Včelařka: kapitola desátá: Chuť čokolády

Netečné ráno se protáhlo nad hřbety kopců jako ospalá kočka. Slabé, šedavé světlo se prodralo i dolů do Paláce, ale nedosáhlo až k oběma temným duchům. Ti před ním zůstali skrytí za zavřenými dveřmi Malé síně, v pableskující záři skomírajícího ohně - oba byli vyčerpaní. Moranina slova stále ještě visela ve vzduchu. Hela by byla čekala, že v nich bude víc vděčnosti, ale to se pletla. Místo toho byla hlavně plná netrpělivých očekávání.

Stín se nevykoupil. Jenom dokázal, že není naprosto k ničemu - a Hela mu byla přičtena k dobru jako krajně podezřelý úspěch.

Vesna se na ně už ani nepodívala. Její sestra se, díkům navzdory, vyjádřila zcela jasně: celý ten incident byl politováníhodný. Situace byla vážná. A sázky vyšší, než si Strach, naneštěstí, zřejmě uvědomoval.

Strach zatnul prsty do zkřížených paží a raději spolkl odpověď na takovou urážku. Neřekl: „Kdyby nebylo nás, jarní svátky by letos ztratily smysl - a ten by se možná už nikdy nevrátil.“ Neřekl ani: „Po dvě století se tváříš, že se tě to netýká, že je to jenom můj problém, a podívej se, kam až jsme se dostali.“ Neřekl nic, protože by to bylo k ničemu. Obvinění bylo tak prosté jako blížící se svítání: Vesnina nešťastná rozhodnutí byla přímým následkem jeho dávných chyb. A on sám s tím… nakonec souhlasil.

Teď tedy seděli beze slova v Paláci, protože ani jeden nevěděl, co říct.

Stín si zdánlivě četl knížku, ale sotva kdy otočil stránku. Hořká pachuť nemizela, ještě pořád zábla v kostech, ale v myšlenkách se znovu probíral událostmi celé noci. Byla Hela řešením, které by mohlo ztracené přivést nazpět? Nebo by se měl bát, že ho nahradí? A i když teď Vesnu dokázali zachránit — na důvodech, které ji k Bertiemu přivedly, nezměnili vůbec nic. Možná, že jí jen koupili trochu času.

Naproti na křesle seděla Hela, hlavu opřenou nazad. Ruce měla složené v klíně. Včelařka ho pozorovala zpod zpola sklopených víček a nevypadalo to, že by na něco čekala. Zdálo se, že je ztracená ve vlastních myšlenkách, a ty nejspíš kroužily kolem něj stejně, jako jeho vlastní kolem ní.

Stínovy prsty bezděčně přejížděly po starém papíru, ale on sám se díval do temných rohů síně. Jestli předtím váhal, jak jí svěřit svůj příběh, tak teď ji protáhl jeho nejhlubším bahnem. Vydržela to, stála mu po boku, uprostřed toho všeho, o čem nedokázal přemýšlet jinak, než jako o hanbě.

„Tak jsi tu mizérii viděla.“

Stín zaklapl knížku, už se mu nechtělo předstírat nepřítomnost.

Hela se nepohla. Jen souhlasila: „Viděla. Takhle to nemůže zůstat.“

Zasmál se, zle a studeně. Obyčejně byla důvtipná — a najednou řekne takový nesmysl.

„Jistěže ne. Máš po ruce nějaký další nečekaný zázrak, má drahá?“

„To nebyl zázrak ani zdaleka,“ odpověděla stejně klidně jako předtím, „jenom obyčejná spolupráce. Tvůj strach připravil půdu a moje zoufalství pak mělo s čím pracovat.“

Stína jízlivost opustila tak rychle, jak se předtím objevila. Od chvíle, co se vrátili, Hela pozorovala, jak zápasí s tou staženou smyčkou viny a ponížení, jak ho dusí vlastní vztek. Pořád ještě se snažil, dnes dokonce vyhrál… a i tak to přišlo vniveč.

Chápala, co ho tak mučilo. I jí to to připadalo nefér. A pokud jim dvěma nikdo jiný nedokázal ukázat trochu uznání — no, mohli to stejně dobře udělat oni sami.

Navíc neměla nejmenší chuť hrát mu hromosvod.

Strach uhnul pohledem k ohni.

„Potřebovala by ale nějakou novou naději,“ promluvil po chvíli.

„Silnější, než kterou jen tak rozdává Učenec? To nepůjde lehce,“ povzdechla si Hela. Nebylo těžké si představit křehkou jarní dívku, jak spadne zpátky do stejné pasti.

„Ne, ne silnější…“ odpověděl Stín pomalu. Už se před ním rýsoval jistý nápad, ale radost z něj moc neměl. „Opravdovější. Bezpečnější. Potřebujeme někoho, kdo je naděje sama. Někoho, kdo ji přímo vyzařuje, ať se hne, kam se hne…“

Mávl rukou a na stolku se zhmotnila čajová konvice a dva šálky. Palác vládl magií, která dělala život i osnování plánů výrazně příjemnější. Stín neměl v úmyslu nechat Učence tuhle bitvu vyhrát, a když teď vysvětloval, co ho napadlo, Hela se naklonila pozorně kupředu. A pak se nevěřícně rozesmála.

„Vážně?“

Stín přikývl: „Každý rok spolu musíme chvíli pracovat. Mohl by pomoci… když bude chtít.“

„Jedno se ti musí nechat,“ usrkla Hela z čaje s úsměvem, „měl jsi předtím pravdu. Umíš překvapit.“

Severní Pól sice nebyl přísně vzato na pólu, ale pohodlný, bytelný dům to jméno nesl už dlouho. I zdálky kypěl činorodostí.

