Včelařka: Kapitola jedenáctá: Děsy, kapitola dvanáctá: Skořápka a jádro

Kapitola jedenáctá: Děsy

S blížícím se večerem byla brána otevřená dokořán. Z podzemních chodeb a síní Paláce vzlínala temnota, kouřové stíny nabývaly děsuplných podob a vbíhaly do světa. Hela je pozorovala ráda. Zuby přeludů chňapaly po její sukni, věci s větším počtem nohou, než se slušelo spočítat, se kradly okolo ní. Stín zatím postával nedaleko a dohlížel, aby se noční můry a strachy dnešního večera správně rozptýlily v šeru na cestě za svými smrtelníky.

Celou scénu podkreslovala melodie Večerní písně a pokud mohla Včelařka soudit, Stín vypadal jako někdo s dobrými zprávami.

“Nechceš se o něco podělit?” Hela zaplašila malou černou lišku, která uskočila a rozplynula se.

Stín jí podal dopis. Byl to těžký, zdobný papír, ale obsahoval docela stručnou zprávu.

“No, to je úleva,” usmála se a vrátila mu ho. Vzkaz od Otce Vánoc byl krátký, ale optimistický. Vesně se v jeho péči dařilo dobře.

“Ani se nemusel obtěžovat,” Stín složil dopis zpět do kapsy, “příroda zrovna kvete, musí jí být lépe.”

Hela pročísla prsty srst probíhajícího děsivého tvora. “Nemusel. Ale přečíst si to neuškodilo, ne?”

Měla pravdu a Strachu to protentokrát raději nechal bez poznámek.

Připozdívalo se, padala zvolna noc. Zavřel bránu, vstup do Paláce zmizel. Stín se neplánoval vrátit až do rána a Hela chtěla odejít dokonce na několik dnů.

“Vážně chceš být pryč tak dlouho?” zeptal se a do hlasu se mu vkrádaly obavy. “Může to být riskantní.”

Ale Včelařka jen přivolala své včely v jednom elegantním, tiše bzučícím roji: “Přece tu nemůžu sedět a schovávat se.”

“Mohla bys jít se mnou.”

“Nepotřebuju zčistajasna chůvu, Stíne.”

Ostře se od ní odvrátil a Hela zkřížila paže. Rozuměla mu, ale nedokázala to vidět stejně. Moc jí tančila na konečcích prstů a všechno, co se mezi duchy odehrávalo, připomínalo vzrušující hru. Přinejhorším odehraje další kolo - anebo se vrátí domů, do bezpečí Paláce.

Strach byl prostě tím, čím byl. Strachem skrz naskrz.

Stín složil ruce za zády. Žádalo si to od něj velký kus disciplíny, aby ji nechal jen tak odejít. Bylo by strašně snadné - a lákavé - na ni vrhnout všechna ta hrozící nebezpečí a děsy. Ale přistihl se u doposud nepříliš známého dilematu. Byl by ji tak mohl chránit, ale nutit ji se mu z nějakého důvodu přece jen příčilo.

Včelařka procházela domovy na jakémsi vzdáleném místě, její roj probouzel stesky a smutky. Dny ubíhaly a mezitím hluboko pod povrchem se věci vrátili ke své obvyklé nehybnosti.

Takže když po hladině jezera prohnal vítr, Stín okamžitě věděl, že má návštěvníka.

Zlaté oči Jeseně i v šeru Paláce zářily.

“Tak. Ta tvoje holubička se mnou přišla vyjednávat. Ale odkdy my dva potřebujeme k rozhovoru poštovní holuby, Stíne?” Samhain to pronesla rozverně a ničím by nedokázala přimět Stína k obezřetnosti víc, než právě tím.

Temný duch stál u krbu v Malé síni a pozoroval ji. Tohle bylo jenom takové zahájení hry. Ale jaké hry?

“Hela ti přece vysvětlila situaci,” řekl a sledoval každý Jesenin pohyb, “když nám pomůžeš… Divoký strach je dobrý zdroj, zvlášť ve tvé části roku. Má nad lidmi syrovou sílu-”

“Tu přednášku si odpusť,” mávla odmítavě rukou, “tohle chápu. Radši mi řekni tu zajímavější část.” Samhain přešla místnost a pohodlně se usadila v křesle. V Helině křesle, jak si Stín s nelibostí všiml. Pak teprve pokračovala: “Co uděláme s ní?”

Absolutní jistota v jejím hlase Stína upřímně zaskočila: “Jak to myslíš, co s ní my uděláme?”

“Prosím tě. Pro jednou se ti něco povedlo. Jestli chceš mojí pomoc, nemůžeš si nechat všechnu zábavu jen sám pro sebe.”

Každé slovo bylo výsměch samo o sobě. Ale Stín zatím neřekl nic.

Oheň v krbu tiše praskal a Samhaini se zeširoka usmála. Znala ho dobře. Včelařka klidně mohla být zábavná novinka, ale moc - opravdová moc - byla vždycky na prvním místě. Nepsané pravidlo, které udržovalo prastaré duchy naživu po celou věčnost.

“A co navrhuješ?” Ta otázka byla tlumená, opatrná - anebo nebezpečná.

Samhain si opřela bradu o dlaň: “Na co už jsi myslel?”

