Včelařka: Kapitola šestnáctá: Jadwiga a Kapitola sedmnáctá: Čarodějčina kuchyně

Kapitola šestnáctá: Jadwiga

 

Cesta skrze stíny je zvláštní polosvět. Spíš než temnota je tu nepřirozené, mihotavé příšeří, ani den, ani noc. Ani skutečnost, ani sen. Jen bludiště chodeb a průchodů, které vedou kamkoliv na světě - pokud víte, kam máte namířeno.

Hela tudy ještě nikdy neprocházela sama. Předtím tu vždycky byl Stín nebo některý z jeho výtvorů, aby ji doprovodil, ale dnes bylo jen na ní, jestli si najde cestu skrz. Svůj cíl znala: čarodějčin dům. Ale víc než místo na mapě to bylo místo v ní samé. Jistota, jejíž ztráty se děsila. Svět, který bezpečně ležel ve Strachových rukou, na které se naučila tolik spoléhat.

 

Včelařkou se stala už před několika měsíci a prozatím si mohla dovolit zůstávat v pohodlné nevědomosti. Hela se v toku ubíhajících dní pohybovala jako provazochodec na tenkém laně, dokonale balancující v jediném, klouzavém tady a teď. Nikdy nezakolísala, nikdy si nepřipustila jedinou pochybnost. Šlo to dobře, stačilo se nedívat ani vpřed, ani vzad. Našla tu vzrušující, podivuhodný život… dokonce i opravdový domov.

Ale teď se tahle precizní rovnováha začínala bortit jako led při jarním tání. Neměla tušení, co na ni čeká pod hladinou a bála se to zjistit. Jediné, co si Hela doopravdy přála, byla najít čarodějku, zaplatit jakoukoli cenu, odvléct Stína od okraje smrti a ponořit se zpět do své klidné, nekomplikované existence.

Někdo říká, že změna je vzrušující.

Pro Helu byla hrozící změna černou jámou bez dna.

 

Dům čarodějky byl obyčejný. Stál na kopci nad vsí a nebylo na něm nic magického. V zahradě stála jabloň s pověšeným ptačím krmítkem. Podle divokých barev ho muselo nalakovat nějaké nadšené dítě. Možná to byl dárek. Na oknech kvetly prvosenky. Vedle dveří stály zapomenuté holinky, ještě umazané od bahna - nejspíš z čerstvě zrytého záhonu. Na brance byl trochu staromódní, ale jinak ničím nezajímavý elektrický zvonek.

Hela zaváhala. Podivnosti světa duchů pro ni už byly samozřejmé. Tohle ale nevypadalo jako místo magie - tenhle dům vypadal jako každý jiný, který by normálně navštívila se svými včelami.

 

Z jejího váhání za plotem ji vyrušila mladá žena, která se vynořila ze zahrady. Na sobě měla starý potrhaný kabát, zjevně určený k zahradničení, a kolem kotníků se jí otírala velká kočka. Žena odložila hrábě a dobře si přicházejícího ducha prohlédla.

“No popatrz! Šlechta dorazila na návštěvu,” pronesla pak víc ke kočce než ke svému hostu. Mourovaté zvíře se protáhlo.

I Jadwiga byla jiná, než si ji Včelařka představovala. Čarodějka poškrabala kočku za ušima a mávnutím ruky pozvala Helu dovnitř.

“Přišla jsem tě požádat o pomoc,” řekla Včelařka, když prošla brankou.

“To už tak lidi dělávají.”

“Ano. Já-”

“Ty nejsi žádný člověk,” řekla čarodějka a otevřela vchodové dveře.

Hela sklonila hlavu, když ji následovala: “Ne. To asi už opravdu nejsem. Moje jméno je Hela a i tak potřebuju tvoji pomoc.”

Když vešly do prostorné předsíně, Jadwiga se k ní znovu otočila. Jediné mrknutí - a místo rázné zahradnice to stála shrbená stará žena, s bílými vlasy a vrásčitou tváří. Všimla si Helina překvapení a zasmála se: “Věci jsou, jak jsou, ať jsou pěkné nebo ne. Sama na to přijdeš, že pravda je většinu času to, co funguje nejlépe, duchu.”

Hela zvedla obočí: “Na záhonech pravda nefunguje?”

Jadwiga prošla do kuchyně: “Venku by lidi mohlo zaskočit, kdyby vídali tutéž tvář po celé generace. A jinak ano,” dodala s mrknutím, “na záhonech se mladé kosti hodí víc.”

Kuchyně voněla bylinkami a kávou, ale čarodějka jí nenabídla nic, ani židli ne.

