Včelařka: kapitola čtrnáctá: Novoluní

Včelařka: kapitola čtrnáctá: Novoluní

Anotace: “Včelařka” je magicko-realistický příběh ze světa, kde víra znamená život, ale žít ho dobře je stejná řehole, jako mezi smrtelníky. Příběh o přežití ztráty a nových začátcích. (Kritika a komentáře jsou vítané.)

Ještě pořád se nevrátila.

Což bylo určitě v pořádku. Stín přece jejím časem nevládnul.

Ale stejně. 

Ještě se nevrátila.

Bylo to jenom pár hodin, vlastně chvíle.

Ticho Paláce zhoustlo jako melasa a noc se přiblížila.

 

“Myslím, že bych měla jít domů,” řekla Hela a myslela na to, jak ustaraně se Stín tvářil, když před pár dny odcházela. Měli se sejít dnes v podvečer - večerní chlad teď dotíral na kůži jako výčitka. Ale Samhain byla přesvědčivá: “Ale no tak. Snad ti věří dost na to, aby nepanikařil kvůli malému zpoždění.”

Vesna ji dovolila využít dnešní jarní nov. Snad to byl její způsob, jak splatit dluh. 

Obě ženy proto procházely uličkami malého města, neviděné lidmi. Jedna vysoká, vznešená, kráčela rychle. Druhá, drobnější, s dlouhými vlasy spletenými do praktického copu, šla vedle ní a pohledem každou chvíli kontrolovala hodiny na věži kostela. Připozdívalo se. 

“Pokud máme spolupracovat,” řekla Samhain, “nemůžeme čekat až do podzima. Musím tě vidět při práci, Helo.”

Jeseň byla ochotná celou událost se Stínem smést ze stolu jako nepodstatnou rozmíšku. Odmítala se vzdát příležitostí, které jí původní plán nabízel - a byla si jistá, že ani on si to nemohl dovolit. A protože Včelařka o jejich hádce netušila nic, zjevně to věděl i Stín.

Hela byla opatrná, ale Samhainina žádost dávala smysl. Víc než to: odpovídala plánu. A tak nakonec souhlasila. Bylo novoluní, temná noc, byla by škoda ji promarnit.

Do vzduchu se vznesl roj černých včel.

“Působivé,” Jeseň nechala jednu ze včel přistát na své ruce a se zájmem si ji prohlížela, “ale pomalé. Musíš se naučit být všude naráz. A musíš to zvládnout dřív, než přijde moje část roku.”

“Já vím,” Hela přivolala včely zpět od dalšího nešťastníka, který se musel podívat do tváře všem svým neblahým životním rozhodnutím. Pak se teprve obrátila na Samhain: “Viděla jsem, jak takhle pracuje strach. Ale Stín si myslí, že bych neměla spěchat. Ještě je toho dost, co se učím.”

Stín si myslí, Stín si dělá starosti. Samhain stiskla zuby, i když úsměv jí z tváře nezmizel. Skořápka k rozlomení.

“Plete se. Teď, když o tobě Učenec ví, se musíš začít učit rychleji.”

A pak jí to ukázala. Jak se její kouzla prolínají s šepotem víry. Jak se šíří a dotýkají stovek a tisíců lidských duší. Uprostřed jara lidé ucítili zemitou podzimní vůni rozkladu.

“Jsi na řadě, Včelařko.”

 

Když minula půlnoc, opustily Stína poslední zbytky ochoty dál čekat. Brána Paláce mu třeskla za zády a vyděsila noční ptáky v okolí. S křikem se zvedli z korun stromů.

Trpělivost nikdy nebyla jeho silná stránka.

 

Hela zavřela oči. Ještě pořád bylo snadnější naslouchat Večerní písni takhle. Teď. uprostřed noci, byla nezřetelná, jako ozvěna ve skalách. Byla to melodie hranice mezi starým a novým a celá noc o novoluní byla taková. Jedna z mála, kdy Píseň zněla až do rána.

Včelařčina magie se usadila mezi tóny Písně jako mezi linkami na papíře a nechala se jimi nést.

Bylo ale těžké ji tam udržet. Cítila se, jako by sebe sama musela roztříštit na tisíc částí a rozletět se do všech stran - a přece je všechny udržet pod kontrolou. Vydržela sotva pár sekund, než zalapala po dechu a ztratila soustředění.

Ostrá bolest ji přiměla opřít se o zeď.

“Ale no tak, včelko,” zasmála se Samhain, “snaž se trochu víc. Jen si představ, jaký dojem pak na Stína uděláš.”

Hela přivřela oči.

“Nebudeš tomu věřit,” odsekla jedovatě, “ale na to se obvykle nemusím roztrhat na kousky.”

Plán neplán, Samhain byla chodící bolehlav. Zrovna teď doslova.

 

Tma ho poslouchala na slovo, stíny se rozbíhaly všemi směry. Hela někde být musela. Stín procházel lesem a nebyl si jistý kam. Cosi ho tížilo - v lepším případě jen strach. V horším zlá předtucha, která jako zrcadlo odrážela všechny, kteří v minulých letech zmizeli beze stopy.

Ale Hela přece zmizet nemohla. Věřili v ní a ta víra jen sílila.

Celé to byl nesmysl.

Zbytečná panika.

Vrátí se co nevidět.

Snažil se nemyslet na Učence a jeho poslední slova o rovnodennosti…

“Rád tě zase vidím, příteli. Tak brzy.”

Stín zavřel na okamžik oči, než se otočil tváří v tvář vlastnímu strachu.

“Bertie.”

Malý mužík stál opodál a s klidným úsměvem si ho prohlížel.

“Vypadáš ustaraně, Stíne. Aspoň na někoho, kdo minule vyhrál,” řekl po chvilce.

Temnota zavířila, vzduch byl ostrý jako čepel nože.

“Ty víš naprosto přesně, co mi dělá starosti,” zavrčel Stín, “kde je?”

Ale Bertie jen pokrčil rameny: “S tím ti naneštěstí nepomůžu. I když sám jsem tady kvůli ní.”

“Proč?” 

Bertie se usmál víc: “Proč jsem koneckonců kdekoliv. Abych tomu ubohému stvoření nabídl svobodu, samozřejmě.”

Neustoupil, když byl Strach rázem u něj a vztekle se k němu naklonil: “Nikdy by ti ty tvoje lži nevěřila.”

Učenec snesl jeho pohled bez mrknutí oka. 

“Teď ne. Ale neumíš si představit, co s lidmi dokáže samota… I když - možná že ty ano.”

Ten útok byl stejně rychlý  jako nečekaný. Nocí se mihla štíhlá dýka a zabořila se po jílec do Stínova boku.

Duch otevřel v šoku doširoka oči a Bertie vytáhl čepel z rány. Na trávu dopadla teplá krev.

“Vážně mě to mrzí,” řekl pak klidně a schoval zbraň, “ale na chvíli tě potřebuju dostat z cesty, příteli.”

Když se zraněný duch zhroutil na zem, byl sám.

Autor Blackbee, 23.09.2025
Přečteno 39x
Tipy 4
Poslední tipující: P.Balam, mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2025 liter.cz v1.8.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel