Včelařka: kapitola devátá: Sestry

“Jistě by sis našel chvilku pro starou přítelkyni, že?”

Už jen Samhainin odměřený tón stačil, aby Stín ztuhnul na místě. Ale rychle se sebral a rozpačitě pustil Helinu ruku. Pohledem ji zpola žádal, ať se do toho neplete, zpola se omlouval.

“Teď když spolu máme spolupracovat,” otočil se na Jeseň, “tak se tomu asi nedá vyhnout, předpokládám.”

“Okouzlující jako obvykle,” ušklíbla se, ale dovolila mu vyzvat ji k tanci.

 

Hudba hrála waltz a oba duchové k sobě přitahovali pohledy ze všech stran. Samhain zářila v teplých tónech podzima, Stín byl temnota sama, společně byli divadlem moci a komplikované historie - a jakmile přihlížející dospěli do tohohle konkrétního myšlenkového bodu, nevyhnutelně obrátili pohledy k ženě v jednoduchých černých šatech na okraji prostranství.

Hele se Samhainin tón nelíbil ani v nejmenším. A byla si až příliš vědoma zajmu všech okolo. Ale i tak zůstala tady, stranou, a sledovala ty dva. Čekala. Jak po ní Stín ostatně chtěl.

Všechno bylo naprosto v pořádku. I když rychlost, s jakou popadla vinnou sklenku, možná mohla naznačovat opak. Nebylo tu nic, o co by jí mohl kdokoli obrat - takže nedávalo smysl cítit se okradeně.

Ať už během tance mluvili o čemkoli, Stínovi se to zjevně nelíbilo. A to jí dělalo starosti, protože ještě před chvílí věci vypadaly dobře.

Včely tiše létaly a opisovaly velké, líné kruhy kolem ní. Ale když se Samhain naklonila blíž a Stín se zamračil, včely odpověděly ostrým bzukotem. To bylo to poslední, co Hela potřebovala - svévolný tlampač jejího podráždění.

Nadechla se a prudce vydechla. Včely se rozletěly do okolí. Nemálo duchů kolem tím pádem zažilo pár nepříjemných okamžiků dotírající sebelítosti.

 

Když konečně hudba přestala hrát, Stín se Samhain krátce uklonil na rozloučenou, ale už se neobtěžoval doprovodit ji zpátky.

“Jdeme pryč,” oznámil Hele, jakmile se k ní dostal.

“Co se stalo?” chtěla vědět, ale Stín po ní šlehl nečitelným pohledem:

“Co se teprve stane.”

 

Řady duchů se zavlnily a shromážděním proběhl znepokojený šepot. První, co Stín a Hela za sebou zaslechli, byl ostrý skřípot - jako když tlusté ledové desky klouzají jedna po druhé. 

“Jak se opovažuješ sem přijít?”

Morana se možná nechtěla účastnit, ale to ještě neznamenalo, že by ona a Vesna nevěnovaly oslavě pozornost.

“Má drahá Zimní paní, nejdražší Jaro, jako každý rozumný duch jsem samozřejmě přišel oslavit Noc Dlouhého běhu.”

Stín se pomalu otočil.

Nově příchozí promluvil přátelsky a vřele - hlasem, který sládl odpoledním čajem v nejjemnějším porcelánu.

Samhain mluvila pravdu, když ho varovala. Učenec byl tady a okamžitě si našel v davu oba temné duchy.

 

Morana vystoupila ze stínů ještě holých stromů. Jako žena v dlouhé róbě, s vlasy zakrytými závojem v barvě jezerního ledu - byla ztělesněním noční vánice.  Nejzvláštnější ale na ní byla její tvář, která měnila podobu s každým pohybem. Mladá dívka, zralá žena, stařena, mrtvola s lesknoucíma se bílýma očima. Stála tu, přísná a mocná.

Na rameni jí seděl Zajíc.

“Nejsi tu vítán, Učenče. Odejdi.”

