Včelařka: kapitola patnáctá: Krev pod stromy

Les byl poklidný, ustupující noc rušilo jen šustění trávy a občasné zahoukání sovy. Ani jedna živá duše nevěnovala pozornost zbídačelému stínu u kořenů stromů. Byl to jen temnější kout v bezměsíčné noci. V lesním podrostu není nic všednějšího, než žití a umírání.

Strach se zachytil roztřesenými prsty zvrásněné kůry a přitáhl se do sedu.  Bolel ho každý pohyb, takže čím míň jich bylo, tím lépe. Ruce i nohy ho přestávaly poslouchat, šířil se do nich chlad. Ale nic z toho nebylo tak špatné, jako řeřavé vědomí, že je to všechno špatně. Lidská podoba mohla krvácet, to se mohlo stát, ale za běžných okolností by si s tím rychle poradil. Obyčejné zranění se dalo snadno vyřešit.

Stín se opřel o kmen stromu a těžce oddechoval. I ta nepatrná trocha úsilí ho připravila o všechny síly. Samozřejmě, že ho Bertie nemohl jednoduše bodnout. Místo toho to byla nějaká kletba, která udržovala ránu otevřenou. Anebo jed. Anebo obojí.

V tomhle stavu s tím nedokázal udělat nic.

Tak zavřel oči a nechal svou mysl bloudit mezi stíny, které se už beztak hnaly světem. 

Nepřineslo mu to nic, jenom ho rozbolela i hlava.

Hela svolala svoje včely, pro dnešek jí to stačilo.

“Díky za ukázku, Samhain, ale už si poradím sama,” řekla tónem, který nepřipouštěl další diskuzi.

Jeseň svoje zklamání  nedokázala skrýt úplně dokonale. Pozorovat Včelařku, jak se pachtí s novým úkolem, to byla zábava. Nicméně dokázala se ovládat. Ještě budou další příležitosti. Dnes v noci viděla, jak víra Hele odpovídá a cítila její čerstvou moc. To bylo víc než dost.

“No, stejně mám pocit,” odpověděla proto a kývla k rohu ulice, “že se tě někdo už nemůže dočkat.”

Hela sledovala její pohled. V ústí tmavé uličky se od zbytků končící noci oddělilo stínové stvoření připomínající jelena.

Samhain si založila ruce a skepticky ho sledovala, jak se blíží: “A to mu dovolíš, aby tě takhle komandoval?”

To pro jednou ani nebyla urážka - jenom docela obyčejné znechucení.

Ale Včelařka si jí nevšímala. Podivný stín doklopýtal až k ní a zastavil se jí pod rukou. Byl potrhaný, nedokázal udržet pořádně jeden tvar. Chvílemi bylo těžké říct, jakou podobu měl vlastně mít. Zářící oči zamžikaly, když se k němu sklonila.

“Tohle není normální.”

Stvoření zašvitořilo a vtisklo jí černý čumák do dlaně. Hela okamžitě cítila, jak se jí krátí dech, nepříjemný pocit se rychle přelil do skutečného strachu. Stínovy výtvory byly vždycky elegantní, éterické a kolem ní víc hravé než děsivé. Ne pocuchané a ubohé jako tohle.

Střelila ostrým pohledem po Jeseni: “Víš o tom něco?”

Samhain byla jedno dokonalé nevinné zděšení: “Copak si myslíš, že se stalo něco… zlého?”

“To vidíš zrovna tak dobře, jako já,” zavrčela Hela, která neměla čas hrát se Samhain její hry. Ale překvapilo ji, když se Jeseň zatvářila doopravdy ustaraně. To byla natolik nečekaná reakce, že ani neucukla, když ji naléhavě chytila za zápěstí:
“Pak tě potřebuje. Běž.”

Včelařka se nepotřebovala rozmýšlet. Jelenovitá bytost byla dost velká na to, aby ji unesla, na jejích kolabujících obrysech nezáleželo.

“Vezmi mě za svým pánem. Hned.”

Její rozkaz zněl měkce, ale byl bez prodlení vyslyšený. Jelen skočil do stínů a temnota je spolkla oba dva.

Noc bledla, první náznaky slunečního světla se plížily do ulic. Dubnové ráno se zatřpytilo podzimním zlatem. Samhain si upravila plášť a usmála se.

Mezitím se Hela hnala labyrintem stínů a křečovitě se držela kouřové srsti. Vší silou se snažila si nic nepředstavovat. Hlavně ne to, jak pochmurně se Stín tvářil, když ho viděla naposledy… Jakoby tušil, že se jim nad hlavami vznáší nějaká katastrofa, jen udeřit. Strach přebarvil vzpomínku na hořko - jak se tomu tehdy smála a nebrala ho vážně.

Pustila to z hlavy, jakmile ho tam uviděla sedět ve stínu stromů, s rukou přitištěnou k boku. Stín byl bledý a kaluž čerstvé krve vedle něj jí řekla všechno, co potřebovala vědět.

I tak si k němu klekla a chytila ho za rameno:

“Co se ti k čertu stalo?”

“Nevrátila ses,” odpověděl jí se slabou výčitkou v hlase. 

“Samhain zrovna měla společenskou chvilku,” vysvětlila Hela úsečně, zatímco připravovala obvazy. Stíny přeměněné ve tkaninu v jejich nejpraktičtějším provedení. “Ale na to jsem se tě neptala. Co jsi dělal?! A ukaž mi to.”