“Tak. Jsi nová a jdeš si pro pomoc.”

To bylo něco mezi oznamovací větou, otázkou a vzneseným podezřením.

Nevypadalo to, že by se čarodějka chystala ji nějak víc pobízet, takže Hela opatrně řekla: “Nepotřebuju pomoc pro sebe, ale pro přítele. Je zraněný… a ztrácí se.”

“Kdo?”

Otázka šlehla jako bič.

“Strach sám,” odpověděla Hela.

Ticho, které následovalo, rušilo jen tikání kuchyňských hodin. Jadwiga si ji prohlížela, jakoby se z těch dvou slov rozhodla přečíst celý její příběh od nadpisu až k tiráži.

“Takže starý známý,” řekla nakonec a měřila si svého hosta pozornýma očima. “Takoví jako on mě obvykle nepotřebují. Tak jaký druh přátelství tě to sem přivedl?”

“Jakýkoli, zjevně,” odpověděla Hela ostřeji, než měla v plánu. Jadwižina otázka ji popudila. “Od toho přátelství je.”

Čarodějka se zeširoka zazubila.

“Milá zlatá, ty se ale ani trochu nesnažíš,” řekla trochu pobaveně, trochu zlomyslně. Jako škodolibá učitelka, když žák selhává s každým slovem.

“Umíte lidem nadělat v hlavě pěkný zmatek, vy, duchové - a já ho pak musím uklízet, kochana moja. Pokud jde o mě, může se Strach ze svých šrámů klidně vylízat sám. Zas tak snadno se ho nezbavíme. Otázka je,” naklonila Jadwiga hlavu ke straně a Hela nevědomky stiskla ruce k sobě, “proč by to mělo zajímat tebe.”

“Proč by to…” Najednou ji to udeřilo s plnou silou. Syrová zloba jejích vlastních sil, vřeštících jejím vlastním hlasem a včely v její mysli: DÁVEJ SI POZOR! Je to nebezpečné! Bude to bolet!

Není, co by mělo bolet, namítla sama sobě, jen upřímnost. Chce po mě jenom upřímnost.

Včely ji donutí udělat, co chceš! vyštěkl varovný hlas.

Ne. Nikdy by mi nepomohla, kdybych se o to byť jen pokusila, odmítla Hela poslouchat dál a to stvoření v sobě umlčela. Místo toho se bez vyzvání posadila na židli za jídelním stolem. Všechno ji bolelo a nohy měla těžké… To slova, která musela říct, vážila jako okovy.

 

“Jsem tu nová, je to tak… A Strach je jediný, koho na světě mám,” řekla potom nahlas, “nemůžu si dovolit o něj přijít.”

Jadwiga se posadila naproti ní. Nespěchala, jak už někdy staří lidé nespěchají. “Proč, Helo? Proč bys měla tak viset na samotném Strachu?”

Včelařka na okamžik zavřela oči. Něco jí říkala, že odpověď by měla být snadná - ale nebyla. Cosi v ní se páralo a otevíralo a kradlo jí klid. Včely se do poslední usadily na desce stolu a vyčkávaly.

“Svět se na mě nedívá laskavě. On ano. A,” zaváhala a pak pokračovala, “potřebuje mě zrovna tak, jako já jeho. Byl dlouho sám… Nechci ho zklamat.”

Hela se nedokázala na čarodějku podívat. Zírala na desku stolu, na letokruhy ve starém dřevě, kolečka od horkých hrnků, letité škrábance od nože… Na tom léty poznamenaném stole bylo něco solidního - něco, co ve svých vlastních slovech postrádala.

“Máš dost síly,” poznamenala Jadwiga jemně, “neměla bys potřebovat někoho, kdo by tě chránil. Ale nedržíš tu moc pevně v rukou… Na to ti chybí kus sebe.”

Včelařka zavřela oči podruhé a roztáhla prsty po ohlazeném dřevě. Bylo vyhřáté, dopadalo na něj přes okno slunce. Hela pomyslela na květiny v truhlíku za sklem - a strašně se jí chtělo utéct pryč.

“Helo,” řekla čarodějka po chvilce, “pomůžu ti  - i jemu, ale je tu cena, kterou musíš zaplatit. Jestli se tam chceš vrátit a pomoci mu, musí to být opravdu on a opravdu ty. Tu první věc zařídíš. Ale tu druhou… Musíš si vzít zpátky to, co ti patří.”

Včelařčiny ruce se zachvěly.

“Je to volba. Vrať se sama nebo se vrať celá.”

Znělo to jako krutost. Byla to krutost.

“Proč?”

