Včelařka: část II JARO, kapitola osmá: Noc Dlouhého běhu

 

Stín poslouchal pozorně.

Samhain byla nepředvídatelná síla - anebo naopak naprosto předvídatelná ve své sobeckosti. S tím měl rozsáhlé zkušenosti. Jestli byla přesvědčená, že je Hela užitečná a že stojí za to si ji držet nablízku, pak byla Včelařka opravdu zajímavá figura ve hře. Ještě potrvá celé měsíce než nastane období plné Samhaininy moci. Teď, s blížící se jarní rovnodenností, byla ve skutečnosti nejslabší. Jenže to taky znamenalo, že měla nejvíc času na pletichy a intriky. Stín si nedovedl představit nic jiného, co by Jeseň milovala víc - snad kromě toho jejího příšerně přeslazeného kafe, na kterém vždycky tak trvala. 

Hela dokončila své vyprávění a poklepala na skalnatou zem neklidnými prsty: “Tak, takové to bylo se s ní potkat.”

Stín se zvolna, zubatě a zeširoka ušklíbl: “Možná opravdu potřebuješ nové přátele.”

“To zní podezřele.”

“Vůbec ne,” zavrtěl hlavou i když jeho celá tvář oznamovala opak, “zní to jako ta nejrozumnější věc na světě.”

Teď se postavil a nabídl ruku i jí, aby mohla vstát: “Samhain se v jedné věci nepletla. Někoho jako jsi ty už jsme neviděli hodně dlouhou dobu. Nejen, že tu jsi nová - taky sílíš. Víra pracuje ve tvůj prospěch, zatímco my ostatní sotva přežíváme.”

“To jsem snad vyvolená?” rozesmála se.

I Stín se pobaveně zasmál: “Nebylo by to pohodlné? Ale ne. Myslím, že jsi prostě důkaz, že víra stále žije - a že všichni můžeme najít cestu zpátky.”

“Tak co teď uděláme?” zeptala se Hela pátravě. Líbilo se jí, jak se na ni teď díval. Se vzrušením, s nadějí na změnu… Stačil jeden pohled, aby uhodla, že má na mysli nějaký plán.

Když odpověděl, klukovsky mu zajiskřilo v očích: “Teď počkáme pár dní - a pak tě vezmu ven.”

 

Nadcházel čas rovnodennosti - a duchové takové noci brali vážně. Bez ohledu na jarní zvyky a tradice lidí, tady byl nejdůležitější vždycky Dlouhý běh.

Musel se odehrát rok co rok, byl branou k novému ročnímu období. Zrcadlil rituály smrtelného světa - ale především to byli duchové sami, kteří potřebovali oslavovat. A tak se shromáždili za úsvitu a trpělivě vyčkávali, až Běh začne.

Hluboko pod chladnou zemí se chvělo srdce. Už teď pádilo. To se krajem šířil strach, široko, daleko a hluboko - ale tohle malé stvoření se nesmělo dál schovávat. Navzdory vší své dosavadní slabosti. Šírání se ředilo ranním světlem, nad obzorem se objevila tenká linie slunečního svitu - a malý zajíc vyrazil ze skrýše.

Slepý k tichým pozorovatelům běžel o život. Přímo za ním se z temnoty umírající noci hnala jiná síla.

Zima nosila mnoho tváří, ale ze všech zářily její bílé oči. Byla to běloba beze stínů, jako tundra sevřená ledem za jasného dne, kdy je slunce jen služebníkem vládnoucího mrazu. Morana byla kdysi bohyní, ale už dávno se tou ztrátou netrápila. Její panství bylo stále obrovské, i když byla jen duchem. Její moci se jiná nerovnala. Dnes měla tvář smrtky, tvář posledního dechu ustupujícího období.

Malé zvířátko se ve svém trysku nesmělo zastavit ani na kratičkou chvíli. Kdykoli je mrazivý přízrak dostal příliš blízko, země tuhla a zraňovala měkké tlapky. Vzduch se hůř dýchal, sotva probuzená tráva zmírala. Ale zajíc běžel a běžel, ztěžka oddechoval, ale stále unikal sevření Zimy.