Pomohla mu sundat si plášť a Stín neprotestoval, ani když mu rozepínala košili. Stejně se mu klepaly prsty a byly příliš kluzké krví, než aby to zvládl sám.

“Samhain nebyla jediná,” zasípal, když Hela stáhla promočenou látku z rány, “Učenec se tu byl podívat… Radši by viděl tebe… A samotnou.”

Hela přitiskla čistý obvaz na otevřené zranění s takovou vehemencí, že ucuknul. Slyšela ho, ale myšlenky jí letěly ve zběsilém tempu. A všechny hnala kupředu jedna jediná z nich: co když mu nedokáže pomoci? Co když Stín umře? Co když tu zůstane sama? Co pak?

Než se dostala dál, chytil ji Stín za ruce. Jako Strach sám sice nedokázal číst její myšlenky jako takové, ale její strachy před ním ležely jako na dlani.

“Poslouchej mě,” řekl a přitáhl ji blíž k sobě, “já neumírám.”

“Ale-”

“Krvácím. Je to nějaká kletba, nezastavíš to. Až přijde noc, zmizím,” odříkával rychle - potřeboval, aby to doopravdy pochopila, “ale neumřu, Helo. Nesmrtelnost, pamatuješ? Víra mě přivolá zpátky. Za pár týdnů nebo měsíců - nebudu v mezisvětí dlouho. Ale ty se teď musíš postarat o sebe.”

Včelařka na něj zírala, jako kdyby právě prohlásil Měsíc za nový Palác.

“Stíne,” řekla pak velmi pomalu, jako  mluvíme na rozrušené děti a blázny, “ty nezmizíš. Pomůžu ti. Nějaká cesta existuje-”

“Neexistuje.” Ještě pořád ji odmítal pustit: “Nemarni čas. Jsou věci, které musíš udělat co nejdřív-”

“Ne!” skočila mu Hela do řeči. Každé slovo bylo čistá zrada. Nebylo to tím, že by potřebovala ochránce - ale celý tenhle svět byl pořád ještě nový, stál na vratkých základech. A Stín pro ni byl osou, kolem které se všechno otáčelo. Byl tím, co dávalo jejímu světu tvar a směr. Už jen pomyšlení, že by o něj měla přijít, otevíralo cosi starého, nějakou hluboko uloženou hrůzu, která se, bezejmenná, plížila na povrch a kradla jí vzduch z plic.

Stín se vztekle narovnal a nahnul se k ní. Proč neposlouchala?

“Teď není čas na umanutost-”

Větu nedokončil. Rána se znovu doširoka rozevřela, Stínem projel vlna bolesti. Zhroutil ke kupředu, sotva ztlumil zasténání. Instinktivně ho chytila a když se o ni vyčerpaně opřel, cítila, jak přerývaně dýchá. Ve vzduchu visel těžký, kovový pach.

“Zatracená čarodějničina!”

Hela se trochu odtáhla, aby na něj viděla: “Co jsi to řekl?”

“To se jen tak říká,” vydechl ztěžka, zmatený její otázkou, “jako něco, co spraví leda čarodějka.”

Včelařka se zhluboka nadechla a chytila ho za ramena pevněji: “Stíne, soustřeď se. Je tu někde nějaká čarodějka?”

Ukázalo se, že je. Ale Stínovi se ten nápad nelíbil.

“Nejsou jako my,” vysvětloval, když kolem něj Hela konečně začala omotávat obvazy. “A o nás mají mizerné mínění… Jedna mi kdysi řekla, že jsme jako hmyz - nezbytný, ale obtížný.”

“To zní hrozně,” poznamenala Hela a stáhla obvaz těsněji.

“Žádná z nich ti nedá nic zadarmo. A většinou chtějí víc, než dávají.” Hrozně podle Stína ani zdaleka čarodějky nevystihovalo. Nebezpečně by bylo o dost blíž. Včelařka neměla ponětí, o čem to mluví.

“Helo… Nemusíš tam. Vrátím se zpátky,” zkusil ji ještě jednou přesvědčit, “nikdy bych po tobě nežádal, abys takhle riskovala.”

Zavázala přízračnou gázu a naposledy ji zkontrolovala. Zraněný a unavený duch se na ni díval a bál se o ni, bez ohledu na to, jak moc tu pomoc potřeboval. Rozčilovalo ji to z podstaty věci.

Pak mu pomohla zabalit se znovu do pláště a ujistila se, že má tolik pohodlí, kolik bylo možné. Nikdy ho předtím neviděla takhle  smířeného. Vypadal jako někdo na samém konci cesty. Něco na tom pohledu bylo důvěrně známého, něco, co popotahovalo za nitky švů na její vlastní duši. A i když tomu pocitu nerozuměla, tak ani tak nechápala, proč Stín nedokázal vidět, jak jednoduché to bylo: nechránila jen jeho, ale i sebe. Potřebovala ho, nemohl si dovolit jen tak zmizet na celé týdny.

“Tak potom bys měl vědět jednu věc,” řekla a usmála se, i když to dalo práci, “za takových okolností mě o nic žádat nemusíš.”

“Když je to tak,” chytil ji za zápěstí, “vrať se před soumrakem.”