dala se udělat jen jediná smysluplná věc. Natáhla se k jeho ruce a schovala jeho prsty ve vlastní dlani.

“Mrzí mě, čím jsi musel projít.”

Trhnul sebou - její reakce ho překvapila, zasáhla ho její nečekanost. A přesto její ruka zůstala na svém míste. Klidná, laskavá a vřelá.

To gesto nepasovalo k tomu příběhu. A Stín si pomyslel, že možná udělal strašnou chybu. Že sem nepatřila ona.

Ale možná právě to byl důvod, proč to pomohlo. A tak se neodtáhl, namísto toho přikryl její ruku svou vlastní.

“To tě mrzet nemusí,” usmál se slabě, “prostě jsem ti tenhle příběh dlužil. A vtáhl tě do tohohle zmatku.”

“Pěkných pár století zmatku,” usmála se Hela na oplátku a dodala: “Mám podezření, že ten příběh má ještě pokračování na pár dalších odpolední.”

To jí vysloužilo jeho úlevný smích: “Myslím, že máš pravdu.”

Ale pak se na ni podíval ostřejším a zamyšlenějším pohledem: “Tak. Říkala jsi, že se o tebe hodně zajímala… Pověz mi o tom víc.”

 

***

Bertie byl muž rozumu.

To by mělo být naprosto jasné.

Byl to vážný anglický gentleman, spolehlivý a plně oddaný myšlence vědy. Víc než to. Pohrdal celým tím nesmyslem kolem víry a náboženství. Nenašli byste ho v kostele - v té době radikální důkaz jeho absolutní věrnosti empirickým znalostem.

A šel ještě dál. U něj doma nebylo místo pro Otce Vánoc, pro Velikonočního zajíčka ani pro domácí skřítky. Žádné pověry tu neměly šanci. A když měly jeho děti hrůzu ze tmy pod postelí, přiměl je spát na podlaze, jen aby pochopily, že jsou v bezpečí. Že se ve tmě nic neskrývá a noc je jen časem chybějícího světla.

Nebyl ani obyčejný měšťan. Byl učenec. Profesor na jedné z nejstarších univerzit v Evropě. Jedna z nejbystřejších myslí vědy v 17. století.

Doopravdy věřil jen v jedinou věc. Že čas osvícenství je blízko.

A tak byla celkem ironie, když ho zabil požár od hromničky, kterou jeho žena postavila do okna. Bohužel pro něj neviděla svět stejně jako její muž.

Dokonce i když se dusil kouřem, nemodlil se a nedoufal v posmrtný život. Pevný do posledního dechu.

Představte si jeho vztek, když se probral jako duch.

Ukázalo se, že lidi to pochopili úplně špatně a začali věřit ve vědu.

Ti zatracení blbečci.

 

 

Věrný celoživotnímu přesvědčení začal ten nový svět studovat. Nebylo to nic těžkého - pro duchy bylo otázkou cti a dobrých mravů postarat se o každého nováčka. Věci pak běžely snáz, předcházelo to nehodám - a když nově příchozí začal brzy dobře plnit své povinnosti, víra, kterou si vysloužil, přispívala ku prospěchu všem.

Tak se dostal i do Stínovy knihovny. V té době podzemní Palác sloužil méně jako domov Strachu a víc jako veřejné prostranství. Duchové neustále přicházeli a odcházeli, knihovna - obrovská sbírka knih a svitků - byla dnem i nocí otevřená. Poprvé, když do ní Bertie vešel, skoro prominul osudu, že ho přiměl k téhle mizerné, absurní existenci. To místo bylo velkolepé. Svatyně znalostí a kouzel.

Tam také poprvé potkal zdejšího pána.

Narozdíl od ostatních Stín nepotřeboval studovat rejstříky, když potřeboval některou z knih. K jeskyním naplněným nepřeberným množstvím svazků se choval jako k poličce s knížkami. Mrtvé jazyky a ještě mrtvější abecedy ho vůbec neobtěžovaly.

Temný duch projevil mírný zájem o to seznámit se s nově příchozím, byl zdvořilý a ochotně Bertiemu pomohl najít, co potřeboval. A byl pryč.

Postupně se Strach stal na dlouhou dobu Bertieho posedlostí. Jak se zdálo, byl neuvěřitelně starý. Přítomný od počátku časů, měl velkou moc a ještě větší vliv na lidský i nesmrtelný svět.  Navzdory tomu se ale soustředil téměř výhradně na svoji práci. Jen výjimečně byl k vidění dole v Paláci - většinu času Stín putoval světem, tvaroval strachy a noční můry, udržoval pověry v chodu… A občas, aby se víra občerstvila a pro trochu vlastní zábavy, vytvořil novou tradici anebo zvyk.

Noc za nocí, den za dnem. Měsíce, roky, staletí, tisíciletí. Strašil svět jako by to bylo svaté poslání.

Jak neumřel na čirou nudu, bylo nad Bertiho chápání.

Pokud Učenec Stínovi nejdřív nerozuměl, později jím začal pohrdat. Strach a celá společnost duchů byli chycení v nekonečné smyčce téže rutiny. Oddaní, pečliví, soustředění na smysl své existence - nekonečné řady duchů hrdých na vlastní okovy. Své otroctví považovali za čest. A, první mezi sobě rovnými, Strach, který měl tolik možností to změnit, ale nikdy nic neudělal jinak.

Bertie považoval rozum, osobní svobodu a pokrok za nejvyšší hodnoty v životě. I když ho smrtelníci zklamali, byl ochotný to zkusit s duchy. A možná, že Vyšší Dobro se dokáže šířit, že by mohlo pomoci oběma světům.

“Copak byste opravdu měli být určeni rozmary stvoření, která nemají ani zlomek vašich schopností a znalostí?” ptal se ostatních. “Zasloužíte si strávit věčnost jako služebníci?”

Trvalo to, ale přeci jen našel ochotně naslouchající uši. A na jejich obavy našel zklidňující lék: “Víra je jako přírodní síla. Co záleží na tom, kdo naplní láhev vodou, pokud se můžeme vždycky napít? Věřte v sebe a jeden v druhého. K tomu nepotřebujeme podplácet smrtelníky!”

Čím víc duchů naslouchalo, tím silnější Učenec byl. A tak viděl, že měl pravdu. Jejich víra byla právě tak sytící, jako lidská.

 

Když první z nich začali slábnout a mizet, byl z toho přirozeně zničený. Ale pak pochopil: ne každý mohl dosáhnout úplné svobody. Ne každý dával dost. Jistě, bylo to smutné - ale když se kácí les, létají třísky.

A když se systém víry konečně pokroutil dost na to, aby zanechal svět duchů v troskách, viděl, že jeho práce je skoro hotová. Ti, kteří přežili, to zvládli i za přiškrcených zdrojů víry - to byli ti silní. Ti, kterým daroval osvobození.

A smrtelníci, zbavení magického myšlení, rostli. Převážně. Rozhodně dost na to, aby byl na své dílo hrdý.

Takže když se objevila ta nová, Bertie si nejprve myslel, že jde o klepy. Nemělo by už být možné, aby se narodil nový duch jen ze syrové víry.

 

Ale když tu teď naproti němu seděla Samhain, elegantní a bohorovná, a potvrdila každé slovo té povídačky, byl si zcela jistý, že se s tím musí něco dělat.

“Tak,” Jeseň si uhlazeným pohybem opřela bradu o ruku, “říkala jsem si, že bys určitě rád věděl, kdo ji sem přivedl.”

“A kdo?” Bertie měl jen málo trpělivosti s jejími hrami.

“Stín.”

Samozřejmě. Kdo jiný.