“Protože,” usmála se Jadwiga smutně, “když už tu musí být nový duch, pak by neměl žít napůl ve lži.”

O tom vážně pochybovala. Nechtěla být celá. Cokoli se to schovávalo v zapomnění, bylo to tam z dobrého důvodu… Hela se zapomenutého děsila.

 

Ale ještě víc se děsila pomyšlení na samotu.

 

“Kde to je?”

“Tady.” Včelařka si položila bílé, třesoucí se prsty na vlastní hrdlo. To tam seděl žár, který jí od chvíle, kdy uviděla Stína tam pod těmi stromy, nedovoloval se pořádně nadechnout. A pořád se to zhoršovalo.

Čarodějka přikývla. “Tak tam zůstaň.”

To se snadno řeklo. Šlo to asi tak jednoduše, jako zůstat stát v rozpálené peci. Čím víc se snažila, tím víc se kolem ní objevovalo včel. Vydávaly hluboký, znepokojený bzukot a ona věděla, že ji chtějí chránit. Ale Hela je neposlouchala. Myslela na krev na jarní trávě a snažila se vydržet.

Jadwiga se natáhla a sama se jejího hrdla dotkla.

Cosi uvnitř povolilo pod příliš velkým tlakem. Její minulost byla kouzlem uzavřená v neprostupném vězení stínů -  a to teď popukalo. Jakoby se všechen ten žár valil ven. Jakoby ji bolest naplnila až po okraj a ta bolest se proměnila v obrazy.

Sedající bílý prach. Růžový plyšák. Bledá ruka.

Prázdná tvář která snad ani nemohla patřit veselému klukovi, kterého milovala víc než cokoliv na světě - a přece to byl on, ve spánku, který ho změnil k nepoznání. Obskurní pocit, že nic z toho není realita.

Absolutní jistota, že to realita je.

Pak přišly staré vzpomínky, rychle se střídající momentky ze života, který kdysi, před několika měsíci, vedla. Jiné, dřívější ztráty, zinková rakev jejího muže. Domov, v jehož bezpečí věřila. Poslední noc, kdy ukládala Tomáška. Chlapeček chtěl, ať mu zpívá. Bál se tmy.

Prvosenky na jídelním stole, které rozkvetly uprostřed zimy. Její malá radost a pýcha.

 

Skryla tvář do dlaní a s ní slzy a vinu.

To ona sama se rozhodla zapomenout. Teď to vypadalo jako zrada.

 

Čarodějka si ztěžka povzdechla a přinesla jí čaj.

 

 

Kapitola sedmnáctá: Čarodějčina kuchyně

 

 

Nebylo to stejné, jako tehdy, když stála v troskách vlastního domova. 

Nebyla sama a i když si teď na to všechno vzpomněla, byly to i tak staré zprávy. Jakoby její zármutek nikdy doopravdy nezmizel, jen seděl v zadní řadě a trpělivě čekal, až se bude smět vrátit zpět. Nebyl  tak syrový, o to byl ale prázdnější.

Hela držela svůj hrnek mezi dlaněmi, cítila, jak ji hřeje a tak nějak vzdáleně, cize ji napadlo, zda by sama o sobě ještě měla přemýšlet jako o “Hele”. Ale už jí nezbývalo moc míst, kam by se ještě mohla schovat. Horká pára stoupající z čaje. Jadwižin klidný hlas. A jméno, které znamenalo život namísto smrti. Jméno, které jí dal někdo živý.

“O koho jsi přišla?” 

Možná, že ji sem Jadwiga dovlekla, ale zlá nebyla. Jindy by se čarodějka kvůli duchovi možná ani tolik nenamáhala… Ale bytost před ní byla jiná. Lidštější a tím pádem mnohem víc její odpovědnost.

Včelařka zavřela oči potřetí. Včely byly tiché, seděly jí ve vlasech a na stole. Nebylo tu žádné zoufalství, na kterém by se mohly krmit - jen to jedno, které je stvořilo. A teď ten přízračný hmyz čekal na její další slova, na její dalších nadechnutí, na rozhodnutí jít dál.

“O syna. Bylo mu jenom pět.”

Nezlomil se jí hlas, už neplakala. Kdesi a kdysi byla matka, která to nepřežila. Ale Hela ano. Odsunula to stranou, otočila se k té matce zády a šla kupředu.

Ta vzpomínka a svět byly jako polámaný obraz za sklem. Jenže od toho nemohla odvrátit zrak.

Čarodějka odložila svůj vlastní čaj na stůl.

“Jaký byl?”

Jaký byl? Střed jejího života. Jediná věc, která ještě dávala smysl.

Vydechla.