Duch jara měl větší úkol než pouhé přežití. Jakmile zajíc doběhl ke smrtelníkům, sílil a zrychloval - a lidé, kteří za ním zůstávali, cítili v ovzduší změnu. Rozhlíželi se kolem sebe a svět byl jiný, čerstvý a nový. Čím dál se zajíc dostal, tím víc slábla ozvěna ledu v jeho patách.

Hnal se krajinou, dokud se noc nevrátila zpět a malé roztřesené zvíře se nezastavilo u nohou duchů, kteří na jeho příchod čekali. Pak se pod nahou, chladnou oblohou sotva narozeného jara rozsvítila světla - roční období se změnilo.

Nastal čas hodování. V téhle dlouhé době hladu mohl o takové noci každý znovu zakusit vzácné vzepětí víry.

 

“Kde jsou?”

“Kdo?”

“Zajíc a Zima,” ptala se Hela. Zdálo se, že se už nikdo z přítomných o dva duchy, kteří dnes sehráli tak výjimečnou roli, nezajímal.

“Vrátily se domů,” odpověděl Stín, “Zima má právo si odpočinout a Vesna má naopak příliš mnoho práce. A ani jedna z nich nikdy neholdovala večírkům.”

Hela tomu vysvětlení mohla jen stěží uvěřit, protože to, co dnes viděla, bylo kouzlo ze starých pověstí. Den kolem ní proletěl v rozmazaných, nerozeznatelných hodinách - a přesto se teď, na jeho konci, dva nejdůležitější duchové rozhodli odejít. Ale nabízenou sklenku vína si vzala: “V tom se moc své podzimní sestře nepodobají, že?”

“Ne, to určitě ne,” souhlasil Stín.

Zatím stáli na samém okraji slavnosti. Včelařka si nemohla nevšimnout, že její společník do středu oslav nijak nepospíchal. Když si všimla, jak na něj ostatní zírají, chápala proč. Nikdo neřekl ani slovo, ale Stín nebyl vítaný host.

Nesešlo na tom. Měli tu dnes večer práci.

 

Byla tu hudba a tlachání a zpěv a tanec. Brzká jarní noc zalézala pod nehty a udržovala všechny blízko planoucích ohňů a Hela tak mohla obdivovat různorodost zdejší společnosti. Učiněná pohádková knížka přivedená k životu. Byly tu víly a rusalky, vodní i ohniví duchové všeho druhu, strážci podivných míst, bytosti děsivé i ochranné… Především duchové přírody - těm na proměnách roku záleželo nejvíc.

Bavili se - aspoň na první pohled. Ale Včelařka cítila i něco jiného. Něco, co rezonovalo s napnutými strunami kdesi hluboko v jejím nitru. Jejich radost jen klouzala po povrchu. Dokonce i potěšení dnešní noci bylo zatížené čímsi smutným a těžkým. Chybí jich příliš mnoho, uvědomila si náhle a její včely vydávaly hluboký, vzrušený zvuk desítek křídel.

 

“Běž s ní promluvit,” zašeptal Stín, když konečně v davu našel Samhain.

“Pořád ti to přijde jako dobrý nápad?” zapochybovala Hela ještě jednou, naposledy.

Ale Stín jen zavrtěl hlavou: “Je bezpečnější držet si ji nablízku.”

“Pořád je to využívání,” podívala se na něj ostře, ale Stín jen pokrčil rameny.

“Chce tě pro sebe. Já se jen snažím najít cestu, jak přivést víru nazpět pro všechny - a naše největší šance prostě přijde na podzim.”

Včelařka si povzdechla, ale už se nehádala. Plán dával smysl, i když se jí pořád zdál nebezpečný. Ale ten pocit ztráty, ta bolavá nepřítomnost těch, kdo tu měli být a nebyli, to stále viselo ve vzduchu - celé to štiplavé zoufalství. Chápala, že něco se udělat musí.

 

Upoutat Samhaininu pozornost nebylo nic složitého. Sama se zdála být nadšená, že Helu vidí.

“Jaká čest!” rozhlédla se po svých společnících rozzářeně, “máme dnes velmi vzácného hosta!”

Hela cítila, jak se jí už při těch slovech sevřel žaludek.

“Samhain. Ráda tě opět vidím.”

