Včelařka: kapitola třináctá: Okamžik nouze

Vzpomínka na rok 1850

Stín přecházel po síních  Paláce a jeho kroky, jakkoli nehlučné, za sebou v mrtvém tichu místností nechávaly zvláštní ozvěnu. Ta absence jiných zvuků jenom prohlubovala jeho neklid. Zatím si na ni nestihl zvyknout. Ještě nedávno byl Palác naplněný hlasy ostatních - pro duchy to byla křižovatka, tržiště i bezpečné útočiště, kdykoli byla potřeba. Když sem přicházel, tak za společností, která by vyvážila osamělost jeho cest…

Ale duchové teď byli pryč. Stáhli se do svých vlastních domovů a doufali, že nějak přečkají zlé časy.

Malá síň ho přivítala neokázalým pohodlím zapáleného krbu, ale už jen z představy, že by tu měl sedět, se mu dělalo zle. Už to nebylo místo odpočinku. Místo toho: chabě maskovaná klec. Přesto se k ohni posadil. Netušil, jak jinak naložit s časem.

Pozvolna a neodvratně sklapávající past, to se teď z jeho Paláce stalo.

Ale taky poslední úkryt.

A možná, že Učenec ani nestál o to, vzít Palác útokem. Snad byl docela spokojený s tím, že se tu jeden z nejmocnějších temných duchů skrýval jako v noře, že celé společenství bylo rozprášené po světě… A víra že sotva pableskovala.

Proč by něco takového chtěl provádět svým vlastním lidem, to se vymykalo Stínovu chápání. Ne že by se neptal - ale odpovědi nedávaly smysl.

Plameny skomíraly, dlouhé prsty vyťukávaly bezmyšlenkovitý rytmus na područku.

Ten konflikt už se táhl celé roky. Uplynulo hodně vody od doby, kdy Bertieho považoval jen za výstředního filozofa. To jiní, ti mu naslouchali. A pak ho následovali, připravení bojovat za svobodu, kterou jim nasliboval.

Kdyby jen byl Stín býval tušil, kolik bitev v těch dalších letech prohraje, než se dostane až sem, do téhle chvíle… A ty ztráty se už začaly sčítat, jejich váha začínala měnit svět k nepoznání.

Jenže kdyby to byl věděl - co by to změnilo? Nevzdal by to ani tak. A přijmout svůj podíl na tomhle ničení, to by taky nedokázal, i když mu to Bertie nabízel… Co to vlastně nabízel? Pěkně znějící slova o změně výměnou za zradu sebe i všech, které Stín znal a nakonec i samotných principů životodárné víry.

Bylo to absurdní.

Navzdory tomu měl Učenec tu drzost mu to často připomínat. Strach se v křesle předklonil a složil ruce před sebou. Neviděl už oheň, ale vrátila se mu vzpomínka na poslední bitvu. Na ponížení. Na Bertieho odporně soucitný výraz, když říkal: “Mohl sis to ušetřit. Mohl ses k nám přidat. Být tou změnou, které se tak strašně snažíš zabránit, Stíne.”

O upřímnosti té nabídky nebylo třeba pochybovat. Nic na tom neměnilo ani to, že znechucení mezi nimi bylo vzájemné. Mít na své straně samotný Strach, to by byl korunní klenot Učencovy sbírky.

Konečně se denní světlo tam kdesi venku vytratilo a uvolnilo cestu noci. Právě na to Stín čekal. Noc mu stále ještě patřila, smrtelníci ještě pořád očekávali kouzla skrytá ve tmě. I když dnes se chystal jinam, než obvyklou obchůzku po domovech lidí.

Nakonec, on sám si tuhle válku nevybral, ani ji nezačal. Nemělo by to přece ležet jen na jeho bedrech. Teď, když se dostatečně velké množství duchů zapletlo do pavučiny Učencových lží, se doposud stálý proud víry rozkolísal. Duchové slábli a k všeobecné hrůze už taky mizeli. Jedni do nezřetelného mezisvětí, odkud mohlo a nemuselo být návratu, druzí do iluze bezpečí co nejdál od Bertieho a jeho stoupenců. 

Stín to považoval za šílenství na obou stranách.

Zoufale potřeboval pomoc. Teď už si i navzdory vší hrdosti uvědomoval, že sám vyhrát nedokáže. Potřeboval spojence. Jenže duchové, zrovna jako lidé, za pomoc často žádají něco na oplátku. A Stín si nebyl jistý, že má ještě z čeho rozdávat. I na něj doléhal nedostatek víry, stejně jako na jiné, a stál ho hodně sil.