Každé její slovo se neslo s ozvěnou autority. Ale malý, baculatý mužík před ní jen zavrtěl hlavou, jakoby se omlouval. 

“Rozumím tvému postoji, Morano, vážně… Ale tvoje moc už vyprchala… Dnes v noci.”

Někdejší bohyně stiskla pevně čelisti. Duchové se zachvěli, protože sama země pod jejich nohama ledově vydechla.

Učenec jen natáhl ruku. Zajíc seskočil z Moraniných zad a vyrazil k němu. Sotva se dostal dost blízko, jeho tvar se rozmlžil a proměnil. Vesna na sebe vzala podobu mladé bosé dívky se sklopenýma očima, dlouhé vlasy jí halily tvář. Její sestra sykla vztekem a překvapením.

“Rád tě zase vidím, dítě,” pozdravil dívku Učenec vlídně.

Vesna na okamžik zavřela oči. Tohle místo, tahle hostina, to bylo jedno z posledních útočišť přeživších duchů. Právě je zradila a dobře to věděla. Ale co mohla říct? Že ji Učenec našel v těch devíti pustých, bezhlesých měsících roku, kdy vládnou její sestry, a změnil celý její pohled na svět? Kdo z nich by to pochopil? Nenáviděli ho, stejně jako předtím i ona. Nedokázali vidět, jaký dar jim nabízel: naději na lepší život. Na osvobození od pout povinnosti. To jí otevřel oči: byla z těch nejmocnějších, z věčných. A přece její skutečná moc teprve čekala na své plné odhalení.

Byli příliš zahledění sami do sebe a do minulosti, než aby dokázali vidět pravdu.

“Už žádné Dlouhé běhy, sestro,” zašeptala, když se konečně odhodlala zvednout hlavu, “žádné okovy polozapomenutých rituálů. Jsem, co jsem. Nemusím smrtelníkům věčně dokazovat, že jaro existuje…”

S každým slovem si byla jistější, každé slovo bylo pevnější než to předchozí. Vesna vzhlédla a její oči se horečnatě třpytily přesvědčením.

“Já zkrátka jsem.  A vždy budu.”

 

Bertie sám sobě dovolil drobný úsměv. Dlouhým pohledem klouzal po shromáždění. Bylo to představení - jeho malý klenot předvedený přímo v hnízdě jeho protivníků. Způsob, jak jim dát najevo, že nemůžou navěky předstírat, že neexistuje. Špitali si o naději spojené s tou novou, doufali, že se k nim víra vrátí nazpět. Ale teď, když si k sobě vzal jednu ze Sester, nebylo pochyb, kde leží skutečná moc.

 

Stín si protáhl prsty, z lesa k jeho nohám proudila temnota.

 

“Ne.” Morana nezvedla hlas, přesto ji slyšeli všichni.  Ze země se zvedly ostré ledové špice přímo mezi Učencem a Vesnou, nutily dívku ustoupit zpět - ale záhy popraskaly a rozpadly se.

“Nemůžeš mě nutit,” Vesna se otočila a hledala ochranu po Učencově boku, “dnes  jsem tě předběhla, Morano… Jsem volná… Můžu si dělat, co chci.”

“Hlupačko,” zaskřípěl hlas její sestry, “jsi jedna ze Čtyř! Nemůžeš opustit svoji povinnost!”

“Jsem mnohem víc než moje povinnost,” odsekla Vesna.

 

Temnota rostla, úponky v barvě půlnoční černi se proplétaly mezi hosty.

“Co to chceš udělat?” zeptala se Hela tiše a i její vlastní otázka byla plná obav. Cítila to - příběh, který se teď před nimi měl zopakovat znovu, už potolikáté. Neodvratná ztráta a rezignace prosycená děsem. Vzduch sám byl těch pocitů plný.

“To, co musím,” odpověděl Stín stejně tiše a pak pozvedl ruku.