Když se blížili, Včelařka si urovnala teplý šál kolem ramen: „Takže. Vy dva jste přátelé?“

„Kolegové. Jednou do roka,“ opravil ji Stín, zatímco zachmuřeně pozoroval dům, jako by jen čekal, když začne kousat.

„Otec Vánoc,“ zavrtěla Hela hlavou, „i ten ti to má všechno za zlé?“

„Hůř.“

„Hůř?“

Strach si povzdechl: „Poslyš. Prostě počkej a uvidíš sama.“

Jakmile vstoupili dovnitř, navzdory začínajícímu jaru vkročili do samého srdce Vánoc. Skřítci, barvy, skořice a smích…

„Stíne!“

Přivítal je veselý hlas odněkud z hloubi domu, a záhy za ním i jeho proslavený majitel: „Takové překvapení! Do prosince zbývá ještě tolik času, tak co tě sem přivádí, milý Strachu?“

„No tedy, čirá nenávist,“ neodpustila si Hela tichou poznámku. Začínala si užívat představení.

Dočkala se vzteklé odpovědi: „Počkej. A. Uvidíš.“

O chvíli později už seděli ve vyhřáté kuchyni nad kouřícími hrnky. Otec Vánoc byl pozorný hostitel a neskrýval své nadšení z neobvyklého hosta: nového ducha. Menší radost měl ze Stínových zpráv. Míchal své pití a zamračeně sledoval temného ducha:

„Ty se vždycky moc bojíš, Stíne. Nad některými věcmi jsi možná kdysi ztratil kontrolu, ale víra nezmizela. Dokonce ani ty nejsi tak důležitý, aby tvoje chyby obrátily svět vzhůru nohama.“

Stín se svého hrnku ani nedotkl: „To se mnou nemá moc co dělat. Prostě se to odehrává. A ty-“

„A já pracuju,“ Otec Vánoc odložil lžičku, která ostře klepla o dřevěnou desku, „Vánoce přichází každý rok znovu a znovu. Někdy magie může zakolísat, ale vždycky se vrátí nazpět.“

„Vždyť duchové mizí!“ vyštěkl Stín, který stejně celou dobu seděl jako na jehlách. Tuhle diskuzi zjevně nevedli poprvé.

„A jiní se objevují,“ kývl Otec Vánoc směrem k Hele, „tak či tak — sušenky?“ usmál se na ni.

Stín zprudka vydechl.

Hela si čokoládovou sušenku vzala - možná, že si nepamatovala svůj lidský život, ale její válkou strádající chuťové pohárky si rozhodně pamatovaly, jak dlouho neochutnaly pravou čokoládu. Ani rozhořčení jejího společníka jí to nemohlo zkazit.

„Se vší úctou, Otče Vánoc,“ usmála se pak přes okraj šálku, „já jsem celkem vzato výjimka z pravidla. A i tak jsou zřejmě tací, kteří by mě tu nejraději neviděli.“

To Otce zaujalo: „Hrozí ti něco od Učence?“

Teprve teď jeho bodrost skutečně zmizela. Duch Vánoc zvážněl a naslouchal.

Hela přikývla: „Mohlo by to tak být. V každém případě je hrozbou pro Vesnu. Vánoce se možná vrací rok co rok - ale jak dlouho ještě, když něco zlého může smést i nás nové, které víra snad ještě přinese, i dávné duchy?“

Stín jí věnoval vděčný pohled a Otec Vánoc k nim oběma zamyšleně přisunul talíř se sladkostmi: „Duchové odjakživa mizeli a zase se objevovali. Někdy se vraceli staří, jindy se objevili noví. A v poslední době… no, někteří pracovali na vlastní záhubě zvlášť úporně. Ale o tom, zdá se, nemluvíš. Nikdo nemá právo ti ublížit. Nebo otrávit Vesninu mysl.“

„Proto jsme tě přišli požádat o pomoc,“ odpověděl Stín za Helu.

Otec Vánoc se na něj unaveně usmál: „Tím jsi ale mohl klidně začít. Dobře víš, že tady Vánoce trvají pořád. Neodmítnu nikoho, kdo sem přijde hledat útočiště.“

Až teď se Strach s úlevou napil vlastního čaje: „Jenže to ještě neznamená, že si můžeš dovolit pořád ignorovat všechno ostatní…“

Pak ale hrnek znovu odložil: „Pro Helu pomoc nežádám. Ale chci, aby ses postaral o Vesnu. Tady se může dát do pořádku.“

„A ty?“ otočil se Otec Vánoc přímo k Včelařce, která držela mezi prsty další sušenku; pak nabídla talíř Stínovi a usmála se:

„Pojďme začít s pomocí Vesně, aby si zase našla cestu zpátky. Pak si já dole v Paláci poradím bez potíží.“

Když opouštěli Pól, byla to už příjemnější cesta. Alespoň o jednu věc bylo postaráno. Ale Stín po straně sledoval Helin lehký krok a znovu ho přepadla nejistota. Včelařka vklouzla do tohohle světa a do své nové role, dokonce i do tiché války, která se tu vedla, snadno a přirozeně, jako by tu byla odjakživa. Byla užitečná, nápomocná… dokonce i moudrá. Ale taky byl její svět příhodně rozštěpený: její byla práce a spiklenectví - jemu zůstávaly starosti. Pohybovala se na povrchu věcí, bez strachu a bez zátěže. Až příliš zlehka.

Zachytila jeho znepokojený pohled, i když se ho Stín rychle snažil skrýt.

„Vzala jsem i pro tebe, abys věděl,“ poklepala na kapsu sukně, „nedotkl ses jediného kousku.“