Měl jen jednu možnost, kam se obrátit s prosbou o pomoc a doufat, že uspěje. Na starého přítele, kterého znal už pár milénií. Spolehlivého posluchače, dobrého rádce - a duch vládnoucího nemalou mocí, i když ji málokdy dával na odiv.

Tu noc, když konečně dorazil na říční břeh, se ale Stín zaraženě zastavil. Labský vodník, který mu přicházel naproti, skoro nebyl k poznání. S propadlými tvářemi a s nezdravě žlutavou kůží se blížil těžkým krokem někoho, kdo vleče víc, než unese. Po jeho obvykle uvážlivém vystupování nebylo ani stopy.

“Hansi.” 

Stínovi dalo dost práce, aby se mu nezlomil hlas.

Hannes se zachechtal a znělo to jako krákání havrana v posledním tažení: “Vítej v očistci, příteli.”

Jestliže osud Paláce byl pochmurný, ještě víc drásalo vidět cizí život rozmetaný na kusy. Co Hannes mohl říct, to se vyrovnalo Stínovým nejlepším nočním můrám.

“Zbyl jsem v poříčí poslední,” řekl vodník a zapálil si dýmku. Prsty se mu třásly. “Na přítocích není nikdo. Tůně jsou opuštěné. Rusalky a víly zmizely. Už si ani nevzpomenu, kdy jsem naposled viděl bludičky…”

Stín přikývl: “Děje se to všude.”

“Nejde ale jenom o nás,” Hannes na chvíli zavřel oči, bolelo si to byť i jen připustit nahlas, “smrtelníci se doopravdy… probudili. Postavili všechny ty manufaktury a tak… Na březích. Tráví vodu. Vodu, Stíne!” Ani teď tomu pořád nedokázal uvěřit. “Copak se úplně zbláznili?”

“Za tím vším je Bertie,” povzdechl si Stín, “už jsem ti to říkal. Mění pravidla pro nás pro všechny-”

“To ty jsi vždycky dával pozor na pravidla,” poznamenal Hannes tiše.

“No, taky jsem teď jediný, kdo s ním a s tím jeho jedem celou tu dobu bojuje,” odpověděl Stín unaveně.

“Vím. Vím, že o tom mluvíš…”

Za vodníkovými slovy se táhlo ticho a v něm jako ryby v síti mnohem víc, než prostá fakta.

Stín stiskl čelisti.

“Ano, Hansi. Ten boj nepřestává a přitom je to jenom horší a horší…”

“Tak s tím konečně něco pořádného udělej!”

Hannes to vyštěkl tak nečekaně, že s sebou Stín trhnul. Za celá ta léta takhle hastrmana ještě nezažil.

“Nevšiml sis, že se snažím?!” odsekl, dílem dotčeně, dílem lítostivě.

“Snažení se nás nezachrání,” mávl Hannes rukou rozzlobeně, “Ničí samu víru! To je tvoje odpovědnost. Vždyť ta věc je prakticky postavená na strachu!”

“Všichni se chováte takhle,” neudržel se už Stín, “všichni sedíte doma a doufáte, že to vyřeším za vás! Ale já prohrávám! Copak to vážně nevidíš?  Že - že potřebuju pomoc?”

To se neříkalo snadno. Strach nebyl zvyklý škemrat o pomoc.

Ale vodník ho tentokrát neslyšel: “Tak sedíme doma?! Mám v rukou umírající řeku, Stíne. Nemáš ponětí, jaká je to zodpovědnost,” zavrčel. “Minulý týden jsem utopil dva lidi, jen abych ochránil vodu před jedem. To si myslíš, že to dělám rád? Ale je to výsledek. Ne snažení se.” 

Na nečekanou urážku Stín nebyl připravený, ale Hannes mu nedal šanci odpovědět: “Jediné, co máš udělat, je dát lekci jednomu bláznovi. Jeden by si myslel, že když přijde na Strach sám, nechceme toho zas až tolik. Ale jestli to nesvedeš, Stíne… Pak nejsi, za koho jsem tě měl.”

Stín se nepřišel hádat. Ale když tu noc odcházel, šel s prázdnýma rukama. Odnesl si jenom mrazivé poznání: v téhle válce zůstane sám.