Zatnul zuby. Nakonec ale i tak odpověděl: “Jsou tu jisté… možnosti. Helina síla roste. Dokázala by způsobit… vzedmutí zoufalství…”

Samhain hladově přikývla, ani si nevšimla, jak jí maska klidu sklouzla: “Až bude podzim na vrcholu. Pak bude dost temnoty a dost divokého strachu, abychom probudili lidi z letargie. Přitáhneme víru k sobě,” narovnala se, měla ostrý pohled hada na lovu, “můžeme ji použít proti němu.”

Ale Stín její nadšení nesdílel. Místo toho se obrátil je krbu, v teplém světle se jeho stín dlouze natáhl síní. A ze starých kamenů vzlínal chlad.

“Dala sis záležet, abys mě tu zastihla samotného, Samhain. Hela je ochotná pomáhat… A přesto tu teď není.”

Jeseň zmateně vzhlédla: “Nehraje s námi. Je to jenom pěšák na šachovnici.”

Podíval se na ni úkosem: “Ne pro mě.”

Tíha v těch pár slovech ji vytáhla z pohodlného křesla. Síň, jindy prostorná, byla náhle stísněná, a Samhain přeběhl po zádech mráz. Kamenné stěny se tyčily do nemožné výšky, mihotavé stíny na nich ustrnuly. Trik, pomyslela si vztekle. Jenom jeden z jeho triků.

“Včelařka tu je nová. Jenom náhoda, která sem doopravdy zatím ani nepatří,” donutila se ke klidu. Prsty přeběhla po lemu jeho pláště: “Takovou šanci jsme neměli už staletí.”

Strach se naklonil k ní, tak, že si vystačil s šeptem: “Vybrala sis tuhle chvíli, Samhain, protože ona je pro tebe nebezpečná. A to znamená, že jsi nebezpečná ty pro ni.”

Jeseň ztuhla a Stín se narovnal.

“Odejdi. Hned.”

Byl to rozkaz a pro tentokrát si ani ona netroufla tomu tónu vzdorovat.

Kapitola dvanáctá: Skořápka a jádro

Takhle ji nerozčílil už aspoň tři sta let. Jeseň vtrhla do sestřina Dvora jako vichřice a všechen ten vztek přinesla s sebou. Potřebovala to někomu říct a Morana byla jediná schopná ji vyslechnout a přitom se neplést do jejích věcí. Pokud mohla, někdejší bohyně se obvykle cizím záležitostem vyhýbala.

“Jak je Zajíci?”

“Lépe,” Morana jí pokynula, ať se posadí, a obrátila k sestře svou mladší tvář. “Dala sis s tou starostlivostí načas, sestřičko.”

Samhain se usadila na pohovce vyřezané z časem zčernalého dřeva a pokrčila lhostejně rameny: “Věděla jsem, že se o ni postaráš dobře.”

Zima mlčela, vyčkávala. Jeseň si na rodinná pouta moc nepotrpěla. Ani na žádná jiná, když na to přijde.

“Znovu jsi s ním tančila,” poznamenala po chvíli.

Krásné prsty se sevřely v pěst. “Ano. Pokud si vzpomínáš, Stín je taková otravná součást mého období.”

Za vysokým oknem začalo sněžit. Morana se nerozesmála.

“Hořká slova,” řekla a vyhlédla ven. Tvář jí zbrázdily vrásky stařeny. “Myslela jsem, že ti na něm nikdy nesešlo.”

Samhain se opřela o područku a usmála se: “Jistěže ne. Už vůbec ne tak, jak naznačuješ, sestro. Ale to neznamená, že nebyl… občas užitečný. A později zase úplně k ničemu. Jestli chce, může Stín jít klidně k čertu. Ale,” do řeči jí proklouzla studená, mokrá listopadová noc, “nedovolím, aby si nějaká obyčejná, ještě včera smrtelná ženská pohrávala s tím, co patří mě.”

Morana si povzdechla. “Vážně? Patří ti, Samhain?”

Zšeřelý zimní zámek na okamžik prozářilo zlaté podzimní slunce. Samhain se naklonila ve svém křesle kupředu a nezvyklé světlo se jí odrazilo v pohledu: “Ty jsi kdysi byla bohyně, sestřičko. I podzim si zaslouží svoji chvilku slávy, nemyslíš?”

Nenasytná ctižádost ducha, který už dávno stráží jen líbivý pocit a svátky okrádané o význam.

Moc ležící ladem pod pohlednou slupkou, toužící se vyškrabat tam, kam se nikdy dřív nedostala.

“Jak?”

“Včelařka. Dotýká se skutečného proudu. A nejlepší cesta k jádru je rozdrtit skořápku, Morano.”

“Chrání ji.”

“Tak ať. Prostě si to protrpí s ní.”

Možná, že kdyby se k ní Stín zachoval jinak, zastavila by to. Ale rozhodl se a věci už byly v běhu.

Samhain nikdy nevěřila v to, co Učenec kázal, ale zajistila si, aby u něj byla vždycky vítaným hostem. Považovala ho za obyčejnou krysu, ale celé ty roky si ho držela nablízku z čistě praktických důvodů.

Vesna byla slabá a hloupá, ale i ta její slabost se ukázala být užitečná. Jedna ze Čtyř, svedená na scestí falešnou vírou. Takový spektákl. Nicméně díky tomu už Bertie věděl úplně přesně, proti čemu stojí. A Samhain nepochybovala, že si s tím dovede poradit.

Ukažte kryse cestu skrz labyrint a ona už se prokouše a prodrásá ven. Až přijde vhodná chvíle… No, Včelařka bude za přítele v nouzi ještě vděčná.