Jeseň si ji změřila s širokým úsměvem, který měl málo co dočinění se skutečným potěšením ze setkání. Pak mávla na ostatní, aby je nechali o samotě: “Dostala jsi své odpovědi, Včelařko?”

Hela zvolna přikývla: “Myslím, že ano. Alespoň některé.”

“A?” Samhainin hlas řezal jako skleněný střep

“A zůstávám, kde jsem,” odpověděla Hela hladce, dobře si vědomá ostnu v těch slovech, “ale já nevěřím na jednoduché volby, Samhain. Můžeme si být všichni užiteční navzájem.”

Jeseň chvíli mlčela, mezi obě ženy se vklínil hluk veselí okolní oslavy. Pak prostě přikývla: “Pokračuj.”

Hela se napila doušku vína. “Pochopila jsem, že jsem se jednoduše dostala doprostřed bitevního pole. A rozumím tomu, že Stín… udělal chyby. Ale společně - něco bychom na tom společně mohli změnit,” řekla a pak pokračovala: “Nejsem ničím zvláštní. Ale už jen proto, že existuju, víme, že víra pořád proudí… Tam venku se prohání divoké strachy, je tam víra, se kterou nikdo zatím nepracuje - a tím pádem existuje naděje, že víra v celý tenhle svět se může vrátit. Věci se mohou změnit.”

Jeden dlouhý ostrý nehet poťukává na skleněný pohár - Samhain přemýšlela, zvažovala před ní rozložený vějíř pravd a polopravd.

“Vyslal tě sem jako parlamentáře.”

Hela se konečně usmál: “Přišla jsem, protože mi to dává smysl.”

 

Váhavě, ale Samhain přece jen souhlasila. Hela jí moc nevěřila a pokud mohla soudit, bylo to vzájemné. Ale něco teď měli. Slabou nitku, s níž se dalo pracovat. Ke Stínovi se vracela s lehčím srdcem.

 

“Tak?”

“Tak je to domluveno.”

Stín přikývl a Hele neuniklo, s jakým zadostiučiněním. Šlo jim to spolu dobře.

“V tom případě můžeme jít,” odložil svoji sklenici. Těch kyselých pohledů kolem měl přinejmenším na rok už dost.

Ale Hela to viděla jinak a cílevědomě ho popadla za ruku: “Svoji část jsem splnila, teď je řada na tobě, Stíne. Slíbil jsi mi, že mě vezmeš ven. Když nic jiného, dlužíš mi tanec.”

Ocitnout se uprostřed oslav bylo to poslední, co by chtěl - ale jak by jí teď mohl říct ne? A tak ji nechal vtáhnout ho do tance a když sám sobě konečně dovolil na okamžik zapomenout na všechny okolo, bavil se víc, než za několik posledních staletí. Už zapomněl, že je možné se cítit takhle. Bezstarostně.

“Tancuješ líp, než jsem čekala,” zasmála se Hela po prvním kole.

Stín ji protočil pod rukou, jen co hudba spustila nanovo: “Noční můry se neobejdou bez špetky překvapení - to ti nikdo neřekl?”

Přistála mu bezpečně v náručí: “Tu lekci jsem někde musela minout. Ale už to budu vědět.”

Stín neřekl, že sám netušil, že se Zoufalství umí takhle smát.

Hela se zasmála tomu, co řekl místo toho. Tančila zlehka a vesele.

 

Z povzdálí je sledovala Samhain a nevěřila vlastním očím. Taková čirá drzost, s jakou se to zosobněné selhání klidně předvádělo přede všemi.

A potom ten prostý fakt, že Strach nikdy s nikým takhle netančil. Ne s takovým nestydatě opravdovým smíchem. Zejména ne s nějakou obyčejnou někdejší smrtelnicí, bez ohledu na to, co z ní dnešní časy udělaly. Tvářil se, jako kdyby mu bylo jedno, kdo všechno se dívá.

S ní na svět během tance nikdy takhle nezapomněl.

Jestli Samhain něco doopravdy a z hloubi duše nenáviděla, byla to prohra. Tím spíš, když ani netušila, že o něco hraje.

Když se temní duchové dali do dalšího kola tance, skleněná číše v jejích prstech praskla v půli.