”Nevybral sis správnou oběť, Bertie,” řekl nakonec nahlas.

“Zase ty?” Bertieho úsměv se rozšířil, “copak už jsme se nepřesvědčili, že pravá víra je silnější než strach?”

“Vždycky to můžeme zkusit ještě jednou,” zavrčel Stín a prudce švihl rukou k třesoucí se Vesně. Zbledla. Dech se jí zatajil, jak se temnota přiblížila a obklopila ji.

Strach pevně sevřel zuby. Musel ji přimět to pocítit: hrůzu ze zmizení, děs z opuštění všech ostatních a ze zničení koloběhu roku. Ale Vesna mu vzdorovala. Bertie nemusel ani hnout prstem - jen je pozoroval, neochvějně si jistý sám sebou.

Vesna se bála, strašlivě se bála - ale taky z hloubi duše věřila Učencovým slovům. Věřila jeho příslibu svobody a vyššího bytí. A tak se zuřivě bránila.

V agónii si přitiskla ruce na spánky: “Nech mě na pokoji, Stíne!” křičela.

“Pro tvoje vlastní dobro, Vesno,” odpověděl Strach a ještě pevněji sevřel hrůzu, která opanovala její mysl, i když cítil, jak mu vyklouzává z pod prstů, “nemůžu.”

Neviděl Helu, když se postavila po jeho boku, ani neviděl, když se rozhodla. Tak se stalo, že ho roj černých včel, který vyrazil k nešťastnému Jaru, překvapil jako všechny ostatní.

“Samotný strach nestačí,” řekla Včelařka polohlasem a jen jemu, “nech mě ti pomoct.”

Stín jednoduše přikývl.

Strach a zoufalství společně převzali vládu nad jednou ohroženou duší v nebezpečí.

 

Včely svou práci odvedly dobře. Obklopily nebohé stvoření, prohloubily jeho hrůzu a každý stín pochybnosti. Na svých křídlech vynesly na světlo to, co se Učenec snažil skrýt pod lákavými slovy. Vesnino okouzlení jeho sliby pod tou vahou prasklo jako slupka ledu na jarní řece, její nejhlubší moudrost se vkrádala zpět. Pod romantickým rozmarem, pod snem o svobodě… Vesna byla jednou z pradávných, bijící srdce znovuzrození. To od něj ji Učenec odvrátil.

 

Vykřikla a padla na kolena - a Bertie ji s hrůzou pozoroval. Protože když se na něj podívala, oči měla plné děsu.

“Nemůžu,” vydechla na zemi a ucukla před jeho rukou. Její obraz se rozmazal -  za tmavým oblakem včel a stínů se zmenšila zpět do podoby vyděšeného zajíce. Než stihl Učenec cokoli říct, vběhla do bezpečí sestřiny náruče.

Vzduch zamrzl, zvuky okolo nich odumřely.

Učenec o krok ustoupil, když k němu Zima obrátila tvář.

“Běž pryč,” Moranin hlas byl ostrý a přece tichý, “dokud ještě můžeš.”

Na moment se obrázek bodrého strýčka proměnil v cosi zrůdného, pomstychtivého a plného vzteku. Učenec střelil pohledem po Stínovi a Hele na druhé straně prostranství. Oba temní duchové cítili totéž: šlehnutí nenávisti, osobní a slibující odplatu.

“Tak… to je tedy ta nová,” Bertie pronesl sám k sobě. Už dávno se neusmíval, otočil se a beze slova odešel.

 

Rozechvělá Zaječice schovala hlavu do Moranina pláště a Zima ji ochranitelsky skryla pod rukou. Shromáždění bylo tiché a sledovalo každý její pohyb.

“Musíme si promluvit.”

Víc toho Morana neřekla. Hela se pevně chytila Stínovy paže, když následovali samu Zimu do ústraní - a on jí nebránil.

 

Po Jeseni už na hostině nebylo ani vidu ani slechu, ale nikdo si toho nevšimnul.