“Rád kreslil. A miloval kočky a vlaky…,” odpověděla tiše a pak se odmlčela. Jedna z včel přiletěla k její ruce a usadila se vedle ní, černá, blyštivá, jako malý onyx.

Přišla další vzpomínek, slib ostrý jako nůž, protože ho už nešlo splnit.

“Slíbila jsem mu, že až skončí válka, tak si nějakou kočku pořídíme…”

A on ji pak už nepřestal kreslit a chtěl donekonečna poslouchat písničky o kočkách a koťatech. Svět bez vojáků, strachu a bomb si malý kluk neuměl představit, protože ho nikdy nezažil. Ale dokázal snít o kotěti.

Hela se podívala do klidné a soucitné tváře staré čarodějky. Včely se probraly ze své letargie a s nimi se probudil i vztek. Svého čaje se nenapila.
“Proč? Proč jsi mi to udělala?”

“Protože,” Jadwiga odpověděla bez rozmýšlení, “tohle tě udělalo, kým jsi. Máš skutečnou moc, Včelařko. Ale tohle je její zdroj.”

“Co ti na tom sejde?!”

To byl výpad plný jedu.

Čarodějka usrkla čaje a nenechala se vyvést z míry: “Prostě nesnesu, když se duchové potulují okolo a bloudí sami v sobě. To nikdy nikomu nic dobrého nepřinese,” řakla a pak dodala: “Přišla sis pro pomoc a souhlasila jsi s cenou.”

Pomoc. Ano. Skoro zapomněla proč tu vůbec sedí. Anebo jak dlouho. Slunce stálo vysoko, muselo být poledne.

“Tak mi pomoz.”

Jadwiga se usmála a hluboké vrásky kolem jejích očí zvýraznily její pochybnosti: “A chceš to ještě doopravdy? I teď, když víš, co ti ta válka vzala? Ty přece víš, jak vznikla.”

“Chci.”

 

Na tohle nepotřebovala čas na rozmyšlenou. Stín tam daleko pod stromy, to nebyl obrázek, který by v ní vzbuzoval touhu po pomstě. Bylo to poslední pojítko k bytí, důvod, proč neustrnout zahlcená zármutkem.

A jestli měl na jejím neštěstí svůj podíl? To bylo tak vzdálené, tak zastíněné její vlastní vinou, že na tom nesešlo. Jen bylo ještě důležitější nezůstat v té vší hrůze, kterou právě odkryla, sama.

 

Odpoledne se přehouplo do druhé poloviny a domem se ještě pořád nesl škrabavý zvuk Jadwižina hmoždíře. Na kamnech se pomalu vařil léčivý lektvar, ale čarodějčiny kostnaté ruce pracovaly neúnavně dál a přidávaly další a další byliny a ingredience., které Hela nepoznávala. Než aby ji pozorovala při práci, posadila se k oknu. 

Výhled do krajiny za ním, to byla scenérie nedotčená tragédií. Malý kostelík v údolí, vesnické domy, kopce pokryté svěží zelení. Slyšela i tlumené zvuky zvenčí. Důkaz, že se tam žilo. Takový maličký kousek světa, o který celá staletí pečoval bdělý strážce.

Konečně měla Jadwiga připravené dvě malé fióly.

“Tahle,” zvedla první lektvar, který připomínal spíš stáčenou mlhu než tekutinu, “je pro něj. Dej mu ho dřív, než zmizí světlo a ujisti se, že-”

“-je to opravdu on. Vím,” dokončila za ni Hela.Tuhle lekci by nedokázala zapomenout, i když neměla představu, jak by Stín vypadal, kdyby nebyl sám sebou. Vypadal jako někdo, kdo si byl vždycky jistý, kým je. Což, pokud šlo o ni, znamenalo o problém méně.

“Tak,” přikývla čarodějka a podala jí druhou lahvičku s něčím zelenavým: “A tahle je pro tebe. Pro ty chvíle, které bude třeba překlenout.”

Hela si chvilku prohlížela obě lahvičky, jak jí ležely na dlani, v každé tak dva hlty čehosi. Pak je schovala do kapsy sukně. Už se nezlobila. Přišla sem s rozpáranými švy a čarodějka ji přiměla  roztrhnout, což už sotva drželo, od sebe. Muselo to být. Navzdory agónii, navzdory tomu, že nesouhlasila s jejími důvody… Ten obchod byl fér.

Blížící se večerní šero ji brzy pohltilo.

Jadwiga se dívala za odcházejícím duchem a když Včelařka zmizela, zavřela tiše dveře.

“Ke své smůle pořád příliš lidská.”